Na západní frontě klid – nadčasové protiválečné poselství E.M. Remarqua v kontextu dnešní doby – článek a TV film USA/VB z r. 1979 s výraznou československou stopou.

Porovnání filmů: 1979-USA a 2022-SRN aneb Lidskost vs brutalita: Zatímco verze z roku 1979 volala po míru a lidskosti, verze z roku 2022 spíše konstatuje nevyhnutelnost válečných hrůz. Je to odraz dnešní doby: světa, který se posunul od idealismu k cynismu, od empatie ke lhostejnosti, netečnosti a nihilismu, od touhy zabránit válce k tichému smíření se s tím, že válka je prostě „součást systému“. To, co bylo kdysi varováním, se dnes stává návodem. A možná právě v tom spočívá ta největší tragédie dnešní doby.

1. Na západní frontě klid: Od Barrandova po Netflix – česká stopa v adaptacích Remarquova románu

Dnes, kdy se znovu ocitáme na pokraji světového konfliktu, tentokrát s hrozbou všeničivé jaderné války, je nejvyšší čas připomenout si slova a varování těch, kteří už podobnou zkušeností prošli. Román Ericha Marii Remarqua Na západní frontě klid (1929) je nesmlouvavou obžalobou a pravdivým obrazem války, která nezabíjí „jen“ jednotlivce, ale mrzačí celé generace. Nejstrašnější není výbuch granátu, ale zasažené lidské srdce… Autorovo protiválečné poselství přežilo celé století — a v době, kdy zbraně opět duní nejen Evropou, zní naléhavěji než kdy dřív.

Během necelého století vznikly tři významné filmové adaptace tohoto výjimečného, byť počtem stran nevelkého, románu – v letech 1930, 1979 a 2022. Dvě z nich mají přitom překvapivě výraznou československou a českou stopu. Pojďme se na obě podívat blíž.

1979: Američané na Barrandově

Televizní film All Quiet on the Western Front (režie Delbert Mann) vznikl oficiálně jako americká produkce (Universal/CBS), ale téměř celá realizace proběhla v Československu. Natáčení probíhalo v Milovicích, Benešově, Berouně, Mimoni a v Barrandovských ateliérech. Na realizaci se podíleli i čeští výtvarníci, technici a kameramani – mezi nimi Vladimír Labský (scénografie), Jiří Macák (kamera), Josef Černý (pyrotechnik, který se podílel i na filmu Most u Remagenu (1968) + rekvizitáři a trikaři z Barrandova), maskéři a kostyméři (české uniformy byly pečlivě replikovány podle dobových předloh). Čeští filmoví pracovníci v mnoha případech nebyli uvedeni v amerických titulcích, nicméně je lze dohledat v barrandovských archivech a filmových pamětech.

Velká část „západní fronty“ byla postavena na polích nedaleko Milovic, která tehdy sloužila jako vojenský prostor. Československá lidová armáda poskytla vojáky jako komparzisty, zbraně, uniformy i pyrotechniku. To dodalo bitevním scénám mimořádnou autentičnost — tvůrci měli k dispozici i tanky, dělostřelectvo a kulisy zákopů budované vojáky. Mnoho komparzistů — skuteční čeští vojáci — střílelo na place skutečnými zbraněmi s ostrými efektovými náboji¹. To dodalo scénám syrovost, ale bylo to i nebezpečné. Natáčení bylo fyzicky náročné. Herci se brodili v bahně, dešti a zimě, často v reálných podmínkách. Richard Thomas (Paul Bäumer) vzpomínal, že:

„Československo bylo krásné, ale natáčení tam bylo peklo“.

Film měl premiéru na CBS v roce 1979 a později se promítal i v evropských kinech. Získal 2 ceny Emmy (za kameru a střih) a nominaci na Zlatý globus. Kritici ho označují za věrnější literární předloze Ericha Marii Remarqua než verze z roku 1930.

2022: Netflix a nová éra realismu

O čtyři desetiletí později se Remarque do Česka vrátil — tentokrát s německým režisérem Edwardem Bergerem a produkcí pro Netflix. Film byl kompletně natočen v České republice, zejména v okolí Milovic, Liběchova a Prahy.

Na rozdíl od roku 1979 se čeští tvůrci tentokrát nepodíleli na filmu jen technicky, ale i autorsky. Mezi klíčovými členy štábu byli: Viktor Prášil (hlavní zvukový inženýr, nominace na Oscara), Viktor Müller a Kamil Jafar (vedoucí vizuálních efektů), Linda Eisenhamerová (hlavní maskérka) a Filmka Stunt Team (Praha) – kaskadérské scény. Produkce využila Barrandov Studio, Czech Film Commission i české řemeslníky. Výsledek? Vizuálně strhující dílo, které získalo 4 Oscary a 7 cen BAFTA.

Dva filmy, jedna země, dva odlišné pohledy

Zatímco Mannova verze působí jako klasické protiválečné drama, Bergerova je mrazivým záznamem mechaniky smrti. Společné ale mají to, že obě spojily světové filmaře s českým prostředím — a obě díky tomu působí neobyčejně autenticky.

Závěrečné zamyšlení: Lidé se mění – ale zřejmě ne k lepšímu

Dvě filmové verze jednoho a téhož románu dělí více než čtyřicet let – a jako by se v nich odrážely dva naprosto odlišné světy. Verze z roku 1979, vznikla v době, kdy byl svět sice rozdělený, ale zároveň jej spojovala víra v lidskost a lepší budoucnost. Delbert Mann vypráví příběh mladého vojáka Paula Bäumera s citem pro člověka, jeho ztracené ideály i drobná gesta přátelství v nelidském prostředí. Film sice poukazuje na hrůzy války, ale zároveň je ve svém pojetí hluboce humanistický a předává lidstvu silné protiválečné poselství.

Druhá verze, z roku 2022, působí zcela jinak. Edward Berger se nesnaží vzbudit soucit, nýbrž ohromit a paralyzovat. Jeho svět je šedý, chladný, zbavený emocí. Zákopy se staly strojovnou na smrt, lidé se proměnili v mechanické bytosti, které už ani nekladou otázku „proč“. Film je mistrovský ve svém řemesle, ale jeho emocionalita je zamrzlá – jako by odrážel naši současnost, v níž jsme si na obrazy utrpení už zvykli.

Zatímco verze z roku 1979 volala po míru a lidskosti, verze z roku 2022 spíše konstatuje nevyhnutelnost válečných hrůz. Je to odraz dnešní doby: světa, který se posunul od idealismu k cynismu, od empatie ke lhostejnosti, netečnosti a nihilismu, od touhy zabránit válce k tichému smíření se s tím, že válka je prostě „součást systému“. To, co bylo kdysi varováním, se dnes stává návodem. A možná právě v tuto chvíli bychom si měli položit dvě zcela zásadní otázky:

Kam lidstvo ve skutečnosti kráčí a kdo je „tam“ vede a proč?

Budeme dál jen nečinně přihlížet a poslušně pochodovat vstříc své zhoubě?

1. Termín „ostrý efektový náboj“ se obvykle používá ve vojenském či pyrotechnickém kontextu a označuje munici, která je schopna explodovat a způsobit efekt (např. výbuch, světelný či kouřový efekt) při zachování plné bojové účinnosti. Na rozdíl od cvičné munice, která je inertní, je „ostrý“ skutečně funkční. ↩︎

Článek na základě našich pokynů zpracovala UI, a posléze byl redakčně upraven.

2. Na západní frontě klid – TV film USA (1979)

Ze školních lavic rovnou do zákopů 1. světové války odchází celá třída mladých chlapců. Hrůzy bojiště z nich rychle vychovají tvrdé muže – pokud přežijí… (oficiální text distributora)

Recenze diváků:

Su vojnove filmy, ktore sa snazia zaujmut hlavne megalomanskou reziou a viac ako na samotnu podstatu vojny sa zameriavaju na osudy jednotlivych hrdinov. Nieje to chyba, no su to filmy viac urcene na zabavu. All Quiet on the Western Front ma nenapadnu reziu, nie prilis slavne tvare, no vojnu vam predstavi vcelej jej , az grotesknej, absurdnosti. Osudy hrdinov su velmi silne a putave, no dopredu sa po celu dobu tlaci ony zmysel/nezmysel vojny. Tak trpky pocit, ktory som mal po skonceni filmu som pri pozerani hadam este nezazil. Nenechajte sa odradit tym, ze v zatvorke za nazvom je napisane „TV film“. Vyprava je prekvapivo bohata a realitu vojny film zobrazuje naozaj posobivo. Jednoznacne jeden z najlepsich vojnovych filmov ake som videl. (ps.: predlohu som necital) (10/10)

Film se poměrně věrně drží předlohy a to je jen dobře. // Původně jsem dal čtyři, ale když jsem to teď viděl celé pozorně znovu, jdu nakonec na maximální hodnocení. Zatímco verzi z roku 1930 pro dnešního diváka zabíjí zastaralé zpracování a strnulejší herectví a nová netflixovská verze je víc videohra než něco, co by dokázalo přinést zpět hlavní myšlenky E.M.R., tady se při skromném rozpočtu povedlo to předat celé. Osudy před válkou, věrohodné postavy, válečnou hrůzu i tísnivé návraty domů. Myslím, že kdyby tvůrci tehdy měli technické a finanční prostředky, jaké byly na verzi z roku 2022, vznikl by možná nejlepší válečný film všech dob. (únor 2025).