Dobrodružná cesta vesmírem v jednom z nejslavnějších českých sci-fi filmů. Na jeho počátku se chodbou kosmické lodi potácí pološílený muž s popálenou tváří…
Film s pracovními názvy Stříbrná kometa a Za dvě stě let koncem června vznikl v roce 1963 a patří mezi nejznámější česká sci-fi díla. Už v době svého vzniku se setkával s příznivými ohlasy kritiků, kteří upozorňovali především na první polovinu, kde nad dramatickým příběhem a technikou budoucnosti převládá popis všedních dní mnohačlenné posádky. Někteří, obzvláště polští recenzenti, zdůrazňovali jeho inspiraci Lemovou knihou K mrakům Magellanovým, ta je však, zvláště v druhé půli, velmi sporná. Za komunistů byl film citován, pouze když se mělo poukázat na fakt, že tu byly všechny celosvětové problémy vyřešeny komunismem. Přestože některé technické postupy a nápady byly později okopírovány a v monstróznější podobě rozvinuty i západními kinematografiemi, je Ikarie připomínána především pro způsob zachycující lidi budoucnosti. Snahu filmařů vyjádřil režisér filmu Jindřich Polák V mnoha utopistických filmech jsou lidé budoucnosti líčeni jako šedivé, nudné figury, bez jakýchkoliv znaků dnešního člověka. My tak k jejich kresbě nepřistupujeme. Lidé budou nadále bojovat o přízeň žen, o uznání, o štěstí, i když samozřejmě v jiné rovině. V hlavních rolích se představí největší hvězdy českého filmu: Zdeněk Štěpánek jako kapitán Vladimír Abajev, Dana Medřická coby Nina Kirová, František Smolík jako Anthony Hopkins, Miroslav Macháček jako Marcel Bernard, Radovan Lukavský jako MacDonald, Otto Lackovič jako Michal, Marcela Martínková jako Štefa a další. Bez zajímavosti není skutečnost, že nákladné dekorace byly využity také v souběžně natáčeném dětském filmu Klaun Ferdinand a raketa, kde si titulní roli zahrál Jiří Vršťala, herec, který v Ikarii ztělesnil postavu Erika Svensona. O čestném postavení filmu v historii české sci-fi svědčí i skutečnost, že byl podle něj v roce 1990 nazván český měsíčník pro sci-fi – Ikarie. (oficiální text distributora)
Recenze CSFD:
Klenot české sci-fi, který září díky skvělé kameře, velmi povedeným interiérům a efektům, a také hlavně díky ansámblu českých hereckých hvězd. Pozvolné tempo děje evokuje velká očekávání a nudu, kterou zažívali členové posádky na své cestě vstříc novému domovu, snad i nové civilizaci. Občasnou nudu přeruší nález vesmírného vraku nebo záření Temné hvězdy, což v hrdinech probouzí pochybnosti o smyslu jejich cesty, či dokonce o nich samotných. Také akt zrození nového života na palubě Ikarie může symbolizovat nový začátek – touha po nalezení něčeho nového, co může lidskou rasu ve vývoji posunout o krok napřed. Člověk budoucnosti je zde bytostí, která prahne po poznání, spokojenosti a lásce a jehož duše a mysl je křehká, stejně jako člověka současného. Ikarie je výjimečný film, jehož konec mě mírně rozladil…avšak zapůsobil. Od dokonalosti jej dělí jen několik detailů – s posádkou jsem nedokázala jaksi sžít. Nebyla zde postava, na které by mi jako divákovi záleželo. To je však jen malý kaz, na tak zářivém drahokamu, jakým Ikarie Xb 1 bezesporu je.
Nádherná ukázka toho, že v historii máme naprosto skvělé sci-fi filmy, které rozhodně stojí za pozornost. Nejsou to jen blbiny, které by byly zábavné, ale jsou tu i celkem hluboké snímky, které mohou nadchnout i milovníky sci-fi staré školy. O „Ikarii XB 1“ jsem poprvé slyšel jako o kultovním filmu. Naprosto právem. Výborní herci, výborná psychologie a skvěle zvládnuté dekorace.
Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace „novým“ člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech – low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině – v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř „prošlého“ robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím „starým“. A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka.
