Obyčejný fašismus – dokumentární film SSSR z r. 1965 odhalující podstatu fašismu – unikátní archivní materiály z 20.-40.let 20. století

Obyčejný fašismus (rusky Обыкновенный фашизм – Obyknovennyj fašizm) je sovětský dokumentární film režiséra Michaila Romma z roku 1965, který se především formou komentovaného sestřihu archivních filmů snaží popsat vzestup a pád fašismu zejména na příkladu nacistického Německa. V ruském originále namluvil komentář sám režisér (Wikipedie).

Definice fašismu z Koncepce sociální bezpečnosti (film pod textem):

Fašismus – to je jeden z typů kultury společenského samořízení, který může existovat výlučně jen v davo-„elitářské“ společnosti. Fašismus je jedním z projevů psychického trockizmu.
Podstata fašismu jako takového nezávisle na tom, jak se právě nazývá, jakými myšlenkami se kryje a jakými způsoby realizuje svou moc ve společnosti, spočívá – v aktivní podpoře davem „malých lidiček“ – na základě jejich vlastního ideového přesvědčení nebo bezideového živočišně-instinktivního chování – systému zneužívání moci „elitářskou“¹ oligarchií, která:
představuje nepravověrnost (nespravedlnost) jako tu údajně skutečnou „pravověrnost“ („spravedlnost“), a na tomto základě deformuje lidem jejich vnímání a chápání světa, veškerou svou mocí kultivuje ve společnosti nepravověrnost a brání tak lidem stávat se skutečnými lidmi;
pod různými záminkami vší svou mocí potlačuje všechny a každého, kdo pochybuje o pravověrnosti (spravedlnosti) jí samé a politiky, kterou uplatňuje, přičemž potlačuje i ty, které z toho podezřívá.

Dav, to je podle definice V. G. Belinského „sešlost lidí, kteří žijí podle tradic a přebírají názory autorit“.²
Tato definice-popis fašismu v sobě nezahrnuje strach nahánějící a do očí bijící příznaky jeho reálných projevů: symboliku; ideologii vyzývající k násilí a likvidaci těch, komu pánové fašismu přisoudili roli nenapravitelného společenského zla; výzvy k zakládání politických stran s tvrdou disciplínou a systémem teroru, vlastními bojůvkami atd.
O protilidské podstatě fašismu toho bylo na základě lekce, udělené všem německým fašismem, řečeno po roce 1945 mnoho. V důsledku hrůz německého fašismu z let 1933 – 1945, které se staly odstrašujícím kultem, se může někomu zdát, že uvedená definice je příliš lehkovážná, odtržená od reálného života (abstraktní), a proto neodpovídá své úloze chránit budoucnost před hrozbou fašismu.
Ve skutečnosti však právě tato definice je definicí fašismu podle jeho podstaty a nikoli podle místa jeho vzniku či osobitostí jeho formování a projevů v životě společnosti, což ji kvalitativně odlišuje od většiny „definic“ „fašismu“ uváděných různými výkladovými a encyklopedickými slovníky.

1. (Pozn.: A právě z toho důvodu, že se nová oligarchie, která se zformovala v důsledku reforem, netěší aktivní veřejné podpoře, není dnešní Rusko fašistickým státem, přestože v něm jsou společenská hnutí a skupiny, které sní o tom, že získají moc a ustanoví fašistický režim, který bude stabilní v návaznosti pokolení. Mezi takové fašisty-blouznivce patří lídři Svazu pravicových sil a jmenovitě I. M. Chakamadová, která z fašismu obvinila Komunistickou stranu Ruské federace a osobně provokatéra-imitátora boje za komunismus G. A. Zjuganova a hrála si na neochvějnou antifašistku v televizním programu NTV Svoboda slova z 9. listopadu 2001, kde se diskutovalo o otázce Máme se bát příchodu komunistů k moci? A který moderoval další fašista-blouznivec Savik Šuster.) ↩︎
2. (v definici A. S. Puškina je to „lid pošetilý“ („Za novotami pokorně se honit lid pošetilý si navykl…“ Puškinova báseň Hrdina. ). Takže dav, to je množina jedinců, kteří nežijí podle svého svědomí a ve své podstatě žijí bezmyšlenkovitě, automaticky nebo jejichž chování podléhá vnějšímu řízení. Přičemž není důležité, zda vládnoucí oligarchie vystupuje veřejně a ceremoniálně se tak vyvyšuje nad společností; nebo se vyvyšuje nehlasně či v neuvědomělé pýše, a veřejně předstírá pokoru a svou službu davu, který nazývá národem; nebo koná skrytě a společnost přesvědčuje o své údajné neexistenci, z čehož plyne, že tedy nemůže nic ovlivňovat a ve společnosti vše plyne jen tak, „samo o sobě“ a vůbec to není cílevědomě podřizováno scénářům konceptuálně mocných kurátorů oligarchie. (V propagandě doktríny „své neexistence“ byli velmi úspěšní pohlaváři biblického projektu zotročení všech – kurátoři „židozednářského spiknutí“.) ↩︎