Vojna a mír I: Andrej Bolkonskij
Rok 1805. V Petrohradu vychází Manifest o vypovězení války Francii. Rusko se spojuje s Anglií a Rakouskem proti Napoleonovi Bonaparte, který již uchvátil půl Evropy … V salónu dvorní dámy carevny, Anny Šerer, v domech hraběte Rostova a knížete Bolkonského, na plesech i v salónech petěrburské a moskevské smetánky se s obavami hovořilo o vojenské akci proti – jak se domníval Pierre Bezuchov – největšímu člověku na světě. V Moskvě umírá starý hrabě Bezuchov a jeho syn – levoboček – získává moc nad obrovským majetkem. Kníže Andrej Bolkonskij, který nechal ženu Lízu v péči starého knížete, se stává pobočníkem generála Michaila Kutuzova. Padesátitisícová ruská armáda pod velením Kutuzova vstupuje na rakouské území, aby se spojila se svazovou armádou rakouského generála Macka a ke společnému postupu proti Napoleonovi. Čeká je bitva u Slavkova, od té doby nazývaná ,,bitvou tří císařů“.
Toto gigantické, výpravné filmové dílo, natočené na motivy stejnojmenného románu velkého ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého, vzbudilo nadšené ovace filmových kritiků po celém světě. K natáčení scén z bitev, jako například Bitvy u Borodina nebo požáru Moskvy v roce 1812 byla povolána pravidelná armáda a také jízdní pluk, vytvořený speciálně pro tento účel. Exteriérových natáčení se v davových scénách účastnilo více než 120 000 vojáků. Pro potřeby produkce bylo vytvořeno více než 35 000 kostýmů. Detaily z všedního, každodenního života v Rusku devatenáctého století, dobové kostýmy, společnost a její zvyky, psychologické portréty a hrdinství národa, sláva ruských zbraní – to vše přitahuje diváka stejnou měrou jako milostný příběh úchvatné Nataši Rostovové a knížete Andreje Bolkonského. (oficiální text distributora)
Perlička na úvod: MIR, azbukou „мiр“ v ruštině znamená svět nebo společnost, a MÍR, azbukou „мир“ – nepřítomnost války. Správný překlad nesmrtelného díla L.N.Tolstého by tedy měl znít: „Válka a svět“ nebo „Válka a společnost“. Více o změnách pravopisu v ruštině a jejich dopadu na rozvoj člověka najdete v 18. díle knihy Potřebujeme jinou školu zde na Náboji Pravdy.
Recenze diváků:
Mnoho je tu napsáno, za sebe prohlašuji, že takovou výpravu žádný počítač nedokáže nahradit. I když je první díl dá se říci „nejpomalejší“, obsahuje zároveň dle mého nejdokonalejší scénu celé tetralogie: nástup Rusů k bitvě u Hollabrunnu/Schongrabenu.
První část filmového románu je spíš vojna než mír. Fiasko bitvy u Slavkova a nebe, tak vysoké nebe, že je těžké věřit, že jsme si toho nikdy dřív nevšimli. Děj se točí ponejvíce kolem Andreje Bolkonského a jeho rodiny, moudré sestry Marji, (ne)milované manželky Lízy, „pruského krále“ knížete Nikolaje, jeho přítele Pierra Bezuchova, který se po smrti svého otce stane hrabětem a letmého seznámení s mladinkou Natašou Rostovou. Vojna a mír je můj oblíbený film a navíc je to zfilmování jedné z mých nejoblíbenějších knih, přesto se budu snažit v dalším hodnocení být strohá a střízlivá, abych nevypotřebovala všechny superlativy, co jich jen znám. Kníže Andrej Bolkonský je dokonalý muž. Vzdělaný, statečný, charakterní, laskavý a krásný (podotýkám, že jako velmi pohledného ho popisuje Tolstoj, to nemůže nikdo přičítat mému přesvědčení, že jeho představitel byl jeden z nejpohlednějších mužů 20. a 21. století). Bitva u Slavkova je působivá, už jen to množství pochodujících komparzistů a pak pohled do toho vysokého nebe… Působivá je i scéna souboje, okouzlující bezradnost hraběte Bezuchova a ambivalentní pocity při pohledu na Dolochova (přiznávám, že přes lítost se přikláním spíš k tomu, že to byl hajzl a ta lítost patří jeho rodině). Ve vztahu k postavě hraběte Bezuchova považuji za nutné říct, že v tomto punktu se pan režisér nepřecenil. Lepšího Bezuchova si neumím představit. Laskavý, zmatený, vyrovnaný, bezradný, toužící po změně a najít pro svůj život nějaký směr, takový méďa s vlídným, klidným pohledem. Mladý hrabě Rostov je přesně takový floutek jako v knize. Člověk ho sice chápe a rozumí mu, ale žádné velké nadšení nebudí, stejně jako krásná Helén, hraběnka Bezuchová, která mně osobně připadala taková přestárlá. On je taky fakt, že ji hrála žena (mimochodem, opravdu manželka režiséra a představitele hraběte Bezuchova) o nejméně deset let starší, než měla podle knihy být. Ostatně, všichni herci, snad kromě Péti Rostova, jsou o 10-15 let starší, než jejich postavy, ale čert to vzal.
Vojna a mír II – Nataša Rostovová
Na svém prvním velkém plese se Nataša Rostovová seznámila s knížetem Andrejem Bolkonským. Zamilovali se do sebe a kníže Andrej přijíždí do domu Rostovových žádat o ruku mladé hraběnky. Získal svolení, ale z celé řady důvodů byla svatba odložena o rok. Nedlouho před vypršením stanoveného termínu uzavření sňatku se v salónu Elen Bezuchovové přiznává její bratr Anatol Kuragin k zoufalé lásce k Nataše…
Recenze diváků:
Jak byla první část vojna, tak druhá je mír. Úvodní scéna plesu je dokonalá. Výraz Nataši popsaný jako „připravena smát se nebo plakat“, když touží tančit a žádný z mužů v sále pro ni nejde. Konverzací znuděný kníže Andrej, kterého Pierre požádá, aby šel tančit s Natašou a tanec samotný. Pokud by pro mě přišel kníže Andrej, budu klidně u zdi stát čtyři hodiny jak přikovaná. Úžasná scéna dvou zamilovaných, parelelně probíhajících monologů a odjezd knížete Andreje. Oproti knize jsme ve filmu ochuzeni o vstup hraběte Bezuchova k zednářům a jeho členství je jen náznakem zmíněno, škoda, ta scéna je vtipná. Zato máme hezky ztvárněné setkání Nataši a starého knížete Bolkonského. Jeho posměšný taneček v županu, kterým předstírá omluvnou poklonu, je hoden strašidla z cimbuří středověkého hradu. Následuje scéna v opeře, kde bohužel není popsán Natašin dojem z opery, kdy nebyla po setkání s otcem svého drahého schopna vnímat hudbu a jen sleduje scénu, kde se míhají operní pěvkyně, které jsou tradičně rostlé, takže vidí tlustou dívku, která hodně zpívá … i když o tuhle dávku humoru jsme ochuzení, její seznámení s Anatolijem Kuraginem má své kouzlo. Nedůvodné intriky krásné Helén a svůdnické plány jejího bratra překazí Soňa a hlavně hrabě Bezuchov. Dej Bůh každé puberťačce takového přítele. A závěrečný rozhovor Nataši a Pierra je neskutečně dojemný. Kromě linie Natašiných lásek má tenhle díl i krásnou scénu lovu, kde se střídají pohledy lovců a kořisti. Člověk má chvílemi pocit, že je vlk.
Těžko srovnávat bitvu u Slavkova s niterným komplikovaně se vyvíjejícím vztahem dvou lidí. Druhý díl je prostě z jiného kadlubu než první a všechna jejich srovnávání nutně trpí tím, že se srovnávají trošku hrušky s jablky. Nicméně o hloubavé ruské duši (tentokrát beze vší ironie) se v tomto díle dovíte tolik, kolik Vám o ní chtěl Tolstoj říci. Navíc velmi jednoduchými srozumitelnými slovy a větami, které, ať sebehlubší, zůstávají prosté. Nenašel jsem důvod slevit ze 100%.
Vojna a mír III: Rok 1812
Holandsko, Rakousko, Itálie, Polsko, Španělsko i Německo byly pokořeny Napoleonem. 12. června 1812 překročila armáda velkého dobyvatele ruské hranice a začala vlastenecká válka. Vlast je v nebezpečí a mladý Péťa Rostov oznamuje rodičům svůj úmysl nastoupit vojenskou službu. Za těžkých bojů ruská vojska ustupují, hoří Vitebsk, Smolensk … Před rozhodující borodinskou bitvou se vojáci, důstojníci, domobrana i polní maršál Kutuzov modlí k iverské ikoně Matky Boží. Ve svém sídle umírá starý kníže Bolkonskij. Mezi Natašou Rostovovou a Pierrem Bezuchovem vzniká důvěrný vztah.
Recenze diváků:
Tenhle díl je ze série nejkratší, je v něm méně děje, ale rozhodně je jedním z neopakovatelných vrcholů filmařského řemesla. Úchvatné scény, úchvatné nejen velikostí, ale především Bondarčukovým umem. Není zde jediný záběr, který by „jen“ zabíral sto tisíc komparzistů a nechal je pochodovat – vše je dynamické, promyšlené, nápadité a hlavně vygradované. U každého záběru jsem si říkal, že „víc už to nejde“, ale ten další ho zase o něco překonal. Je to skutečně úchvatně monstrózní. V Hollywoodu se tomuhle nikdy ani nepřiblížili. Vyčítat tomu, že se zde jen bojuje, je asi tak smysluplné, jako vyčítat minulému dílu, že se v něm nebojuje vůbec – je to zkrátka koncept. Krom toho to není tak úplně pravda.
Bondarčukova gigantománie rozpoutaná naplno. Něco takového už nikdy nikdo nenatočí. Je to prostě znát, jestli po scenérii pochoduje 100 000 chlapů nebo jen pixely. Přesto nutno říct, že co do působivosti kratší scéna z prvního dílu z Bitvy u Holabrunnu/Schongrabenu je intenzivnější a atmosféričtější. I tak toto a Waterloo by měly sloužit jako ultimátní měřítko pro jakoukoli rozmáchlou filmovou bitvu. Zajímavý je dvojznačný přístup k válce – odsuzování válečných krutostí i zjevná fascinace bojem a statečností zároveň.
„Válka není laskavá, ale nejhnusnější věc na světě a tak je třeba to chápat a nehrát si na válku. Musíme přijmout jasně a seriozně tuto strašnou nutnost a nic si nenalhávat. Válka je válka a ne hra.“ Tahle úvaha knížete Andreje, potažmo Tolstého, je stále platná. Třetí část vojny a míru přináší největši bojovou sekvenci filmu v bitvě u Borodina. Při návštěvě salónů vidíme, jak se veřejné mínění točí jako korouhvička. „Slepec? Jak může slepec velet armádě?“ „Že je slepý? Vidí až dost, vždycky jsem to říkal, že je to skvělý velitel.“ Koně museli při filmování dostat opravdu zabrat, těch pádů, ohně a střílení tam je strašně moc. Dneska by se to natočit nesmělo, to by zelení zežloutli nebo zpopelavěli nebo co se jim děje v případě změny barvy. Válku vidíme z pohledu nevojáka Bezuchova, který se rozhodl podívat na bitvu, z pohledu obyčejných vojáků, z pohledu Napoleona a z pohledu knížete Andreje: „Nemůžu zemřít, miluju tuhle zemi, trávu, vzduch …“
Vojna a mír IV: Pierre Bezuchov
Napoleonova armáda došla do Moskvy. V průběhu porady přijímá polní maršál Kutuzov nelehké rozhodnutí: ruská vojska musí ustoupit přes řeku Moskvu na Rjazaňskou cestu. Začal velký ústup obyvatel z města, které je pro každého Rusa svaté. Napoleon marně očekával uvítací delegaci se symbolickými klíči od Moskvy – vstoupil do vylidněného a téměř zcela vypáleného ruského hlavního města. Pierre Bezuchov se rozhodl anonymně zůstat v Moskvě, aby zabil Napoleona – on sám přitom buď zahyne, nebo ukončí neštěstí celé Evropy…
Recenze diváků:
Poslední část velkolepé filmové epopeje. Ve střídání vojna – mír je tahle část spíš ten mír. Strategický ústup, kdy je nepříteli vydána Moskva, odchod větší části civilního obyvatelstva, velké Napoleonovo očekávání a stejně velké zklamání, které mu člověk škodolibě přeje. Záběry na pusté město (můj oblíbený průhled na chrám Vasila Blaženého, ještě že tenkrát Napoleon nerealizoval svůj plán „vyhodit mešitu do vzduchu“). Hořící Moskva a opětovné setkání Nataši a knížete Andreje. Zajetí Pierra Bezuchova a jeho setkání s Platonem Karatajevem. Kde jen sehnali toho vořecha, když jinak tam všichni měli veleušlechtilé lovecké psy? Horečnaté vidiny knížete Andreje a potom kousek, který pro slzy neuvidíte a vzápětí kombinace štěstí a zoufalství při osvobození zajatců, mezi nimiž je Pierre Bezuchov a smrt Péti Rostova. Stejně jako se Sergeji Bondarčukovi podařilo vystihnout tápání jím hrané postavy, tak se mu jako režisérovi povedlo navodit ambivalentní pocity, které (i v předloze) vyjádřil Michail Illarionovič Kutuzov: Když byli silní, tak jsme je nelitovali, ale teď je politovat můžeme. Také jsou to lidé. Tak, mládenci. Kdo je k nám zval? Dostali na pamětnou. Držkou do hovna! Při závěrečném setkání Pierra a Nataši jsem (velmi vzácně) ráda za odchylku od knihy, respektive za to, že film knihu nenásleduje. Film končí počáteční úvahou, kruh se uzavřel. Vždycky mám na konci stejný pocit a mám ho i u knihy. Klidně bych začala zase od začátku.
Poslední část velkolepé filmové epopeje. Ve střídání vojna – mír je tahle část spíš ten mír. Strategický ústup, kdy je nepříteli vydána Moskva, odchod větší části civilního obyvatelstva, velké Napoleonovo očekávání a stejně velké zklamání, které mu člověk škodolibě přeje. Záběry na pusté město (můj oblíbený průhled na chrám Vasila Blaženého, ještě že tenkrát Napoleon nerealizoval svůj plán „vyhodit mešitu do vzduchu“). Hořící Moskva a opětovné setkání Nataši a knížete Andreje. Zajetí Pierra Bezuchova a jeho setkání s Platonem Karatajevem. Kde jen sehnali toho vořecha, když jinak tam všichni měli veleušlechtilé lovecké psy? Horečnaté vidiny knížete Andreje a potom kousek, který pro slzy neuvidíte a vzápětí kombinace štěstí a zoufalství při osvobození zajatců, mezi nimiž je Pierre Bezuchov a smrt Péti Rostova. Stejně jako se Sergeji Bondarčukovi podařilo vystihnout tápání jím hrané postavy, tak se mu jako režisérovi povedlo navodit ambivalentní pocity, které (i v předloze) vyjádřil Michail Illarionovič Kutuzov: Když byli silní, tak jsme je nelitovali, ale teď je politovat můžeme. Také jsou to lidé. Tak, mládenci. Kdo je k nám zval? Dostali na pamětnou. Držkou do hovna! Při závěrečném setkání Pierra a Nataši jsem (velmi vzácně) ráda za odchylku od knihy, respektive za to, že film knihu nenásleduje. Film končí počáteční úvahou, kruh se uzavřel. Vždycky mám na konci stejný pocit a mám ho i u knihy. Klidně bych začala zase od začátku.
Gigantická séria je u konca a to poriadne majestátne. Výprava opäť ako takmer nikde, atmosféra je jedna veľká poézia, kamera dosahuje vrchol, hudba všetko skvelo podporuje, herecky na vrchole, veľké myšlienky sa opäť nestratili a Rusko, Slovania a svet víťazí. toto sa už ťažko popisuje slovami, je to genialita a film najvyššej úrovne. Po jednej z najväčších filmových bitiek tu máme asi najväčšie filmové spracovanie požiaru mesta aj so všetkými zverstvami naokolo. Strategický šach mat v čase, keď sa vojna z druhej strany zdala byť vyhraná. Od diela k dielu stále lepšie, za toto si tvorcovia na čele s Bondarčukom zaslúžia absolutórium, lebo je to skvost svetových dejín kinematografie. Nech žije celý svet!