Dramatický příběh o hrdinství a lásce v době 2. světové války je výjimečný mimo jiné tím, že jde o výpravný film, na kterém se podíleli tehdejší špičkoví filmaři ze Slovenska a Gruzie. Hrdinou vyprávění je učitel Mišo Zvara (JULIUS PÁNTIK), který je nucen na začátku války narukovat do slovenské armády. Brzy zjišťuje, na kterou stranu barikády se zařadí. Přeběhne k Rudé armádě a spolu s ní bojuje proti fašistům v Gruzii. Osudy ho časem zavedou zpět do vlasti, kde vrhne veškeré úsilí do obrany Dukly. Ale zatímco na cizí frontě se mu kulky vyhýbaly, tady odchází z bojů s osudovým zraněním. Válka však spěje ke svému šťastnému konci a na těžce zkoušeného vojáka čeká nová životní příležitost (klapka.sk).
Koprodukční československo-gruzínský film netají, že slovenští vojáci museli za druhé světové války bojovat po boku hitlerovských armád proti Sovětskému svazu, avšak mnozí z nich přebíhali k Rudé armádě, protože věděli, kde je jejich místo. Bez větších potíží si získali důvěru a pomáhali otevírat oči i svým dosud váhajícím druhům, které rovněž převedli na správnou stranu. Hrdina si tam našel dokonce životní lásku… (oficiální text distributora).
Recenze diváků:
Naše priateľstvo sa rodilo v ohni a krvi. Zakalilo sa v bojoch za šťastie a mier pre všetkých. Keď bolo treba, priateľ preberal zbraň z chladnúcich rúk svojho priateľa. Bojovali sme, ľúbili a umierali. Nezabúdajte na nás! –––– Slovensko-gruzínske vzťahy sa len tak v nejakom filme nevidia. Samozrejme trochu prikrášlené, ale k roku natočenia to patrí a je celkom zbytočné propagandu filmu vyčítať, inak by ani nemohol vzniknúť. Mladý Pántik v úlohe Miša vynikol, film je pútavý a nápaditý, je v ňom skoro všetko: boje z každej strany, nemeckej, gruzínskej, slovenskej, romantika klasická aj chlapská priateľská, veľkolepé exteriéry aj vodka pri každej vhodnej príležitosti. Ja nemôžem oceniť filmové dielo zvládnuté po každej stránke inak ako štyrmi hviezdami. A možno je v tom aj pocit, že som (pri veselšej príležitosti) absolvoval trasu Odesa – Sevastopoľ – Novorossijsk – Suchumi – Batumi, a vojenský cintorín v Liptovskom Mikuláši zo záverečnej scény poznám osobne. –––– Dajú vám pušku, pán učiteľ? Ozajstnú? A budete strieľať aj do ľudí?
(…) Ten film nie je vymyslený, možno je iba o trochu viac poetický než aká bola skutočnosť. Učiteľ a vojak, ktorého hral pán Pántik sa v skutočnosti volal Novák a nikdy nebol klérofašista; vtedy sa nikto nikoho nepýtal či na vojnu chce a v akej je partaji (aj môj otec bol odvedený do Rýchlej divízie, v Rusii zdrhol a potom za SNP zoskakoval s 2. paradesantnou brigádou pri Ružomberku). Pán Novák sa skutočne s tou gruzínskou lekárkou Eliko (hrala ju Lia Eliava (1934–1998)) po vojne oženil. Ich syn Igor (už tiež nežije) hral futbal za Tatran Prešov a nie najhoršie. Neskôr hral i za Bohemku a zohral i niekoľko zápasov v štátnej reprezentácii. Keď hrali v Prešove, jeho rodičia chodili na každý zápas; jeho otec skutočne prišiel vo vojne o tú nohu, tak by mal s cestovaním problémy. Raz v TV, keď sa Igorovi podarili parádne jasličky, komentátor spomenul tento film a kamera našla i jeho rodičov medzi divákmi. Za mojich čias (mám tú „výhodu“, že som už starší človek) sa toto všetko, čo o tom filme píšem i o Novákovcoch vedelo tak akosi všeobecne. Po prečítaní niektorých komentárov som cítil, najmä po prečítaní príspevku hore spomínaného pána – vznešene povedané – povinnosť, tieto fakty pripomenúť.
Krásný film…