Tajemství ocelového města (čs. film, 1978) aneb Připomeňme si ducha „verneovek“ i varovné poselství, jehož naléhavost neztrácí na intenzitě

Fantastický dobrodružný příběh na motivy románu Julese Verna. Před více než sto lety vzrušila svět zpráva o dědictví půl miliardy franků. Jeden z dědiců – doktor Francois Sarrasin – vybudoval město Fortuna pro blaho obyvatel. Druhý – profesor chemie Erik Janus – postavil velkou zbrojní továrnu ve městě, které nazval „Ocelové“. Sarrasin, znepokojen tímto zbrojením, vysílá do Ocelového města vyjednávače. Současně se tam tajně vydává i Sarrasinův zeť, inženýr Marcel Zodiak. Po příchodu do města se Marcel stane svědkem havárie střely, po jejíž explozi zasažení lidé v několika okamžicích zmrznou. Poprvé se tak setkává s hrozným vynálezem válečného šílence Januse – s dělem, jehož střela ničí vše živé, avšak materiální statky zachovává nezměněny pro útočníka… Film, který v roce 1978 natočil Ludvík Ráža, byl věnován památce Julese Verna, který mnohé znal a předvídal. V ateliéru č. 6 na Barrandově vytvořil architekt Vladimír Labský multifunkční dekoraci, která byla po úpravách využita rovněž při natáčení filmů Panna a netvor, Deváté srdce a Kočičí princ. (oficiální text distributora)

Recenze diváků:

Dnes, při zpětném pohledu na českou kinematografii i na adaptace Verneových románů ve světě, jsem přesvědčen, že jde o mistrovské dílo a společně s oběma Zemanovými filmy možná nejlepší verneovkou co kdy spatřila filmová plátna. Je jiná než fantazií okouzlené zemanovky. Je syrová, realistická, občas až depresivní, ale také napínavá a v některých okamžicích až strhující. A přestože jde o volnou adaptaci zasazení do Verneova světa je dokonalé, duch Verneovek je zachován v plném rozsahu a občas mám pocit, že je to působivější než originál. Vše jen podtrhuje brilantní obsazení v čele s hrozivým Josefem Vinklářem a výborným Jaromírem Hanzlíkem. A to poselství je pořád je tak zatraceně aktuální, až z toho běhá holomráz po zádech.

Dnes už se lze jen stěží domnívat, jakými cestami by se ubírala životní dráha francouzského spisovatele, dramatika a zakladatele vědecko-fantastické literatury (pro níž se později ujala zkratka sci-fi) Julese Verna, kdyby se jej, ještě coby pouhého tajemníka pařížského Théatre lyrique, neujal sám Alexander Dumas starší. Pod jeho dohledem a částečně i vlivem vzniká nejprve několik dramatických prací, jejichž úspěch se bohužel pohybuje v mizivých procentech a proto zkouší zaujmout jinde a jinak. I když podle vlastních slov toužil napsat tzv. „román o vědě“ pro dospělé, mimořádná a dodnes přetrvávající obliba jeho fantastických dobrodružných příběhů autorovo přání do jisté míry simulují, neboť nejvýraznějším motivem zde zůstávají nadčasově vkomponované, v té době zatím neexistující technické vynálezy, jejichž zhmotnění se ovšem uskutečnilo během první a druhé světové války. Tuto reflexi beze zbytku naplňuje román Ocelové město, původně reagující na zdrcující porážku francouzské armády pruským vojskem roku 1870, ale díky nepoučitelnosti lidstva je jeho děj aplikovatelný bez přísného časového umístění do jakékoli historické epochy světových dějin (hrůzným vyplněním budiž svržení atomové bomby na japonské město Hirošima v závěru druhé světové války). Filmově – televizní koprodukce pod vedením režiséra Ludvíka Ráži vtiskla celému dílu neopakovatelnou atmosféru a mistrovským způsobem využívá smazatelnou hranici fikce a reality, ozvláštněnou dětským pohledem na probíhající události. Nepominutelnou složkou filmu jsou samozřejmě herecké kreace, zejména Jaromír Hanzlík dokázal bravurně odlišit charakterovou polaritu své dvojrole a překvapivě vyrovnaný výkon tu podává tehdy dvanáctiletý Jan Potměšil, ale pochvalu lze udělit i ostatním (fascinující Vinklář, atypicky obsazený Růžek, Kostka, Bláha, Somr, Čepek, Řanda, Medvecká, Tomáš Holý). Verneovo dílo lze v širších souvislostech pokládat za vůbec nejranější předpověď katastrofického zneužití rodícího se technického i vědeckého pokroku, což ostatně o několik desítek let později blíže specifikoval Karel Čapek ve svých utopistických vizích (jež se nakonec ukázaly jako ne zcela utopistické). Nechť zůstane tento pomyslně vztyčený prst varovným signálem pro budoucí generace, kterým by znemožnil opakovaně se dopouštět chyb minulosti.