Je večer, malé dítě leží v postýlce. Pohádka jako korálky na stříbrné nitce: pasáček vedl ovečky přes úzký můstek, a tak mohly jít jen jedna za druhou. První ovečka, druhá, třetí, čtvrtá… Ovečky vstoupí do snu holčičky, která má domov tady – v nemocnici. Hana (Ž. Fuchsová) je dítě s těžkou srdeční vadou. V nemocnici je častěji, než v dětském domově. Doma je v nemocničním pokoji, u „dědka“ primáře (V. Brodský), u sester, a pocity pohody prožívá především s uklízečkou Anežkou (V. Galatíková). K té má malá Hanka nejblíž. Ten příběh se jmenuje jako pohádka: Počítání oveček. Nechce vyloudit slzy dojetí. Pokud přijdou, měly by vycházet z poznání, že obyčejné lidské srdce je největší silou proti bolesti. (Česká televize)
Recenze diváků:
Jímavý příběh o hledání domova a jedné z nejsilnějších podob lásky je dílem, které hladí i škrábe zároveň. Díky Kachyňovi je v něm ale přesně tolik citu a moudrosti, aby příběh malé Hanky nebyl „pouhou“ emotivní hříčkou, ale lidsky prostou, upřímnou zpovědí dítěte, jehož jediným domovem je nemocnice. Svět, který je někde venku, ve městě, tam, kam se vracejí ostatní děti, je hradbou, jíž časem pomocí Anežky dobude i Hanka. Vytrvat a být vytrvalý, to je hlavní poselství tohoto neobyčejně zdařilého filmu, jemuž vévodí herecké výkony Žanety Fuchsové, Věry Galatíkové a Vlastimila Brodského.
O filmech Karla Kachyni bych mohl v podstatě psát pořád to samé. Všechny jeho filmy spojuje jediné : Lidskost. A vždy výborné představitele rolí, kteří tuto lidskost bravurně zahrají. Zde je to Vlastimil Brodský jako primář “ děděk “ a Věra Galatíková v roli uklízečky Anežky. A taky Peter Debnár (výborně nadabován Jiřím Zahajským) v roli opraváře objektu nemocnice, který je neustále “ v náladě “ a jeho pohled na život . Hudba Luboše Fišera opět zahraje na city a nejen hudba. Karel Kachyňa nepotřebuje diváky násilím dojímat, stačí jen tak malinko, když člověk sám soucítí s postavami v jeho filmech. Jeho filmy jsou jedinečné a nenapodobitelné. Tak jako život sám.