Autorka: Irena Aneri, 25.12.2025, Zdroj.
Žil kdysi zlý vévoda Gordion,
černou duši měl, svědomí z kamene.
Pravdu tiskl, lidi mučil,
a jako sýček doupě má, Gordion ve zlu přebýval.
Nejvíce pak ze všech se mu znelíbil
stařec Miron-poustevník,
pokorný za pravdu bojovník,
neohrožený světa dobroditel.
Zavolá si vévoda věrného sluhu,
udatného Ivanušku-vojína:
„Jdi jen, Ivanko, usmrť starce,
Starocha Mirona domýšlivého!
Jdi a srubni mu hlavu,
uchop ji za šedou bradu,
mně ji přines, předhodím ji psům!“
Šel Ivan, rozkazu uposlech.
Jde Ivan, a tak hořce dumá:
„Sám nejdu – nouze mne vede!
Nebo tak mi určeno vůlí boží.“
Pod šat ukryl Ivan ostrý meč,
Přišel, poklonil se poustevníku:
„Jsi-li ty zdráv, ctihodný starče?
Hospodin zdali ti milosti popřává?“
Tu svatý prorok usměje se,
moudrými slovy hovoří k němu:
„Nesluší se, Ivanuško, pravdu tu skrývat!
Všechno ví Hospodin, pán náš,
zlé i dobré v jeho je rukou!
Vím já předobře, proč jsi ty přišel ke mně!“
Stydí se Ivanka před poustevníkem,
bojí se Ivan rozkazu nevykonat.
Vytáhl meč z kožené pochvy,
otíral ocel o dlouhý šat.
„Já, Mirone, chtěl jsem tě zabíti tak,
abys ni meče v mých rukou nespatřil.
No, ale teď se pomodli k Bohu,
modli se k němu už naposled,
za sebe, za mne, za všechno pokolení lidské,
a potom já ti hlavu tvou srubnu!…“
Kleká na kolena stařec Miron,
poklekl tiše pod doubek mladý.
Doubek se před ním hluboko klaní,
stařec s úsměvem Ivanu říká:
„Dlouho, předlouho budeš ty čekat!
Veliká je modlitba za všechno pokolení lidské!
Líp by bylo v tuto chvíli mě zabít,
aby ses nadarmo čekáním neznavil!“
Tu se Ivan hněvivě zamračil,
tu se Ivan hloupoučce vychloubal:
„Ne, co jsem řekl, to pevně platí!
Ty se modli, já třeba celý věk počkám!“
Modlí se poustevník do večera,
modlí se od večera do jitřních červánků,
od jitřních červánků až do samé noci,
od léta modlí se zase do podzimku,
modlí se Miron rok za rokem.
Dub mladý tu do oblak stojí,
ze žaludů jeho hustý les vyrost,
ale modlitba svatá pořád konce nemá!
Oni pak dodnes takto si počínají:
Stařeček stále tichounce žaluje Bohu,
Vyprošuje u Boha všem lidem pomoci,
u přeslavné rodičky boží zas – radosti,
a Ivan-vojín u něho stojí,
meč jeho dávno v prach se rozsypal,
brnění kované rez dávno rozežral,
oděv pevný všecek je zetlelý,
v zimě v létě nahý tu Ivan stojí.
Znoj ho vysušuje – nevysuší,
havěť mu krev pije – nevypije,
vlci, medvědi jeho se netknou,
mrazivé vánice přes něho letí.
On sám sílu nemá z místa se pohnout,
ni ruku zvednout, ani slovo říci.
To je mu, slyšte, za trest dáno:
Zlého přikázání by neposlouchal,
za cizí svědomí se neschovával!
Ale modlitba starcova za nás, za hříšníky,
i v tuto dobrou hodinu plyne k Hospodinu
jako jasná řeka do moře-oceánu!