Věc Makropulos – e-kniha – záznam z představení najdete pod ní
Věc Makropulos – Záznam z představení divadla S. K. Neumanna v Praze (1970)
Jaké by to bylo, být na světě ještě dalších sto nebo dvě stě let…
Záznam představení Divadla S. K. Neumanna v Praze (1970). Kdo by někdy nezatoužil alespoň na chvíli po nesmrtelnosti… Drama Karla Čapka Věc Makropulos právě před touto touhou varuje. Emilia Marty zná recept na nesmrtelnost a žije již více než 300 let, nicméně, touha po nesmrtelnosti již dávno vyprchala a ztratila své kouzlo… Hra je uváděna jako komedie o třech dějstvích s přeměnou. Spíše než o komedii, jak ji běžně chápeme, jde o drama s filozofickým podtextem. Záznam představení hry Věc Makropulos z roku 1970 v nastudování souboru Divadla S. K. Neumanna v Libni, s Janou Štěpánkovou v titulní roli a divadelní režii Karla Pokorného, dnes uvádíme ke 110. výročí narození spisovatele, dramatika a dramaturga Karla Čapka. (oficiální text distributora)
Recenze diváků
Karel Čapek vládl českému jazyku jako málokdo a jeho divadelní hry mají jednu úžasnou výhodu: ač nesou závažné poselství či námět k zamyšlení, jsou také proklatě vtipné a svižné. V tomhle záznamu Makropulky funguje jistý režisérský koncept, který dle mého dost ruší divadelní atmospheru celku, ale bohatě to vynahrazuje skvělé obsazení, jemuž vévodí famózní Jana Štěpánková v roli E.M.
Nepříliš podařená adaptace skvělé Čapkovy divadelní hry. Naprosto úžasnou Janu Štěpánkovou naneštěstí obklopili strašliví herci, předznamenávající černý kvas propukající normalizace (především Karel Urbánek, Miroslav Nohýnek a Václav Mareš), úděsně zplošťující celou hru. Pravda, mužské postavy ve hře nemají mnoho kladných rysů, ale jsou různé, vnitřně propracované, odlišené, zatímco zmínění herci přímo vtělují plochost a prázdnotu (nesenou příznačně unifikovanou uřvaností, ruinující dialogy i dramatickou linii hry). Sama scéna není minimalistická, ale podobně jako defilující herci – minimální. Pokus o aktualizaci (se zrcadlem) nevyšel. Je příliš zevní, nezapojený do celkové výstavby inscenace, a nadto uvádí na slepé uličky interpretace (Elina není z jiného světa, jak by se mohlo zdát z její anetičnosti, nežije za scénou, ale právě naopak: je naprosto zakotvená v tomto světě, na což ukazuje i její strach ze smrti) a ústí v podbízivou pointu. Podobně zklamaný jsem byl i u nedávného vinohradského představení, v němž kralovala Daniela Kolářová (shodou okolností vystupující také v této adaptaci v roli Kristýnky) a skvělý byl i Jaroslav Kepka jako Hauk-Šendorf. Obě hry mi přijdou jako dva extrémy nepochopení předlohy: na jedné straně rutinní plochost a na druhé straně podlehnutí nutkavým nápadům „co by se tak ještě dalo“. Teď čekám na další zpracování v Národním divadle. Z prvních fotografií a kostýmů se však zdá, že ani Robert Wilson nepochopil a promarnil šanci, které se mohl chopit. Protože právě Soňa Červená může tou nejdokonalejší E. M.