Ačkoli je povídka z r. 1949, její obsah je stále aktuální.
Boris Nikolajevič Polevoj: Návrat – Dopisy z Itálie (1949) – Síly míru
Milán, červenec 1949
Jednou v neděli jsme si prohlíželi proslulý milánský dům. Barevná skla jeho gotických oken, vytvářející obrazy velkých renesančních mistrů, velkolepá socha Michelangelova a konečně sama budova, vše jakoby vytvořené z nejjemnějšího kamenného krajkoví, skutečně zasluhují, abychom si je co nejpozorněji prohlédli. Pak jsme zaplatili stanovený obnos lir a vyjeli jsme výtahem na střechu chrámu a odtud se před námi z ptačí perspektivy otevřel pohled na město.
Zatímco nám průvodce svědomitě vykládal, kolik mramorových soch zdobí chrám a jak jedinečný je každý detail bohatého ornamentu, vytesaný z kamene, dívali jsme se dolů na město, na nádherná moře skvělých budov, bank, obchodních kanceláří a hotelů, těsně obklopujících chrám i palác kardinála Schustera, dívali jsme se na dýmající prsten závodů a továren, zamlžujících jasný jižní den ustavičným kouřem svých komínů.
Náhle čísi chraptivý uštěpačný hlas, který se nenadále ozval za našimi zády, přerušil čilé průvodce. Kdosi nám lámanou ruštinou radil, abychom se zeptali signora průvodce na to, co se často stává na ploštince, z níž jsme se dívali na město. Před námi stál v kombinéze, zaprášené mramorovými úlomky, a ve špičaté čepici z novin osmahlý dělník kameník, patrně jeden z těch, kteří renovovali levé křídlo budovy, poškozené americkým bombardováním. Vyšlo najevo, že je to italský voják, který byl u nás za války v zajetí. Když v nás poznal sovětské občany, jal se nám k velkému znepokojení průvodce vypravovat, jak z této plošinky skočilo z třicetimetrové výšky několik nezaměstnaných. Jednoho takového ubožáka, který se zabil nedávno, viděl kameník na vlastní oči. Byl to starší člověk, povoláním kovodělník, manžel nemocné ženy a otec tří dětí. Asi rok marně hledal jakoukoliv práci. Nakonec to nevydržel, vystoupil na střechu tohoto chrámu a vrhl se dolů. Na kazajce zabitého byl přišpendlen lístek, na němž bylo napsáno: „Buď proklet de Gasperi a všichni ti, jejichž vinou nemají v slunné Itálii co jíst a kde spát miliony zdravých lidí“.
Ažurová gotika starého chrámu, proudy přepychových aut na ulicích, restaurace, v nichž jen snídaně stojí dvouměsíční výdělek kvalifikovaného zámečníka, zástup vyšňořených cizinců s binokly a kodaky a lidé, kteří se na znamení posledního protestu, poslední kletby vrhají z třicetimetrového chrámu – jak je to vše charakteristické pro dnešní Itálii, která se dusí v poutech Marshallova plánu, se svými napolo stojícími závody, se zámořskými dravci, kteří spekulují na jejích burzách, s miliony nezaměstnaných a holou bídou svých vesnic. A přitom soudobá Itálie, kde je nyní u moci jedna z nejreakčnějších vlád Itálie, v jejímž srdci se usídlilo středisko staletého katolického tmářství, může být názorným příkladem toho, jak den ze dne rostou a sílí síly bojovníků za mír a demokracii, jak se národy spojily proti vůli svých reakčních vlád v jednotnou frontu boje proti válečným štváčům za pevný a trvalý mír.
Boj za mír – to je heslo, které nyní sjednocuje všechny skutečně demokratické síly Itálie. Podpisová akce proti ratifikaci Severoatlantického paktu, která byla po tyto celé poslední týdny středem pozornosti celé italské veřejnosti, je vynikající a velmi názornou zkouškou sil obránců míru.
V Římě byl ustaven „Národní výbor pro lidovou petici“. Pobočky tohoto výboru byly utvořeny ve venkovských střediscích a ve všech velkých městech. Při podpisové akci se přísně zachovávají všechny právní normy, stanovené ústavou, a je vyloučena možnost jakýchkoliv podvrhů a podvodů. Protestní petice proti uzavření severoatlantického paktu byla natištěna na zvláštní listy a každý, kdo se k ní chtěl připojit, se na tento list podepsal a musel připojit datum svého narození a domovskou adresu. Každý list byl určen pro pětadvacet podpisů. Hned z počátku, kdy byl organizován výbor, pokusila se de Gasperiho vláda, která se ze všeho nejvíce bála vyjádření skutečné vůle lidu, přerušit policejními opatřeními podpisovou akci. Ministerstvo vnitra zakázalo svolávat k tomu veřejné schůze, nedovolilo sběratelům podpisů chodit do domů a konečně v policejní hysterii předem prohlásilo, že se podpisům nebude věřit, protože jsou falešné. Ale veliká myšlenka boje za trvalý mír a spolupráci mezi národy se ukázala silnější než policejní hrozby. Desetitisíce sběratelů podpisů, nedbajíce trestů, kterými jim hrozil ministr Scelba, dalo se do ušlechtilé, hluboce humánní práce. Statisíce podpisů se denně scházelo na listech.
Měl jsem příležitost pozorovat práci těchto nadšenců boje za mír v Miláně a v Turínu. Muži a ženy úctyhodného věku, přistupovali na ulicích k neznámým lidem a po pozdravu začali vysvětlovat význam a smysl petice. Někdy vznikal přímo na ulici jižně žhavý spor o politických cestách Itálie, někdy člověk odmítl petici podepsat a odešel a občas zavolal dokonce policii. Ale nejčastěji, když si několikrát přečetli petici a vážně se zamyslili nad jejím obsahem, vyplnili Ital či Italka okamžitě lístek a podepsali se.
Zvláště živě fungovaly výbory pro podpisovou akci na závodech. Mnozí dělníci a dělnice sebrali po stu i více podpisech. V závodě Fiat v Turínu nás seznámili s několika takovými nadšenci boje za mír. Soudruzi v dílnách se chlubili, kolik podpisů sebrali.
Ve dnech kampaně všeho lidu proti severoatlantickému paktu se zvláště osvědčily italské ženy. Slyšel jsem, jak starší, černě oblečená žena, přesvědčovala značný zástup lidí, který kolem sebe shromáždila v milánském parku, aby protestovali proti severoatlantickému paktu. Stála uprostřed naslouchajících, neustále tiskla k očím cíp černého šátku a prostě a nehledaně hovořila o tom, že jí poslední válka vzala dva syny a zetě a že ve stáří zůstala úplně sama. Proklínala Mussoliniho, který začal válku, jež jí vzala syny, a zámořské gentlemany, kteří chtějí opakovat zkušenost neslavného duceho.
Tato stará žena našla ve svém srdci přesvědčivá slova a nemálo lidí, kteří ji poslouchali, podepsalo petici. Ženy měly jako sběratelky podpisů zvláštní úspěch. Římské noviny otiskly fotografie vdovy po vojáku, matky dvou dětí, která sebrala sedm set podpisů, a ženy v domácnosti, již na frontě zahynuli dva synové, a která sebrala přes pět set podpisů.
Policie už dávno přešla od hrozeb k teroru. Zavírá sběratele podpisů, ale na místo zavřených nastupují noví. Když byla jedna z uvězněných, stará žena Ada Alessandriniová, žena profesora, propuštěna z vězení, prohlásila reportérům, že bude s novým nadšením pracovat dál. Při demonstracích fašisté zvířecky ubili mladého dělníka Tranquilla. Jeho mladá dvacetiletá vdova byla vyslána do Paříže na kongres obránců míru. Když se vrátila z kongresu, pokračovala v díle zahynuvšího muže – sbírala podpisy na petici.
Prvá část podepsaných listů lidové petice proti severoatlantickému paktu už byla právě dovezena na dvou nákladních autech do budovy parlamentu. Má přes sedm milionů podpisů. V podpisové akci se pokračuje po celém venkově. Reakční plátky, vydávané za peníze Vatikánu a za americké dolary, se vší silou namáhají, aby zahladily tak názorně vyjádřený protest lidu proti atlantickému paktu. Vytáhly ze smetiště dějin strašidlo „komunistického nebezpečí“ a znovu jím ohromují, pokoušejíce se vysvětlit úspěch lidové petice „komunistickými intrikami“. Ale v Itálii už je málo hlupáků, kteří věří v tyto otřelé výmysly. Veliký boj italského lidu za mír, vedený italskou komunistickou stranou, přátelsky podporují i socialisté ze strany Nenniho a čtyři a půl milionu pracujících – odborářů, sdružených ve Všeobecné italské federaci práce, i členové družstev, v nichž je organizováno na čtyři miliony lidí, pokrokový svaz italských žen, který projevil takovou aktivitu v podpisové akci, i sdružení demokratické mládeže a tři sta tisíc partyzánů – hrdinů osvobozeneckého boje. Boj za mír vedou všichni čestní muži a ženy Itálie, všechna její pokroková inteligence.
Italský lid dal rozhodně najevo svůj protest proti zhoubné politice agrese a podněcování nové války, do níž zemi uvrhuje vláda de Gasperiho. A nejdůležitější tu je nejen to, bude-li nakonec parlamentem ratifikován podpis vlády na Severoatlantickém paktu. Důležité je to, že se síly míru organizují a aktivizují. To už není ojedinělý protest zoufajících si nezaměstnaných, kteří se vrhají z milánského dómu s proklínáním de Gasperiho a zámořských byznysmenů na rtech. Je to organizovaný mocný protest milionů mužů a žen, kteří si nepřejí nové prolévání krve a jsou odhodláni bít se za mír.
V nedávném nedělním čísle otiskly antiklerikální římské noviny Don Basilio výstižnou karikaturu: bůh války Mars se topí v bouřlivém moři podpisů proti severoatlantickému paktu. Zalykaje se, natahuje ruku o pomoc k de Gasperimu, papeži Piu XII. a kapitalistovi a volá: „Zachraňte mě.“ A ti, plně cítíce s tonoucím Martem, mu odpovídají: „To není jen tak lehké.“ Svým jednomyslným protestem názorně ukázaly miliony italských mužů a žen, že dokonce i v tak zmarshallizované zemi, jako je Itálie, jsou síly obránců míru mnohem silnější než síly válečných štváčů.
Jedno z vydání novin Don Basilio
Od Borise N. Polevoje zde najdeme také
To, co Boris Polevoj postřehl v poválečné Itálii a sepsal, je velmi realistické, žádná propaganda. Jen stručně doplním kontext, protože je nezbytný k pochopení situace v mé druhé vlasti. Po sjednocení Itálie, které proběhlo mezi lety 1861-1871, došlo k dramatickému zchudnutí obyvatel. Zejména v regionech, které se staly periferiemi (podobnost s EU není čistě náhodná).
Následně došlo ještě v 19. století k obrovské emigraci z postižených regionů do jižní i severní Ameriky. V jižní Americe, zejména v Argentině a Brazílii, se vzdělaní Italové stali ceněnými členy středních i vrchních vrstev. Ti, co odešli do USA, měli smůlu, protože přes své vzdělání byli pro Anglosasy podlidmi. Aby v USA přežili, museli makat jak barevní, většinou se z nich stali stavební dělníci. Italové už více jako před sto lety poznali na vlastní kůži a navždy se stalo součástí jejich kulturního kódu, že pro západní Anglosasy jsou a vždy budou jen póvl.
Raději tu nebudu popisovat, jaká zvěrstva páchali američtí vojáci během 2. sv. války na jihu Itálie. A to přesto, že díky jihu se Italové v roce 1943 zbavili Mussoliniho a přidali se na druhou stranu. Když teď Trump chválil na dýchánku Meloniovou, že je velmi krásná žena, mělo to přesně ten význam, jak ho Italové cítí od konce 19. století. Meloniová přitom křivila tvář, protože jí byla zřejmá podstata sdělení: je vám dovoleno být tu krásná, ale jinak jste nic, póvl, kterému není dovoleno nám odporovat. Znechucení Američany bylo mezi generacemi 20. století masové
Italové měli po 2. sv. válce velký sen, sen o socialismu. Trval desetiletí až do konce 80. let, kdy jej rozbil a rozdupal socialista Bettino Craxi. Italská komunistická strana (PCI) měla mezi obyvateli mnoho příznivců. Doslova v každé rodině mimo velká města byl někdo komunista. Američané už od doby před referendem o formě státního zřízení v r. 1946 až do 80. let dělali všechno možné, aby měli lidé strach a PCI nevolili. Pod přímým velením NATO byla např. zorganizována operace Gladio, státní terorismus USA, kdy byly např. provedeny výbuchy bomb na velkých nádražích.
Sen o socialismu se Italům naplnit nepodařilo. Dnes je tento sen mrtvý. Zemřel spolu s generacemi, které jej měly. Něco dobrého z něj však přece jen přežilo. Mezi Italy není tak jednoduché vyvolat takové protiruské nálady, jaké se českým zmrdům podařilo vyvolat v Česku. Nemám vůbec strach říct běžnému Italovi, že mám rád Rusko. A když Italovi řeknu ty samé důvody, které řekl Nohavica na předání Puškinovy ceny, naprosto jim rozumí. Když jsem se v ČSSR musel 10 let učil ruský jazyk a přečetl desítky ruských knih, nemohu Rusko, stejně jako Itálii, nemilovat.