8. Kurginjan: Koronavirus – jeho cíle, autoři a vládci (8. část) – analýza politického pozadí covidové „aféry“ aneb nic nekončí – pozor na připravovanou novou očkovací strategii

Předchozí díl

Změny v ústavě Ruské federace a nová studená válka

Měla by být moje podrobná analýza velké koronavirové hry odehrávající se na globální úrovni doplněna stejně podrobnou analýzou naší vnitropolitické situace? Podle mě to není nijak zvlášť potřeba. A nejen proto, že jak řekl Kozma Prutkov, „nedá se obsáhnout všechno“. Ale také proto, že rozšiřování koronavirové extáze na našem území celkově, a zejména ve městě Moskva, probíhalo přímo podle scénářů napsaných v ústředí, které řídí globální koronavirovou hru. Takže když analyzujeme velkou světovou hru, už jen díky tomu více chápeme, co se děje v naší zemi.

Je působivé, že instrukce globálního ústředí, rozehrávajícího koronavirovou kartu, nevyplňovali jen naše vůdčí osobnosti, kterým lze vyčíst jejich poddajnost vůči mezinárodním trendům, což je dědictví předchozí post-sovětské éry, kterého jsme se dosud nezbavili .
Tyto instrukce však stejně pokorně plnili i například americký prezident Trump, kterému na základě plnění těchto instrukcí hrozila politická sebevražda s dalekosáhlými následky.

A stejné instrukce plnil i hlavní Trumpův protivník – vůdce Čínské lidové republiky Si Ťin-pching.
Plnily je prakticky všechny země Evropy, Asie, Afriky, Austrálie a Latinské Ameriky.
Zásadní odchylky od plnění instrukcí globálního ústředí, které řídí koronavirovou hru, ve skutečnosti nebyly.

Chování Lukašenka nebo vedení Švédska nevyvrací skutečnost, že téměř každý vyhověl rozkazu globálního velitelství.
Vždy existují malé státy, které si z nějakého důvodu mohou dovolit nezapojit se do globální hry vnucené světu. Například Švýcarsko se neúčastnilo druhé světové války. Mělo by to velký význam, kdyby se účastnilo? Ne. Tím, že se neúčastnilo, to bylo pro něj výhodné. I během studené války nevstoupily všechny země do jednoho ze dvou znepřátelených vojensko-politických bloků. Mnozí zůstávali jakoby vně této hry, když se označili buď jako neutrální nebo nepřipojení, a měli z toho velké výhody.
O něco později rozeberu chování několika malých, vzpurných států, které se buď se souhlasem globálního ústředí, nebo navzdory jeho rozhodnutí, nepřipojily ke koronavirové extázi. Ale každému, kdo sleduje, co se děje, je jasné, že takoví málopočetní a nevýznamní tvrdohlavci jsou výjimkami z kategorie těch výjimek, které potvrzují pravidla a neporušují je. Jen tak, a ne jinak.

Celá otázka je o tom, proč to tak je. A právě tato otázka vyvolává potřebu zahrnout do této série program věnovaný vztahu mezi naší vnitřní a světovou politikou.

Začnu tento pořad docela jasným prohlášením. Pozměňovací návrhy k ústavě podstatně transformovaly ústavu – která se z ústavy vstupu do „civilizovaného společenství“, jakou byla po všechny předchozí roky, fakticky stala ústavou studené války.
Je to tak. A i kdyby se na nejvýznamnějších místech říkalo, že tomu tak není a že nevedeme studenou válku, tak to nemůže ovlivnit mé hodnocení, protože ve většině případů své hodnocení neabsolutizuji. A v tomto případě je všechno tak zřejmé, že žádné alternativní přístupy ve mně nemohou vzbuzovat nic jiného než zdvořilé rozpaky. 

Dnešní západní svět je velmi specifický. Jakékoli ohrožení, například, postavení LGBT komunity tomto novém obludném světě, je vnímáno jako neslýchané znesvěcení. Je to mnohem horší než zásah do kapitalistického zřízení života těch států, kterým čelíte. A právě takový útok na LGBT komunitu a na mnoho dalších věcí, stejně jako na výsledky studené války, provedlo Rusko přijetím pozměňovacích návrhů k ústavě a ihned poté, co byly tyto návrhy podpořeny. A proto také byly podpořeny.

A protože každý, kdo zná Západ, ví, jaké jsou jeho zvyky a možnosti sil, na které se někdo odvážil zaútočit, není a nemůže být pochyb o tom, že tyto síly odpoví. Možná jiné síly by nereagovaly. Ale tyto zareagují. A to, co jsem právě popsal, je jen jedním z příkladů toho, co právě vyvolávají samotné pozměňovací návrhy ústavy a následná opatřeni. A jak vidíme, s opatřeními se nezahálelo, byly prováděny bezprostředně po přijetí změn ústavy. Studená válka probíhala již po událostech na Krymu a Donbasu. A teď bude ještě mnohem chladnější. Dělat si iluze není třeba.

Opakuji, nejsem jediný, kdo si to uvědomuje. A podle mého názoru na tom není nic špatného. Naopak, podle mého názoru je to velmi dobré. Proč? Protože globální procesy, nebo, jak se nyní říká, globální trendy, dělají studenou válku nejmírnějším scénářem ze scénářů, v rámci kterých může Rusko prostě přežít jako stát. A pokud nepřežije jako stát, bude nemilosrdně likvidováno na úrovni všeho, co se stane s jeho obyvatelstvem, životními podmínkami atd. Bude to super genocida. Opakuji tedy, že studená válka je nejmírnějším scénářem naší sebezáchovy. A proto je to nejlepší scénář.

Ale my už jsme jednu studenou válku prohráli. A pokud prohrajeme druhou, pak se, jak jsem již řekl a budu to mnohokrát opakovat, na našem bezstátním území bude odehrávat plnohodnotná genocida, a ne evropeizace života. Takže prohrát tuto válku nesmíme. A první studenou válku jsme neměli prohrát. Natož tuto. Proto mám právo položit několik otázek.

První otázka. Je naše ekonomika ekonomikou studené války?

 Sovětský svaz měl vlastní farmaceutický průmysl. Ten zařízli, protože bylo nutné globalizovat a podílet se na mezinárodní dělbě práce. Jaký je nyní náš farmaceutický průmysl? Je připraven na velkou výzvu? Nebo si někdo myslí, že výzva nebude vážná? Bude! A celý náš průmysl, například potravinářský, je na to také připraven? Nejsme státem, který se ve jménu vstupu do světového společenství, do „civilizovaného společenství“, osvobodil od zátěže zvané „ekonomická soběstačnost“? Nejsme stát, který otevřel své brány různým nadnárodním společnostem a je z toho v nepopsatelném nadšení? „Ach, jak je u nás všechno skvělé!“ Všechny vlajky k nám! Pojďte dál! “

Mimochodem, skutečně se někomu zdá, že při takovém otevření bran, obdivování toho, jak se tyto společnosti rozvíjejí a získávají moc, je možné, aby interní elita fungovala bez lobbování v zájmu těchto společností? To je světová praxe!

Druhá otázka. Máme elitu pro studenou válku? Nejde přece jen o lobbování. Jde o celé dědictví předchozí éry, kdy se vážně věřilo, že tvoje pozice v zemi jsou určeny tvými pozicemi v západním světě. A tento názor měl nezvratné důsledky. Například v podobě uzavřených sňatků mladších potomků, míst bydliště rodin, struktury podnikání a co je nejdůležitější, ve struktuře myšlení. Budeme naši elitu přizpůsobovat změnám ústavy? Udělat změny ústavy je těžké, ale možné. A díky bohu, že byly udělány. A v souladu s tím bude přivedena velmi setrvačná společenská struktura, především elitní, ale nejen ta?

Třetí otázka. Máme ideologii pro studenou válku? Sovětský svaz ji měl. Jaká to bude ideologie teď?

Čtvrtá otázka. Jsou připraveny tuto ideologii upřímně hájit naše velké hromadné sdělovací prostředky?

Pátá otázka. Máme inteligenci pro studenou válku? Ne jednotlivé intelektuály s určitým světonázorem, ale inteligenci jako celek? Víme, jak ji rychle vychovat? Jak jí dodat patřičnou přesvědčivost, ofenzívu, solidaritu a všechno ostatní? Pokrokovost…

Šestá otázka. Disponujeme souborem informačních možností, jejichž správné používání neutralizuje práci někoho, kdo je s námi ve studené válce? Máme internet studené války? Na všech úrovních – jak na úrovni obsahu, tak na úrovni infrastruktury. Jsou naše možnosti z hlediska internetu a dalších věcí srovnatelné s možnostmi nepřítele? Chceme měnit tento stav? Jak, v jakém časovém rámci?

Sedmá otázka. Jsme připraveni neutralizovat procesy, které během přechodu na plnohodnotnou studenou válku začnou v těch segmentech naší společnosti, které jsou nejvíce náchylné vlivu našeho protivníka? Jednou jsem jim dal název „globíci“. To není jen elita.

Osmá otázka (nejdůležitější v kontextu všeho, o čem tato řada je). Máme vše, co je zapotřebí k odpovídající reakci na biologickou válku?

Devátá otázka. Je možné vyhrát studenou válku bez transformace konzumní společnosti, která byla vytvářena po celá desetiletí, na společnost úplně jinou? Jakou?

Desátá otázka. Několik konzervativních elit Západu a světa nám bude tleskat, ale máme několik bezpečnostních pásů a spolehlivých spojenců připravených spolu s námi vést studenou válku? Nějaké jsme měli. Máme je teď?

Mohl bych klást další otázky, ale zaměřím se na tuto klíčovou desítku.

Jen si nemyslete, že navrhuji nevést studenou válku. Někdo možná, ale já to nenavrhuji. Protože pro mě je současný Západ absolutní smrt. A protože Západ proti nám již studenou válku vede. Předstíráme, že to nevidíme. A nemůžeme se tomu vyhnout, i když budeme chtít. Takže jediné, co chci, je vyhrát studenou válku.

Nechci proto, aby se zvětšovala propast mezi přijímanými dokumenty a rétorickými gesty – a skutečným mnohostranným chováním země, kde ne všichni a ne zcela dosud pochopili, „co je nyní v sázce a co se nyní děje“ v době koronaviru.
Jsem přesvědčen, že bez tohoto porozumění a bez vhodných systémových opatření, která povedou nejen k jiné ústavě, ale ke zcela jiné zemi, k úplně jiné realitě, je nemožné se obejít.
Řeknou mi: „Začali jsme ústavou a pak přijde všechno ostatní. Je důležité se zapojit do boje a pak uvidíme.“

Já odpovídám. Všechno, co je ve mně stále schopné doufat, může v to opravdu jen doufat. Ale nechci prázdné naděje v duchu Puškinova „ach, není těžké mě oklamat, já sám se rád nechávám oklamat.“ Cena takového klamu je příliš vysoká.

A proto budu v této sérii rozebírat to, co se děje – mám na mysli to, co se děje v naší zemi a ve světě – tak, jak by se mělo dělat v podmínkách blížících se velkých systémových problémů,  které lze stále udržet v určitých mezích, ale pouze v případě, že se zcela rozptýlí mlha takzvané triumfálnosti. A bude zhodnocena současná – nesmyšlená, nevnucená nepřítelem, ale skutečná – problematika současné situace.
Nemělo by to vést ke skleslosti, bože chraň, ale k mobilizaci, bez níž nemůžeme vyhrát. Pak by přišla prohra. Navíc, opakuji ještě jednou, s důsledky nesmírně ničivějšími než v roce 1991. Vždyť i tehdy panovala až do samého konce jakási atmosféra nepochopitelného triumfalismu. A pořád se říkalo (zejména mně to říkal Michail Sergejevič Gorbačov): „Není třeba dramatizovat.“ Je třeba! Je třeba dramatizovat! Není nutná panika, nejsou nutné hysterické záchvaty, není třeba zveličovat problémy. Ale dramatizovat, tedy rozptýlit vítěznou mlhu je třeba, a to je povinností analytika. Jinak místo dramatu a dramatizace nastoupí tragédie, že na ni člověk ani nechce myslet.

Ruské orgány se právem domnívají, že se nemusí obzvlášť znepokojovat  kvůli současným postojům společnosti, které jsou zaprvé laxní, zadruhé rozporuplné a za třetí jsou v jistém smyslu ničí. Všechno je správně. Současné společenské smýšlení je právě takové.

Orgány moci však dělají hrubou chybu, když předpokládají, že tyto postoje nemají nebezpečnou dynamiku. Ano, ve svém současném stavu jsou relativně bezpečné. Ale omezovat se na konstatování pouze současného stavu mohou jen dočasní vládci. Ale současná ruská moc se v žádném případě nepovažuje za moc dočasnou a neříká: „Po nás potopa.“ Vidí se úplně jinak, podle principu „vážně a nadlouho“. Současná ruská moc se ve svých vlastních očích jeví jako kvintesence moudrosti a pragmatismu, které jí jakoby diktují potřebu takzvané situační reakce. Zdůrazňuji – nejde o lhostejnost k budoucnosti, která je typická pro dočasné vládce (ve smyslu „po nás potopa“), ale o pragmatické vyčkávání („až se budoucnost vyvine a stane se přítomností, pak na ni budeme reagovat. A zatím kdo ví, jaká bude. Co když nás někdo straší, ale ve skutečnosti má své vlastní zištné zájmy. Co když někdo obchoduje se strachem a tak dále“.)

Z dnešního pohledu považují orgány moci hlasování o ústavních změnách právem za svůj politický triumf. A proč ne? Situace s koronavirem je naprostý chaos, ve kterém vůbec cokoliv vytvořit je obtížné. Lidé jsou vystrašení. Proč neříct, že je to triumf? 

Ale přesně na to samé (politik může čerpat zkušenosti z historie) spoléhali v roce 1905 a v roce 1907, kdy rozháněli Dumu, a v roce 1914, kdy začala válka, a v roce 1916, když říkali „není třeba dramatizovat“, a nakonec v roce 1991.
Jelikož historická zkušenost z nějakého důvodu nikdy nikoho nepřesvědčí a vehementně někoho o něčem přesvědčovat, není mým pravidlem, dovolím si krátkou politologickou reflexi současné situace.

Do roku 2020 se v ruské společnosti utvořila velmi nevýrazná patriotická většina, politicky dost neefektivní, rozdělená vnitřními rozpory. Nejde o formální vlastenectví, ani o ideologické vlastenectví, ale o něco, co visí ve vzduchu. Tato většina nemá nic společného se stranami, které jsou tak či onak etablované na současné ruské politické scéně. Právě tato většina ve výsledku určuje budoucnost různých politiků. Přičemž určuje jejich budoucnost ne díky hlučným projevům, a to ani při volbách. Určuje budoucnost nějak jinak. Věřte mi, mluvím ze zkušenosti.

Žil jednou jeden prezident a všechno bylo dobré. A pak se na nějakých chatách začalo pomalu brblat. Nikdo neříkal, že je potřeba někoho svrhnout. Ale prezidentova žena toto brblání zachytila a rychle provedla rošádu. Rusko je velmi specifická země. Všechno je tam vágní, všechno je vždy pomalé. To ale neznamená, že je to neúčinné.

Stručně řečeno, budoucnost je určena touto amorfní, pomalou, slabě zpolitizovanou a obtížně mobilizovatelnou většinou. Jelikož z ní vyzařuje nějaké fluidum, které se přenáší na chaty a pak se brblá a něco se změní.
Této většině se tedy ústavní změny v jistém smyslu líbí. Ba co víc, líbí se jí velmi. A současná ruská moc, která tyto pozměňovací návrhy formulovala a rozhodla se je proměnit v ústavní realitu, se této většině příliš dříve nelíbila a nyní  se jí úplně přestává líbit.  Ale tato většina se po zralé úvaze rozhodla hlasovat pro pozměňovací návrhy. Protože podle jejího názoru politici přicházejí a odcházejí, ale změny zůstávají. 

Mimochodem, pozměňovací návrh, který nejvíce znepokojuje naše liberály – princip nulování funkčních období –  je dané většině jedno. Většina oprávněně věří, že pokud bude chtít, nezvolí znovu ani při nulování funkčních období. Ona si vůbec neuvědomuje, jak je to důležité.

Obecně je tato většina nakloněna tolerovat moc, ne proto, že má otrockou povahu. Ale proto, že považuje za svůj i ten nejméně dokonalý stát a bojí se ho ztratit. A po událostech z roku 1991 projevuje zvláštní opatrnost, aby neztratila státnost spolu s orgány moci. 
Rozpad Sovětského svazu je pro většinu, o níž diskutuji, dlouhodobým šokem. A je to poučení, že nelze projevovat bezhlavou protivládní náladu. Že je třeba neustále oddělovat moc od státu a při jakémkoli vztahu k moci je třeba chránit stát, aby se zabránilo hrůzám bezstátnosti.

Aby se většina zachovala jinak, nestačí ji jen trochu popíchnout, je třeba ji popíchnout pořádně, vzbudit v ní bezmezné znechucení vůči moci a představit tuto moc jako naprosto beznadějnou a zároveň slabou. Do toho je ještě daleko. Ale proces se ubírá tímto směrem. 

Tuto většinu doslova rozzuřily změny věku odchodu do důchodu a karanténní zlo. Při hodnocení těchto zel se tato většina nebude spoléhat na internet, kde budou názory i odborníků, kteří jsou jí sympatičtí, a už vůbec ne na televizi. Bude se orientovat, jak je pro ni obvyklé, na takzvané kuchyňské rozhovory, které zahrnují nejen rozhovory s blízkými v kuchyni, ale také brblání v kuřáckých místnostech během přestávek a brblání během slavnostního grilování, brblání během telefonních hovorů atd. 

Tato většina vážně ztratila důvěru v Putina. Pokud jde o všechny ostatní politické hráče v hlavní lize, jsou této většině prostě odporní.
Zajisté v relativně liberální Moskvě  jsou významné komunity, kterým se líbí Sobjaninova karanténní rozhodnost. Většina však na tuto rozhodnost hluše a s nenávistí vrčí. A to není bezmocný řev. Jedná se o takzvané hrozny hněvu. 

Většina, o které mluvím, se nikdy nedotkne moci. Ne ze zbabělosti, ale kvůli přítomnosti polovědomého státního instinktu. Pokud se jí nedotkne, ale prostě se od ní distancuje a vzdálí se od ní a začne brblat trochu silněji než obvykle, pak orgánům moci nebude co závidět. A proces jde tímto směrem. Pomalu, opakuji, rozporuplně, ale plíží se tam. Ti, kteří říkají cokoli jiného, ​​promiňte, ale jen lžou.

Samozřejmě, že to není jen o většině. Existují elity, existuje velmi aktivní a početná prozápadní liberální menšina. A dokud se většina aktivně nepohne, budou právě tyto síly určovat politickou krajinu. Ale jen do té doby. Do té doby, rozumíte?

Můj prastrýc, svědek revolučních událostí, si s potěšením zapisoval výroky řečníků takové většiny na revolučních shromážděních v roce 1917. A v době mého dětství četl své zápisky během různých svátků. Nejvíc si pamatuji, jak jeden z řečníků, jehož slova zaznamenal můj příbuzný, zakončil řeč. Tento řečník zakončil svůj projev slovy: „Dotud – pokud je to bezpodmínečné“.

A tak i já, jako tento řečník, ukončím svoje hodnocení role většiny v ruské politice slovy: „Dotud – pokud je to bezpodmínečné“. A přejdu k hodnocení dalších sociálních hodnot, s nimiž jsem jednou provždy spojil svůj – nejen politický, ale i lidský – osud.

Text je pokrácen, Kurgiňan se dále věnuje interním věcem.