Antonín Zápotocký – Rudá záře nad Kladnem I. – úryvek z knihy aneb Kdo (a co) uspíšil konec 1. sv.války a oč usilovali kladenští dělníci napříč generacemi

Autorka: Irena Aneri, 21.10.2025, Zdroj.

On by každý rád už seděl u teplých kamen a plnýho hrnce. Co je platno stále po tom toužit, když ti jiní ten plný hrnec nestydatě od úst utrhují a vyžírají! Co je ti platné nad nespravedlností brečet a naříkat? Dokud se nerozpřáhneš a ruku lumpovi neurazíš, bude tě stále okrádat. Pustit se ale do těch, kdo ti sousta od úst kradou, to by mohlo stát oběti. Nesmysl! Dokud se k těm obětem neodhodláš, budeš roztápět pořád kamna a plnit hrnce pro druhé a sám utřeš hubu. Bída sama neumře a štěstí a blahobyt se jako Ježíšek nenarodí. Aby bída pominula a blahobyt se pro všechny narodil, vo to se musíš rvát a vědět, že to bude něco stát. K rozhodující rvačce musíš vychovat chlapy. Skutečný boj ti nevyhrajou nejučenější mudrlanti.“

Pokud si chcete na příkladu zkušeností jedné rodiny, která nikdy nestála stranou událostí, udělat celkový obrázek o tom, jak u nás žili lidé, oč bojovali a jakými způsoby od Rakouska-Uherska až po první republiku, takový dějepis říznutý občanskou naukou podaný velice stravitelnou románovou formou (v termínech Koncepce sociální bezpečnosti by šlo o doplnění mozaiky na úrovni první a druhé priority, konceptuální a chronologické), velice vám doporučuji trilogii od Antonína Zápotockého. Ty knihy na sebe navazují jen volně a chronologicky jdou za sebou následovně: „Vstanou noví bojovníci“, „Bouřlivý rok 1905“, „Rudá záře nad Kladnem“. Patří k tomu ještě Rozbřesk, ten pojednává o jeho babičce, je tedy z doby nejstarší (na její osobě je dost názorně vyobrazeno, jak se člověk mění s rozdílným informačním naplněním, a jak po získání určitých informací nechápe, jak se mohl dříve chovat tak hloupě, tj. jak je informační naplnění z hlediska řízení jedinců i davů velice důležité). Je to takový velice hodnotný doplněk, ale ty tři jsou nosné. Dále bych od Zápotockého doporučila „Po staru se žít nedá“, jedná se o soubor jeho rozhlasových vystoupení a článků z let 1945-46. Dává to velmi dobrou představu o situaci u nás po válce, protože v nich vesměs polemizuje s opozicí tvářící se „demokraticky“ a fakticky i o praktickém řízení. Ale radila bych napřed si přečíst ty tři knihy, abyste potom lépe pochopili řadu jeho ironických poznámek i informační náplň tehdejších lidí. Knihy samozřejmě naleznete především v antikvariátech, předpokládám, že v knihovnách už jsou dávno vyřazené.

Film Rudá záře nad Kladnem na Náboji Pravdy zde (pod odkazem pokračuje text článku):

Ke 107. výročí vzniku Československa uvádíme film z r. 1955 „Rudá záře nad Kladnem“, který věrně zobrazuje atmosféru doby i boj o charakter republiky

A teď jako malou ochutnávku úryvky z Rudé záře nad Kladnem (tučná zvýraznění jsou moje, poznámky v hranatých závorkách také):

Konečně přišlo to, nač se marně čekalo celá čtyři léta. Nehybné válečné fronty povolily. Dostaly se do pohybu. Zprohýbaly se a prolomily. Potvrdilo se, že německé a rakouské armády ruská revoluce neposílila. Německo uzavřelo v Brestu Litevském s bolševiky mír, takže mohlo likvidovat východní frontu. To ale jeho bojovnou sílu nevystupňovalo. Právě naopak. Rakouští i němečtí vojáci evakuovaní z Ukrajiny a znovu posílaní na srbskou, italskou i západní frontu ve Francii zanášeli do armády rozklad. I ten nejzabedněnější voják se neubránil tomu, aby neuvažoval. Viděl rozklad východní fronty. Zažil sbratřování rakouských vojáků s ruskými v zákopech. Proto se začal ptát sám sebe: „Proč mě ženou opět na jinou frontu? Na Rusi válka byla skončena. Mír byl uzavřen. Proč mám já stále bojovat a proč nasazovat život? Kdo je vlastně mým nepřítelem?“ Toto věčné proč, proč, proč nasadila vojákům do hlav bolševická revoluce i propaganda. Rakouská ani německá subordinace nebyla již s to vytlouci to vojákům z hlavy. Marně se o to oficíři pokoušeli. Den ze dne, častěji a častěji ozývalo se při každé příležitosti, hučelo v zákopech i reservách heslo „Vojno povol!“ A vojna nakonec povolila. Začalo to nejprve na srbské frontě, kde se bojující rakouská armáda již v létě 1918 zhroutila.

Nedržela již posice, nebránila je, neustupovala, utíkala. Na podzim to přišlo v Itálii na Piavě. To už nebyly neúspěchy, to byly přímo pohromy, které se odehrávaly na frontách. Rakouští a zvláště němečtí imperialisté, seskupení kolem kaisra Viléma, o míru slyšet nechtěli. Mír by byli neuzavírali. Byli odhodláni bojovat až do roztrhání těla. Neměla to být arciť těla válečné kliky a těch, kteří tuto válečnou kliku a její imperialistické plány podporovali. Trhána byla a dále měla být trhána těla vojáků, v první řadě těla příslušníků pracujícího lidu. Proč by ti, kteří seděli v suchu, s válkou spekulovali a na ní vydělávali, nevolali „Musí se vydržet!“ Vypisovali válečné půjčky a vymáhali je. Zkracovali rok od roku, měsíc od měsíce potravinové příděly. Nechávali národy strádat a hladovět. Všechno to přece pomáhalo rozmnožovat zisky, blahobyt i kapitály vládnoucích. Když se to vydrželo čtyři roky, proč by se to nemohlo vydržet déle? Ano, mohlo se vydržet, mohlo se ještě válčit; kanóny, kvéry i střelivo zde byly. Byli i lidé. Ale ti lidé už bojovat nechtějí. Jak by váleční štváči neproklínali! Jak by neztracovali Lenina, bolševiky i ruskou revoluci! Udělala jim čáru přes rozpočet. Nebýt Říjnové revoluce, nemuselo dojít k válečnému krachu.

Ten krach tu ale nyní opravdu je. Válečné fronty se na všech stranách hroutí a praskají. Vojáci opouštějí svá stanoviště. Zahazují zbraně, balí batohy, valí se zpět. Jen rychle pryč od válečné fronty! Domů, domů, zní to náhle ozvěnou ze všech koutů. Domů co možná nejdříve a co nejrychleji. (…)

Ve formance Dělnického domu na Kladně je živo. Shromáždění horníci i hutníci diskutují i hádají se o denních problémech a poměrech.

Hlavní slovo má opět Honza Vaněk.

„Říkejte si, co chcete, kamarádi, mně se ty nové poměry přece jen nechtějí líbit.“

„Nerouhej se, soudruhu,“ napomíná Vaňka Dubec. „Já myslím, že můžeme být rádi, že jsme se toho, co dnes máme, dočkali. Podívejte se, soudruzi, co všechno se změnilo. Válka skončila, Rakousko se rozpadlo, svobodnou demokratickou republiku jsme si ustavili. Naši soudruzi se stávají ministry. Prokleté dvojhlavé rakouské orly, kteří nám po staletí spáry v hruď zarývali, jsme strhali a odstranili. Není už králů a nebude ani papežů. Vidíte, že všechno se vyplňuje, jak to kdysi před lety náš soudruh dr. Soukup předpovídal. I syna kováře, profesora Masaryka, budeme mít na Hradě. Prvním presidentem. Vládneme si sami. Chtěl by někdo, aby nám zase vládli Habsburkové? Jak vám říkám. Buďme rádi, že to tak dopadlo. Nerouhejme se. Bylo by opravdovým národním neštěstím, kdyby nás, sotva jsme vyhráli, začalo pálit dobré bydlo.“

„Jak to myslíš s tím dobrým bydlem, soudruhu Dubče?“ obrací se na mluvčího Vaněk. „Nikdo přece nechce, aby se vrátily staré časy. Nikdo nechce křísit staré Rakousko a tím méně si někdo z nás přeje války. To je vše v pořádku. O tom je zbytečné ztrácet slova. Ale mluvit o dobrém bydlu? Myslím, Dubče, že to je přinejmenším přehánění. Tvrdíš, že si sami vládneme? Počkej. Císařské dvouhlavé orly jsme strhali, všude, i z okresního hejtmanství. Kdo ale vládl na hejtmanství dříve? Starý rakouský hofrat c. k. rada Rozsypal. A kdo tam vládne a rozhoduje dnes? Československý okresní hejtman rada Rozsypal. Ten samý, který vyhlašoval stanné právo. Posílal žandarmy na naše hladovějící ženy. Vymáhal placení válečných půjček, konfiskoval Svobodu, honil nás na frontu.

V hutích a na Poldovce. Kdo tam vládne? Je pravda, dělníci vyhodili hned po převratu pár popoháněčů a německých holomků. Vyvezli je demonstrativně v korbách před vrata závodů a vyklopili je. To byli ti, kteří byli přímo v hutích a na které dělníci mohli. Generální ředitel Kestranek, Mulatschek a jiní zůstali dál. V novinách se oznamuje, že Kestranek složil první milion na vypsanou státní půjčku svobody. Co to znamená? Největší germanisátor, největší tyran a vydřiduch, direktor Prager-Eisen-Gesellschaft Kestranek kupuje si za milion korun predikát novopečeného českého vlastence. Stejné je to i na šachtách. Dřou nás bez nože. Kde zůstává socializace dolů? Mlynáři a velcí sedláci zase už začínají lichvařit a keťasit. Agrárníci to chrání a omlouvají. Kryjou každou zlodějnu. Ba ne, Dubče. O dobrém bydlu je ještě předčasně mluvit. To hlavní ještě není hotovo, to nás teprve čeká. Mám jen strach, aby nebylo pozdě.“

Dubec oponuje.

„Neunáhlete se, soudruzi. Republika je mladá. Není přeci možno žádat od ní všechno najednou. Musíme pracovat a zase pracovat.“

„O práci nejde, Dubče. Jedná se o to, kdo má pracovat a pro koho a na koho se má pracovat,“ odporují havíři i hutníci. „Co je platno dřít se, když užitek z toho shrábne Kestranek, Mulatschek a němečtí akcionáři. Proč se nemají socializovat hutě a doly, když to stejně patří cizím germánským kapitalistům?“ ozývají se další námitky.

„Všechno přijde, kamarádi,“ mírní protesty reptajících Dubec. „Naši soudruzi ve vedení se vším počítají. Taky jsem myslil, že hutě by bylo možno hned socializovat. Byl jsem ale u soudruha Hampla ve Svazu kováků. Ten mi to vysvětlil. ‚Dubče, Dubče,‘ pravil, ‚co bychom to byli za hlupáky, socializovat zbankrotovanou výrobu? My přece nejsme tak negramotní, jako jsou bolševici v Rusku. Neboj se, my víme, co děláme. Socializace Pražsko-železářské nám neuteče. Jen ať páni na své náklady dají hutě a doly do pořádku. Oni je zhuntovali, oni to musí spravit. Pak se dostaneme ke slovu my a budeme mluvit o socializaci.‘ Pak, kamarádi.“ Dubec ztiší hlas. „To je jen mezi námi. Soudruh Hampl mi to svěřil jako tajemství. Jsou tu naši spojenci, hlavně Amerika. Nesmíme si ji rozhněvat. Nesmíme dělat nic, co by na nás mohlo uvrhnout podezření z bolševismu. Potřebujeme potraviny, mouku a sádlo, my to nemáme, Amerika to má. Může nám pomoci. Nepomohla by nám ale, kdyby se měla bát, že její pomoc nebude nic platná. Kdyby neměla jistotu, že u nás bolševické anarchii nepodlehneme. Chcete, aby se u nás prodlužoval hlad a nedostatek? Pak dělejte revoluci. Socializujte hned, bezhlavě a překotně. Buďme rádi, že u nás převrat prošel tak klidně a v mezích zákona. Nikomu nebyl vlas na hlavě zkřiven. Ani rána nikde nepadla. Ukázali jsme celému světu, jak je možno dělat revoluci cestou vývoje. [Přímo sametově…] Soudruh Hampl řekl, že na to můžeme být hrdi. Celý svět i Amerika nás za to obdivují. Víte, jak krásně to řekl náš Národní výbor ve svém provolání? „Celý svět sleduje naše kroky a vstup do země zaslíbené. – Nezklameme očekávání celého kulturního světa.“ Dubec se rozohňuje. Pokračoval by ve své chvalořeči do nekonečna. Kamarádi jej však umlčují.

„Nu tak počkej. Dost toho chvalořečení. Je zapotřebí podívat se na to také s druhé stránky. Budeme-li stále čekat, ničeho se nedočkáme. Ani tu osmihodinovou dobu pracovní by nám nedali, kdybychom si ji byli sami nevzali. Však prý v Praze nadávali, že to Kladno samovolně udělalo. Nyní však se přidávají i druzí. Ani v Plzni to neudrželi. Ačkoli to tam soudruzi Pick s Habrmanem zatroleně brzdí. Víte, že sociálně demokratický poslanec soudruh Pick bude členem správní rady Škodovky? Vem ho čert. S tou socialisací dolů a hutí by se ale nemělo čekat. Mělo by se to vzít od podlahy, jako v Rusku.“

Ozývají se hlasy ze všech koutů formanky.

„Nebyl bych proti tomu, nebyl,“ prohlašuje Dubec. „Musilo by se to ale napřed všechno uvážit a v Národním výboru s druhými stranami projednat. Soudruzi z vedení nám dají jistě pokyny, když budou uznávat, že přišla vhodná doba, aby se něco dělalo. Víte, že v provolání Národního výboru stojí, že svobody osobní i soukromého majetku nesmí se nikdo dotknout. To je rozkaz Národního výboru, naší nové vlády, a všichni se musíme bezvýhradně podrobit rozkazu.“

„Kdo je to ten Národní výbor? Kdo je to ta nová vláda? Kdo nám to nařizuje, že se nesmíme dotknout soukromého majetku? To znamená: ani hutí, ani Pražsko-železářské společnosti, ani dolů, ani agrárnických velkostatkářských keťasů!“ dotírají horníci i hutníci na Dubce.

„Kdo?“ ohrazuje se tázaný. „Vláda, to jsme přeci i my. Máme tam naše soudruhy zástupce. Na provolání je přeci podepsán i soudruh dr. Soukup. Copak už mu nevěříte?“ běduje Dubec.

„Soukup, ale kdo je tam vedle něho? Za kapitalisty tam je Rašín, agrárnický Švehla a jiní. Těm máme také věřit?“ rozčiluje se celá formanka a hlučí jako v úle. (…)

Je prosincový večer. Kladno zapadlo pod bílou sněhovou pokrývkou. Havířské domečky na Průhonu dostaly nový vzhled. Celý Průhon jako by omládl a zkrásněl. Věčná pouliční špína a nečistota zmizela pod bílým sněhovým příkrovem.

Průhon rozkládá se na stráni. Domeček natlačen na domečku. Zídky, terasy, ploty, dvorky, chlívky, hnojiště, záchody, uličky, schůdky, vrátka, vše je tu promícháno a jakoby na sebe nakupeno.

Za letních teplých dnů je tu prach, dusno a smrad k zalknutí. V době dešťů bezedné bláto. V zimě náledí od zamrzlé špíny a výkalů rozlévajících se po dvorcích a ulicích. Průhon nemá kanalizaci. Nelze prý ji tady provádět, tvrdí moudří otcové města a jeho stavební úřad s městským architektem Rákosem v čele. Kamenitá stráň spočívá na jílovém podkladě. Každé hlubší kopání mohlo by rovnováhu porušit a skalní vrstvy mohly by se dát po kluzkém jílovém podkladně do pohybu.

„Na Průhonu se nikdy nemělo dovolit stavět,“ dokazuje v sezeních městské rady virilní zástupce kapitalistické Pražsko-železářské společnosti pan Ing. Němeček. Ona vlastně prý obec nikdy povolení ke stavbám na Průhonu nedala. Lidé stavěli sami, jak je napadlo. Lepili bez ohledu domek na domek. Žádná regulační čára pro ně neexistovala. Nesou proto sami vinu za všechen ten šlendrián, který na Průhoně existuje. Obec za něj nezodpovídá. Není proto povinna žádné úpravy na Průhonu provádět.

Nesmysl je žádat dlažbu ulic. Do nebe volající hloupost provádět kanalizaci. Že se nemůže na Průhon k mnohým barákům vůbec zajet? Uhlí i hnůj se musí v nůších donášet a vynášet? To je pravda. To si však obyvatelé Průhonu sami zavinili. Proč tak neuspořádaně bez ladu a skladu baráčky stavěli? Ostatně celá desetiletí se na Průhon vozy nejezdilo. Dopravním prostředkem byla zde vždy jen nůše, kolečko, nebo nanejvýš malý hornický čtyřkolový vozík. Co mohli dělat dědové a otcové, musí dělat i děti. Škoda každého halíře. Kampak by to rostly obecní přirážky, kdyby Průhon měl být regulován? Protestuji – protestuji jménem Pražsko-železářské společnosti, aby byl nějaký obnos na úpravu Průhonu vkládán do rozpočtu. Naše společnost jako největší poplatník obce to prostě nedovolí! Nedovolí, pánové!“

Tak mluví pan vrchní inženýr Němeček a tak mluvili před ním i jiní virilní zástupcové Pražsko-železářské společnosti v městském zastupitelstvu

Pražsko-železářská společnost nedovolila. Nedovolila ona a nedovolily také jiné kapitalistické společnosti, aby se vůbec na Kladně něco prospěšného podnikalo.

Nedovolili stavbu sirotčince ani chudobince. Nedovolili dlažby ulic. Nedovolili ani opatření dostatku pitné a užitkové vody. Celé hodiny musí stát fronty žen s konvemi a putnami u pouličních stojanů. Voda se uzavírá a teče jen určité hodiny. Doberské prameny, odkud Kladno vodu čerpá, nejsou tak vydatné, aby uspokojily vzrůstající potřeby. Proto nedovoluje stavební úřad v Kladně stavbu koupelen při bytech. Nedovoluje zavádění splachovacích záchodů. Nedovoluje z úsporných důvodů namnoze ani zavádění vodovodů do bytů.

Kladno, typicky dělnické město havířů a hutníků, nemá proto ani lázně, ani koupaliště. Projekty a možnosti by zde byly. Uvažuje se o vodovodu z Klíčavy, z oblasti rybníků u Nového Strašecí, ba i o přívodu užitkové vody z Vltavy apod. Kapitalistické společnosti však nedovolí. Miliónové zisky akcionářů nesmějí být zmenšovány. Horníci a hutníci se musí uskrovnit. Páni ve svých vilách i ve Werkshotelu vodu mají. Chudáci, ti musí počkat. Z toho plyne jednou poučení. Dokud nebudou na Kladně a Kladensku noví páni, dokud nebudou pány horníci a hutníci, nebude také voda.

Nedivte se proto, že na Kladně jsou tolik zainteresováni na tom, aby se poměry změnily. Aby dosavadní páni byli odstraněni. Aby doly a hutě přešly u rukou dosavadních majitelů v majetek všech. Aby se vyvlastňovalo a socializovalo.

Proto Kladenští tak radostně vítají zhroucení starého Rakouska. Proto vítají novou Československou republiku. Věří, že v nové republice se budou měnit páni. Bude se vyvlastňovat a socializovat. Především doly a hutě.

28. října nebylo o tom žádné pochybnosti. V prosinci roku 1918 už je tomu jinak. Už pochybnosti jsou. Má tyto pochybnosti i Tonda.

Jde si pohovořit se starým Vaňkem pod Průhonem. Vaněk je skutečný muž z lidu. Nemá velké vzdělání. Nebylo mu ještě 14 let, když přišel do šachty. Dře se v ní celá desetiletí. Denně od rána do večera a na nočních šichtách od večera do rána. Má svou vrozenou inteligenci, doplněnou velkou životní praxí. Jeho názory jsou třídně vyhraněny, jako když je z nejtvrdší žuly vytesáš. Je jako starý věkovitý dub celým svým životem a přirozeností zakořeněn do třídní půdy. Nic s ním nepohne a nic ho nezviklá. (…)

„Tak a nyní můžeme, Toníčku, začít, co máme kdo na srdci. Ty to budeš mít jistě líp připravený a srovnaný, začni tedy,“ pobízí Vaněk Tondu.

„Víš, kamaráde, přiznám se ti, že to příliš srovnané v hlavě nemám. Je celá řada otázek, se kterými si člověk neví rady. Kolikrát si myslím, že prostě na ty všecky věci, které se na nás nyní nahrnuly, nestačíme. Že jsme se hodně opozdili a že nás události předhonily. Ono se v té naší sociálně demokratické partaji mělo pracovat nějak jinak a důkladněji. Čert ví, co je v tom. Nemohu přece věřit, že by u nás v partaji někdo socializaci nechtěl. Celá desetiletí o tom mluvíme. Teď ale, když doba k tomu přišla, zdá se, jako by zde bylo plno nerozřešených otázek, a nikdo neví, kudy kam.“

„No počkej, Tondo. Já ti pomohu tu kličku rozmotat. Já si myslím, že ta naše partaj a mnozí její vedoucí soudruzi přestávají nám, dělníkům, rozumět. Oni vidí naši bídu, naše těžkosti, chtěli by nám pomoct a je jim nás líto. Špekulují, jak to udělat, aby se svět obrátil a křivdy a bída přestala. Přitom si myslí, jak by to bylo krásný, kdyby nám ten socialismus mohli položit jednou jako vánoční dárek pod stromeček. Jak bysme jim za to musili být vděčni. Jak by nás obšťastnili a potěšili. Vono to ale, Toníčku, tak není. Jestli nám havířům chce někdo pomoct, tak nás nesmí litovat a plakat nad námi. Musí na to jít z druhýho konce. Vždyť my, Tondo, jsme přeci chlapi a ne ubrečené báby. Denně fáráš pod zem a nevíš, jestli se na povrch vrátíš. Nebezpečí je všude. Pro každou věc musíš přinášet oběti. Je potřebí naučit se přinášet ty oběti také pro sebe, pro ty, kteří s tebou stejně trpí, a ne jen pro cizí. Sakra, proč my bysme to nedokázali? Nejsme už přeci nemluvňata. Vidíš, to je tak. Kdykoliv se rozběhneme, vždycky přijde někdo a strhne nás nazpátek. [Máslo „samo od sebe“ zdražilo…] Prokristapána, lidi, vzpamatujte se, jen klid – klid – vono by to stálo oběti. Lidé se pro sebe obětí bojí. Přitom nevidí, kolik obětí musí denně přinášet pro pány. On by každý rád už seděl u teplých kamen a plnýho hrnce. Co je platno stále po tom toužit, když ti jiní ten plný hrnec nestydatě od úst utrhují a vyžírají! Co je ti platné nad nespravedlností brečet a naříkat? Dokud se nerozpřáhneš a ruku lumpovi neurazíš, bude tě stále okrádat. Pustit se ale do těch, kdo ti sousta od úst kradou, to by mohlo stát oběti. Nesmysl! Dokud se k těm obětem neodhodláš, budeš roztápět pořád kamna a plnit hrnce pro druhé a sám utřeš hubu. Bída sama neumře a štěstí a blahobyt se jako Ježíšek nenarodí. Aby bída pominula a blahobyt se pro všechny narodil, vo to se musíš rvát a vědět, že to bude něco stát. K rozhodující rvačce musíš vychovat chlapy. Skutečný boj ti nevyhrajou nejučenější mudrlanti.“

„Vidíš, Honzo. V tom něco je. My jsme se myslím octli právě před tou otázkou. Máme se o socialismus rvát a přinést oběti, nebo věřit na vývoj – bát se obětí a čekat. Celá desetiletí si namlouváme, že jsme sociální demokracií. Teď náhle ta revoluce, o které léta mluvíme, přišla, a my se jí lekli. Mluvíme o klidu a vývoji. Mluvíme o vývoji, jen abychom obelhali sami sebe a jiné. Abychom nemusili dělat opravdovou revoluci a přinášet oběti.

V Rusku tu odvahu měli. Nemluvili naplano a revoluci udělali. [Kdeže ty loňské sněhy jsou…] Pravda, těžce na to doplácejí. Nejen jejich šlechta a buržoazie, celý svět se proti nim spiknul. Nadává a štve. Toho se u nás naši socialističtí vůdci polekali. Máme si nechat také nadávat? Máme se nechat dále štvát a persekvovat? Proč to, když se můžeme s pány pěkně dohodnout?“

„Tak je to, Tondo, u nás se pěkně dohodli. O čem ale? Že je pánové pustí do vlády. Dají také našim předákům funkce. Posadí je do křesel. Dají hodnosti, sinekury, platy. Budou je chválit a ctít. Ale jen za jedné podmínky. Když partaj nechá revoluce. Když bude věřit na vývoj. Nechá věci dozrát! Jestli se jednou kapitalismus sám od sebe zhroutí a socialismus jej klidným vývojem nahradí, pak oni i páni budou socialisty. Naši vůdcové na to jdou jako myši na špek.

Oni se už s pány dohodli. Funkce si rozdělili. Přicházejí nyní k nám a dokazují: ‚Vidíte, že dohoda je možná. V demokratické republice je to jiné než ve starém Rakousku. I páni jsou dnes jiní. [Zlatý voči…] Dá se s nimi mluvit. Berte si z nás nahoře příklad. Dohadujte se i vy na dolech a hutích s pány.‘ Ano, dohadujte se. Ono se řekne dohadovat. Když ale ono tam nahoře je to dohadování lehčí než tady dole. Proč by nemohli dát páni sociálním demokratům tři ministry, když jim jich zůstává jedenáct? Sakra, ta naše nová vláda. Co tomu říkáš, Toníčku? Předseda kapitalista dr. Kramář. Vnitro agrárník Švehla. Finance bankéř dr. Rašín. Zemědělství starej mamonář Prášek. Veřejné práce velkostatkář Staněk. Obchod mazaný bursián dr. Stránský, zahraničí pan dr. Beneš. Mezi nimi pak náš soudruh Habrman, Dr. Soukup a dr. Winter. Co můžeme od takový společnosti očekávat? Teď prej už i národní výbory zrušili. [Přece nemohli burany nechat kecat jim do jejich dohodiček! Nemohli nechat obyčejné lidi podílet se na řízení.] Co je na tom pravdy?“ dotazuje se Vaněk.

„Ano, zrušili. Ono to začalo vlastně už minulý měsíc,“ přisvědčuje Tonda. „Podívej, mám to zde ve Svobodě. Již 9. listopadu vyšla vyhláška, že

‚okresní národní výbory v některých případech osvojily si právo sesazovat úředníky státní, např. jednotlivé úředníky okresního hejtmanství, poštovní atd. a bránily výkonům četnických stanic. Nařizuje proto ústřední národní výbor v Praze, aby okresní národní výbory působily všemi silami k udržení klidného běhu státní správy a považovaly každé neoprávněné zasahování okresního národního výboru za těžký přečin.‘

Dále se ve vyhlášce praví, že

‚došla zpráva o sesazení několika obecních zastupitelstev. Národní výbor zakazuje takové počínání a nařizuje, aby obecní zastupitelstva úřadovala v dosavadním složení dále…‘“

„Tak to vidíš!“ rozčiluje se Vaněk. „Samý zakazování, nařizování atd. To znamená, že všechno to, co my zde na Kladensku děláme, když sesazujeme agrární starosty, kteří ve válce keťasovali, když odstraňujeme úředníky, kteří pomáhali Němcům nás zavírat a zotročovat, všechno je nezákonné, neoprávněné, všechno je protizákonné a zločinné,“ horlí Vaněk.  (…)

„Tak co tomu říkáš?“ obrací se Tonda k Vaňkovi.

„Co tomu mám říkat! Umějí nás balamutit a med kolem huby mazat. Československá republika je opatřena všemi náležitostmi právně organizovaného státu. – Vláda přejímá všechnu zodpovědnost. Všechno je v moci úřadů,“ opakuje si Vaněk. „Ano, kdyby to byly naše republikánské úřady. Ale na okresním hejtmanství je dále c. k. rada Rozsypal. Na četnických stanicích samá žandarmerie, která do nás za Rakouska střílela a naše kamarády a ženy kolbami pušek třískala, bodáky bodala a v okovech a řetězech do kriminálů vodila. Nic se nezměnilo. Na obecních úřadech sedí ti samí starostové, kteří Rakousku sloužili, upisování válečných půjček vymáhali, rebelanty četníkům udávali a chudáka z košile svlékali a keťasovali. Zakazuje se na ně sáhnout. Nařizuje se, že musí dále zůstat na svých místech a úřadovat. To se radši zruší národní výbory, jen aby byli zachráněni zlodějští agrární keťasové, tyranští žandarmové a okresní hejtmani. No řekni, Toníčku. Kdo z nás by byl 28. října pomyslil, že se u nás věci takhle vyvinou?“

„Vyvíjejí se čím dále tím hůře, kamaráde,“ upozorňuje Tonda. „Jsou zde živly a síly, které nemají na dosavadní válce dost. Těžce nesou, že válka skončila a že mír byl opět nastolen. Chtěly by náš národ a lid do nové války veštvati.“

„To ale snad přeci není možné. Kdo by se u nás v Československu mohl opovážit mluvit o nové válce? Vítězství Dohody nad kaisrem Vilémem a jeho imperialistickou klikou znemožnilo přeci na věky věkův jakoukoliv příští válku. Ne, Toníčku, druhá válka už nebude,“ tvrdí přesvědčivě Vaněk.

„Že nebude? Podívej se, přečtu ti, co píše agrární Večer 6. prosince.“

„Jestliže dosáhli jsme samostatnosti, která nám umožňuje vyvíjeti se dle vlastní národní povahy a dle vlastních potřeb v ohledu politickém, kulturním, národním, sociálním i hospodářském, jsme za to zavázáni především ochotě Dohody. Kdyby nebylo této ochoty, nebylo by naší samostatnosti. [Zde se plně uplatnilo ono Rozděl a panuj, ovšem podalo se to lidem pěkně vlastenecky omaštěné, aby za to ještě byli vděční. Fakticky se jim tak všem (úlomkům bývalého Rakouska-Uherska) z hlediska globálního řízení snížila zdrojová základna a stali se vůči okolnímu světu daleko zranitelnějšími, jak následně předvedl anšlus Rakouska i osud Československa po Mnichovské zradě. Ani Poláci, kteří si napřed dokonce kus z Československa dravě ukousli, neskončili lépe…] Tato ochota nesmí býti přezírána ani pro tuto okolnost, že české legie bojovaly po boku Dohody též pro její cíle.

Přirozený cit a zásady čestnosti nám přikazují, že nesmíme porušiti spojenecký svazek, ve který jsme s Dohodou vstoupili. Čestnost žádá, abychom po boku Dohody setrvali, pracovali a bojovali dále, dokud Dohoda neprohlásí, že cílů svých dosáhla.

Jest známo, že cílem Dohody jest též vyplenění bolševictví a uspořádání rozvrácených poměrů v Rusku.

Tento plán směřuje k dobru Ruska, ale i světa. Bolševictví je nebezpečím kulturních národů.

Proto československé vojsko v Rusku čeká důležitý úkol.

‚Večerník Právo lidu‘ uveřejnil ve čtvrtek výzvu, aby československá vláda odvolala československé vojsko z Ruska domů.

Není pochyby, že bychom si všichni přáli, aby všichni českoslovenští legionáři z Ruska byli už mezi námi. Jistě také čeští legionáři touží po návratu.

Ale výše vylíčené okolnosti brání vyhověti tomuto přání a také naši nepřekonatelní legionáři to jistě uznávají.

Nechtěli by jistě vrátiti se dříve, než bude úkol jejich vykonán úplně. Kromě toho třeba podotknouti, že československé vojsko v Rusku jest součástkou dohodového vojska a že by jen vrchní velitelství Dohody mohlo naříditi jeho návrat domů.“

„Tak tady to máš,“ obrací se Tonda k Vaňkovi, když dočetl. „Tak se píše v nové demokratické republice bezprostředně po skončení první světové války. Ještě nedozněl rachot děl jedné války, ještě se nevrátili všichni vojáci, ještě je zde plno bídy a nedostatku, a už by váleční štváči chtěli druhou válku.“

„Máš pravdu, Toníčku. Teď to teprve chápu. Proč by proti ní měli být agrárníci, velkostatkáři a boháči vůbec, když se jim za války tak dobře dařilo a mohli shrabovat zisky a vydělávat. Válčit proti sovětskému Rusku. Nic toužebnějšího si přeci naši kapitalisté, ať Češi nebo Němci, ve městě i na venkově přát nemůžou. Bolševické Rusko, to je jediný kladný výsledek války. Je to ale veliká výstraha pro všechny vykořisťovatele. To, co se stalo v Rusku, mohlo by se stát všude jinde, kdyby dělníci prohlédli. Proto se proti Rusku musí štvát. Víš, co už jsme toho slyšeli. Předpovídali, že se Rusko zhroutí. Že negramotní dělníci sami si vládnout nedovedou. Vidíš. To je zase stále to podceňování a nevíra v dělníky. Milý Tondo, já si tak myslím, že v nás dělnících je daleko více síly a schopností, než jsme si toho sami vědomi. Vona ta stará naše revolucionářská písnička neříká nadarmo:

‚Muži práce, probuď se, poznej sílu svoji –

chce-li silná paže tvá – všechna kola stojí…“

Víš, Tondo, vono jde ještě o něco jiného a důležitějšího. Nestačí jen vědět, jaká je v tom síla, když dělnické ruce práci zastaví. Je potřebí ještě něco jiného si uvědomit. Je potřebí vědět, co je to za sílu, když se ty silný dělnický ramena dají do pohybu. Když se rozhoupají k činu. Když nakonec vezmou do rukou i zbraně a obrátí je proti svým otrokářům a vykořisťovatelům. Vidíš, Tondo, na to vše jsme my nemysleli. Na to jsme zapomínali. I když jsme proti pánům bojovali, tak se nám vždy říkalo: ‚Jen klid a pořádek, kamarádi.‘ Přitom nám páni klid brali a pořádek nohama šlapali. V Rusku na to šli jinak. Chtějí také mít klid a pořádek. Svůj dělnický klid a pořádek, Tondo. Ten mohou mít ale jen tenkrát, když panský klid a pořádek rozvrátí. Za to jim pochopitelně panský svět nadává. Chtěli by proti nim rozpoutat novou válku. Proto i naši agrárníci štvou proti bolševikům. Bojí se. Bojí se příkladu ruské revoluce, bojí se bolševismu. Ono je to ale marný. I u nás to jednou praskne. Od toho jsme tu my. Od toho je tu naše sociálně demokratická strana, aby převrat připravovala. Správné je, že Večerník Práva lidu žádá, aby naše vláda legionáře z Ruska odvolala. V tom musíme stranu podporovat. Všechno bude zas na dobré cestě. Přiznám se ti, že jsem se hodně zlobil na vedení strany pro ty blbosti, které v poslední době dělalo, a jak před měšťáky ustupovalo. Zdá se, že už začínají chápat, že to tak dále jít nemůže. Nemůže být přeci žádný socialista tak na hlavu padlý, aby připravoval s měšťáky válku proti bolševickému Rusku?“

„Vidíš, kamaráde, a přeci jsou takoví lidé. Jsou i v naší straně. Nesouhlasí s bolševiky, ale souhlasili by dokonce i s tím, aby Československo proti bolševickému Rusku a jeho pracujícímu lidu bojovalo.“

„To přeci snad nemůže být pravda, Toníku?“ prudce vyhrkne Vaněk. „Že by byli v našich řadách už i takoví zrádci a ničemové? To nemůžu věřit.“

„Dobře. Přečtu ti ještě něco,“ praví Tonda. „V Právu lidu byl v listopadu článek soudruha Hudce. Bylo to ve chvílích, kdy se jednalo o sestavení vlády v Německu a kdy přicházely zprávy, že se němečtí sociální demokraté rozhodli vytvořit jen socialistickou vládu, bez měšťáckých a kapitalistických stran. To u nás řadu ‚takésocialistů‘ strašlivě polekalo. Mezi nimi byl i poslanec soudruh Hudec, který rychle napsal do Práva lidu článek.

V článku se říká:

‚Včera oznámila Wolfova tisková kancelář, že revoluční vláda v Německu je již sestavena ze tří socialistů většiny a ze tří neodvislých, tudíž vláda socialistická, třídní.

To by znamenalo, že socialisté nebudou jen v čele republikánské vlády, nýbrž že přebírají vládu celou, že republiku chtějí vybudovat a vésti socialisticky a že se tím sbližují s ruskými bolševiky.

Udrží-li Dohoda svou nynější válečnou jednotu a neporušenost, pak revoluce v Německu půjde jiným chodem než v Rusku, zastaví se před bolševismem a zakotví v demokratické, sociální, nikoli však v socialistické republice.

Dohoda prohlásila, že po vypořádání se s kaiserismem vyřídí též otázku bolševismu.‘

Soudruh Hudec, jak vidíš, byl celý bez sebe, když slyšel, že by se měla v Německu vytvořit čistě socialistická vláda, tj. jak on říká, třídní. Zlobí se na německé sociální demokraty, proto, že se chtěli sbližovat s ruskými bolševiky. Věří, že to kapitalistická Dohoda nedopustí a že do vývoje v Německu zasáhne. Že přinutí německou sociální demokracii, aby od socialismu upustila. Soudruh Hudec také věří a těší se již na to, že kapitalistická Dohoda vyřídí i otázku ruského bolševismu, tak jako vyřídila věc německého kaiserismu. – Odsuzuje proto v dalším článku Práva lidu francouzské sociální demokraty a dělníky, kteří by také ve Francii chtěli dělat revoluci proti kapitalismu. Tvrdí, že revoluci je zapotřebí dělat v pravý čas. Ve Francii pro revoluci proti kapitalistům nyní pravý čas není, Francie se musí prý napřed vypořádat s ruským bolševismem. Stejně tak odsuzuje Hudec pokus rudých gard o převrat ve Vídni. Dokazuje nakonec, že ani u nás není čas na převraty, že nemůžeme budovat socialistickou republiku a musíme se spokojit prý jen se sociálními reformami a sociální republikou. [To díky takovým „dobrákům“ to potom dospělo k fašismu, přitom všude bylo nakročeno k budování spravedlivé společnosti…] Proto i Právo lidu v poslední době zaměňuje heslo a požadavek ‚socialistické republiky‘ za pouhou ‚sociální republiku‘.

„Hrom aby do nich uhodil, do podvodníků. Kdopak by si tohle pomyslil, že oni budou takhle fixlovat. Víš, Tondo, já se ti přiznám, já tomu nerozumím, musíš mi to vysvětlit. Já bych myslil, že ‚socialistická‘ a ‚sociální‘ republika, že je to jedno a to samé. Jakpak se v tom máme vyznat my, obyčejní havíři. Vždycky jsem myslel, kdovíjak nejsem chytrej. Co všechno už o socialismu vím. Najednou ‚sociální‘ a ‚socialistická‘, to tedy není jedno a to samé?“

„Není, milý kamaráde, mezi ‚sociální‘ a ‚socialistickou‘ republikou je velký rozdíl.“

„Tomu na mou duši nerozumím. Jak je to, řekni?“

„Nu, jak bych ti to zkrátka a stručně vysvětlil. Něco jiného jsou sociální reformy a něco jiného socialistické převraty. To chápeš, viď?“

„Počkej. Nu, to vím. Se sociálními reformami může i kapitalista souhlasit, se socializací ale souhlasit nebude.“

„Tak vidíš. V sociální republice můžeš dělat reformistickou politiku. Můžeš kupříkladu uzákonit osmihodinovou pracovní dobu, zavést sociální pojištění, stanovit i minimální mzdy apod. Jednoho se však nesmíš dotknout. To je posvátnost kapitalistického soukromého vlastnictví. Sociálními reformami můžeš snad trochu kapitalistické zisky omezit, nesmíš však zrušit právo kapitalistů vykořisťovat cizí práci, to už by totiž nebyl sociální reformismus, to by už byla socializace. K nastolení socialistické republiky nestačí ti sociální reformy, to musíš dělat sociální revoluci. Musíš kapitalistické panství zničit, abys mohl vyvlastňovat fabriky, znárodňovat banky a budovat socialismus.“

„Tak takové to tedy je! Nyní už tomu rozumím. Člověk se musí pořád učit. Víš, Toníčku, tak si myslím, že v tom je právě slabina té dnešní naší partaje a jejího vedení. Oni nás toho o opravdovém revolučním socialismu naučili velmi málo. Kdyby nám bylo bývalo všechno jasné, co jsme mohli už 14. října a 28. října udělat! Jak jinak mohla republika už dnes vypadat! Je pravda, dělali jsme revoluci. Vyhnali jsme toho neřáda plukovníka Hloška, který měl za války na Kladně hlavní komando. Vyhnali jsme i hejtmana Hausmanna z Engertu a jiné komandanty z šachet. Odzbrojili jsme maďarské landšturmáky, strhali rakouské orly a černožluté prapory. Ale šachty a hutě, ty jsou pořád v rukou starých kapitalistických akcionářů. Oni jsou pány, my na ně dřeme a oni shrabujou zisky. Motáme se jako v začarovaném kruhu.