Autorka: Irena Aneri, 25.11.2025, Zdroj.
Film Rudá záře nad Kladnem z r. 1955 na Náboji Pravdy zde:
STRAŠIDLO BOLŠEVISMU NEDÁ SPÁT TAKÉ ČESKÉ BURŽOAZII
Rušně začal na Kladensku rok 1919. Z Ruska se začali vracet českoslovenští zajatci, legionáři i komunisté. Hlavní legionářské voje byly na Sibiři. O jejich existenci, síle i činnosti kolovaly nejrůznější báchorky a pověsti. Tyto pověsti a báchorky kolovaly o Rusku vůbec. Nikdo nevěděl nic určitého. Všechno byly jen dohady, namnoze přehnané novinářské zprávy i výmysly zuřivých měšťáckých reportérů.
V jednom se shodoval a nemýlil celý měšťácký i kapitalistický svět. Ruská Říjnová revoluce je velkým nebezpečím pro celý kapitalistický řád. Je svůdným a lákavým příkladem pro všechny ujařmené, zotročené a vykořisťované. Je potřebí se proti ní bránit a mít se na pozoru. Je nutno ji před celou veřejností pomlouvat a zošklivovat. Každá sebehorší zbraň, lež i pomluva, které bude proti bolševickému jedu z východu užito, je dobrá. Nutno se jí chopit a schvalovat ji. Opakovalo se to, co napsal K. Marx před desetiletími v „Komunistickém manifestu“:
„Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu. K svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všecky mocnosti staré Evropy…“
Dnes se strašidlem kapitalistické Evropy a celého světa [včetně současného ruského oligarchátu] stali bolševici a bolševismus. Stali se strašidlem i československé buržoazie.
Dělnický svět byl podroben těžké zkoušce. Tak jako kdysi název „socialista“ byl nadávkou a přezdívkou, tak se to stalo dnes s názvem „bolševik“. Málokdo znal skutečný význam tohoto slova. Veřejné mínění i buržoazní tisk toto veřejné mínění vyrábějící označil bolševiky za zločince a vyvrhele. Jsou to lidé, kteří se nebojí ani zločinů, ani zákonů. Celý společenský řád a jeho ustanovení i paragrafy nejsou jim ničím svatým. Vědomě je porušují a rozvracejí. Nejhoršího se nelekají a před ničím necouvnou. Není jim na světě nic svato. „Lidé, spaste majetek, spaste tělo, spaste i duši, bolševici jdou.“ Takovou pogromistickou náladu snažila se proti bolševikům vyvolat vládnoucí kapitalistická společnost. Reformistická klika zbahnělých socialistických vůdců buržoasii přizvukovala. Zaklínala, varovala, zapřísahala dělnictvo. Apelovala na jeho socialistické city a přesvědčení. „Nenechte se svést a omámit. Jsme na nejlepší cestě. Stará rakouská monarchie, jež vás zotročovala, je rozbita. Máte možnost vybudovat novou, svoji republiku. Všecky cesty k tomu jsou vám otevřeny. My, vaši staří, osvědčení vůdcové, chceme vás po nich vést. Věřte nám. Věřte v naši dobrou vůli a poctivost. Nepropadejte anarchii. Nenechte se svést na šikmou plochu revoluce a rozvratu. Republika je mladá. Potřebuje vaši práci a pomoc. Není možno hned na ni klást požadavky. Posilněte ji. Vybudujte ji a upevněte. Zatím na starém vyzkoušeném kapitalistickém podkladě. Nechte ty, kteří se už naučili vládnout a úřadovat, na jejich místech. Učte se od nich. Učte se od nich hospodařit a bohatnout. Válka mnoho zničila a ochudila. Je to potřebí nahradit a vybudovat. Nezapomínáme na socialisaci. Nic by nám nebylo platno socializovat bídu a rozvrat. Socializovat je nutno bohatství a blahobyt. Přičiňte se o jeho vybudování. Nesmí vám překážet, když to bohatství a blahobyt budete dočasně budovat pro jiné. Přijde čas, kdy dnové kapitalistického panství se naplní. Kapitalismus sám ukáže se nemožným a neudržitelným. Pak vy, dělnická třída, budete jedinými jeho oprávněnými dědici. Veškeré bohatství a blahobyt, které dnes vybudujete, přejde do vašeho vlastnictví. Bez boje, bez obětí a beze škody. – Slavná bude pak chvíle konečného vítězství. Blahořečit budete nám, že jsme vás před nepředloženostmi zachránili. Před celým světem budete demonstrovat vyspělost našeho dělnického hnutí. Klidným vývojem bez vražedného třídního boje, bez ničivé, hrůzné, drásající revoluce dojdem k cíli. Rozkvete u nás bez násilí socialistický řád a vydá svoje zlaté plody. Historicky neodvratným zánikem kapitalismu půda bude zkypřena. Nebuďte nedočkaví a netrpěliví. Střezte se nástrah antikrista. Střezte se těch, kteří vás k hříchu popouzejí a svádějí. Střezte se těch, kteří by vás chtěli připravit o kynoucí vám ráj věčné socialistické blaženosti. Střezte se bolševiků. Pryč s komunisty a komunismem! Nedopusťte, aby naše Československá republika sdílela osud nešťastné, v bolestné revoluční křeči se zmítající máťušky Rusi. Postarejte se o to, aby naše malá republika zůstala ostrovem pořádku v Evropě, zmítající se bouřemi.“ [Já jen podotknu, že ten ostrůvek potom v Mnichově předhodili Hitlerovi na stříbrném tácu a počet nezaměstnaných v té slavné první republice neustále rostl, zatímco v Sovětském svazu byl pracovníků nedostatek, protože tam budovali pro sebe a ne pro cizí kapsy, a také si to financovali z vlastních kapes a ne z těch cizích!!!]
Dělníci slyší, přemítají a potřásají hlavami. Nikdo netouží po nových, hodnoty ničících bojích. Kolik neštěstí napáchala válka! Chtělo by se již na vše zapomenout. V klidu pracovat a v klidu žít. Ale cožpak tohle je život? Podívejte se na šachty, podívejte se na hutě. Podívejte se do dělnických domácností. Válka již dávno skončila. Nouze, bída a nedostatek však nepřestávají. Kdyby to byl jen nedostatek! Nepřestávají ale ani staré křivdy a vykořisťování. Drahota denně stoupá, mzdy se nezvyšují. Republika je mladá a není ji možno přetěžovat. Denně se z nejvyšších míst dělníkům dokazuje, že je nutno pracovat a zase pracovat. Kdyby alespoň ta práce skutečně byla zaručena. Snad by se to přece dalo nějak protlouci, než se ten kapitalismus zhroutí a socialismus začne jeho křivdy napravovat. Ale tohle, slyšte jen. Oficiální zpráva hlásí:
„V národním výboru na Kladně podával zprávu o stavu hutí důvěrník Žáček. S uspokojením bylo vzato na vědomí, že Poldovka nepropustí najednou 800 dělníků, jak bylo původně v úmyslu, ale že bude propouštět postupně každý týden 50 dělníků.“
Slyšte – každý týden 50 dělníků bez práce jen na Poldovce. Druhý týden zase 50 a třetí nanovo. Propouštění hrozí na všech stranách. Nezaměstnaných přibývá. Co mají dělat jejich rodiny a děti? Jejich stav nám vylíčí následující zpráva kladenské Svobody:
„Je leden a v Kladně denně spatřujeme sta školních dětí chodit po ulicích bosé. Je sice neobyčejně mírná zima. Na zevnějšku bosých dětí je zřejmo, že opravdu nemají čím se obouti. Vždyť většina z nich je téměř také nahá. Kalhoty a kabát jsou obyčejně veliké, vše roztrháno na množství cárů a pod těmito cáry svítí se nahé, ubohé, podvýživou vyhublé tělo. Strašlivý pohled na tyto dítky. Čí vinou byly uvrženy tyto dítky do této bídy? Jest hanbou pro nás pro všechny, že podobné zjevy trpíme, že zvláště majetné kruhy, které by mohly pomoci, jsou tak otrlé, že jdou lhostejny kol té hrůzy. Co bude z tohoto děsného mládí? Zdá se nám, že během války, vzdor tomu, že chudoba se nesmírně rozmnožila, poklesl u majetných smysl pro sociální filantropii. Smysl pro pomocnou péči, tak nutnou v zájmu národa.“
Tady to máte. U majetných poklesl během války smysl pro sociální filantropii. Myslíte, že se to stalo až během války? Není bída pracujících právě důsledkem bohatství najedených a mocných? Jejich majetek má být ještě nyní prací dělníků rozmnožován a posilován, aby se mohlo někdy v budoucnu, až vývoj k tomu dozraje, bezbolestně socializovat? Je vůbec pravda, že se bude někdy socializovat, když pracující budou dřít a trpělivě čekat? Zima je mírná! Proč by tedy děti pracujících nemohly chodit bosy? Vždyť to vydrží. Musí to vydržet. Vydrží-li to, dožijí se za to snad někdy socializace. Cestou vývoje [či snad evoluce…?! Pchá!] a zákona. Jsou mladé, proč by nemohly čekat? Ano, děti tedy mohou čekat. Ale což tito, o kterých kladenská Svoboda píše na jiném místě:
„Ve středu odpoledne objevil se na hlavní kladenské ulici neobvyklý průvod. Kol 5. hodiny pohyboval se po této třídě zástup asi 1500 až 2000 starých mužů a žen. Naráz bylo lze seznat, kdo to je. Staří, šediví mužové a ženy, chudě a zchátrale oblečení, se známkami utrpení v obličejích. Dělničtí pensisté a pensistky, lidé, na nichž nynější společnost těžce se provinila. Po řadu roků volají po pomoci. Při pensi 10 – 30 Kč měsíčně umírají za nynějších poměrů hlady.“
Jak je možné za desetikorunu měsíčně žít? Vždyť jen 1 kg špatného kukuřičného chleba stojí 2 Kč. Jak dlouho budou tito veteráni práce takto živořit? Je opravdu nutno dále trpělivě čekat? Nedá se opravdu nic dělat? Vláda i naši soudruzi ve vládě tvrdí, že se nic dělat nedá. Čekat a pracovat! A což ti bolševici? Už prý se z Ruska vracejí naši zajatci, legionáři. Jsou prý mezi nimi i bolševici. Což kdybychom si je poslechli? Poslouchat bolševiky? Co vás to napadá! Protestovat je proti nim nutno. Hnát je svinským krokem odkud přišli. Nenecháme si přece bourat republiku! Nenecháme si přece rozvracet tak těžce vydobytý klid a blahobyt. Jakže jsi to řekl, kamaráde? Klid a blahobyt? O jaký klid se tu jedná? Máš ho ty, hutník na Poldovce? Jak může mít člověk klid, když neví, nebude-li v sobotu mezi těmi padesáti, kteří z Poldovky vyletí? Vidíš ten blahobyt? Bosé děti chodí v lednu po ulicích Kladna. Zima je mírná. Horničtí pensisté vlečou se po ulicích. Zima je mírná. Škoda je sedět doma. Je lépe jít na procházku. Ukázat svůj blahobyt, kterého se dá dosáhnout v nové republice za měsíční penzi 10 Kč. Snad se pohne u majetných smysl pro sociální filantropii. Proč by se nepohnul? Už se začíná hýbat. Cožpak jste to nečetli? Pan vrchní ředitel Pražsko-železářské Kestranek dal celý jeden milion korun na půjčku Československé republiky! Vlastenec! Pročpak by se tedy pospíchalo s tou socializací hutí.
Nevíte, co dal pan ředitel Mulatschek z Poldovky? Jak to mluvíte, občane? Žádný Mulatschek – Muláček se nyní zas pan ředitel jmenuje a podepisuje. To víte, že také upsal. Vidíte, lidičky, jak rychle jde u nás vývoj kupředu. Kapitalismus se rozkládá. Ještě pár státních půjček, pár milionů republice a co zbude z kapitalistů? Budou chudáci. Tak se pomalu, ale jistě bude u nás kapitalismus vyvlastňovat a zestátňovat. Proto bijte bolševiky! Bijte je, jak to udělali v Prostějově. Na kandelábr s nimi! Vlastizrádci jsou a vrahové. Ať žije sibiřská anabase. Počkejte, počkejte, občane! Oni prý přece jen na Kladně bolševici mluvit budou. Svoboda už to uveřejnila. To není možné! Uvidíte, že to legionáři tak nenechají. Legionáři že to nenechají? Co ale havíři? Ti prý zase tvrdí, že chtějí bolševiky slyšet a že svobodu slova jim zaručí. Havíři? Vidíte je, potvory. Já to vždycky říkal, že nemají k bolševismu daleko. Měli je už dávno všecky zavřít. Jen ostudu republice dělají. Ono se řekne zavřít havíře. Ale kdo bude kopat uhlí? Ježíšmarjá, co z toho všeho jen bude? Kam ti lidé dali rozum? Ještě aby také u nás byla revoluce! Revoluce? Myslíte, že by jí nebylo potřeba? Copak to může takhle jít dál? Hrom aby už do toho zatracenýho pořádku uhodil. Slyšeli jste o tom? Velkořezníky Červenky prý načapali. Poráželi na černo. Kolik desítek volů i krav. Jak to, prosím vás, mohli dělat? Měli prý ňáká lejstra od velitelství kladenské vojenské posádky. Prej jako že je to pro kasárna. A bylo to? Ale kdepak! Vojáci to vůbec neviděli. To šlo všechno na Prahu. Pro velké pány. No a co udělali s Červenky? Jsou zavřeni? Ale jděte, zavřeni! Pokutu jim napařili. No, že alespoň tu pokutu, dají si podruhé pozor. To víte, že si pozor dají. Na černo budou ale porážet dál. Copak na ně pokuta! Tak to vidíte. Na takový keťasy bysme ty bolševiky potřebovali. Ti by s nimi jinak zatočili. Co kdybychom přece jen do té schůze šli? Chcete padnout do maléru, člověče? Buďte rád, že jste zdravej. Seďte v neděli za kamny a nikam nelezte. Na Kladně bude boží dopuštění.
Proč boží dopuštění? Copak vy to nevíte? Občané, ani slovo o tom, je to státní tajemství. Sokolové dostali flinty. Proč flinty, na co? Pst, pst, ne tak nahlas. Že se tak hloupě ptáte; na bolševiky. Ale jděte, jak to víte! V noci přivezlo vojenské auto do sokolovny flinty. Bratr Rösler je sám převzal a rozděloval. Jak, bratr Rösler, proč ten rozděluje flinty? Proč? Aby bránil proti bolševikům Masarykovu republiku! Cože, Rösler bude bránit Masarykovu republiku? Co se to prokristapána děje? No, co by se dělo? To je povinností každého pořádného vlastence postavit se na ochranu republiky a tatíčka Masaryka. Nu, co tak civíte, není vám to vhod? Jste nakonec taky snad bolševik. Já – ne. Chraň Pánbůh. Ale bratr Rösler? – To je přeci ten ředitel státní průmyslové školy? No ano, a koho jste myslil? Ten co dostal od císaře pána medaili za věrné služby rakouské monarchii a titul c. k. dvorního rady! – Nu ano, to bylo už dávno před válkou! To je sice pravda. On přeci také ještě v roce 1914, když měl před volbami mluvit Masaryk na Kladně v sokolovně, prohlásil: „Pokud budu já starostou Sokola, nebude profesor Masaryk mluvit v kladenské sokolovně.“ Ten bude nyní tatíčka Masaryka před bolševiky chránit?
Co se divíte? To všechno dělá ten klidný vývoj. Když se jich tolik klidně vyvinulo, proč by se také bratr Rösler nemohl převinout?
To máte pravdu, sousede! Podívejte se na našeho okresního hejtmana pana radu Rozsypala. Bože, jaký to byl rakouský sekáč. Ten dovedl všecky Čecháčky stírat. Byl černožlutý až na kost. A dnes? Taky je vlastenec! A jakej – puncovanej. Proto mu páni věří. Nechali mu nadále i hejtmanství i aprovisaci! Ta kladenská aprovisace! Slyšeli jste o tom? Z té prý si mnozí nahrabali a zbohatli.
Odkud máte, člověče, ty řeči? Dejte si pozor na hubu. Pan rada Rozsypal je hodný pán, ale přísný pán. To se ukázalo už ve válce. Ten dovedl pořádek udržet a s každým, kdo chtěl proti rakouskému mocnářství vystupovat, uměl zatočit. Panečku, ten poslal hezkých pár lidí do kriminálu i na frontu. Kolik z nich už je dnes na pravdě boží! Proto proti panu okresnímu hejtmanovi ani muk. To by vás mohlo setsakramentsky mrzet!
Já přece nic neříkám. Já jen slyšel.
Slyšel – pamatujte si, co člověk slyší, musí si umět nechat pro sebe. Zvláště, když se jedná o velké pány. Slyšíte-li něco o bolševicích, to si můžete klidně pustit hubu na špacír. Ostatně ta aprovisace? Co byste dělal vy, kdybyste tam byl? On nehrabal jen hejtman. Hrabal i Karel Norbert, Perseinové, nu zkrátka každej, kdo tam vládnul. To si jednou provždy pamatujte: ‚Ani kuře darmo nehrabe.‘ A v té aprovisaci? Panečku, tam by se ještě i dnes dalo hrabat. Měli byste vidět ty magacíny v klášteře a ve dvoře.
Jak – vy něco víte? Vy jste viděl?
Nu viděl, ale to je jen mezi námi, pánové. Tam je bohatství! Vagony mouky, od podlahy až ke stropu. Cukru, panečku, a jiných krámů. To byste kulili voči!
Prokristapána, jak je to možný? Proč se to tedy nedá do prodeje? Vždyť na Kladně je hlad, lidi nemají co žrát.
Vy jste chytrý. Vy byste tomu dal! A co kdyby něco přišlo?
Co by mělo přijít?
No, třeba nová válka.
To přeci nemyslíte doopravdy.
A proč ne? Copak myslíte, že už je konec? Ještě jsou tu Maďaři. Myslíte, že na ně nepůjdeme?
Proč bysme chodili na Maďary?
Proč? Protože tam příliš načichli bolševismem. To víte. Takový Maďar je všeho schopný. Ten se dovede i bolševismu chytit. Pamatujte na má slova. My žádný bolševismus ani ve své republice ani v našem sousedství nebudeme trpět. Kdyby se něco podobného mělo v Uhrách semlít, my na Maďary půjdem.
Tak, a já myslil, že už nikdy žádná válka nebude. Vždyť přeci ve 14 bodech presidenta Wilsona bylo řečeno, že válka nebude.
To se ví, že válka nebude. Proti bolševikům se ale potáhne všude, kde se objeví. Krkem se jim musí zakroutit. Proto jsme teď samostatným státem a patříme k Antantě (Dohodě). Každý pořádný stát musí být proti bolševikům. Jsou proti nim naši velcí spojenci, Amerika i Anglie – musíme být my proti nim taky. Musí je bít naši legionáři na Sibiři, naši vojáci na Slovensku a my tady na Kladně. Žádný bolševik na Kladně mluvit nebude a nesmí. Pamatujte si!
Tak a podobně mluvilo se počátkem ledna roku 1919 po Kladně. V krámcích obchodníků, v kladenských hospůdkách, kavárničkách i pajzlech. Tak se mluvilo ve „Werkshotelu“ i v sokolovně. (…)
Vstává Vaněk:
„Soudruzi, dovolte mi několik slov. Já myslím, že je zbytečno se rozčilovat. My jsme se usnesli, že v neděli svoláme schůzi, na které budou hovořit soudruzi komunisté, kteří se vrátili z Ruska, o tamních událostech. My ty soudruhy, kteří se vrátili, neznáme. Neznáme ani legionáře. Neznáme na Kladně ani Munu a nevíme, co on i jiní v Rusku dělali. Nevíme také, co se ještě stane z těch lidí, kteří se dnes z Ruska vracejí. Kdo ví, jak se který vybarví, ať je dnes legionář nebo bolševik. Nám nejde o osoby. My chceme znát poměry v Rusku. Chceme si o nich učinit svůj vlastní a jasný úsudek. K tomu, abysme si mohli utvořit úsudek, nestačí nám to, co jsme dosud slyšeli. Je pravda, slyšeli jsme málo dobrého. Spíše samé žaloby, nadávky a pomluvy. To nás ale právě utvrzuje v naší nedůvěře. Kdo je to, kdo tak sprostě na ruské bolševiky nadává? Nejsou to ti samí nepřátelé, kteří u nás celá desetiletí nadávali dělnickému hnutí, nadávali socialismu? Byly jejich nadávky, obvinění a pomluvy, které o socialismu šířili, správné? Nebyly, soudruzi. Vy to všichni víte. Nevěříme proto, že jsou pravdivé a správné ty pomluvy, které se o našich ruských kamarádech dělnících šíří dnes. Víme, že udělali revoluci. Vyhnali pány a vzali moc do svých vlastních rukou. Uzavřeli mír. Bijí se s kontrarevolučními bandami a generály. Jsou celým kapitalistickým světem zavrhováni a proklínáni. Přesto se ale stále drží a vítězí. Proto je mám rád. Nemůžu si pomoct. Možná, že se ukáže, že i mezi bolševiky jsou někteří špatní lidé. Možná, že ještě v budoucnu někteří zradí a zklamou. Můžu ale já proto, soudruzi, odsuzovat pro špatné činy jednotlivců celou revoluci? My se chlubíme, jak jsme vzdělaní a kulturní. Ruským dělníkům se vyčítá negramotnost. Kam jsme se ale my se svou vzdělaností a kulturou dostali? Jak daleko jsme se k socialismu přiblížili? Není mezi námi hromada lidí, kteří zradili a zklamali? Chcete, abych proto, že jsem se v některých soudruzích zklamal, přestal sám být socialistou? Mám proto opustit stranu? Změnit své přesvědčení? Mám začít bourat to, co jsem celá desetiletí pomáhal stavět a budovat? Ne, soudruzi, to by nebylo správné. Ať jsou ti lidé, kteří z Ruska přišli jacíkoliv. Ať usvědčí Munu kdoví z jakých věcí. To nám ale nemůže bránit, abychom ho nevyslechli. Nejsme malé děti, abychom si hned z jednotlivce proto, že k nám bude hezky mluvit, udělali Pána Boha. Budeme jeho řeči kontrolovat a budeme dávat pozor i na jeho činy. Zklame-li nás, dovedeme s ním zúčtovat. Ale dnes ho chceme slyšet a budeme ho slyšet. Žádné hrozby na nás neplatí. Přijde-li někdo a bude chtít nám v tom bránit, bude mít s námi co činit. My si na Kladně svobodu shromažďovací vzít nedáme. Vybojovali jsme si ji 14. října, když proti nám stály rakouské bajonety, a necouvli jsme. Necouváme ani dnes, i když nám hrozí naši bratři – legionáři a Sokolové. Nevěřím, že všichni s těmi hrozbami souhlasí. Mají-li nám co říci, ať přijdou. My je vyslechneme. Ještě třeba před schůzí. Schůze se ale konat bude. O to se my havíři postaráme!“
Vaněk skončil a usedl. V sále bylo ticho. Bylo cítit, že to nemluví jen jeden Vaněk. Celé desítky dělnických důvěrníků ze šachet i hutí cítily a mluvily tak jako Vaněk. Nebyli to jen dělničtí důvěrníci, byla to celá dělnická masa, která zde promluvila. Teprve za chvíli burácel sálem hromový potlesk souhlasu. Bylo rozhodnuto. Komunisté vrátivší se z Ruska na Kladně mluvit budou. (…)
Na huťské haldě vylili strusku a její rudá záře osvětlovala cestu důvěrníkům, ubírajícím se z Kladna na různé strany do svých domovů.
V neděli byla schůze. Nejen schůze, byl i tábor lidu, protože se do sálu nevešli. Mluvil Muna a jiní čeští komunisté, kteří se vrátili z Ruska. Informovali masy Kladeňáků o ruské revoluci, o Leninovi, o hrdinných bojích ruského dělnictva. O těžkých ztrátách a obětech. O nadšené práci a pevném odhodlání ruského pracujícího lidu zničit kapitalismus a vybudovat socialismus. Nemluvili jen komunisté, dostavili se i jiní nezvaní a „vzácní“ referenti. Přišla paní dr. Alice Masaryková, dcera pana prezidenta. Žádala, aby po referátu hlavního řečníka byla dána také jí možnost promluvit k shromáždění. Vyslovila domněnku, že se nebudou Kladeňáci bát jejích argumentů. – „Ne, paní doktorko. Kladeňáci se žádných argumentů neobávají. Dovedou je vyslechnout a utvořit si úsudek. jen račte mluvit. Jen račte mluvit!“
Paní dr. Alice Masaryková mluví. Mluví o těžkém životě dělníků, zvláště dělnických matek a dětí. Mluví o nutnosti široké sociální práce a péče. Na Kladně tato péče dostatečně rozvětvena není. Paní doktorka slibuje, že jejímu rozvoji bude napomáhat. Sama přijde na Kladno, aby tuto péči organizovala. Vyzývá dělnické ženy, aby jí při této práci pomáhaly. Život dělníků se musí zlepšit. To se dnes všeobecně uznává. Aby se dělnický život mohl zlepšit, o to se musí dělníci sami postarat. Musí se napřed vychovávat, musí se učit a vzdělávat. Dělníci dnes ještě uvědomělí a vzdělaní nejsou. Proto by si těžko s mnohými věcmi věděli rady. Těžko by mohli se vším se spravit a osudy celého státu řídit. Paní doktorka uznává socialismus a dovolává se Marxe a Engelse a dokládá:
„Marx žádal, aby dělníci byli vzdělaní a schopní. Takové dělníky musíme míti ve smyslu Marxe a jeho filosofie, jež je pokračováním filosofie kant-hegelovské. Není možno, aby bylo u nás tak jako v Rusku, kde namnoze se dostal k vládě negramotný dělník, který důležité spisy četl hlavou dolů.“ [Povšimněte si, musí být „správně vzdělaní“. Nesmí platit, že praxe je kritériem pravdy, je nutné se držet „té správné“ filosofie… Stejně tak, jak jsou dnes řízeny akademie věd po celém světě, strukturně prostřednictvím peněz i bezstrukturně prostřednictvím označování za pseudovědu všeho, co by se v praxi ukázalo býti pravdou a mohlo pomáhat „dobytku“ k lepšímu životu…]
Paní doktorka myslí, že vyhodila ohromný trumf proti bolševikům a vládě rolníků a dělníků. Očekává výbuch souhlasu a smíchu. Dělnická masa v sále stojí ale mlčky a nehybně. Proč se paní doktorka posmívá ruským dělníkům? Je to jejich vina, že se číst nenaučili? Jaká je to společnost a jaká je to vláda, která udržuje pracující lid v temnotě tak, aby se ani číst nenaučil? Je to hřích, když tito, třeba negramotní dělníci a mužici, nechtějí to trpět? Nechtějí se nechat ohlupovat a vykořisťovat? Žádají, aby se poměry změnily. Chtějí, aby se jinak vládlo. Ne, paní doktorko, špatně znáte Kladeňáky. Vrhla jste se do boje proti bolševikům? Odpusťte, šlápla jste vedle. Po vaší řeči teprve Kladeňáci chápou, proč bylo nutno dělat v Rusku revoluci. Vždyť ona ta banda carská, kapitalistická a velkostatkářská nedovolila dělníkům ani, aby se naučili číst. Hrom aby do nich uhodil, do chrapounů! A nás? Cožpak by to mnozí bařtipáni a buržousti nechtěli dělat také tak? Ne, paní dr. Alice Masaryková. Sociální péčí se bída nevyléčí. Co je platné, když vám budeme my, dělnické ženy, při sociální péči pomáhat? Co bude platna naše pomoc? Doly a hutě jsou a zůstanou v majetku nenasytných kapitalistů. Co nám pomůže, jestli mezi německé akcionářské vydřiduchy bude přimícháno také pár československých vydřiduchů? – Ne – a tisíckrát ne, paní doktorko. Vašimi recepty se sociální bída na Kladensku nevyléčí. Na to se bude muset jít jinak. Snad přeci jako v Rusku. – – –
„Máme jen ten apel, aby to, co se stalo v Rusku, nestalo se u nás,“ zahřmí to náhle z řečnické tribuny. Posluchači rozjímající nad řečí dr. Alice Masarykové jsou rázem z rozjímání vytrženi.
„Co to? Co to je za výstražné volání? Snad hlas boží?“
Ne, to je jen hlas dělnického tribuna dr. Františka Soukupa. Ty tedy také Františku? Taky jsi přišel na Kladno bojovat proti bolševismu? Nu dobře, povídej. Poslechneme si, co ty nám radíš.
Soudruh Dr. František Soukup, zdvíhaje obě ruce nad hlavou, hřímá: „Také u nás byla provedena veliká revoluce!“ Ruce klesnou. Také hlas se na konci věty sníží. Najednou ale znovu zaburácí. Pravice se vztyčeným prstem letí vzhůru, div se do stropu sálu nezavrtá.
„Kde jsou Habsburkové? Kde Maďaři? Kde šlechta?“ Hlas se opět sníží. Zní prorocky, temně chmurně, varovně, jako by přicházel odněkud z hlubokého podzemí.
„Přítomná chvíle je důležitá!“ Pak náhle zase se hlas jasní a každým slovem se přímo křečovitě cuká a bolestně kvílí.
„Chceme klidné dílo – bez boje, bez vraždy, bez občanské války! Ne aby proletář vraždil proletáře.“
Řečník zoufale zalomí rukama. Pokračuješ pak hrozivě:
„Nechceme zbavit buržoazii odpovědnosti. Všude kolem nás je hospodářský rozvrat. Ten rozvrat zavinili kapitalisté, ať tedy dají opět všechno do pořádku. Kolem nás je nyní hřbitov, ten my socializovat nebudeme.“
Kladeňáci poslouchají. Vrtí hlavami, štípají se do rukou. Ne, není to sen! Je to skutečnost. Opravdu to mluví náš revolucionář dr. Franta Soukup. „Nebude králů, ani papežů.“
Ano, tak to bylo. Tak k nám volal před léty. A dnes? Bez buržoazie to nepůjde. Ať to, co kapitalisté rozvrátili, sami dají do pořádku. Aby tě husa kopla. Tys na to kápnul. Jako slepý na to… To bude pěkný pořádek, který nám bude v republice zavádět buržoazie! To tedy znamená na hutích ředitel Kestranek, na Poldovce Mulatschek. Na šachtách Deutsch atd. To jsme to pěkně dopracovali. Bez králů a papežů, ani bez buržoazie to tedy nejde. Hřbitov se socializovat nedá. Tak jim to nechme, ať nám to pěkně dají do pořádku. Jak to páni sami uznají za dobré. Bude nám tak lépe. Budeme dřív mít klid a pokoj. Vysají nás tak, že se co nejdříve sami na hřbitov dostaneme. To je tedy tvůj dnešní recept, Františku Soukupe? Lepší je chcípat hlady [či se nebránit zavádění digitálního koncentráku…], jen ne prokristapána revoluci a občanskou válku.
„Kolikpak takových proroků a zaklínačů bolševismu, jako jsme dnes slyšeli, nyní na Kladně uslyšíme? To jistě ještě není konec!“ Tak uvažují kladenští dělníci, rozcházející se pozdě odpoledne z veřejného projevu v Dělnickém domě na Kladně v neděli dne 12. ledna 1919.