Německá zemědělská kolonizace
Daleko nebezpečnější a přímo osudná pro národní ráz českého státu byla však kolonizace zemědělská.
Čechy a Morava byly v některých místech v 10. a 11. století ještě slabě osídleny. Bylo v zájmu majitelů rozsáhlých pozemků, aby půda byla obdělávána a nestála ladem. Toho se docilovalo osídlováním míst dosud málo obydlených a zakládáním osad. Můj skromný názor je, že za tím účelem nebylo nutně potřebí volat kolonisty odjinud. Český stát až do smrti krále Václava I. (II.) skládal se, odezřeme-li od některých přechodných změn, podstatně z Čech a Moravy, kteréžto země, s výjimkou jižní hranice moravské a údolí Odry, mají výbornou přirozenou hradbu, pokrytou hlubokými a těžko prostupnými lesy, takže už tím značně chrání proti vnějším útokům vojenským. Myslím, že vnitřní život státní, hlavně pokud běží o vzájemný poměr mezi panovníkem a šlechtou, byl by se klidněji vyvíjel, kdyby se příliv cizích lidí byl omezil jenom na města a na hornictví, zemědělská kolonizace pak kdyby byla bývala prováděna jen potud, pokud na to stačilo domácí obyvatelstvo a cizinci kdyby k ní byli bývali připouštěni jen výjimkou.
Zemědělská kolonizace českých zemí znamenala stěhování cizinců k nám. Spatřili bychom zajímavý obraz, kdybychom si sestavili osídlovací akce z té doby podle roků, podle krajů, kde byla v kterém roce provedena, dále podle jejich iniciátorů a vykonavatelů, jakož i podle vlasti kolonistů. To by však znamenalo napsat několikasvazkovou knihu. Majitelé pozemků, jež byly kolonizovány, ať to byli šlechtici, nebo kláštery, tak bohatli, že vzrůstem svého bohatství stávali se nebezpečnými moci panovnické, což znamenalo oslabení státu. Panovníci pak byli nuceni kolonizovat také a brát kolonisty, odkud se nabízeli. Až do Přemysla Otakara II. uvědomovali si někteří čeští panovníci, že z kolonizace hrozí nebezpečí zemi. Lze tak soudit z příkazu, který byl dán v roce 1176 premonstrátům v Litomyšli, aby v lese jim darovaném, nedovolili nikomu zakládat osady a vůbec činit cokoli, z čeho by mohli míti osobní prospěch. Podobný příkaz byl dán cisterciákům v Oseku a byl obsazen též v listině, kterou byly klášteru světelskému darovány pozemky na Lužnici v Čechách. Mezi stanoviskem bavorských panovníků a jejich poddaných na jedné straně a stanoviskem panovníků českých ke kolonizaci Čech měl být a až do Přemysla Otakara II. pravděpodobně byl podstatný rozdíl. Němci měli za sebou politickou i morální moc německé říše, na čemž ničeho neměnily ani časté vzájemné půtky mezi německými knížaty, a cítili se být povoláni k tomu, aby nejen politicky, ale i hospodářsky pronikli za hranice své země, tedy i do Čech, a ovládli další kraje. Čeští panovníci viděli v pohraničních horách a lesích svou ideální přírodní hradbu a snažili se udržet ji ve svých rukou. Proto soukromé klučení pohraničních lesů zakazovali, a pokud je povolovali, zůstala půda vlastnictvím panovníkovým. Důležité průchody z Lince do Budějovic, z Pasova do Prachatic, z Kouby do Domažlic, průchod u Tachova a cesta z Norimberka přes Cheb do Čech byly zajištěny pohraničními hrady. S těmito ochrannými tendencemi souviselo patrně též usídlení Chodů na západní státní hranici a zavedení stráže na všech hranicích.
Ale na zaražení německé výbojnosti tato zařízení nestačila, protože Němci mohli se opírat o samy německé manželky Přemyslovců a o více než 100 silných klášterních bašt, obsazených Němci. Jestliže nebylo možno kolonizovat přímo na hranicích, kolonizovalo se dále od hranic směrem k vnitrozemí. Vedoucí funkci měly v tom latinské kláštery, jichž pak následovali i někteří šlechtici. Přemysl Otakar II., aby nebyl zatlačen ke zdi, byl nucen dát kolonizaci volný průchod a sám pilně kolonizoval. Jaká tragédie byla v tom, že chtěje postaviti hráz proti velké a stále se vzmáhající moci rožmberských Vítkovců, založil v roce 1263 královský klášter cisterciáků ve Zlaté koruně (původně se říkalo Svatá Koruna), jejž obdařil statky v rozsahu 13 čtverečních mil a do něhož povolal z Bavorska cisterciáky, nejtužší to vedle německých rytířů germanizátory. Zlatá Koruna držela sice s králem, ale svou usilovnou germanizační činností zasévala na svých panstvích semeno, z něhož nemohlo vzejít nic dobrého pro český stát, pokud by měl zůstat státem českým. Jakmile kraje ležící blíž k vnitrozemí byly osazeny německými kolonisty, převalila se německá vlna z Bavorska i do pohraničního území Čech přes všecky stráže.
Že volání zemědělských kolonistů z Německa nebylo tak nutné, vysvítá z té skutečnosti, že tito cizí kolonisté byli usazováni z převážné většiny v místech už osídlených českým lidem, jež měla už svá česká jména, která si příchozí Němci zpravidla ani nepřekládali do němčiny, nýbrž jen přizpůsobovali německému jazyku, a že nových čistě německých osad bylo od nich založeno poměrně málo. Uvádím jen západní Čechy, a to až do horních toků, někde hustěji, někde řídce. Jména osad i názvy polních tratí a lesů byla už ustálená. Lze to dokázat listinným materiálem 11., 12. a 13. století.
Kolonistům, kteří byli přivedeni svým vůdcem, byly přiděleny pozemky na stavbu obytných i hospodářských budov a každý obdržel zpravidla určité množství lesa, aby jej vyrubal a získanou tak půdu proměnil v pole a louky. Z osad, jež stávaly už v tomto území, zůstávala jen menší část ušetřena německé kolonizace, daleko větší část obdržela německé kolonisty buď v takovém množství, že časem české obyvatelstvo se úplně poněmčilo, nebo v přiměřeně menším počtu, takže osada se stala oboujazyčnou. Zpravidla však byl počet Němců tak veliký, že téměř všechny osady, kam přišli němečtí kolonisté, se poněmčily.
Se zemědělskou kolonizací pomocí německého lidu začaly kláštery, pak teprve jiní činitelé. Jaké zhoubné následky pro naši národní věc měla tato činnost klášterů, dostatečně lze poznati na klášteře kladrubském a tepelském.
Kladrubský benediktinský klášter byl založen vévodou Svatoplukem (1107-1109) v roce 1108 a byl bohatě vybaven v roce 1115 vévodou Vladislavem I. (1109-1125), který daroval veškeré území od Stříbra až k hranicím. Severní hranici tohoto ohromného území tvořila řeka Mže, jižní řeka Úhlava, ale později obdržel klášter od panovníků a sám též přikoupil nové osady. První mniši byli možná z části Češi, vždyť od založení Břevnova uplynulo již 109 let. Ale velké bohatství odvádělo je možná od duchovního života, což asi přimělo německou manželku Vladislava I. Richsu, aby v roce 1117 povolala ze Zwiefaltenu reformované benediktiny, aby vzali do rukou správu kláštera, což se jim po 13letém úsilí podařilo. Podle potvrzovací listiny z roku 1186, vydané vévodou Bedřichem (1179-1189), a podle potvrzovací listiny z roku 1239, vydané papežem Řehořem IX. (1227-1241), byl klášter majitelem následujících osad, v době založení kláštera, tedy před německou kolonizací, úplně českých. Uvádím je napřed původním jménem českým, pak jménem německým, a to ve znění úředním, platném před 28. říjnem 1918, tedy za doby rakouské 5, načež následuje poznámka, jaký osud stihl jednotlivou osadu po německé kolonizaci z 12., 13. a 14. století.
Kromě toho patřily klášteru ještě osady: Plesoňov, Dol, Brtná, Velká Ves a Střížkov, které zanikly.
Klášter premonstrátský v Teplé byl založen českým šlechticem Hroznatou v roce 1193. Celý ten kraj byl v té době úplně český. Městečko Teplá bylo ještě ve 14. století, kdy kolonizace byla už skončena, většinou české. Zachovala se zakládací listina z roku 1197, potvrzovací listina biskupa, současně vévody, Heinricha Břetislava z téhož roku, potvrzovací listina papeže Celestina III. z téhož roku, darovací a potvrzovací listina Přemysla Otakara I. z roku 1219, potvrzovací listina Václava I. (II.) z roku 1232 a velká potvrzovací listina papeže Řehoře X. z roku 1273. Jak vidět, klášter si dobře zajišťoval své jmění. Bohužel zakládací listina Hrozatova jmenuje výslovně jen několik osad a ostatní zahrnuje do všeobecných slov „a všecko“ (et universa).
Současně obdržel klášter od vévody Heinricha – Břetislava celé území od Žandova až k pohraničním lesům. Za několik let poté (1213) daroval mu Přemysl Otakar I. Žandov. V roce 1233 prodala klášteru královna Konstancie okruh s mnoha obcemi. Velká potvrzovací listina papeže Řehoře drží se dřívějších listin a uvádí, že klášteru patří 84 osad, nejmenuje však všechny, nýbrž je následující, připojujíc k nim taktéž ono „a všecko“. Jmenovány jsou tyto osady, jež uvádím stejným způsobem jako u Kladrub.
Mimo to měl klášter tyto farnosti:
Majetek klášterů nebyl ovšem úplně stabilní nýbrž se zvětšoval nebo zmenšoval, což však u klášterů nedělo se nikdy překotně. Není též vyloučeno, že tyto seznamy obcí nejsou zcela přesné. Také to je jisté, že souběžně se zvyšováním hustoty obyvatelstva bylo nutno zakládat i po kolonizaci nové a nové obce a že němečtí kolonisté, když se pevně usadili, zakládali také nové německé obce. Konečně by bylo potřebí u každé poněmčené obce zjistit, zdali její poněmčení bylo v bezprostřední časové a příčinné souvislosti s usídlením německých kolonistů ve 12., 13. a 14. století, nebo zda k němu došlo teprve později, aniž byly kolonizovány, tedy tlakem zesíleného němectví z jiných obcí. Dále by bylo záhodno zjistit, zdali české menšiny v některých z těchto obcí jsou starého nebo novějšího data, případně snad až z doby Československé republiky. Ať by však byly uplatňovány jakékoliv výhrady, nebyly by s to podstatně změnit obraz, jež poskytuje klášter kladrubský a tepelský. Je to obraz typický. Kdyby nebylo mnoho set, snad tisíců českých osad (vždyť zde jsou uvedeny jen osady dvou klášterů) poněmčeno německými kolonisty, kteří v nich byli usazeni německými opaty a abatyšemi latinských klášterů, nebyly by se ani další české osady poněmčovaly. Každý způsob poněmčování u nás byl umožňován jen německou kolonizací. Německým kolonistům bylo zachycení a zakotvení u nás velmi usnadněno tím, že byli dáváni do českých obcí, čímž aspoň částečně přicházeli k hotovému. Proto u nás jejich kolonizace měla rychlý spád, rychlejší, než bylo pronikání bavorských kolonistů ze strany Bavorska ke hřebenům Šumavy. Čistě německých osad vzniklo od čerstvě příchozích německých kolonistů u nás, jak jsem již dříve poznamenal, poměrně málo. Profesor Albrecht, od něhož jsem vzal uvedená zde data, jmenuje jen tyto osady:
Petersdorf, Lappersdorf, Sonnenwalde, Schönwald, Vojgtsgrün, Merkelsgrün, Tuppelsgrün, Ruppelsgrün, Grün, Tillengerg, Liebenstein, Kammerhof, Wildstein, Fuchsberg, Ruchelberg.
Dr. Hans Wuggenthaler jmenuje tyto:
Ahrendorf, Wernsdorf, Niklasdorf, Pfaffengrůn, Habelsreuth, Ziebethschlag, Wadletstift, Blahetschchlag, Wuretschlag, Ziering, Lindberg, Saalnau, Kerschbaum, Nesselbach a Alberchtsried.
–
5 Po 28. říjnu 1918 byly české názvy některých obcí pozměněny, tj. opraveny podle starých listinných záznamů, německé byly ponechány ve znění z doby rakouské, ale po říjnu 1938 byly v četných případech zavedeny německé názvy docela nové, aby se zakryl slovanský původ obce.
-pokračování-