Nejhlouběji a nejintenzívněji vnikl živel německý do Čech v povodí řeky Ohře, zvláště na jejím horním toku. Chebsko bylo osídleno českým kmenem Chebanů a hrad Eger, nazývaný podle řeky Ohře, byl postaven bavorskou rodinou Vohburgů v době, kdy toto území bylo obydleno Slovany. Chebané byli bez jakýchkoli zbytků zgermanizováni. Na Loketsku bydlel kmen Sedliců kolem Sedlce jako ústředního místa (v blízkosti nynějších Karlových Varů). Východně od nich kolem Žatce kmen Lučanů. V listině Soběslava I. (1125-1140) z roku 1130 se uvádějí v severozápadních Čechách města Žatec, Sedlec, Litoměřice a Bílina. V Sedlci byla fara, k níž příslušely i osady, které i se Sedlcem (Zettlitz) se všechny poněmčili:
Tuhnice (Donitz), Dalovice (Dallwitz), Drahovice (Drahowitz), Bohutice (Weheditz), Pulovice (Pullwitz), Tašovice (Taschwitz), Otovice (Ottowitz), Všeborovice (Schobrowitz), Rosnice (Rossnitz) a Přemilovice (Premlovitz).
Za 100 let poté místo Sedlce stalo se úředním městem město Loket, které si tento český název udrželo i v prvních letech kolonizace. V latinské listině z roku 1234 mluví se o kastelánu Sulislavovi „de Loket“.
Z českých panovníků usazovali německé kolonisty hlavně Přemysl Otakar II. (1253-1278) a Václav II. (III.) (1278-1305). První usadil jich mnoho na Loketsku (pomocí bavorského kláštera Waldsassenu), pak na Trutnovsku a Kladsku. Václav II. (III.) usadil Němce ve Stadicích a okolí, odkud pocházel jeho předek Přemysl Oráč, zakladatel panovnické rodiny. Královské hrady místo dosavadních českých názvů obdržely německé:
Přimdy – Pfrimberg, Zvíkov – Klingenberg, Hrádek – Burglin, Hluboká – Froburg, Loket – Ellenbogen.
Ze šlechty hodně kolonizovali a tím poněmčovali jih Čech Vítkovci, kteří často si brali manželky z Bavorska a Rakouska a vydávali též německé listiny, dále Seebergové u Tachova a Rvenice, Šumburgové u Děčína a Kadaně, Bibrštejnové u Frýdlantu, purkrabí z Donína u Chrastavy. V témže duchu zasahovali do Čech, jak už dříve bylo podotčeno, i bavorští Bogenové, kteří českou vesnici Sušici proměnili na Schüttenhofen, kde se usadili křížovníci a augustiniáni.
Zajímavý a potěšitelný protějšek mají tito šlechtici v pánu Jiříku z Milevska, který ve 12. století kolonizoval slovanskými lidmi severní sklony tepelské vysočiny mezi Žluticemi a Bečovem a daroval osady mnichům kláštera milevského. Ale pozdějšímu velkému přívalu německých kolonistů nemohli se už slovanští kolonisté ani ve vlastním státě udržet.
Nejvíce však vykonali pro německou kolonizaci činitelé římskokatolické církve. Co se po stránce kolonizační a tedy i národní odehrávalo na panstvích klášterů kladrubského a tepelského, dělo se někde ve stejné míře, jinde v ještě větší a ovšem někde i zase v menší míře ve všech klášterech, pokud měly rozsáhlé majetky pozemkové.
Na jihu Čech nejvíce kolonizovali cisterciáci klášterů vyšebrodského, zlatokorunského, světelského (Zwettel v Rakousku) a schläglského (taktéž v Rakousku). Oba poslední kláštery měly totiž majetky také v Čechách. Německou myšlenku národní na jihu Čech pomáhali udržovat českobudějovičtí dominikáni a křižovníci, nepomučtí cisterciáci a zelenohorští templáři.
V Plzni pracovali němečtí rytíři, františkáni, dominikáni a tepelští premonstráti. V Klatovech křižovníci a němečtí rytíři. Na západ od Plzně prováděli německou kolonizaci vedle kladrubských benediktinů cisterciáci plasského kláštera. Ve Stříbře působili johaniti, křížovníci a františkáni. V Manětíně johanité, v Přímdě benediktini v Outerý u Bezdružic (Neumarkt bei Weseritz) němečtí rytíři, pak tepelští premonstráti a augustiniáni, v Domažlicích augustiniáni a františkáni. Rozsáhlé území kolem Bezdružic, Teplé, Plané, Chebu, Lokte a Žatce kolonizovali ve velkých rozměrech cisterciáci osečtí společně s mateřským svým klášterem waldsassenským, premonstráti tepelští a premonstrátky doksanské, které založily i zcela nové čistě německé město Königsberg (Kynšperk). Ve městech, a to v Chebu pracovali němečtí rytíři a křížovníci, v Žatci františkáni, v Klášterci němečtí rytíři, v Kadani františkáni a johanité a v Chomutově němečtí rytíři. Na Teplicku prováděli kolonizaci biskupové z Míšně, k jejichž diecézi kraj ten částečně příslušel, a vedle nich benediktinky kláštera teplického a německou věc spoludržely a prosazovaly též strážkyně Božího hrobu ve Světci. V Mostě, který původně se nazýval Gněvin Most, pracovali křižovníci, františkáni a magdalenky, v Litoměřicích kolegiátní kapitula, němečtí rytíři, dominikáni, františkáni a křižovníci, v Bičkovicích němečtí rytíři.
V severovýchodních Čechách usazovali německé kolonisty benediktini kláštera broumovského. O poněmčení Kladska, které tehdy (a až do 18. století) příslušelo k českému státu, jakož i Trutnovska Přemyslem Otakarem II. stala se již zmínka. Na Litomyšlsku kolonizovali litomyšlští premonstráti, zatímco ve městě samém ve smyslu německém pracovali augustiniáni a kartuziáni. Lanškroun poněmčovali augustiniáni. Území od Německého Brodu, (tj. nyní Havlíčkova Brodu) do Jihlavy velmi vydatně pomáhal pánům z Lichtenburku zgermanizovat německými kolonisty cisterciácký klášter v Pohledu. Mimoto působili ve stejném smyslu němečtí rytíři a cistercistky v Německém Brodě, jakož i augustiniáni ve Štokách. U Humpolce v takzvaném Svatavině Újezdě, velmi rozsáhlém, vzniklo několik německých obcí kolonizací, kterou tam provedla kolegiátní kapitula vyšehradská. V Jindřichově Hradci pak působili němečtí rytíři.
Na Moravě poněmčovali členové přemyslovské rodiny, sídlící v Olomouci, v Brně a ve Znojmě. Sami pak panovníci poněmčili Jihlavu. Největším germanizátorem však byl jednak, jak již uvedeno, olomoucký biskup Bruno ze Schaumburgu, který kolonizací poněmčil okolí Olomouce, dále Kravařsko, pokud bylo poněmčeno, dále Vyškovsko, jakož i Svatavsko a okolí Modřic, kde bylo jeho letní sídlo, jednak též řád německých rytířů, který měl tři silné opěrné body v Bruntále, Opavě a Krnově, odkud zasahoval až hluboko do Moravy. Jinak kromě nich byla německá država udržována v Olomouci sídelní kapitulou, německým měšťanstvem, premonstrátkami, dominikány a premonstrátským klášterem na Klášteře Hradisku, který měl rozhodující vliv na udržování němectva též v Hranicích, kde ve stejném duchu již před tím působili od roku 1116 rajhradští benediktini, kteří v tomto roce byli nuceni město Hranice odevzdat premonstrátům. Na jihu Moravy byli činni křižovníci z Hradiska (Poeltenbergu) u Znojma, kde působili též dominikáni, a v Louce (Klosterbrucku) premonstráti, na Brněnsku byly oporou němectva klášter cisterciátek na Starém Brně, jakož i klášter premonstrátů v Zábrdovicích. V Moravském Krumlově pracovali měmečtí rytíři.
Ale i tam, kam německá zemědělská kolonizace už nezasáhla, byla hustá síť měst, jež byla v té době spravována Němci, a kromě toho stejně hustá síť klášterů. V samé Praze působily řády:
benediktinský, johanitský, premonstrátský, křižovnický, německých rytířů, dominikánský, františkánský, strážců Božího hrobu, templářský, augustiniánský, cyriacký, kartušácký, magdalenek a nedaleko v Břevnově byli benediktinky, ve Zbraslavi cisterciáci, v Dobřichovicích křižovníci, v Ostrově benediktini, v Uhřiněvsi, v Košířích a v Čakovicích templáři. Dále působili v Mladé Boleslavi johanité a němečtí rytíři, v Mnichově Hradišti benediktini a premonstráti, v Kutné Hoře františkáni, v Sedlci cisterciáci, ve Vilémově benediktini, v Podlažicích benediktini, v Novém Bydžově františkáni, v Nových Benátkách cyriaci, ve Vysokém Mýtě františkáni, v Tržku kartuziánky, v Polici benediktinky, v Dubravníku cisterciátky, v Čáslavi františkáni a němečtí rytíři, v Chrudimi františkáni a dominikáni, v Opatovicích benediktini, ve Skalici cisterciáci, v Kouřimi křižovníci, v Jaroměři dominikáni a augustiniáni, v Hradci Králové němečtí rytíři, dominikáni, dominikánky, františkáni a templáři, v Trutnově dominikáni, na Bezdězi augustiniáni a magdalenky, v Roudnici augustiniáni, v Pardubicích cyriakové, v Kolíně dominikáni, v Nymburku dominikáni, v Benešově františkáni, v Louňovicích premonstrátky, v Písku křižovníci a dominikáni, v Bechyni františkáni, v Panenské Týnici františkánky, v Želivě benediktini a po nich premonstráti, v Milevsku premonstráti, v Blatné templáři, johanité a křižovníci, v Dobřanech magdalenky, v Chotěšově premonstrátky, v Rokycanech augustiniáni.
Na Moravě:
na Velehradě cisterciáci, v Dolních Kounicích premonstrátky, v Bíteši němečtí rytíři, v Oslavanech cisterciátky, v Třebíči benediktini, v Hrotocicích němečtí rytíři, v Nové Říši premonstráti, v Tišnově cisterciátky a františkánky, ve Žďáru cisterciáci, na Opavsku v Neplechovicích němečtí rytíři a v Holasovicích taktéž.
Nesmíme si představovat, že mnišské osazenstvo bylo v těchto klášterech takové, jako dnes. Tehdy to byli Němci, a pokud mezi nimi byli snad někteří Češi, nebyli na vlivných místech. Také roudnický klášter pozbyl, jak už bylo podotčeno, svého výlučně českého rázu. Ve všech těchto klášterech byl při náboženské práci vysoko držen prapor německého ducha, aby český lid přivykl představě o méněcennosti své národnosti. Převaha těchto klášterů nad ostatním lidem byla dokumentována ohromnými a nádhernými palácovými stavbami, což platí hlavně o řádech benediktinském, premonstrátském, cisterciáckém, německých rytířů, křižovníků, johanitů a templářů. V těchto palácích sídlili cizinci, kteří předstihovali nádherou většinu šlechty a přitom se nerozpakovali vystupovati jménem tichého Beránka Božího, který se obětoval za spásu světa, a kázati jeho jménem pokoru. Takové kláštery chovaly průměrně 2000 ovcí, kolem 70 jezdeckých koní, 12 párů koní tažných, 40 volů, 50 krav, 100-150 vepřů.
Němečtí spisovatelé vyzdvihují ze svého slabě křesťanského nebo i vůbec nekřesťanského, zato však silně nacionalistického stanoviska hlavně hospodářské a ještě více germanizační úspěchy tehdejších klášterů u nás.
Dr. Hans Muggenthaler píše ve své knize „Die Besiedlung des Böhmerwaldes“ (osídlení Šumavy) o výkonech klášterů z 12.-14. století v českých zemích takto: „Přes všechny zásluhy duchovenstva o vyklučení Šumavy bylo by zvráceností, kdybychom v těchto výkonech spatřovali jeho hlavní zásluhu. Záleží daleko více v germanizaci. Žádná jiná moc, ani vysoká šlechta, ani německé princezny na trůně Přemyslovců, ani německé měšťanstvo ve městech státu českého nemohou se v tomto bodu měřiti s církví… V území Šumavy byly to především kláštery, jež svými německými mnichy přivodily jeho germanizaci. Zcela jasně vychází ze zakládajících listin klášterů Teplé, Plasů, Zlaté Koruny a Vyššího Brodu najevo, že prvními osadníky v těchto odlehlých pohraničních zalesněných okresích byli Češi. Listiny prozrazují ještě dlouho po založení klášterů soužití obou národností. Zde působila germanizující síla klášterů. Nebylo postupováno násilím. Napřed se připomínají v listinách vždy dva kazatelé ve farnostech těchto klášterů – jeden Němec, druhý Čech. Ale tím, že dorost mnišský až do doby Karla IV. z největší části byl brán z německé vlasti, tím, že tito němečtí mniši své pozemky, určené k osídlení, osazovali německými kolonisty, tím, že tito němečtí přistěhovalci pod ochranou německých mnichů svou národnost mohli si pevně udržet, staly se německé kláštery v okruhu Šumavy faktory germanizace.“
Muggenthaler je toho názoru, že germanizace českých zemí byla stejně připravena, jako germanizace polabských a pobaltských Slovanů, neboť česká panovnická rodina, církev i šlechta smýšlely už tehdy německy tak, jak se dělo u těchto severnějších Slovanů, česká šlechta se přizpůsobovala stále více šlechtě německé co do řeči i způsobu života. Proč k úplnému poněmčení českých zemí nedošlo, zatímco severněji bydlící Slované, až na zbytky lužických Srbů se zcela poněmčili, vysvětluje Muggenthaler tím, že císaři z hohenštauského rodu se starali příliš o Itálii a zanechávali Německo, a že mimo to jejich politikou se dospělo k oddělení Východní marky od vévodství bavorského, čímž národní tlak ze strany Bavorska na český stát nepokračoval tak, jak měl, ba přímo ustal, k čemuž přispěla i ta okolnost, že rodina hrabat Bogenů, kteří se poněmčovací akci vždy věnovali a v ní se též vyznali, vymřela.
Prof. F. Albrecht míní, že poněmčení českého státu se nepodařilo proto, že Čechy měly velmi příznivé hranice a český národ měl dosti času, aby se z několika kmenů sjednotil a vytvořil odolný stát, čehož u polabských a pobaltských Slovanů nebylo. Oba tyto názory jsou odůvodněné a lze je dobře spojit. Myslím však, že ani tím není dáno ještě úplné vysvětlení. Český prostý lid měl v sobě cosi, co ho činilo odolnějším vůči germanizační činnosti církevních faktorů, než měli Slované ležící severněji. Je zajímavé, že český lid se poněmčil jen tam, kde byl zavalen přesilou německých kolonistů. Samo úsilí, jež vyvíjeli církevní činitelé na poněmčení, český lid nestačilo zgermanizovat, ačkoliv témuž úsilí se u severnějších Slovanů germanizace podařila. Tato vyšší odolnost Čechů byla duševní povahy. Bylo to silnější národní vědomí, jež se vyvinulo pod vlivem slovanské církve cyrilometodějské. Vysvítá to i z Dalimilovy kroniky.
Faktem je, že latinská církevní orientace vyvolala u nás zakládání latinských církevních institucí, do nichž v důsledku daných skutečností politických byli povoláni němečtí kněží, kteří byť ne vždy, přece zpravidla pracovali pro čest a slávu německé říše a německého národa více, než pro spásu duší a všestranné dobro národa, který je nejen přijal, ale i zahrnul pozemskými, statky. Poněmčení velké části území naší vlasti je jejich dílem. Nebýt zemědělské německé kolonizace, byli by se městští němečtí kolonisté časem všude počeštili. Když však se i venkov poněmčil, nebylo tu už činitele, který by byl měl možnost počeštit města. Z poněmčení venkova vyplynuly pak národnostní problémy, které se projevily v dějinách. Nestane-li se něco velkého, číhá na náš národ týž osud, který vyhubil polabské a pomořské Slovany.
Literatura
Albrecht, Fr.: Zur Besiedlung Westböhmens durch die Slaven bis zum Einsetzen der deutschen Kolonisation, V Jahresbericht des Gymnasiums zu Pilsen, ročníky 1910 a 1911.
Dr. Bretholz, B.: Geschichte Böhmens und Mährens, München 1912, Dějiny Moravy, Brno 1896.
Dr. Frind, A. L.: Die Kirchengeschichte Böhmens im Allgemeinen und in ihrer besonderen Beziehung auf die jetzige Leitmeritzer Diözese (4 sv.). Praha 1862-187.
Helmhold, bošovský kněz: Slovanská kronika (vyhubení Slovanů), Praha 1925
Herders: Kirchenlexikon, Freiburg 1882.
Dr. Chaloupecký, Václav: Prameny X. století. Legendy Kristianovy (Svatováclavský sborník II/2, Praha 1936
Dr. Krásl, Fr.: Svatý Prokop, jeho klášter a památka u lidu, Praha 1895.
Kaindl, R. Fr.: Der Völkerkampf und Sprachenstreit in Böhmen, Wien 1927.
Dr. Krofta, Kamil: Jižní Čechy do válek husitských, Praha 1913.
Manul, Osvald: Die Praemonstratenser der Prager Erzdiözese nach den Bestätigungsbullen (Jahresbericht des Gymnasium zu Pilsen) 1903.
Masaryk, T. G.: Česká otázka, Praha 1895, a (2 vyd.) 1924.
Marhaut, Cyrill: Děti českých králů, Praha 1938.
Dr. Muggenthaler, Hans: Die Besiedlung des Böhmerwaldes, Passau 1929.
Dr. Naegle, Aug.: Kirchengeschrichte Böhmens. Wien-Leipzig, I, 1 (1915), I, 2 (1918).
Ottův Slovník naučný.
Dr. Pastrnek, Fr.: Dějiny slovanských apoštolů Cyrilla a Methoda, Praha 1902.
Palacký, František: Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě. (4. vyd.) Praha 1894-1896.
Dr. Podlaha, Ant.: Posvátná místa v Čechách, Praha (7 svazků).
Serier praepositorum, decanorum, archidiachonorum aliorumque praelatorum et canonicorum. s. Metropolitanae eeclesiae Pragensis a primordiis usque ad praesentia tempora, Praha 1912.
Slavík, Jan: Počátky českého národa, Praha 1940
Český národ za rozkvětu feudalismu, Praha 1940
Šimák, J. V.: Pronikání Němců do Čech kolonisací ve XIII. a XIV. století. Praha 1938
Dr. Vlček, Jaroslav: Dějiny české literatury, Praha 1940.
Winter, Eduard: Tausend Jahre Geisteskampf im Sudetenraume, Salzburg 1938.