Jméno Baťa podruhé aneb výpovědi svědků v rámci soudního procesu proti autorovi knihy Botostroj

„Fenoménu“ Baťa i filmu Botostroj se již věnoval článek s názvem „Jméno Baťa – synonymum pro geniálního podnikatele a lidumila nebo bezohledného šéfa vzhlížejícího se v Benitu Mussolinim? Aneb zakládá se film Botostroj na faktech?“
Jméno Baťa – synonymum pro geniálního podnikatele a lidumila nebo bezohledného šéfa vzhlížejícího se v Benitu Mussolinim? Aneb zakládá se film Botostroj na faktech? – Náboj Pravdy

Tyto záznamy se dají najít v knize Botostroj, ve vydání z r. 1946. Ale ještě předtím vás seznámím s předmluvou této knihy, kde zazní varování, resp. výzva, aby se už neopakovalo to, že knihy, které popisují negativní jevy ve společnosti, byly zabavovány. Výzva nebyla bohužel zcela vyslyšena. V současné době nejen, že nemáme svobodu projevu, lidé jsou za názor souzeni a odsuzováni, máme tu ale zpět i vykořisťovatele, kteří jdou jen po zisku, často jsou přisátí i na státním rozpočtu, ze kterého velmi mocně ukrajují a pak je nám předhazováno, že „není na tohle, ani na tamto, pracovat budete muset déle, atd“. Začtěte se do tohoto textu, který je pro nás poučný:

Jsou knihy, které po dlouhá a dlouhá léta zůstávají živými, palčivými, bojovnými. Takovou je nesporně i „Botostroj“. – Tato kniha přežila otřesnou dobu Mnichova i okupačních hrůz, aby nabyla nové svěží aktuálnosti v osvobozené vlasti. Její protest a její lidský hněv proti bezdeché honbě za zisky, proti modernímu kapitalistickému pirátství, proti bezohlednému vysávání zaměstnanců – všecko to neztratilo svou platnost ve světové válečné bouři, nýbrž naopak, nalezlo své nové potvrzení z hlediska národního a státního. Ukázalo se, že ti, proti nimž tato kniha mířila ukazovákem obžaloby, byli ještě daleko horší než se mohlo předpokládat. Onen jediný „morální princip“, který nastolilo moderní kapitalistické velkopodnikání – co největší zisk! – tento vykořisťovatelský poměr k vlastnímu českému dělníkovi a zaměstnanci se stal činitelem mravního rozkladu do té míry, že nositelům vykořisťovatelské morálky byl pak lhostejným osud národa, i když šlo o jeho bytí či nebytí; i za těch okolností jediným vodítkem jeho jednání byla sobecká snaha o zachování a rozmnožení vlastního majetku, třeba to znamenalo službu pro úhlavního nepřítele národa.
Mnohé dokumenty mluví o zradě v rodině Baťů. Zlínské velkopodniky byly nyní vzaty z rukou této rodiny a staly se majetkem národa, aby už nikdy nemohly být zneužity ani k bezohlednému vysávání zaměstnanců ani k temným rejdům zrady. Bývalí „spolupracovníci“ se stali spolumajiteli, spoluhospodáři.
Bylo by snad možno tedy říci, že kapitola je uzavřena, spravedlivá věc zvítězila a „Botostroj“ se stal pouze historií? Přece tomu tak není. Lidská paměť je krátká a mnozí spekulují na krátkost lidské paměti. To, co bylo – a „Botostroj“ to právě připomíná – musí svítit stále na očích jako ohnivý sloup výstrahy a potvrzovat správnost cesty, kterou jsme nyní nastoupili. A tato cesta není lehká, není bez překážek.
Připomínka toho, co bylo a kam to vedlo, musí stále dávat lidem sílu, abychom zdolali všecky překážky; musí zamezit, aby se někdy mohlo vrátit to, co bylo. Musí budit v lidech touhu, abychom nyní vlastními silami a vlastní obětavostí dokázali, že bez vysávačských nelidských metod a bez všemocných průmyslových magnátů dokážeme více, než kdykoli předtím.
V tom nechť je „Botostroj“ ještě dlouho čtenou živou a aktuální knihou.
A nechť přispěje k tomu, aby mohlo být napsáno mnoho nových, radostnějších knih o výsledcích osvobozené práce, o pocitu štěstí, který nabývá člověk z dobře vykonané práce pro dobro všech.

Radujme se z nového vydání „Botostroje“ ještě z jednoho důvodu. Je to důkaz svobody uměleckého tvoření a demokratické zákonitosti.
V době, která předcházela Mnichovu a okupaci, bylo možné, aby spisovatel napsal cennou knihu, vyjadřující mínění tisíců a jejich hněv proti společensky nebezpečnému zjevu, bylo možné s obtížemi najíti nakladatele, která by ji vydal, ale bylo současně možné, aby zásahem j e d i n é h o průmyslového magnáta, který se touto knihou cítil dotčen, byla tato kniha zabavena a její autor pronásledován. Takové chápání svobody a demokracie, které dávalo všecku volnost (a zlovůli) do rukou budoucích zrádců národa a potlačovalo jejich odpůrce, nakonec pomáhalo pohřbívat samu svobodu a demokracii.
Abychom mluvili srozumitelně: tato kniha byla ihned po svém prvním vydání policií zabavena na soudní zákrok Bati, ačkoli se nikde v ní jméno Baťa nevyskytuje a ačkoli v úvodu bylo zdůrazněno, že jde o události „z pomyslné říše“.
Teprve květnové osvobození přineslo i osvobození této knihy.
Knize, jež okolo sebe vyvolala tolik sporů a jež na sebe přivolala takovou nelibost i klatbu, se dostalo za pravdu.
To budiž její pýchou.
A pýchou naší nové svobody budiž, že dala umělci možnost mluviti plným hlasem pravdu, i když je tato pravda nepříjemná nějakému průmyslovému magnátu či finančnímu pirátu.
Tato pravá svoboda a tato přísná pravda nechť tedy jdou stále ruku v ruce a nechť nás uchrání opakování toho, co bylo.
Praha, 15. ledna 1946
Gustav Bareš

Z doslovu knihy vybírám:

Botostroj vyšel v roce1933. Už před vyjitím knihy navštívil nakladatele ředitel firmy Baťa. Tak důkladný špiclovský aparát měl Baťa. Hned po vyjití knihy přijel do Prahy Baťův redaktor Cekota a sdělil, že kniha se dotýká cti Tomáše Bati, Jana a ostatních, kteří podali žalobu. Na autora a nakladatele Jandu byl podán návrh na stíhání. Jako důkaz, že v knize se vskutku jedná o Baťu, byla předložena zpráva Poledního listu ze dne 25. října 1933, kde se konstatuje, že v nakladatelství Sfinx vyšla kniha Botostroj, která je kritikou Baťových závodů a jejich šéfa. Je příznačné, že k této špinavé službě se propůjčil právě fašistický list.
Kniha byla zabavena, a to bez předběžného soudního projednání. Prostě kniha zabavena být musela, protože si to přál pan Baťa. Krajský trestní soud v Praze prostě návrhu na zabavení neprodleně vyhověl a kniha zmizela, a na návrh členů rodiny Baťa dal se v pohyb celý policejní a četnický aparát v Československu. Dvě stě osmnáct četnických stanic provádělo prohlídky téměř u všech knihkupců v republice a podávalo o tom zprávy Krajskému soudu trestnímu v Praze. Uvážíme-li, že pro pouhou urážku na cti se pohnul takovýmto způsobem celý státní aparát a ztrácel tím potřebný čas k jiným důležitějším věcem, je jasné, jak privilegované postavení měl Baťa tehdy v Československu. Dnes ovšem zrádce, vyhoštěný z USA, dokonce i z Brazílie, figurující za války na prvém místě černé listiny spojenců, Hitlerův spřeženec, který, jak jsme se dočetli, zakazoval jakoukoliv účast svým zahraničním zaměstnancům na našem národním odboji. V Cambridge byla zaměstnancům firmy dokonce zakázána účast na projevu prezidenta Beneše. Ani haléře nedal na náš odboj. A takovým lidem doslova patřila naše prvá republika.
Autorovi Botostroje bylo pochopitelně vyhrožováno zničením. Provedena policejní prohlídka u firmy Nehera, kde byl autor zaměstnán. Od firmy byl ihned vyhozen. Z kanceláře odveden za policejního doprovodu do svého prostějovského bytu. Bylo hledáno v postelích, skříních, byly prohlédnuty autorovy kapsy, korespondence atd. Třetí dvouhodinová prohlídka byla o několik dní později v autorově bytě ve Valašském Meziříčí, kde měl rodinu. Čtvrtá prohlídka byla u autorova otce dr. J. Turka v Hodslavicích. Obě poslední prohlídky se konaly v noci mezi desátou a dvanáctou hodinou. Jistě jen pro efekt. Prohlídek se účastnilo vždy nejméně pět osob, v každém případě četníci, strážníci, Baťovi tajní ze Zlína, a v Hodslavicích přivedli sebou i starostu obce. Bylo vyšetřováno, z čeho autor žije, kde bere peníze, co vaří, nemá-li návštěv, a jaké, nechodí-li k němu někdo v noci, kam sám chodí, kolik má peněz ve spořitelně, ve které, jakou dostává korespondenci, dostává-li balíky. (…)
Sám Botostroj, jak tvrdili i zaměstnanci firmy Baťa, měl značnou odezvu i v samých závodech. Tak se leccos v továrně změnilo k lepšímu, alespoň navenek. Začali prý být po Botostroji opatrnější. Ale jen opatrnější, nic víc. Z autora ovšem ve svém časopise udělali člověka, který má patologické záliby ve sprostých výrazech a přízemních pudech. Při tom ovšem si byli i oni vědomi určité hodnoty knihy. Tak sám tchán Jana Bati prohlásil, že je to obratně napsáno, zvlášť prý partie o alkoholu je výborná. A Cekota, praváruka Baťova, zas doslova řekl: „My už mu to jeho umělecké srdce přejedeme, že se mu nadosmrti odnechce psát knihy. Kdybychom povolili jednu takovou knihu, to bychom jich tu měli hned deset“.

Výpovědi svědků

V příloze najdete podrobnosti o soudním procesu proti autorovi knihy a ukázky, jak o případu psal dobový tisk. Proces probíhal od ledna 1933 do února 1938. Z dokladů vybírám výpovědi dvou svědků autora knihy:

Vlastně hrdinové. Přihlásili se sami. Autor sám, jak prohlásil, nebyl by nikdy žádal někoho o tuto službu proti Baťovi, protože si byl plně vědom toho, co všechno mohlo takového odvážlivce stihnout. Ostatně dokazovat, že opět vše v knize odpovídá Zlínu, bylo stejně nemožné.

Kovařík František (Hodslavice): Do práce u fy Baťa vstoupil jsem v roce 1926, byl jsem u firmy zaměstnán u betonářů, stavěla se tehdy budova č. 13. Při stavbě bylo asi 10 železářů a 16 betonářů. K dispozici měli jsme jeden jeřáb. Každý týden bylo v předpokladu postaviti jedno poschodí v rozměrech 80 x 20 x 4 m, mělo 12 polí. Dvě pole bylo nutno postaviti za den. Železáři započali vždy svou práci o 6. hodině ráno a měli být vždy hotovi ve 12 hodin. Poněvadž však nestačili a svou práci skončili až o 4 hod. odpoledne, započali jsme my svoji práci až o této hodině a končili jsme o 2. hod. v noci. Stávalo se téměř vždy, že vedoucí neobstaral včas dostatek materiálu, opožďovali jsme se. Zpožďovali jsme se i proto, že jsme nestačili práci zdolat. Poněvadž však bylo nutno týdně postaviti poschodí, pracovali jsme do 2 hod. v noci. Dvě hodiny jsme spali a to na zemi v koželužně na rozkaz vedoucího. Pak jsme pracovali dále, až jsme byli hotovi. V koželužně s námi spával i vedoucí, ten nás vždy po dvou hodinách spánku budil a hnal do práce. Stalo-li se a někdo pro únavu odmítl pracovat, byl okamžitě vedoucím propuštěn s nadávkami, že je lenoch, lump, že mu nakope do řiti atd. Sám jsem byl prací vždy tak vyčerpán, že jsem sotva stál na nohou. Práci přes čas dostali jsme zaplacenou jen nadávkami. Vedoucí nás častovali takovými jmény, jakých jsem neslyšel ani jako horník v ostravských dolech, kde jsem byl zaměstnán též pět a půl roku. Ani práce tam nebyla tak vysilující. Po práci v dolech byl náležitý odpočinek, u Bati ho nebylo. Když jsem byl zaměstnán při přestavbě záchodů ve 4té budově, byl jsem svědkem toho, jak správce dílny z té budovy zastavil jednoho dělníka a tázal se ho, kam jde. Když se správce od dělníka dověděl, že jde na záchod, tu se rozčílil a s nadávkami ho poslal nazpět. Když jsem pracoval na garážích, pracoval tam nějaký hoch z Dřevohostic, s elektrickou vrtačkou bez rukavic. Žádal po mistrovi gumové rukavice. Místo rukavic mu mistr sprostě vynadal. Za malou chvíli nato byl hoch zabit elektrickým proudem. Pak ovšem již k vrtačkám byly dány gumové rukavice. U betonářů jsem byl zaměstnán půl roku.
Dalším mým pracovním místem byla kotelna ve staré budově, kde jsem byl topičem. Tam se se zaměstnanci zacházelo lépe, ani přes čas se tam nepracovalo. Pracovalo se na tři směny. Tam jsem byl zaměstnán dva roky.
Po propuštění z kotelny dostal jsem se do strojíren za čističe. Čističem jsem byl tři léta. Čistil jsem od šesté hodiny ranní do deváté hodiny večerní.
Za tuto práci mi bylo nadáváno, že jsem prase. Říkalo se o nás, že jsme zdechliny a že nic neděláme. Roční slíbenou prémii jsme nikdy nedostali. Po denní práci jsem býval tak unaven, že sotva jsem večer nohy vlekl. Únava se časem zvětšovala, že jsem ji sotva zmáhal. Často i v horečce jsem šel do práce, ze strachu, abych nepozbyl místa. Neboť každý, kdo byl déle nemocen než měsíc, býval propuštěn. Blíže se vyjádřím u soudu. Když jsem byl po pěti a půl roce z práce od firmy propuštěn mezi šesti sty jinými, bylo mi řečeno, že jsem sice dobrý dělník, že však propouštějí i jiné, i úředníky. – Když jsme jednou stranou vycházeli, druhou stranou byly přijímány nové čerstvé síly.

Cyril Kabuď (tehdy Nový Jičín): Do závodu fy. Baťa ve Zlíně vstoupil jsem na jaře 1927. Bylo mi necelých 18 let.
Jako všichni, kteří se ucházeli o zaměstnání u Bati, tak i já začal jsem svou dráhu v obuvnické dílně v 3. budově, po předchozích přijímacích formalitách a lékařské prohlídce.
Ve škole byl jsem přidělen k lisovacímu stroji a bylo mým úkolem mimo rychlé ovládání stroje, lisovati boty, na kterých byla již podešev, avšak bez podpatku. Po několikadenním cviku byl jsem přidělen poprvé do skutečné obuvnické dílny. První otázkou nadmistra Ř. bylo: „Kolik jsi lisoval ve škole?“ Na mou odpověď, že čtyři sta, mi řekl: „Zde děláme čtyřiadvacet set a nebudeš-li stačit, tak tě skopu jak financ kozu!“ Je samozřejmé, že tento rychlý vzestup nebyl možný, zejména ne tak rychle jak toho potřeboval onen nadmistr. V důsledku toho mi nadával lenochů, lumpů, volů, že ho okrádám o výdělek a že jsem zloděj. Má práce byla zhoršena tím, že můj předchůdce nebyl zproštěn práce, i když se hlásil nemocen, nýbrž až dostal patrně nějaké žaludeční křeče, při kterých zvrhoval a povrhl všechny formy, takže jsem nemohl ani čísla na nich přečísti.
Po krátkém čase byl jsem přeložen do dílny 453 ve 4. budově, kde byl tehdy nadmistrem B. Tento člověk utkvěl mi v paměti opět svým špatným nakládáním s dělníky. Pamatuji se určitě na to, jak chodil za děvčaty ze šicí dílny na záchod a tam hned potom nahlížel do klosetu, zda v něm nejsou vhozeny kousky kůže ze svršků, které dělnice při práci pokazily. Vyhrožoval, že dopadne-li takovou, okamžitě bude propuštěna z práce. A skutečně jednou tyto věci na záchodě našel – dělal ohromný rámus, kterého tam bylo stejně vždy dost. Z práce tehdy však nepropustil nikoho a proto mám za to, že si kousky svršků na záchodě zamazal sám, aby mohl dělnictvo jen ještě víc prohánět.
Téměř každým týdnem zvětšovalo se tempo konverů, tím také přibývalo víc a více vadné obuvi. Byly stanoveny pokuty, z nichž nejmenší byla Kč 4,-. Dělník však zodpovídal i za vadu, kterou sám neudělal, kterou při takovém tempu pracovním nemohl, byť i byl odborníkem, postřehnouti. Stalo se, že jsem vydělal 360 Kč týdně a z toho téměř polovina byla mi stržena na vadnou obuv.
Mimo vedení dílny a práce v ní zaměstnávali se mistři a nadmistři pod záštitou zdokonalení práce, popuzováním dělníků mezi sebou, setím mezi ně nesvarů, jen aby každý svého předcházejícího dělníka honil do závratného tempa pracovního.
Nadávka: “kurvo pohni“ stala se běžnou a co nejhoršího, že p. mistři a nadmistři se nikterak neštítili těmito nadávkami častovati dělnictvo, ba i ženy.
Nejvíce snad dovedly Baťovy závody klamat veřejnost okázalým slavením svátku Práce – 1. máje.
Již předem sepisovalo se v dílnách, kdo se zúčastní oslav a kolik rodinných příslušníků nebo přátel na tyto oslavy s sebou přivede. Neštítili se vyhrožovati, že kdo nebude v průvodu na 1. máje, nemusí již do práce chodit.
Pak se závody chvástaly desetitisícovými průvody a Bůh ví čím, ale nikde se nezmiňují o tom, jak nízkých a hanebných prostředků použily k tomu, aby jich tolik dohromady sehnaly. Některé také nachytali na jídlo zdarma.
A zrovna podobným způsobem šálila se veřejnost, když byla připuštěna do závodu jako exkurse. Pokud vím, za mého pobytu ve Zlíně, vodily se exkurse pouze po některých dílnách, kde za tím účelem byl zjednán předem vzorný pořádek a každému přikázáno, aby se vesele tvářil. V tu dobu, co exkurse procházela dílnou, konvery nejely nikdy tempem přes 2.000 a nikdy nehořela nad nimi červená světla. Takto provedený divák odnášel si skutečně dojem o ideální práci a dělník po tu chvíli, než exkurse přešla, napřímil trochu ta svá záda, ale jakmile exkurse zmizela, zmizel vynucený úsměv a nastal opět křik, nadávky a všeobecný „bordel“. Tohoto slova užívalo se více než soli.
Je také pravdou, že se v závodech pracovalo přesčas bez jakékoliv odměny. Po roce práce jako lisovač, počal jsem pociťovati celkovou slabost a bolesti na prsou a žádal jsem proto o přeložení k jiné práci. Byl jsem však na svou prosbu nadmistrem i správcem hrubě odbyt a poukázán „na bránu“.
Když se má choroba zhoršila tak daleko, že jsem počal při silnějším kašlání plivati krev, hlásil jsem se nemocen. Žil jsem v lékařském ošetření asi 3 týdny, pak uznán zdráv a opět jsem pracoval jako lisovač. Když jsem žádal lékaře, aby mi byla přidělena jiná práce, byl jsem odmítnut. A když jsem o to požádal p. Kováře, tehdejšího vedoucího osobního oddělení, řekl mi, že nechce-li se mi pracovat, mohu jít za bránu.
Takto nemocen nemohl jsem déle zůstati v závodě. Dal jsem proto řádnou výpověď a továrnu opustil. Dostalo se mi na odchodnou vysvědčení, ve kterém stojí, že na vlastní žádost jsem propuštěn a že zdráv a řádně vyplacen odcházím.