Baťa – fenomén 90. let minulého století, kdy po událostech r. 1989 bylo toto jméno oslavováno a představováno jako synonymum úspěšného podnikatele zejména prvorepublikového období, podnikatele, který vybudoval mamutí podnik, zavedl pro své zaměstnance sociální systém, o jakém se nikomu v jiných zemích nezdálo a na kterého pracující v jeho fabrice nedali dopustit. Tak byl Baťa medializován.
Pak je tu ale film Botostroj líčící zakladatele firmy Baťa jako bezohledného velkého šéfa, který bezostyšně vykořisťuje všechny zaměstnance a nepřipouští jakoukoliv kritiku či porušení nelidského pracovního systému.
Jak to tedy je? Lidumil nebo bezohledný šéf? Pojďme se podívat na některé zdroje, zejména na dobové materiály, které nám pomohou odpovědět na tyto otázky.
Nejdříve ale pár dat z wikipedie a z dalších na internetu dostupných zdrojů o zakladateli firmy Baťa:
Obuvnickou firmu založil Tomáš Baťa se sourozenci Antonínem a Annou v roce 1894. Firma se zprvu potácela na pokraji bankrotu, prosperovat začala až poté, co Tomáš přišel s novinkou – s lehkými plátěnkami s koženou podešví a špičkou z pravé kůže. Výroba se rozjížděla ve velkém, proto Baťa roku 1899 zakoupil v Německu první šicí stroje s ručním pohonem.
V r. 1905 po skoro půlročním pobytu v USA přijel do Zlína a přivezl s sebou nové plány výstavby továrních budov i nadšení pro americký směr managementu. Objednal též nové výkonnější stroje přímo z USA. Po svém návratu začal také Baťa stupňovat požadavky na dělníky: za špatně provedenou práci jim udílel pokuty ve formě srážek ze mzdy. Nepřistoupil na požadavky sociálně-demokraticky orientované odborové organizace, následkem čehož se uskutečnila stávka zaměstnanců. Baťa nastalou situaci vyřešil výpověďmi pro všechny stávkující a na jejich místo přijal nové, nekvalifikované pracovníky.
S rostoucím objemem produkce rostla také imigrace nových pracovních sil. Nastal problém, kam všechny dělníky ve Zlíně ubytovat. Proto Baťa začal s výstavbou tzv. Baťových domků. Můžeme za tím vidět sociální cítění, ale podnikatel si dokáže spočítat, že efektivnější pro něj bude, když zaměstnanci budou bydlet blízko továrny.
Další vzestup mu přinesla první světová válka. Hned na začátku války Baťa vyjednal zakázku na výrobu 50 000 párů vojenských bot, tzv. bagančat. Počet pracovníků rostl, v podniku pracovala také skupina ruských válečných zajatců.
Dokument „Industrie 3/12 – Výroba války“ – jak Baťa zbohatl na první světové válce
Bezprostředně po skončení války byla firma postižena odbytovou, výrobní a finanční krizí, způsobenou ztrátou válečných dodávek, stagnujícím zahraničním obchodem a sníženou koupěschopností obyvatelstva. Baťa také čelil kritice, že podporoval vídeňské válečné úsilí. Na konci roku 1918 začala firma tuto krizi řešit tím, že zřizovala osobní účty svým zaměstnancům z jejich vlastních mezd a vkladů (nezřídka byly peníze na účtu zaměstnancům zabavovány). Tato konta byla úročena 10% úrokovou mírou. Tyto naspořené peníze byly použity jako investice do provozního kapitálu. Firma díky tomu přestala být závislá na úvěrech.
V roce 1919 se začalo v Baťových závodech stávkovat. Baťa již nemohl tuto stávku potlačit, tak nechal založit odborové organizace, kam si mohli dělníci volit své zástupce. Krize vyvrcholila o rok později, kdy došlo k celonárodní dělnické stávce.
Tovární sklady byly zaplněny zbožím, v něm uložený kapitál se nehýbal. Baťa to vyřešil zlevněním výrobků o 50 procent, k němuž se rozhodl v srpnu roku 1922. Jeho tah doprovázený reklamou „Baťa drtí drahotu“ zprvu vyvolal prudký odpor. Českoslovenští průmyslníci pro údajnou nekalou konkurenci dokonce chtěli Baťu vyloučit ze svých řad. Jenomže ten získal uznání pražské vlády. Za jediný den dokázal Baťa prodat 99 tisíc párů bot a výroba se zanedlouho zvýšila o 60 procent. Tím vyřídil domácí konkurenci. Náklady ale nesli i jeho zaměstnanci, kterým o více než třetinu snížil mzdy. Jako kompenzaci jim nabídl nižší ceny ve svých obchodech při nákupech základních potřeb.
Jeho dravost nicméně vyvolávala odpor. Vzestup jeho závodů přinesl jen doma likvidaci 70-80% obuvnických firem a dílen, přičemž o práci odhadem přišlo na 25 tisíc lidí (dnešní odhady, na schůzi Senátu v r. 1932 však senátor Mikulíček mluví o počtu 60 tis. pracovníků drobné obuvnické výroby, kteří přišli kvůli Baťovi o práci), přičemž v r. 1932 Baťa zaměstnával 31 235 pracovníků. Parlamentní dohru mělo rozhodnutí nabízet i opravy obuvi. Proti se postavila vládní Živnostenská strana, ale neuspěla.
Dopady podnikání firmy Baťa na konkurenci můžeme vidět na příkladu zkrachovalého ševce v Kachyňově snímku Lásky mezi kapkami deště.
V letech 1926-1928 vzrostl export obuvi, ve firmě došlo k zavedení pásové výroby, čemuž jako inspirace posloužily podniky Henryho Forda. Koncern se rozrůstal a Baťa také podnikal v dalších sférách hospodářství (gumárenský, chemický, textilní, dřevařský průmysl a mnohé další).
Tomáš Baťa založil a řídil na svoji dobu mamutí podnik. V r. 1932, kdy zemřel při leteckém neštěstí, působily jeho zahraniční prodejny, továrny a sesterské společnosti v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech.
Model řízení, který Baťa prosazoval, bývá označován jako moderní, ve skutečnosti však výrazně omezoval odbory i občanská práva.
Náročné pracovní podmínky v jeho firmě nicméně přinášely vysokou fluktuaci, leckdo u Bati nevydržel déle než rok či dva. Takže na sociální programy pro věrné a kvalifikované zaměstnance, zejména na bydlení ve funkcionalistických vilkách na předměstí Zlína, zdaleka nedosáhl každý.
Stížnosti na nadměrnou intenzitu práce ve zlínských dílnách se opakovaně projednávaly v československém parlamentu. Levicoví poslanci poukazovali na to, že zaměstnává jen mladé lidi. Věkový průměr dělníků byl skutečně pouhých 26 let a zaměstnanci nad padesát byli mimo vedení společnosti výjimkou. „Jen mladí lidé unesou velikost našich cílů,“ přiznával podnikatel.
Také v Senátu bylo jméno Baťa skloňováno velmi často.
Baťa v zápisech ze Senátních schůzí r. 1932
(zvýraznění textu je ode mě)
Senátor Mikulíček 7. června 1932 na 155. schůzi (Mikulíček pracoval u Bati v letech 1914-1918):
(…) Baťova cesta k moci je vroubena 60.000 existencí drobných obuvnických mistrů, kteří byli nuceni vzdáti se v nerovném zápase. S těmito měl Baťa poměrně lehkou práci, neboť celý režim stál na jeho straně. Proti svým kolegům obuvnickým fabrikantům použil nejmazanějších metod k jejich vyvlastnění. K odstranění konkurenčních překážek zřídil několikačlenný aparát, složený z právníků a jiných individuí na rozdrcení protivníků. Uvádíme jen málo příkladů.
R. 1924 se továrna na obuv firmy Zaplétal ve Zlíně ocitla v úzkých. Moravsko-slezská banka naléhala na firmu a žádala zaplacení svých pohledávek. Firma žádala vyrovnání. V tom zasáhl Baťa. Na Baťův příkaz Baťova banka >Union< přebírá pohledávky od Moravsko-slezské banky za daleko nižší částku, než byl Zaplétal Moravsko-slezské povinen zaplatiti, uvalí na firmu Zaplétal konkurs – to mám zjištěno ve Zlíně – znemožňuje vyrovnání. Nyní Baťa vystupuje na scénu jako dobrodinec. S dobrodineckým gestem kupuje továrnu a nabízí továrníkovi Zapletalovi úřednické místo ve svém závodě. Jeden konkurent je takto odstraněn.
Druhý konkurent byl odstraněn v krátké době na to. Je to nynější továrník Štěpánek v Hostivaři. …. octl se ve finanční krisi. Banka převzala správu továrny, ve které pracovalo 300 dělníků, ale když ji prodávala, přes to že nabízela větší částku než Baťa, byla továrna zašantročena Baťovi. Dělníci se vyhodili; dělejte si, co chcete, jste stejně ti nespokojenci, mnozí máte cejch komunistické organisace, a proto vyletěli. (…)
Tisíci ničených existencí, sebevraždami drobných výrobců, tisíci dělníky vyházenými ze zavřených fabrik je vroubena Baťova cesta k moci, jako cesta každého průmyslového a finančního magnáta.
A daňová politika státu mu napomáhá. Tento postup také český státní systém podporoval a podporuje. Já jsem již několikráte s této tribuny mluvil o daňových povinnostech firmy Baťa. Poukázal jsem, že na rok 1932 má Baťa jenom na daních a přirážkách předepsáno o plných 10 mil. Kč méně, než by mu mělo býti předepsáno podle cifer, které mně byly sděleny – a na něž jsem ještě reagoval v rozpočtovém výboru – panem ministrem Englišem.
Senátorka Hajníková 9. června 1932 na 156. schůzi:
(…) I Englišova a Rašínova politika šla Baťovi k dobru a důsledek toho vidíme dnes: u Bati se propouští, u toho Bati, kde je několik tisíc jeho spolupracovníků, se vyhazuje dnes po tisícovkách. On dříve v důsledku dohody s representanty státu věděl, jak má jíti na konkurenci, jemu se podařilo zničiti řadu konkurentů, a když použil metod všeho druhu k odstranění konkurence, potom hluboko snížil mzdy svého dělnictva, vyhodil tisíce obuvnických dělníků z výroby, zničil téměř úplně maloživnosti a soustřeďoval rychle rozhodující část výroby ve svých rukách.
Dnes vlastní Baťa nejenom obuvní a kožedělné závody, nýbrž má i elektrárnu, železnici, strojírny, textilní závody, pilu, cihelny, selské a lesní hospodářství, plynárny, nemocnici, kina, pokusné školy, obchodní dům, takový, kde je k dostání všecko. Kromě toho Baťa položil svoji těžkou ruku na celý kraj, ovládá obecní zastupitelstvo ve Zlíně, kde je starostou a obecní zastupitelstva v řadě okolních obcí buď přímo anebo nepřímo. Baťa má nemocenskou pokladnu, svoji závodní policii i státní policii. Má fakticky v rukou okresní politickou správu. Jeden kapitalista vládne celým krajem, všechno je na jeho straně, a- co se nechce podrobiti, to láme násilím. (…)
Pro každou dílnu je postaven plán, který musí býti za všech okolností splněn. Část zisků je vržena mezi vedoucí oddělení a jejich pomahače ve formě podílů a zisku na t. zv. osobní konta. Baťa vylíčí v nejkrásnějších barvách možnost nabytí kapitálu a štve pomahače, aby docílili u dělníků nejvyšších možných výkonů. Poháněči s nadějí na zbohatnutí začnou jako šílení štvát dělnictvo a Baťa zůstává dobrodincem, Baťa o ničem neví.
Stává se, že dělník v obuvnické dílně přehlédne špatné dílce a zhotoví z nich obuv. Když se to pak zjistí, zaplatí tento dílec a jinou část boty ten dělník, který na ní poslední pracoval, případně je na účet dělníka pořízena nová bota nebo zaplatí slevu, t. zv. partii, na celém páru.
Baťa, jak známo, zavedl pětidenní týden při 9 hod. denní pracovní době. Denní plán je 2000 párů v jedné dílně, tedy přibližné 280 párů za hodinu, t. j. 5 párů za minutu, pár bot za 11 vteřin. Tímto předpisem je Baťovu dělníku určeno, jak dlouho může na botě pracovati. Jeho práce na jednom páru smí trvati 11 vteřin. U těžkých prací jsou dělníci 2, takže doba určená na l pár, připadá zde na jednotlivou botu. Každý si dovede představiti, jak vypadá dělník u Bati zaměstnaný, když musil za 9 hodin pracovati na 2000 párech bot. Je to automat, pracující za každých překážek až do vysílení. Od dělníka k dělníku jde práce na běžícím pásu nebo se podává po t. zv. Kruhu.(…)
Dělník poháněný běžícím pásem, nesmí se ani zastavit, ani oddechnout, je-li zemdlen. Tabule v dílně mu to přísně zakazuje. Zastavil by celou dílnu. Musí vydržet, nechce-li býti vyřazen z výrobního procesu a vyhozen z Baťovky. (…)
Baťovi poháněči užívají i jiných hnusných způsobů, pobízejí dělníky k lepší a rychlejší práci barbarským tlučením. Tak jeden Baťův >spolupracovník< – mladý muž z internátu budova čís. 8 byl od mistra zpohlavkován a cloumáno jím za vlasy. Důvod k trýznění byl ten, že prostě nestačil — konal špatnou práci. Byl potrestán tak důkladně, až krvácel. Věc byla pak vyšetřována a skončila takto: Mladý muž byl přeložen a nakonec vyhozen.
V téže dílně byl Baťův >spolupracovník< ztlučen tak, že vedle podlitiny a tržné rány měl proraženou i kost. Dotyčný byl dokonce zkopán. I tento případ skončil vyhazovem postiženého.(…)
Pod heslem spolupracovníka dělá Baťa z proletáře bezprávného otroka, se kterým je možno nakládat podle libovůle. Vykládá, že není námezdní práce v Baťovce, ale ve skutečnosti ohromná většina zaměstnanců nebere podíl na čistém zisku, pracuje od kusu, a to za podmínek nejšpatnějších, s platem velice nejistým a problematickým.
>Spolupracovník< je spolupracovníkem, dokud přináší zisk. Jakmile nemůže přinášet zisk, jakmile je >přebytečným<, strhuje se rouška prolhaných frází a dělník letí jako vymačkaný citron na smetiště. Včerejší spolupracovník objevuje se ve světle 10.000 z Baťovky již propuštěných dělníků, jako štvaný, podváděný a klamaný kamarád-proletář.
Senátor Mikulíček 15. července na 164. schůzi Mikulíček (Baťa zahynul 12. července):
(…) Tento nejsilnější jedinec (Baťa) šel přes hospodářské a i přes skutečné mrtvoly ke svému cíli. Já povídám skutečné mrtvoly, poněvadž desítky lidí padlo za oběť buď uvařením, zabitím nebo čímkoli jiným. Připomínám, že je tomu asi dvě nebo tři léta, když tam praskl kondensátor, který by měl býti ze silnějšího plechu a horkou parou se uvařil 21letý hoch Družbík z Tečovic. 24 hodin se trápil, kusy masa s něho upadaly. Za 4 dny poté zemřel otec pěti dětí Vingárek z Louk, který tomuto chudákovi pomáhal a byl opařen také, trápil se 4 dny a zemřel. Já jsem tehdy řekl rodině zemřelého: Běžte hledat ten kondensátor, aby ho nezvexlovali, než přijde komise. Tehdy se rodině řeklo: Buďte bez starosti, my vás odškodníme. Ale nestalo se nic. (…)
A takových případů bych vám mohl uvésti celé desítky, (…)
Mohu veřejně konstatovati, poněvadž to vím od těch lidí, na něž to přišlo. Sklad ve Zlíně měl se snížiti cenově o 100 mil. Kč, ale všemohoucí řekl: Vy všichni, kteří jste vydělali na tom tolik a tolik, dáte polovinu. Šest vyšších úředníků, kterým bylo nadiktováno po 200 tisících Kč z konta na toto snížení, se vzepřeli. Byla konference, 2 se poddali, 4 na tom trvali a zemřelý řekl: Doufám, že uznáte, že nemáte v naší společnosti co dělat a žádám, abyste okamžitě opustili tuto místnost. Na kontě měli ještě 4krát tolik, kolik se na nich chtělo, ale smlouvou jsou vázáni ručiti za ztráty až do konce roku, čili do konce roku to bude vykalkulováno a oni z toho, co na tom kontě měli, nedostanou nic. To byste se mohli, zvláště vy, právníci, zeptati pana dr Tománka v Uherském Hradišti, vynikajícího právníka, jak nákladné a dlouhé spory vedl o toto konto. Již jsem o tom mluvil. Na kontě je 110 mil. Kč., Dělníci z něho nezaplatili daně, poněvadž ho nedostali, ale závod také ne, poněvadž říká: To není moje, to je mých zaměstnanců. (…)
Dělnictvo předevčírem za večera ještě truchlilo, ale za týden, 14 dnů se přesvědčí o tom, že katastrofa úterní nebyla ničím jiným než důsledkem celého předcházejícího počínání toho, kterého tato katastrofa postihla. Již dnes dokazujete v novinách: Brouček, jeden z nejspolehlivějších pilotů, který měl umělá žebra z války, kteréžto poranění utrpěl při havárii, který bezpečně urazil cestu desetitisíc kilometrů a zpět, ten pilot Brouček se vzpíral nasednouti do aera. Co to znamenalo? (…)
My jsme vydali brožuru „Baťa bankrot“, ve které jsou vesměs uvedena fakta nám sdělená dělníky, úředníky a mistry. Jak bych jinak mohl věděti, že těch 200.000 Kč nechtěl dáti, kdyby mně to někdo neřekl, jak bych mohl věděti, že náš státní fiskus najednou z bídy přišel ke Katovi, že by měl zaplatiti něco z továrních objektů, které stavěl svým stavebním družstvem ve Zlíně, když každý jiný konkurent musil na obratové dani zaplatiti 200.000, 300.000, ale že Baťa řekl: Nedám nic, bylo to v mé režii, raději odmontuji stroje a půjdu pryč? Takový to byl vlastenec.
5. Resoluční návrh senátora M i k u l í č k a a soudr. :
Senát Národního shromáždění se usnáší:
1. Vláda se vyzývá, aby neprodleně učinila všechny kroky k úplnému zabezpečení mezd zaměstnanců firmy Baťa a spol. ve Zlíně, jež byly zaměstnancům tohoto závodu ve formě úspor na t. zv. konta v úhrnném obnosu cirka 130 mil. Kč zadrženy.
2. Vláda se vyzývá, aby tatáž opatření učinila k zajištění všech kaucí zaměstnanců u firmy Baťa a spol. ve Zlíně.
(zamítnuto)
https://www.senat.cz/informace/z_historie/tisky/3vo/schuze-6zas.php?
Baťa v české próze
Marie Pujmanová : Lidé na křižovatce – zachycuje obraz dvacátých let až do doby hospodářské krize. Pomocí svých hrdinů líčí autorka všechny hlavní vrstvy tehdejší průmyslové společnosti a jejich vzájemného střetávání. Námět čerpala ze skutečnosti, zaměnila pouze druh tovární výroby a jména (Úly-Zlín, Jafeta-firma Baťa, Kazmar-Baťa, Gamza-komunistický funkcionář Ivan Sekanina):
Po dokončení školy se Ondřej Urban rozhodne odejít z Prahy do Úlů, kde pracuje ve velkovýrobně oděvů Jafeta, která patří podnikateli Kazmarovi. Ondřej vidí v Kazmarovi vzor dokonalého člověka, který dává práci tisícům dělníků, a nevěří svým spolupracovníkům, kteří tvrdí, že Kazmarovi nejde v prvé řadě o dělníky, ale pouze o zisk.
V úlecké továrně jednoho dne vypukne požár a Ondřej spolu s Kazmarem zabrání jeho dalšímu šíření. Při požáru je však těžce zraněn jeden dělník. Ten byl totiž během požáru uvězněn Ondřejem a Kazmarem v plamenech za protipožární roletou.
Další rozčarování Ondřeje Urbana přichází v okamžiku, kdy je z podniku bez dalšího vysvětlení a hlavně zaopatření propuštěno celkem čtyřicet dělnic. Ke konečnému procitnutí Ondřeje dojde v okamžiku, kdy je z práce bezdůvodně vyhozena jeho známá Halačka. V okamžiku, kdy se Ondřej Halačky zastane, je navíc propuštěn i on sám.
Citát z knihy:
„Jafeta kašle na dělnická práva! To vám řeknu, hoši, veřejně, když jsme tady jednou pohromadě, protože jinak se v té naší Americe scházet nesmíme, to všichni dobře víte. Tady se objednaly stroje, co vyšoupnou lidi z práce, tady se vyhodilo čtyřicet dělnic na dlažbu, tady se nám brání organizovat se v odborech politicky. Nám se tu zakazuje náš tisk a naše schůze. Jsme odříznuti – ať to jednou veřejnost ví –“
Baťa v analýze Stanislava Holubce
Podrobně se fenoménem Baťa, chováním nejen Tomáše, ale i jeho nástupce Jana A.Bati, zabývá analýza Stanislava Holubce: „Silní muži milují život. Utopie, ideologie a biopolitika Baťovského Zlína“
Z analýzy vybírám (zvýraznění textu je ode mě):
Při výzkumu baťovského myšlení je nutno zdůraznit, že vykazovalo značnou dynamiku. Zatímco ve dvacátých letech se teprve utvářelo, svůj vrchol zažilo ve druhé polovině třicátých let, kdy se zřetelně přibližovalo k myšlení pravicově autoritářských a fašistických režimů, které byly v této době na postupu.
Na jedné straně je to uskutečnění amerického snu, vybudování moderního podniku i města a poskytnutí pracovních příležitostí i levné obuvi obyvatelstvu, na druhé straně zničení početné konkurence, vykořisťování zaměstnanců, odcizená práce a autoritativní metody vedení podniku i města.
Ke kontroverznosti přispěla i ne zcela bezproblémová úloha Jana Antonína Bati za druhé světové války.
K fenoménu Baťa existuje bohatá dobová literatura. Při zkoumání baťovského myšlení je na prvním místě třeba zmínit díla osobně psaná Tomášem a Janem Antonínem Baťou. Velmi zajímavá je beletristická literatura věnující se propagaci jejich díla. Na podnik, třebaže značné velikosti, jí vzniklo především ve druhé polovině 30. let úctyhodné množství. Vyšlo i několik životopisných románů o Baťovi a jeho zaměstnancích. Oslavě baťovského díla se věnovaly básnické sbírky. Je zřejmé, že pro oba Bati byla propagace vlastního díla, a to především v očích mladé generace, která patřila k hlavním čtenářům beletrie, velmi důležitá. To platilo zvláště pro Jana Antonína, který sám měl literární ambice.
O odbornou polemiku se starším i mladším Baťou se pokoušela především sociálnědemokratická a komunistická publicistika.
Příkladem komunistické kritiky byla i brožura nazvaná „Baťa bankrot“ vydaná v roce 1932 komunistickou stranou (aby prošla soukolím československé cenzury, museli ji poslanci KSČ předčítat v parlamentu jako interpelace). Z komunistických autorů o Baťovi psali mj. Pavel Reiman, Ilja Erenburg a Julius Fučík. Kritikou baťovského systému ze sociálnědemokratických pozic je práce novináře Rudolfa Philipa. Taktéž vycházely časopisy živnostníků ohrožovaných Baťou.
Asi nejdůkladnější dobovou kritiku Baťovy ideologie nalézáme v románu T. Svatopluka (vlastním jménem Svatopluk Turek) Botostroj (první vydání 1933). Kniha popisuje průběh hospodářské krize v baťových závodech nazývaných zde „Botostroj“.
Ač je odpor autora k Baťovi a jeho podniku zřejmý, nemůžeme autorovi upřít důvěrnou znalost „šéfových“ názorů a hodnot. To činí z knihy významný pramen pro naše bádání.
Vydání Botostroje vyvolalo samozřejmě odpor baťovského tisku. V článku „Úpadková literatura a její šiřitelé“, publikovaném krátce po vydání knihy, čteme, že „celý tento pamflet vypadá přímo jako psychické zvracení člověka churavého, jehož duch reaguje na vše, s čím přijde do styku podobně, jako reaguje churavý žaludek na každou sebebezvadnější potravu“. V článku byla zveřejněna identita autora skrývajícího se za pseudonymem a byl zde označen za otce nemanželského dítěte, který přišel do Zlína bez haléře, teprve zde si vydělal slušné jmění a takto se za vše odvděčil. Naopak se autora zastával komunistický a sociálnědemokratický tisk. Svatopluk byl poté souzen v několik let trvajícím soudním procesu a román byl zabavován cenzurou.
Většina pracujících v Baťových podnicích byla mladší 35 let.
Ubytovací zařízení Baťových učňů svým kolektivním charakterem, přemírou různých zákazů a pravidel a dokonalým časovým naplánováním aktivity poněkud připomínalo panoptikum.
Aby nebyl rytmus internátní výchovy narušen, zlínští učňové měli dokonce zakázáno navštěvovat o víkendech své rodiče a dokonce i ti, kteří pocházeli ze Zlína, museli bydlet na internátě.
Ačkoli zde se mohl Baťův podnik obávat státních postihů, máme doloženo, že se pokoušel o aktivity i na tomto poli. Kučera uvádí, že sociální oddělení firmy Baťa pronikalo do soukromí zaměstnanců a cituje jednu z baťovských příruček: „Je potřeba poradit i ve výběru nevěsty nebo ženicha.“
V rozporu s proklamovaným ideálem, že se může u Bati „vypracovat“ každý, byla podle novináře Edvarda Valenty skutečnost, že ve Zlíně nacházeli velmi dobře placená zaměstnání i synové vysoce postavených politiků. Podle Kučery se jednalo o syny ministrů Engliše, Udržala a Černého.
Baťovské ideály bylo v tomto případě nutné obětovat korupčním praktikám.
Zřejmým, byť zamlčeným vzorem pravděpodobně Tomáše a zcela zřetelně Jana Antonína Bati byl Benito Mussolini. Důkazem jsou nám jeho vlastní slova, občasné formálně neutrální, ve své podstatě však obdivné články o italském fašismu vycházející v baťovském tisku a svědectví dobových současníků, např. Valenty.
Pozitivní vztah k italskému fašizmu nebyl mezi podnikateli té doby ničím výjimečným. Pro utopické myšlení obou Baťů bylo podstatné, že fašizmus představoval v mnohém předobraz společnosti, jakou oni sami zaváděli ve svém podniku a chtěli by zavést i v celé společnosti. Takové zřízení se vyznačovalo absencí politického hašteření, paternalistickým vztahem státu k obyvatelům, pořádkem a mohutnou modernizací. Samotná správa podniku i města Zlína se podobala autoritářskému státu. V podniku neexistovaly nezávislé odbory a politické strany zde nesměly vyvíjet svou činnost. Ve třicátých letech byla ve městě jednotná baťovská kandidátka, proti které se ostatní politické strany s výjimkou komunistů neodvažovaly kandidovat. Baťovu Zlínu se říkalo „republika v republice“.”
Podle Valenty vedl obdiv J. A. Bati k Mussolinimu dokonce tak daleko, že si zřídil i vlastní kancelář podle vzoru pracovny duceho. Baťovský časopis Zlín čas od času publikoval články popisující neutrálním, místy do sympatií přecházejícím tónem poměry ve fašistické Itálii. Články očividně sympatizující s italským fašizmem, které se mohly stát předmětem zásahů cenzora, byly přebírány ze zahraničního (nejčastěji britského) tisku. V článku „Mussolini, syn kováře, zedník, učitel, žurnalista a budovatel Itálie“ se píše, že tento muž „vytvořil moderní Itálii… a v jeho prostředí, za daných okolností nemohl nikdo jinak jednati.“ Mussolini prý „žije prostě, nepřijímá platu od státu, protože dílo lásky se nedá hodnotit penězi… Tvůrčí lidé bývají vždycky osamělí. Ani jeho žena, ke které chová něžnou náklonnost a hlubokou úctu, jej dokonale nezná.“ Časopis samozřejmě nezmiňoval četné Mussoliniho milenky ani tisíce obětí „díla lásky“.
V říjnu 1933 zveřejnil časopis Zlín fotografii nadživotní sochy Herkula s řadou svalnatých sportovců a komentářem pokoušejícím se o zachování neutrálního tónu: „Skvělý obrázek nemůže pocházeti odjinud než z klasické země pod modrým nebem – z Itálie. Jest to momentka z tréninku mladých italských atletů na Mussoliniho fóru, postaveném Mussolinim pro italskou mládež sportovní. Dnešní sportovní Itálie vede svou činnost v tradici starého Říma a vědomě shlíží se v jeho vzorech.“
Baťovský časopis Výběr přetiskoval různé články ze světového tisku obzvláště anglo-saského původu. V zahraniční politice obvykle podporovaly uznání fašistických režimů a jejich „legitimních“ nároků. Například v roce 1935 šlo o články „Proč neuzavřít přátelství s Německem?“, který volal po anglicko-německém sblížení, nebo „Ideální typy lidí ve srovnání s typem fašistickým“ nebo „Může se Habeš udržeti jako samostatný stát?“ Články s protifašistickou tématikou uveřejňovány nebyly.
S německým nacizmem spojoval Tomáše Baťu obdiv k tzv. nordické rase (ačkoli on tím myslel lidi žijící na severu, zatímco nacisté především Germány). O tom svědčí několik jeho naivních úvah na téma, jak se člověk severský naučil v boji s tvrdou přírodou složitějšímu myšlení, zatímco jižní člověk se díky mírnému klimatu naučil změkčilosti a pohodlnosti. Severský člověk je podle Bati dodnes živ z hrdinství. Asi nejsilněji zaznívá obdiv k nordické rase z jeho básně „Jsem seveřan“: „Jsem seveřan. Nikdo není víc. Můj erb je plavý vlas a sněhobílá líc…. Mám zdravé čisté tělo, protože jsem seveřan. Mám tvořivého nezlomného ducha, protože jsem seveřan.“
——–
Dokument o firmě Baťa z r. 1966 (jsou zde znát 60. léta, kdy u nás některé skupiny hledaly cestu k návratu kapitalizmu. Z dokumentu, ač se tam objevuje kritika Bati, celkově čiší k Baťovi obdiv).
https://www.youtube.com/watch?v=x9VNyZnFRDI
Tomáš Baťa alias Henry Ford?
Baťa bývá často srovnáván s Henry Fordem, s jeho přístupem k průmyslové výrobě, který se zaměřuje na produkci co největšího množství standardizovaného zboží pomocí racionalizované výrobní technologie. Zatímco u Forda byly tendence ke zlepšování života lidí, u Bati dělník, který nastupuje do práce v dobré víře, že když umí dobře pracovat, tak to podnik, respektive šéf ocení a on bude mít své jisté, se stává jen bezmocnou hříčkou v jeho rukou a dařit se mu bude jen do té doby, dokud bude pro šéfa výhodné ho ždímat. Baťa musel nakonec v ledasčem rezignovat, ale až pod velkým tlakem, kdy už dělníci byli natolik organizovaní, že by ho žádní stávkokazi nezachránili (dělnictvo vidělo příklad v SSSR a na změny, které se tam odehrály, museli reagovat i kapitalisté v mnoha zemích a jít na ruku požadavkům dělníků).
Obecně platí, že kapitalistický podnikatel neovládá plnou funkci řízení a je odkázaný na to, jak si z vyšší nadnárodní úrovně pohrají s ekonomikou. Jakmile nastoupí krize, může být na dlažbě i se svými dělníky nebo je nasměrován někam, kam on nechce. Bude-li příliš lidský, bude ekonomicky zlikvidován. Z hlediska globalistů jde vždy o experiment, kterým hledají tu míru, kdy ještě lidé budou poslouchat se skloněnou hlavou a kdy už se vzbouří. Každý, kdo to zkusí jako Ford, se tak dostane do kleští. Forda navezli do podpory fašismu, kterou ovšem dělal určitě přinejmenším ze začátku v dobré víře.
Viz
Film Botostroj
Film nás uvádí do prostředí průmyslového města Botostroje v době krize v roce 1932. Terčem kritiky je obuvnická firma Baťa a její zakladatel Tomáš Baťa. Příběh filmu sepsal T. Svatopluk, vlastním jménem Svatopluk Turek, který se živil jako reklamní malíř u Tomáše Bati.
Recenze diváků:
Kniha Botostroj byla hned po vytištění zkonfiskovaná! Pan Podnikatel B. řekl, že je to útok na jeho osobu, autor knihy to u soudu prohrál. A místo příjmu z knihy měl nulový zisk. A to nikdo neví, že pan B. nedával svým dělníkům celou výplatu, ale jen menší část! Tu větší jim prý bude schraňovat pro horší časy, tak si to dával do banky a jeho zisky rostly. Z pana B dělali málem boha. Přece obdivujeme jen ty dravé, úspěšné, bohaté! To je to, co po 89. roce tenhle režim vtloukal mladým, starým do hlavy. Tak se nedivte, že se lidé hodně změnili, lhostejnost jen kvete. To je ta slavná demokracie, spíš demo kreatura.
Svatopluk Turek vydal svůj Botostroj v roce 1933 a zkusil od Bati jako pes. První vydání románu bylo soudem určeno do stoupy (Hitler měl na co navazovat) a další zakázána. Druhé tedy vyšlo až krátce po válce. Když odstraníme pozdější komunistický nátěr, jde o film, který ani dnes není od věci. A navíc Vítězslav Vejražka zvládl svou roli šéfa skutečně mistrně („záchodová scéna“, žádný výmysl, mluvili o ní i jiní pamětníci, byla až na příliš snadné vyrážení latěk, typická).
Děkuji , zajímavý článek k historii i dnešku .