2. Liberasti, monarchisté a další „státníci“ – údajně patrioti Ruska: protiklady a společné zájmy
Z úhlu pohledu liberastů: škodlivá cynická běhna, která mimo jiné překážela budování obranyschopnosti země, si zaslouží, aby její skutečné činy upadly v zapomnění a aby byla divákům prezentována jako naivní dívka, která se stala obětí historických okolností. V souladu s tímto přístupem by všichni, kdo položili život za budování moci naší země, včetně vojenské, měli být odsuzováni a zapomenuti jako nepřátelé „celospolečenského pokroku“ a liberálního „humanismu“.
Liberasti kromě reakce na kritiku „Matyldy“ monarchisty a částí pravoslavných zareagovali také na odhalení pomníku sovětskému konstruktéru M.T. Kalašnikovu v Moskvě na Den zbrojařů 19.9.2017. Andrej Makarevič (hudebník, bývalý frontman populární kapely „Stroj času“), prohlásil následující:
„Nu dobře, pomník Kalašnikovi. Ať máme být na co hrdí. Pokud spočítáme, kolik lidí zabily jeho zbraně, dojdeme k milionům. (Zajímavé však je, že automat se války s fašisty nezúčastnil, objevil se až poté. Kde tedy bránil naši vlast? V Afghánistánu? V Gruzii? Na Ukrajině? V Africe?)
No dobrá. Ať je socha. Ale proč taková bezduchá, ošklivá socha? Ani v sovětské době by tato socha neprošla uměleckou komisí. Proč tak zohyzďujeme naše město a děláme ostudu před celým světem?“[8]
Jak je vidět z uvedených fotografií, pomník zachycuje podobu Michaila Timofejevič hodnověrně, včetně výrazu obličeje, takže hodnocení A. Makareviče je buďto skutečně debilní nebo vědomě pomlouvačné.
Co se týká práva národů Ruska být hrdý na Kalašnikova a jeho dílo, pokud se odpoutáme od pomluv R. Reagana a domácích i zahraničních liberastů hovořících o SSSR jako o „říši zla“, pak automat Kalašnikov, který po desetiletí převyšoval střelné zbraně NATO, se historicky stal významným faktorem odrazujícím agresivní záměry NATO vůči SSSR (především v případě zvažování scénářů agrese proti SSSR bez použití jaderných zbraní a dalších druhů zbraní hromadného ničení).
Kromě toho je automat Kalašnikova na státních vlajkách a erbech mnoha zemí světa jako symbol jejich osvobození z koloniálního útlaku ze strany „humánních“ a vysoce civilizovaných liberálních států Západu, jejichž politika je tak blízká domácím liberastům [9], kteří raději mlčí o její mnohasetleté reálně nacistické, koloniální podstatě.
Nicméně právě za tento pomník Kalašnikovi v jeho původní podobě by se měl jeho autor stydět, stejně jako komise byrokratů ministerstva kultury v čele s V. Medinským, kteří projekt schválili a odsouhlasili v hotové podobě, ale z jiného důvodu než jaký uvádí liberasti. Jde o to, že na pomníku je mimo jiné vyobrazeno také schéma útočné pušky wehrmachtu STG-44, viz foto, která je vnějškově podobná AK-47, v důsledku čehož samolibí debilové, kteří nerozumí konstrukčním zvláštnostem obou systémů, propagují verzi, že M.T. Kalašnikov prostě okopíroval německou pušku a udělal několik nevýznamných změn.
Ačkoliv se v konstrukci AK-47 – právě díky osobnosti jejího tvůrce – ve skutečnosti realizovaly mnohé myšlenky a technické řešení známé v prostředí zbrojařů i dříve, ale v kreativně přepracované podobě, včetně novátorských technických řešení samotného M.T.Kalašnikova, což vytvořilo novou neopakovatelnou kvalitu této zbraně a všech dalších odvozených modelů. Ale to je nad rámec chápání „banderlogů“: liberálové stejně jako všichni ostatní psychotrockisté se nezabývají podstatou čehokoliv.
Je pochopitelné, že monarchisté a další „státníci“ vystupují v otázce pomníku M.T. Kalašnikovi proti liberastům. Díky vystoupení A.Makareviče tak vznikla další veřejná diskuse.
Přesto mají liberasti, monarchisté a další „elitáři“-“státníci“, údajně patrioti Ruska, společný zájem: spočívá v tom, aby se zapomnělo na ideály Velké říjnové socialistické revoluce a aby byli všichni přesvědčeni o tom, že zločinem proti národům Ruska nebyla politika Mikuláše II., která vedla ke krachu státnosti a zničení říše, ale Velká říjnová socialistická revoluce a celá Sovětská epocha.
„Historici ponechali zmínku o Říjnové revoluci v koncepci jednotné učebnice dějepisu pod tlakem veřejnosti, ale odmítli ji uznat za „velkou“ a „socialistickou“ a označili ji pouze jako „etapu Velké ruské revoluce“, oznámil zástupce ředitele Institutu ruské historie RAV, člen autorského kolektivu projektu historicko-kulturního standardu Sergej Žuravlev.
„Původně jsme nechtěli používat výraz „Velká říjnová socialistická revoluce“. V koncepci tak zůstalo „Velká ruská revoluce“. Mnoho našich občanů se ale vyslovilo pro to, aby zmínka o říjnové revoluci v koncepci zůstala. Ve výsledku se tam hovoří o Velké ruské revoluci, která prošla ve svém vývoji několika etapami (včetně Říjnové). Není tam ani slovo „velká“, ani „socialistická““ – řekl Žuravlev v rozhovoru pro televizní kanál „Dožď“. Poznamenal, že termín „Velká ruská revoluce“, je analogií Velké francouzské revoluce.
Veřejná diskuse o koncepci projektu jediné učebnice dějin začala v září.
Dříve bylo oznámeno, že na vytvoření koncepce jednotné učebnice dějin Ruska se budou podílet veteráni Velké vlastenecké války. Do práce na jednotné učebnici se zapojili také čečenští historici, aby „na stránkách učebnic připomněli řadu vynikajících osobností, hrdinů války a znamenitých lidí z řad národů Severního Kavkazu“, píše Balt-Info.
Připomeňme také, jak psala GAZETA.SPb1 [10], že na žádost historiků z Tatarstánu z učebnic pravděpodobně zmizí termín „tatarsko-mongolské jho“. Nahradí ho politicky korektní formulace: „systém závislosti ruských zemí na chánovi hordy“.
Co se týká vojenských úspěchů Ruska, nebude se používat hrubé slovo „kolonizace“, ale nahradí ho mírnější výraz „rozšíření území ruského státu a připojení dalších národů“.
Nejsou zmíněny takové jevy ruské historie 19. století, jako osvoboditelné hnutí, zednářství, terorizmus (zvýraznění naše).
Kult osobnosti dostane nové označení – „stalinský socialismus“. Role Josifa Stalina je v nové učebnici obecně hodnocena nejednoznačně. První roky jeho vlády jsou označeny jako „období usilovné industrializace, modernizace, realizované mimořádnými metodami“. Výsledkem té modernizace je uvedeno překonání technologického zaostávání za Západem.
Sám Stalin je charakterizován jako autor „stalinského socialismu“ – diktátor, který zaměnil vládu sovětů stranickou diktaturou, spustil železnou oponu a používal násilné metody pro řešení politických a ekonomických úkolů.
Masové represe jsou vztaženy jen k období 1937-1938. Jsou označovány jako metoda boje s potenciální „pátou kolonou“.
Učebnice bude končit rokem 2012, ale nebude zmínka o mnohatisícových akcí opozice a podle historiků nepotřebují školáci používat samotné slovo „opozice“ ve vztahu k současnosti.
Ze současných politiků budou děti muset znát jen lídry KSRF a LDPR – Zjuganova a Žirinovského. Ostatní opozičníci nebudou zmíněni.
V učebnici se nejspíš objeví jméno Michaila Chodorkovského spolu se stručnou zmínkou o kauze Jukos.
Mezi osobnostmi domácí kultury se místo našlo pro Josifa Kobzona, ale ne pro Mstislava Rostropoviče.
A období vládnutí Vladimira Putina má celou vlastní kapitolu.“
19.12.2016 bylo na stránkách prezidenta RF V.V.Putina publikováno „Nařízení o přípravě a provedení akcí, věnovaných stému výročí revoluce roku 1917 v Rusku“ [11], které vůbec nerozlišuje únorovou buržoazně-liberální revoluci a Velkou říjnovou socialistickou revoluci. V podstatě je takový vztah k historii pokusem o sebeklam a klamání společnosti, a to především nastupující generace, vůči nimž liberálně-buržoazní postsovětská státnost provádí politiku ve stylu „oni a jejich bastardi mají číst jen vlastní SMSky, sledovat fotbal, kouřit cigarety, pít pivo a užívat si všech možných neřestí“.
Charakteristická je také skutečnost, že nařízení hlavy státu o přípravě a provedení některých akcí existuje, ale samotné akce nejsou: ani ohledně abdikace Mikuláše II.; ani ohledně vytvoření prozatímní vlády a sovětů; ani ohledně „Příkazu č. 1“, kterým právě prozatimní vláda zahájila rozklad armády a námořnictva do stavu téměř úplné nebojeschopnosti; ani ohledně událostí 3.července; ani ohledně jiných událostí roku 1917. To vše je důsledkem politiky zaměřené na zapomenutí všech událostí roku 1917 a jejich nahrazení historickými mýty na téma „za všechno můžou bolševici“, na čemž mají stejný zájem všichni jakoby patrioti – i liberasti, i monarchisti, i „elitáři“-“státníci“.
Ale politika zapomínání minulosti ještě nikdy nikomu nepřinesla nic dobrého. Minulost je třeba si pamatovat a přehodnocovat ji na základě dosažené úrovně chápání světa, které by se v normální společnosti mělo neustále zdokonalovat. Pokud se provádí politika zapomínání minulosti, pak je vždy zaměřena na nějaký podvod ve vztahu k budoucnosti.
Vraťme se proto k otázce souvislostí minulosti s budoucností.
3. Úkol pro budoucnost a historie v kontextu jeho řešení
3.1. Hlavní problém a hlavní úkol lidstva i Ruska
Hlavní problém lidstva spočívá v následujícím. Biologický druh „člověk rozumný“ je ve svém čistě biologickém aspektu stádní opice, „slabě vyzbrojený“ biologický druh. A jako „slabě vyzbrojený“ biologický druh má „člověk rozumný“ i slabou vrozenou morálku, která sahá až k všeobecné bezuzdnosti, typické pro všechny smečko-stádní opice, a také celý komplex instinktivních programů, orientovaných na reprodukci pokolení ve stádě nebo smečce, velmi efektivní ve smyslu odolnosti k tlaku okolního prostředí.
Právě tato „opičí“ „vrozená morálka“ je prvotním zdrojem nespravedlivosti ve všech jejích projevech během celé historie současné globální civilizace a každé kulturně svébytné společnosti, a také i zdrojem všech dalších malých i velkých problémů jak jedinců, tak i společností.
Jak přesvědčivě ukazují práce stoupenců koncepcí historie, které jsou alternativní k oficiální historii, v průběhu existence planety Země zde bylo už několik civilizací, které nějakým způsobem zničily samy sebe. A současná globální civilizace, která vytvořila zbraně hromadného ničení umožňující zničit všechen život na Zemi, se nejenže přiblížila k této hranici sebelikvidace, ale dokonce zvedla nohu pro další krok.
3.2. Politika ruského státu a úkoly rozvoje: krátký historický obzor
3.2.1. Krach impéria a vznik nové státnosti
V souladu s problémem představeným v kapitole 3.1. je hlavním úkolem lidstva a každé kulturně svébytné společnosti (v minulosti, současnosti, budoucnosti) vystoupit z procesu reprodukce kultury podřízené vrozené slabé morálce stádních opic a vytvořit kulturu lidskosti, ve které bude vůle každého podřízena svědomí a na jejímž základě se bude civilizace udržitelně rozvíjet v harmonii s biosférou Země a Přírodou celkově.
A v souladu s nutností řešení tohoto úkolu je třeba zkoumat:
- historii Ruského impéria v předrevoluční době, cíle únorové liberálně-buržoazní revoluce r.1917, vzájemně antagonistické politické síly – účastníky říjnového převratu 25.10. (7.11.) 1917;
- historii vzniku, rozvoje, degradaci a krachu SSSR;
- současné aktivity a záměry dnes aktivních politických proudů ve společnosti postsovětského Ruska;
- a také – aktivity a záměry politických sil různého druhu v zahraničí.
Začněme tedy odpovědí na otázku: jakým způsobem přispěla k řešení tohoto úkolu státnost Ruského impéria v období vlády Alexandra III.? Vklad byl dvojí:
- na jedné straně – velmi prozíravá vnější politika zaměřená na zajištění bezpečného rozvoje říše minimálně do poloviny 20. století;
- na druhé straně – výnos „o kuchařčiných dětech“, který byl zaměřen na udržení nevzdělanosti širokých vrstev obyvatelstva, a tím podkopával potenciál rozvoje země na základě kompetentní a tvůrčí iniciativy všech vrstev obyvatelstva.
Výnos o kuchařčiných dětech, který neodpovídal výše uvedenému úkolu rozvoje země a lidstva, vyvolal noosférickou reakci, v jejímž důsledku Alexandr III. ve věku 49 let předčasně zemřel, protože zůstal necitlivý k určitým signálům Shora, že společenský rozvoj je nutný, a pro jeho úspěch je třeba rozšiřovat vzdělání obyvatel a zdokonalovat ho. Signály shora byly,
a to i na začátku vlády Alexandra II.:
«Navzdory hrdinské obraně byl Sevastopol dobyt obléhateli a Krymská válka byla Ruskem prohrána. Po návratu do Petrohradu Pirogov na audienci u Alexandra II. informoval cara o problémech v armádě a také o celkovém zaostávání ruské armády a jejího vyzbrojení. Car nechtěl Pirogova vyslechnout. Od tohoto okamžiku Nikolaj Ivanovič upadl v nemilost a byl poslán do Oděsy na místo správce Oděsského a Kyjevského školského okruhu. Pirogov se pokusil reformovat stávající systém školního vzdělávání, jeho kroky vedly ke konfliktu s úřady a vědec musel svou funkci opustit. Nejenže nebyl jmenován ministrem lidového vzdělávání, ale dokonce mu bylo odepřeno i místo zástupce (náměstka) ministra. Místo toho byl poslán do zahraničí, aby tam vedl ruské kandidáty na profesory studující v zahraničí »[12].
Jako hlavní úkol vzdělávacího systému viděl Pirogov (1810-1881) výchovu člověka a jeho vidění a chápání člověka bylo identické s tím, jak je to dnes chápáno v KSB, i když své chápání této otázky vyjadřoval jinou terminologií, odpovídající rozvoji vědy a kultury té doby.
Ideový odkaz K.D. Ušinského (1824-1871) také nebyl využit. Nebyl využit ani tvůrčí potenciál P.F.Lesgafta (1837-1909), kterému státní moc prakticky bránila v práci a jehož myšlenkový odkaz je do dnešního dne ignorován vzdělávacím systémem Ruska, což je nepochybně škodlivé.
Posledním carem, který se cílevědomě zabýval rozvojem vzdělávacího systému, byl bohužel car Mikuláš I., zatímco jeho potomci této otázce nevěnovali náležitou pozornost. Mikuláš II. zastával v otázce vzdělávání zásadně odlišný postoj:
On “… považoval za nutné zvýšit tlak na studenty, sympatizoval s myšlenkou knížete Meščerského o omezení univerzitního vzdělání a zavedení dalších překážek pro jeho získání. Zdůrazňoval nutnost snížit počet klasických gymnázií, protože poskytovaly možnost pokračovat ve studiu na univerzitách,…“. [13]
Následující otázka: jaký vklad v řešení daného úkolu vnesla státnost Ruské říše v období vlády Mikuláše II.?
Jak bylo poznamenáno v kapitole 1.1 této práce, potenciál rozvoje zděděný od Alexandra III. byl během celého panování Mikuláše II. cílevědomě likvidován, Rusko se ubíralo cestou, na jejímž konci vedoucí mocnosti Západu zničily její celistvost a její trosky se staly jejich koloniemi.
Mikuláš II. se neprotivil zlu, dával milost zlým a v některých případech se sám účastnil zla, což přivedlo říšskou státnost ke krachu. Jak už bylo poznamenáno dříve, přijetí pozice „neprotivit se zlu…“ je rovnocenné předání veškeré odpovědnosti za další rozvoj událostí na Nejvyššího. Ale Nejvyšší realizuje svou všedržitelnost prostřednictvím přírodních živlů a lidí – lidí takových, jakými jsou, tj. podle jejich skutečné, a ne deklarované mravnosti a chápání světa, které se projevuje v jejich konání. V souladu s tím:
- Příchod bolševiků k moci nebyl vůbec „chybou Historie“, ale prozřetelným OBJEVENÍM MOŽNOSTÍ ROZVOJE prostřednictvím zastavení pohybu Ruska ke katastrofě rozpadu a kolonizace trosek, která by nazrála k polovině 20. století, pokud by Mikuláš II. pokračoval v panování a prováděl politiku ve stylu „neprotivit se zlu…“ bez patřičného chápání fungování tohoto principu na proměnu lidí a společnosti.
Proto měl A. Blok v lednu 1918 na základě výsledků roku 1917 všechny důvody napsat v poémě „Dvanáct“:
– Kdo tam rudou vlajkou mává?
– K čertu, tma jak v brlohu!
– Čí to byla asi hlava,
co se zdejchla na rohu?
– Máš to marný, neupláchneš,
polez, žádný, hlouposti!
– Vzdej se živej, bráško, skápneš,
slyšíš?, prst je na spoušti!
Trach-tach-tach! Jen echo vzlíná
v ulici, kde výstřel ztich…
Ještě dlouho meluzína
posmívá se v závějích…
…Mocným krokem táhnou dálkou,
pes jim do zad pohlíží.
V čele s krvavou jdeš vlajkou
metelicí chráněný,
kulkou neporaněný,
sněžnou bouří, něžnou chůzí
pod korunkou bílých růží
závějemi do chýší
s nimi… Kriste Ježíši!
V těch verších je předpovězeno jak rouhačství z nevědomosti rodící se Velmoci, tak i etapy jejího rozvoje, a vedení Shora ve vztahu k ní („Bůh pomáhá bolševikům!“ – J.V.Stalin) skryté za každodenním shonem. Tyto verše A. Bloka tématicky doplňují jiné verše, ale už od protivníka bolševiků. Existuje „Bílá píseň“ Jurije Borisova:
Všichni jsou teď proti nám, jako bychom ani kříže nenosili / … není pro nás místo v Rusku, které zešílelo hořem / A Hospodin nás neslyší, ať voláš jak chceš…
Tuto životem potvrzenou vzájemnou doplňkovost veršů A. Bloka a J. Borisova si však neuvědomují ti, kdo zůstávají pod nadvládou ateismu v libovolné z jeho forem.
Dodnes se mnozí drží lživých koncepcí o občanské válce v poválečné Rusku, ať už vytvořených stranickou sovětskou byrokracií nebo různými protisovětskými silami v sovětské a postsovětské době.
Je třeba pochopit a uvědomit si následující:
Za prvé, první ohniska občanské války vznikla už před říjnovým převratem – konkrétně Tambovské povstání začalo za prozatimní vlády. V podstatě začalo jako masové ozbrojené vzpoury ve městech a na venkově v průběhu revolucí v letech 1905–1907 a nikdy nezanikla, jen přešla do hibernace a právě tento potenciál začal působit okamžitě po krachu carské moci v únoru 1917.
Za druhé, fronty občanské války tvořily ne ty ideově-politické síly, o nichž se píše v učebnicích dějepisu sovětských i postsovětských dob. Principiální odlišnost skutečné historie občanské války od kultovních mýtů o ní spočívá v tom, že:
- na straně bílých tvořili ideoví monarchisté menšinu a ve vedení bělogvardějců nebyli vůbec žádní;
- základ bílého hnutí, pokud jde o velitelský sbor armády a „civilní správu“ v oblastech „bílých“, tvořili stoupenci liberálně-buržoazní demokracie, kterou se do říjnového převratu nepodařilo vytvořit a uvést do funkčního stavu, tj. ti, co svrhli monarchii – autoři únorového purimského převratu
- navíc ve vedení bílého hnutí bylo mnoho osob, které měly za svůj cíl ani ne tak obnovit státní řízení a hospodářskou činnost v rámci hranic Ruska jako celku, jako spíš co nejrychlejší rozprodej úlomků Ruska nadnárodnímu kapitálu za co možná nejvyšší cenu a přisvojení si získaných prostředků (v důsledku toho nebylo bílé hnutí jednotné a mělo různé cíle);
- v důsledku nemožnosti přímého přechodu k liberálně-buržoazní demokracii v podmínkách sociálního chaosu a nevědomosti širokých národních mas, vůdci bílého hnutí dokonce i když to neměli za cíl, by v případě svého vítězství byli nuceni po velmi dlouhou dobu udržovat režim vojenské diktatury a provádět čistky politického pole od stoupenců sociálně-demokratických myšlenek (tj. kdyby vyhráli oni, represe by byly ještě masovější, protože by byly namířeny proti mnohem širší vrstvě obyvatel) – přesně to se stalo ve Finsku a Polsku, i když síla revolučního hnutí nebyla tak intenzivní jako v jiných oblastech Ruské říše;
- s výjimkou určité části kozáků (ne všech – rudí kozáci také nebyli ojedinělými odpadlíky od kozáctva) se prostí lidé účastnili občanské války jako řadoví vojáci na straně bílých většinou z donucení a velitelský sbor vnímali jako cizí, nepřátelský prvek, v důsledku čehož byly jejich bojové akce vedeny mírně řečeno „bez nadšení“;
- pokud i bílí měli zpočátku podporu obyvatel na územích, které dobyli, tak poměrně rychle vyprchala pod vlivem masového rabování a všeho si dovolování ze strany bílých a interventů doprovázejících je v řadě regionů (kurátorů a sponzorů bílého hnutí);
- rudí na úrovni vedení také nebyli stejnorodí, vedení rudých představovalo dočasné – taktické – spojenectví 1) ideových marxistů internacionálních fašistů a 2) bolševiků, kteří v té historické epoše – kvůli nevědomosti, zděděné po epoše carismu – vnímali marxismus jako vědecký základ pro vybudování jimi vytoužené spravedlivé společnosti spravedlivosti;
- kromě toho působili mezi bílými i mezi ideovými marxisty různé zednářské ideologicko-politické mafie, jejichž činnost vysvětluje mnoho zdánlivě nemotivovaných „podivných náhod“, jak během první světové války až do okamžiku svržení monarchie liberály, tak i v období dvouvládí prozatimní vlády a Sovětů, i během občanské války.
Za třetí, během občanské války prostí lidé podpořili:
- nikoliv lídry bílého hnutí, jejichž politika byla orientována na vybudování systému nepersonifikovaného finančního otrokářství v podmínkách liberálně-buržoazní demokracie a vykořisťování země zahraničním kapitálem (co to znamená v praxi si mnozí pamatují z 90. let 20. století a většina z nich pocítila na sobě i dopady „světové finanční krize roku 2008“ – za tímto termínem se prostě kryje protilidské řízení financí a ekonomiky);
- nikoliv ideové marxisty internacionální fašisty, jejichž politika byla orientována na vybudování globální zákulisní tyranie „moudrého zednářství“ pod rouškou socialismu a Sovětské moci a na likvidaci všech národních kultur jako „přežitků minulosti“;
- ale bolševiky, jejichž politika byla zaměřena na realizaci potenciálu rozvoje všech lidí, kteří nechtějí být ani parazity, ani živořit pod nadvládou parazitů; a na rozvoj všech národních kultur tímto směrem.
Krátce řečeno, během občanské války:
- na straně bílých vedoucí úlohu hráli stoupenci únorové liberálně-buržoazní revoluce a přisluhovači zahraničního a nadnárodního kapitálu
- na straně rudých vedoucí úlohu sehrála dočasná taktická aliance ideových marxistů internacionálních fašistů a bolševiků, kteří v té době rovněž považovali marxismus za své učení, protože byli přesvědčeni o jeho životaschopnosti.
Vítězství rudých v občanské válce vedlo ke vzniku SSSR jako zásadně nového typu státu s obrovským rozvojovým potenciálem, který však do roku 1991 nebyl realizován. Bolševici, ačkoli ne bez chyb, někdy s vážnými následky, dokázali zajistit intenzivní kulturní rozvoj, hospodářský růst a pokrok vědy a vzdělávání. Tyto úspěchy zabránily rozpadu země a kolonizaci jejích trosek technicky vyspělejšími státy Západu. To se odrazilo ve vítězství ve Velké vlastenecké válce a v porážce armád „Evropské unie č.1“, vytvořené pod vedením A. Hitlera.
[8] http://www.topnews.ru/news_id_108862.html
[9] https://tvzvezda.ru/news/forces/content/201602191759-wmn3.htm
[10] http://gazeta.spb.ru/1406950-0/
[11] http://www.kremlin.ru/acts/news/53503
[12] https://proza.ru/2023/10/04/1648?ysclid=mhwp8mzcgj23081526
[13] http://bubook.net/book/167-istoriya-rossijskij-universitetov-avrus-ai/10-42-mezhdu-dvumya-revolyuciyami.html
Pokračování