V současné době nám naše média předkládají obrázek Marshallova plánu jako nezištné pomoci, která měla zachránit zničenou Evropu. Byla americká pomoc čistě nezištným gestem nebo mimořádně chytrým politickým tahem? Na to se snaží odpovědět francouzský dokument režiséra Bernarda George.
Ve filmu zazní mnoho zajímavých informací, např. i o měnové reformě v Německu, ale i tak se dokument neubránil mnohým osvědčeným informačním vhozům jako např. o „komunistickém únorovém puči v Československu“ nebo o tom, že východní země odmítly Marshallův plán na základě Stalinova nátlaku.
Jak to bylo s „únorovým pučem“ i nepřijetím Marshallova plánu Československou vládou, analyzuji v článku Únorové události roku 1948 v souvislostech – jak to bylo?
V březnu 1947 vyhlásila americká vláda tzv. Trumanovu doktrínu. Ve své podstatě to byla snaha o „zadržování komunismu“, snaha o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům, kde měly velký vliv komunistické strany. Ještě před vyhlášením Trumanovy doktríny ozřejmil cíle Západu Winston Churchill při projevu ve Fultonu 5. března 1946. Churchill zde poprvé použil termín „železná opona“.
V návaznosti na Trumanovu doktrínu pak vznikl Marshallův plán „pomoci“ evropským zemím postiženým válkou. Jednou z podmínek této pomoci byla „stabilizace politických poměrů“. Ve Francii a Itálii to vedlo k vyloučení komunistů z vlády. Marshallův plán, ve skutečnosti plán převzetí kontroly nad poválečnou Evropou, poprvé vyhlásil jeho iniciátor a tvůrce, ministr zahraničí USA George Marshall 5. června 1947.
Tvůrce Marshallova plánu naoko připouštěl účast SSSR na jeho realizaci, ale ve skutečnosti bylo děláno vše pro to, aby byl Sovětský svaz izolován. Ještě v červnu 1947 sovětské vedení vážně uvažovalo o účasti SSSR na Marshallově plánu. Změna nastala po účasti na zasedání ministrů zahraničních věcí v Paříži ve dnech 27. června až 2. července 1947 a poté, co sovětské vedení získalo zpravodajské informace o skutečném účelu Marshallova plánu – tj. nastolit americkou hospodářskou nadvládu v Evropě.
Pravicová část čs. vlády dělala kampaň pro přijetí Marshallova plánu, vláda 4. července slíbila účast na pařížské konferenci k tomuto plánu, ale během návštěvy v SSSR obdržela vláda podrobné informace o povaze Marshallova plánu a 10. července rozhodla o zrušení účasti na konferenci.
—-
Spojené státy byly mocností, která nebyla válkou postižena, naopak USA na válce vydělaly. USA stály po skončení 2.světové války před několika problémy. Vznikla potřeba zajistit pro americkou ekonomiku, která byla orientována zejména na válečnou výrobu, více mírových zakázek, které by nahradily výpadek výroby zbraní. A to přesto, že se počítalo s pokračováním zbrojení, tentokrát namířenému proti Sovětskému svazu v rámci rozbíhající se studené války.
Marshall navrhl poskytnout evropským zemím, které o to budou mít zájem, financování nákupu amerických strojů a zboží, které bude použito na rekonstrukci ekonomik států postižených během 2.světové války. Z velké části se nejednalo o dar, ale o půjčku, kterou musely dané země USA později vrátit.
17. března 1948 byla na základě Marshallova plánu ustanovena Západní unie (Bruselský pakt), což byl předchůdce NATO (1949) a Evropské společenství uhlí a oceli (1951), které se dá považovat za předchůdce současné Evropské unie.
V závěru dokumentu zazní tato slova: „Marshallův plán ve skutečnosti sloužil především k uspokojení ambic ekonomické globalizace USA a k legitimizaci univerzálnosti amerického snu. Nebylo to čistě nezištné gesto – spíše mimořádně chytrý politický tah.“
Po r. 1989 spadla do pasti závislosti i střední a východní Evropa. Evropě se dosud nepodařilo získat hospodářskou a politickou nezávislost na Spojených státech.
V článku „Marshallův plán: mýty a realita“ Tyler Cowe píše:
Ačkoli se Marshallovu plánu dostalo ohromné publicity, jeho skutečný finanční dopad byl poměrně malý. V žádném okamžiku jeho existence nepřesáhla pomoc Marshallova plánu 5 % hrubého domácího produktu přijímající země. Celková výše pomoci je navíc v porovnání s růstem, ke kterému došlo v 50. letech, zcela zanedbatelná.
Zároveň však náklady okupačních vojsk a válečné reparace pohlcovaly od 11 do 15 % HNP Západního Německa.
V Německu, Francii a Itálii začalo oživení ještě předtím, než tyto země zdroje v rámci Marshallova plánu obdržely.