Autorka: Yveta
Moje první nesmělé krůčky ve využívání UI
UI (UI, uí, uíííííííí) jsem poprvé vyzkoušela teprve před několika dny. Ó světe, kam se to řítíme! Když jsem tomu (chatgpt.com) zadala úkol: „Napiš mi článek přibližně s titulkem: Pohádky z 50. let – Klenoty československé kinematografie a rodinné zlato aneb: Jaká vlastně byla ta proklínaná 50. leta?“ vyplivla text doslova za několik vteřin:
Pohádky z 50. let – Klenoty československé kinematografie a rodinné zlato aneb: Jaká vlastně byla ta proklínaná padesátá léta?
(Normálním písmem je text vytvořený UI. Kurzívou jsou moje poznámky. Modře odkazy na filmy. Kliknete a koukáte :):
Zrod filmových legend
Začneme rovnou legendou největší: Pyšná princezna (1952), režie Bořivoj Zeman. Film natočený s cílem propagovat ideál „rovnosti a práce“ (co je na tom špatně?) se paradoxně (opravdu paradoxně? ) stal ikonou romantické pohádky. Mladý král Miroslav místo meče zpívá a zahradničí, pyšná princezna Krasomila se učí být člověkem (Jakpak tohle jde dohromady s hrůzovládnou diktaturou? Ta přece nemá zájem na tom, aby se z lidí stali Lidé. Ta potřebuje jen otroky a krutovládce. Nebo ne?) Vznikl film, který je víc než ideologickým nástrojem – stal se kultovní pohádkou, nadčasovou v obrazu, hudbě i hereckých výkonech.
O dva roky později přišel další skvost: Byl jednou jeden král… (1954), pohádka o soli (no, spíš o tom, co je v životě skutečně důležité) s geniální dvojicí Jan Werich a Vlasta Burian. Tato adaptace klasického příběhu Boženy Němcové v sobě nese humor, nadhled a moudrost – vše, co nás pohádky učí bez moralizování.
Pohádky jako bezpečný prostor
Proč zrovna pohádky mohly „přežít“ ideologický diktát? Protože právě v pohádkách se dala svoboda formulovat symbolicky: zlo bylo přehnané, dobro čisté. Režiséři jako Martin Frič nebo Josef Mach i autoři jako Václav Čtvrtek nebo Božena Němcová se mohli pohybovat v prostoru, kde alegorie a poetika nahrazovaly přímé postoje.
Estetika a hudba, které nestárnou
Nelze přehlédnout ani výtvarnou kvalitu a hudební podkres těchto filmů. Dalibor Cyril Vačkář, Zdeněk Liška, ale i režiséři animace jako Václav Bedřich či Jiří Trnka přinesli do pohádek krásu, která přetrvává dodnes.
Rodinné stříbro na televizní obrazovce
Pohádky z 50. let se promítaly v kinech, ale od 60. let se staly základním stavebním kamenem československé televizní tradice. Dnes už si bez nich Vánoce ani nedovedeme představit.
Padesátá léta jinak
A tak zatímco v učebnicích historie zůstávají 50. léta synonymem útlaku a ideologické mašinérie, v rodinných vzpomínkách žijí jako doba, kdy jsme se poprvé zasmáli u princezny, která se učila skromnosti, nebo se naučili, že i obyčejná sůl může být poklad.
Jak to vidíte vy?
No prosím, tak to vidí tzv. umělá inteligence. A jak to vidíte vy, milí čtenáři? Jak je možné, že v těch zglajchšaltovaných 50. (a potom i 70.) letech, která čpěla hnusnou ideologií a k tomu navíc neumětelstvím a (údajně, jak nám dnes tvrdí) neprofesionalitou, vznikala tak překrásná filmová díla, zatímco v ráji svobody, pravdy a lásky 1990+, a zejména po roce 2000 naše umělecká suita porodila většinou už jen samý škvár? Jak to tedy je? Čím horší doba, čím tvrdší diktatura, tím lepší umělecká díla? A není ono to náhodou naopak?
Na to už jsem se UI nezeptala. A vlastně se na to neptám ani vás. Na to se totiž musí zeptat každý sám sebe. Tedy pokud má dost zájmu a také odvahy si takovou otázku nejen položit, ale i na ni odpovědět.
A totéž, domnívám se, platí i pro ten nástroj, jemuž se nadneseně říká „umělá inteligence“. Vždyť je to jen program, který nám sděluje to, co do něj jeho tvůrce vložil. A který i s námi dělá přesně a jenom to, co jeho tvůrce zamýšlel a chtěl. Je ovšem pekelně rychlý. Dokonce i sloh má celkem ucházející. Jeví se tudíž jako zdatný pomocník. Tak jak by v tom mohla být nějaká čertovina? Právě že mohla. A ne jedna. Ale o tom víc zas někdy příště.