Viktor Jefimov: Světonázorové problémy systému vzdělávání – 2. část: Mravní a světonázorové postoje jsou zásadní

Autor: Viktor Jefimov, 24.5.2020, Zdroj ve slovenštině. Předchozí část zde.

Dobře uspořádaný rozum je lepší než rozum dobře naplněný.
M. Montaigne, „Eseje“

Na Celoruské konferenci učitelů humanitních a společenských věd, která se konala 21. 6. 2007 v Moskvě, prezident Ruska V. V. Putin jasně pojmenoval současné problémy humanitního vzdělávání:
„Současná ruská společnost potřebuje hluboký světonázorový výzkum. Bohužel se tento výzkum velmi často řídí aktuálními potřebami, dočasnou konjunkturou. A to je škoda. Protože my nepotřebujeme konjunkturčit — my potřebujeme základní priority, základní znalosti v této oblasti, hluboké, fundamentální.“

V překladu do jazyka řízení to znamená, že nemají „výzkumníci“ vědecky zdůvodňovat někým a nějak zformovanou politiku, ale že samotná politika má být budována na životu adekvátních výsledcích vědeckých výzkumů (a to i v oblasti humanitních věd). A chceme-li, aby výsledky výzkumů byly životu přiměřené, musí základem vědecko-výzkumné činnosti být jednak svědomí, jednak účinná metodologie poznávání a tvoření. A obojí je neoddělitelnou součástí lidské osobnosti. Osobnost je přitom produktem aktuálního systému výchovy a vzdělávání dorůstajících pokolení.

Pokud věda (a zejména sociologie ve všech svých oborech) bude „konjunkturčit“ podle politiky zrozené neznámo kde, jak tomu bylo v SSSR, pak svědomí bude této činnosti jen překážet a potřeba metodologie poznání a tvoření zanikne. Tento problém je aktuální i dnes. Bez jeho řešení hrozí Rusku, že zopakuje osud SSSR — jenže katastrofa by byla v tomto případě mnohem horší.

V konečném důsledku jde o úkol mravně-světonázorového charakteru. Proto se na otázky formování světonázoru a představ o základních prioritách života společnosti zaměříme v následující kapitole.

V zásadě existují dva typy vzdělávání:

• informačně-kódující, jehož cílem je předat žákům určitý souhrn znalostí a dovedností ve formě hotové k použití;
• metodologické, které formuje kulturu vnímání světa, myšlení a schopnost samostatného vytváření nových znalostí a dovedností, stejně jako samostatného osvojování si znalostí a dovedností vytvořených jinými.

První typ dává odpovědi na otázky „co? kde? kdy?“ (název známé ruské televizní soutěže). Ale kvůli omezenosti učebních programů nutně vede i k odpovědi „nevím!“. Druhý typ vzdělávání je zaměřen na to, aby se situacím s odpovědí „nevím!“ předcházelo.

Nezastupitelná role učitelů a nenahraditelný vklad matky

Otto von Bismarck tvrdil: „Války nevyhrávají generálové, války vyhrávají školní učitelé a faráři,“ tedy lidé, kteří se zabývají formováním osobností nových pokolení. Winston Churchill měl podobný názor: „Školní učitelé mají moc, o jaké se premiérovi může jen zdát.“

Ačkoli má moc učitele z administrativního pohledu nižší „rychlost odezvy“ (protože výsledky se projeví až po desetiletích), přesto měli oba pravdu, protože právě učitel napomáhá, nebo naopak brání, formování v psychice jednotlivce všeho, co souvisí s první prioritou zobecněných prostředků řízení.

Ještě větší moc než učitel má však matka — pokud je schopna vybrat si důstojného otce svých dětí. Už od doby před početím se právě v rodině díky vědomému úsilí matky (pokud ho vyvíjí) v raném dětství jejího dítěte formuje základ, na němž později staví učitelé od základní školy až po univerzitu. Proto je velmi důležité, podle jakého světonázorového standardu jedná sám učitel, protože jeho světonázor v mnohém určuje i morálku, možnosti intelektuálního rozvoje a typ psychického režimu jeho žáků. A většina žáků se později sama stane rodiči, kteří budou vychovávat další pokolení, s veškerými důsledky pro společnost.

Mravní a světonázorové postoje jsou zásadní

Proto nelze adekvátně posuzovat problémy vzdělávací politiky, pokud se bude mlčet o základních mravně-světonázorových postojích. Protože ničema, který získal dobré vzdělání (pokud jde o znalosti a dovednosti), ale zůstal ničemou, je pro společnost mnohem nebezpečnější než nevzdělaný ničema.

Kaleidoskop a mozaika

Světonázorové systémy, které může formovat a poskytovat vzdělávací systém, lze ve velkém zobecnění rozdělit na dva modely: kaleidoskop a mozaiku. Kaleidoskop vidí svět jako soubor náhodných jevů, chaos bez příčinných souvislostí, svět nepoznatelný. Mozaika vnímá svět jako celek, v němž jsou všechny procesy vzájemně podmíněny a probíhají v rámci jedné matice míry rozvoje.

Hlavním úkolem pedagogiky adekvátní životu je proto učit děti dovednostem samostatného poznávání a formování celostního mozaikového vidění světa. Jen na tomto základě lze překonat dnešní globální krizi civilizace a dosáhnout takové kvality kultury, která umožní skutečnou demokracii konceptuálně mocných lidí a bezpečnost života jednotlivce ve všech aspektech tohoto pojmu.

Současný světonázorový standard a požadavky na vzdělávací systém byly posuzovány na parlamentním projednávání Koncepce společenské bezpečnosti v roce 1995¹, ale později zvolené Dumy jejich doporučení odsunuly a v oblasti vzdělávací politiky nedošlo k žádným pozitivním změnám. Nastal čas vrátit se k těmto úkolům v rovině občanské iniciativy.

Zákon času

Při posuzování problémů dnešního humanitního vzdělávání je třeba věnovat zvláštní pozornost novému jevu v životě společnosti — změně etalonových frekvencí biologického a sociálního času, která způsobuje změnu logiky sociálního chování (viz kapitola 1). Tento jev je vyvolán zrychlením společenských procesů oproti biologickým a jedním z jeho aspektů je rychlé zastarávání znalostí a dovedností — během několika let.

Kdysi byla kamenná sekera nepostradatelná po tisíciletí, dnes Japonci tvrdí, že pro zachování konkurenční výhody je nutné obnovovat techniku a technologie každých 5 let, tedy několikrát během života jedné generace.

Metodologická pedagogika

Proto je nutné změnit cílový vektor vzdělávání. Od informačně-kódující pedagogiky musíme přejít k pedagogice metodologické, jejímž posláním je rozvinout schopnosti samostatného vytváření a osvojování nových znalostí. Adaptaci na konkrétní pracovní místo pak zvládne samotný metodologicky gramotný člověk. Prakticky každý člověk by se měl stát podnikatelem v oblasti společensky užitečné činnosti, ke které tíhne jeho nitro a duše. Proto by měl být vytvořen jednotný státní systém permanentní přípravy kádrů, zahrnující všechny věkové skupiny, počínaje od útlého věku. Základy osobnosti se formují právě v tomto období, a právě s dětmi v mateřských školkách a jeslích by měli pracovat ti nejlepší pedagogové.

Žel, cílená orientace na vzdělávací standardy Bolonského procesu brání metodologickému vzdělávání, protože jejich posláním je produkce masy specialistů s psychologií „úředníků“ a nikoli „vlastníků“². Na Západě se „vlastníci“ připravují jen na několika elitních univerzitách, které Bolonskou konvenci ignorují.

Systém vzdělávání a typy psychiky

Systém povinného vzdělávání všech by si měl klást zcela jiné cíle výuky. Člověk, to je především typ režimu psychiky. Základem metodologické pedagogiky by se mělo stát formování režimu psychiky „Člověk Rozumný“. V rámci vyučování je třeba poskytnout zejména jasné chápání příznaků zvířecího režimu psychiky, psychiky zombie-biorobota a démonického režimu psychiky. Je nutné ukázat zkaženost a nebezpečnost pro jednotlivce i jeho okolí, pokud upadne do režimu psychiky svedené do nepřirozenosti: to je tehdy, když člověk obdařený rozumem považuje užívání alkoholu a tabáku za svou životní normu.

Jak jsme už řekli, vzdělaný padouch může být pro společnost mnohem nebezpečnější než padouch-nevzdělanec. A veškerá snaha učitelů nakonec vyjde nazmar, pokud si žák neuvědomí, že alkohol a jiné narkotika jsou hybnou silou degradace jednotlivce a že genetické zbraně jsou nástroji globálního řízení lidstva. Jejich konzument může společnosti způsobit tím větší škodu, čím vyšší je jeho vzdělání a společenský status. A k tomu vůbec není nutné být náruživým pijákem nebo jiným narkomanem.

Samotná úroveň vzdělání není kritériem užitečnosti jednotlivce pro společnost ani možnosti stát se Člověkem (s velkým „Č“). Znalosti a dovednosti jsou jen doplňkem režimu psychiky, a nikoli základní charakteristikou osobnosti.

Systém vzdělávání a zdravotní kondice

Samozřejmě, že z obecně vzdělávací školy by měl absolvent vyjít s vyššími zdravotními ukazateli, než měl při nástupu. Péče o děti by se měla projevovat nejen ve vysokých ukazatelích výstupních státních zkoušek, ale i ve zdravotní statistice, nehledě už na to, že zdraví v období mládí je zárukou budoucích tvůrčích úspěchů, zárukou dalšího rozvoje jednotlivců a jejich dlouhého aktivního života k radosti sobě i svým blízkým.

Historicky formovaná obecně vzdělávací škola tuto požadavek nesplňuje. Až 90 % absolventů má různé zdravotní poruchy, které jsou důsledkem toho, co a jak se v současné škole učili.³ Normou se stalo špatné držení těla, pokažený zrak, celková churavost jako výsledek nedostatku pohybu v životě, což ještě zhoršuje kouření, systematické popíjení „po dospělácku“ v teenagerském věku. Do očí bijí také akusticky škodlivé vulgarismy jako norma „kultury řeči“ na libovolné slavnostní akci, kde jsou absolventi shromážděni pohromadě a nejsou promícháni mezi dospělými, kteří také nepůsobí zdravým dojmem a mravně zdravým smyslem života. K tomu navíc už v teenagerském věku se mnozí nechávají vtáhnout do neuspořádaných pohlavních vztahů, které budou mít nepříznivé následky — pokud ne pro ně samotné, tak pro jejich potomky pod vlivem jevu telegonie. Kromě toho existuje mnoho dalších věcí, které nejsou na první pohled patrné, ale v budoucnu se projeví v podobě různých osobních a společenských problémů. Například stabilita manželství je mizerná. Vysoká statistika rozvodů a jejich negativních následků je výsledkem toho, že rodina a škola nedokázaly zformovat (pro život) kvalitní osobnosti a dát jim potřebné znalosti o psychologii a etice společného života.

Pedagogický proces postrádá celostní charakter

To všechno je způsobeno tím, že školní pedagogický proces nemá celostní charakter, a jeho jednotlivé části se nejen nedoplňují, ale občas si i protiřečí. Životní styl, který by nevytvářel problémy člověku a jeho okolí, vyžaduje, aby smysly člověka (jeho senzorické schopnosti) byly všestranně rozvinuté, aby proudy informací přinášené smyslovými orgány se jen tak neztrácely beze stopy někde v hlubinách jeho psychiky, ale aby se projevovaly v promyšleném chování člověka a přesně odpovídaly situaci. To si zase vyžaduje koordinovanou činnost paměti, obrazného, logického a asociativního myšlení, nevědomých úrovní psychiky a vědomé úrovně, z níž působí vůle a pozornost. Jen v takovém případě bude dovednost vnímání a chování sladěna s biologickým základem (vrozenými reflexy a instinkty) a bude nad ním vládnout, ale zároveň mu nebude škodit.

Pokud ne všechny, tak mnohé z poruch funkce jmenovaných i nejmenovaných částí lidské psychiky (v jejich vzájemném propojení) se projevují jako ztráta přirozené, geneticky podmíněné krásy pohybů člověka. A speciální testy a cvičení, zaměřené na obnovení přirozené gráciéznosti, zase způsobují odstranění různých poruch ve funkci jednotlivých prvků psychiky a jejich vzájemných propojení. Právě proto klasická ozdravná ruská škola učila i tanci a, mimochodem, také zpěvu s oporou o principy vokální terapie.

Pokračování

Celý článek ve slovenštině zde: Svetonázorové problémy systému vzdelávania :: Leva-Net

1. Parlamentní projednávání na téma: „Koncepce společenské bezpečnosti“, Dumský věstník, č. 1 (16), 1996, s. 126–137. ↩︎
2. Ve smyslu: „clerk“ – je vyškolený obsluhovat systém podle koncepce „majitelů“; „majitel“ – skutečně ví, jak systém řídit a jak procesy opravdu fungují. – pozn. překl. ↩︎
3. Švédská média psala o několika případech zánětu slepého střeva u žáků, které podle názoru lékařů byly způsobeny jejich psychikou v důsledku velké neochoty chodit do školy. ↩︎