Máme tu další výročí 17. listopadu 1989, tj. „svátek“, který máme prý slavit jako den, který nám přinesl „svobodu a demokracii“. Jak je to s tou svobodou a demokracií, by bylo na několik článků a určitě zde nějaké najdete, ale teď se chci vrátit k tomu, co už je mezi částí veřejnosti známé, a to, že celá akce v listopadu 1989 byla organizovaná, že nešlo tedy o nějakou spontánní akci lidí.
K tomu je třeba uvést několik historických souvislostí. Jak už bylo napsáno v článku o událostech r. 1968, v Sovětském Svazu se po smrti Stalina v r. 1953 dostali k moci trockisté, kteří začali v podstatě pracovat protirusky. Tito lidé nejspíše snili o tom, že se stanou součástí „osvíceného západního světa“. Na úkor SSSR byl zajišťován západním „rozvinutým“ zemím dostatek zdrojů pro imitaci prosperity a pro imitaci konfrontace se SSSR na dobu než bude SSSR zničen. V SSSR byl uměle vytvářen nedostatek zboží, trockisti znemožnili rozvíjet automobilový průmysl, protože Západu překážel. Rovněž tak počítačovou techniku.
Bylo však nutné po nějakou dobu předstírat, že se pokračuje v kurzu budování socializmu, při tom ale byly vytvářeny podmínky návratu ke kapitalizmu.
Situace v Československu kopírovala to, co se dělo v SSSR, i když zde nebyl takový nedostatek zboží jako v SSSR.
Právě při událostech r. 1968 byly vyzkoušeny různé metody rozložení státu zevnitř, které byly později využity tady i jinde.
Jak často ve svých pořadech zmiňuje Valerij Pjakin, do tajných služeb jsou zapojeny různé skupiny a část z nich je napojena zprostředkovaně i na globálního prediktora/globální elity. Sami agenti ani neví, pro koho ve skutečnosti pracují. Jsou seznámeni jen s částí úkolu a o celkových záměrech nemají ponětí.
Připomeňme si, že studentskou demonstraci přivedl 17. listopadu na Národní třídu agent Státní bezpečnosti (StB) Ludvík Zifčák, který pak sehrál roli údajně zabitého studenta Šmída.
Mladý poručík StB Zifčák v průvodu 17. listopadu 1989 vystupoval jako studentský aktivista Milan Růžička. V průběhu demonstrace se dostal do čela průvodu a směroval ho na Národní třídu.
On nebyl pouhým agentem. Byl tzv. zakrytým příslušníkem ministerstva vnitra s novou identitou a zároveň byl také „rezidentem“, tedy řídil síť agentů podobného zaměření.
Jak z toho vyplývá, část StB byla zapojena do připravovaného převratu. Neznamená to, že všichni na tom pracovali, většina pracovníků bezpečnosti pracovala skutečně v zájmu naší země.
Zifčák spolu se svými dvěma kolegy – Váňou a Fialou – kontaktoval špičky disentu, jmenovitě Petra Uhla, Jaroslava Šabatu a Václava Bendu. Mezi vedením fiktivního studentského hnutí a špičkami disentu pak probíhaly i schůzky.
Zifčák také přiznal zapojení sovětských agentů do celé operace. Rozkaz, který obdržel, podle něj měl dvě části – jedna část byla předstírat mrtvého studenta, podle druhé části rozkazu měl zmizet v Sovětském svazu s novou identitou. K tomu ale nikdy nedošlo a Ludvík Zifčák zůstal v Československu, kde byl poté odsouzen a odseděl si 8 měsíců ve vězení.
Jak sám ve videu říká, vše si představoval úplně jinak, nepředstavoval si změnu ze socialismu na kapitalismus. To asi většina těch, kteří na náměstích cinkali klíči.
Ještě 16. prosince 1989 Václav Havel v proslovu řekl:
„Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus (…). Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte,…“
Na tiskové konferenci 13. února 1990 zase pronesl:
„Ptáte se s údivem, jestli bude inflace (…). Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.“
Ve skutečnosti nám tento „vítězný“ převrat přinesl restaurovaný kapitalismus.
Ztratili jsme respektovaný a významný stát, který se povedlo rozdělit na 2 malé státy (rozděl a panuj) a stali jsme se banánovou republikou.
Po r. 1989 se zde objevili nezaměstnaní, zadlužené rodiny, bezdomovci, lidé postižení exekucí, kteří nezřídka přišli o domy.
Do politiky se prodrali bezcharakterní a často i amorální individua. Nekontrolované rozkrádání a divoká privatizace zničily šmahem ruky hospodářství budované desítky let.
Namísto rozvoje, který nám byl slibován, jsme se stali kolonií Západu. Zaplatili jsme za tento svůj omyl miliardové daně v podobě vývozu našeho majetku na Západ.
Od konce 2. světové války do listopadu 1989, tedy za 40 let, se v ČSSR postavilo více než 2 milióny bytů.
V poměru k počtu čs. obyvatelstva (15 miliónů) se u nás budovalo více bytů než v USA, Velké Británii, v Holandsku, Švédsku či v Rakousku. Před převratem v roce 1989 se přestěhovalo do bytů první kategorie až 90% všeho obyvatelstva ČSSR, a to většinou úplně zadarmo. V porovnání s aktuální komerční výstavbou předražených miliónových bytů se jejich noví majitelé stávají nejdřív bankovními hypotečními otroky a až po 20 – 30 letech teprve jejich majiteli.
Slovo svoboda je dennodenně skloňované, ale ta svoboda se už z našeho života dávno vytratila.
Jak řekl Josif Vissarionovič Stalin:
Nejen, že už téměř 3 miliony lidí žijí na hranici chudoby, ale za „nevhodné“ názory se i zavírá do vězení. To je ta „svoboda“.
Václav Havel je schizofrenní postava smutného absurdního dramatu, ve kterém Havel Prezident naprosto popřel to, co zastával Havel Disident.
Havel Disident ještě na přelomu let 1989/1990 vítal pád železné opony se slovy, že je třeba zrušit oba vojenské bloky, NATO i Varšavskou smlouvu, a že konečně bude v mezinárodní politice slyšet hlas každého národa a každý národ si bude moci sám určit svůj osud.
Havel Prezident naopak vehementně prosazoval nejen zachování NATO, ale i náš vstup do něj, a všem národům, které se snažili určit svůj osud, upřel nejen jejich hlas, ale z výše svého majestátu jim určil jako nejšťastnější myslitelný osud liberální demokracii ovládanou financistickými globálními elitami, kterou je v případě potřeby nutné prosadit proti vůli národů i vojenskou silou, jak to Havel Prezident hlásal a realizoval svou bezmeznou podporou bombardování Iráku (1990, 2003), Jugoslávie (1999), Afghanistánu (2001) a Libye (2011).
Havel Disident byl jedním z prvních zvěstovatelů multipolárního světa, naproti tomu Havel Prezident se stal jedním z nejdůležitějších propagátorů světa unipolárního.
Pokud vám tedy v diskuzi někdo bude argumentovat tím, že následuje a podporuje odkaz Václava Havla, je třeba se okamžitě ptát, kdo je jeho idolem, zda Havel Disident nebo Havel Prezident.