A potom? Přes půldruhého století trval vyhlazovací boj proti českému národu. Tři čtvrtiny české půdy byly zkonfiskovány a dány německým a italským dvorním dobrodruhům, domácí šlechta byla vypovězena nebo vyvražděna, takže z 250 starých šlechtických rodů českých jich zbylo jen 27. České školy byly rušeny, české knihy páleny na hranicích, český duch byl vyháněn z Čech císařskými dragonádami, mučením, vypalováním vesnic i hrubou jezuitskou propagandou. Bylo to nejkrutější utrpení národa v novodobých dějinách Evropy a jeho původcům se zdálo, že je naprosto nemožné, aby po takových sto padesáti letech národ ještě žil. A přece nezemřel, ačkoliv všichni jeho známější mužové byli fyzicky vyhubeni.
VYDÁNO K 15. VÝROČÍ OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY (Ze sborníku „Čtení o českých umělcích a buditelích“.)
Česká literatura v boji za svobodu
Zeměpisná poloha české země, země malého národa ve středu Evropy, protáhla českými dějinami nepřerušovaným stehem červenou nit: boj za národní svobodu a její obranu. Pro mongolské kmeny východní byly Čechy klíčem k Západu a pro státy západní byly klíčem k Východu. Čechy byly a zůstaly křižovatkou Evropy, o niž se bojovalo. Ale na té křižovatce žili a žijí lidé, kteří nechtěli patřit tomu či onomu vítězi, nýbrž sami sobě, lidé, kteří bojovali za svou svobodu politickou i kulturní.
Je proto pochopitelné, že se v Čechách šířeji a hlouběji než kdekoliv jinde usídlila touha po spravedlivějším řádu – ať ve jménu božím nebo lidském – v němž by hlavním zákonem byla pravda a právo pro každého, po řádu vpravdě humanitním, který by nečinil slabé kořistí silných a malé národy předmětem kořistnických útoků národů větších a který by „nedal zahynouti nám ni budoucím“, jak se zpívá již v jednom z nejstarších českých chorálů z třináctého století. Tato touha po spravedlivém lidském řádu byla vždy obecná v masách národa, ale ne vždy byla obecná i v jeho vládnoucích špičkách. Třídní zájmy vládnoucí vrstvy – potřeba udržení moci, statků, možnosti vykořisťování – dostávaly se často do rozporu se zájmy národními. A zatímco lid, jak píše Palacký v předmluvě k poslednímu dílu svých Dějin, podnikal „velké a osudné boje, jakých svět dosud neviděl: boje o zájmy a statky ducha lidského“, byli páni – a právě v těch bojích největších a nejosudnějších – nakloněni k dohodě s nepřítelem, ke kapitulaci před ním, ke zradě národních zájmů. To se zejména jasně ukazuje ve středověku za válek husitských, to se ukazuje v soustavě zrádné činnosti panské jednoty proti „husitskému králi“ Jiříkovi z Poděbrad, to se ukazuje i po vojensky malé, a přece tragické porážce na Bílé hoře i později.
Tyto rozpory mezi životními zájmy několika vládnoucích pánů a celého národa nám vysvětlí, proč úlohu vůdců v českých dějinách hrají méně hlavy korunované a hojněji mužové kultury, rostoucí z lidu. Nejslavnější období českých dějin, doba husitská, nenese jméno královské, ale jméno pražského kazatele, universitního mistra a tvůrce novodobé spisovné řeči české Jana Husa, který byl panskou zradou vydán v ruce katovy. V dobách nejtemnějších, po bitvě na Bílé hoře, nebyl největší politickou postavou Čechů ani vojevůdce, ani státník, ale učitel a spisovatel, světový pedagog Jan Ámos Komenský, který byl jako kacíř vypuzen z rodné země, ale i v emigraci dal svému lidu i světu díla, platná do našich dnů.
A potom? Přes půldruhého století trval vyhlazovací boj proti českému národu. Tři čtvrtiny české půdy byly zkonfiskovány a dány německým a italským dvorním dobrodruhům, domácí šlechta byla vypovězena nebo vyvražděna, takže z 250 starých šlechtických rodů českých jich zbylo jen 27. České školy byly rušeny, české knihy páleny na hranicích, český duch byl vyháněn z Čech císařskými dragonádami, mučením, vypalováním vesnic i hrubou jezuitskou propagandou. Bylo to nejkrutější utrpení národa v novodobých dějinách Evropy a jeho původcům se zdálo, že je naprosto nemožné, aby po takových sto padesáti letech národ ještě žil. A přece nezemřel, ačkoliv všichni jeho známější mužové byli fyzicky vyhubeni. V zákoutích vesnic však seděli lidoví písmáci a opisovali ze vzácných zachráněných exemplářů českých knih nové exempláře nebo skládali písně o utrpení lidu i naději v novou svobodu. A po hraničních stezkách – dávajíce v sázku svůj život – přecházeli kulturní „pašeráci“ a přinášeli spisy Komenského, Pavla Stránského, Pavla Skály a jiných emigrantů, tištěné za hranicemi.
Tato doba je českými dějepisci nazývána dobou „temna“. Ti, kdož v ní vládli nad českým národem, byli skutečně také přesvědčeni, že celý národ navždy uložili do temného hrobu. Ale jen začalo svítání na Západě, jen se objevily první červánky francouzské revoluce – a národ se pohnul. Nezemřel, jen spal – bylo o něm řečeno biblickými slovy. A které byly jeho první obrovské
politické úspěchy? Česká báseň, česky psaná divadelní hra, české divadlo, české noviny, po mnoha letech první v Čechách tištěné české knihy.
Na konci osmnáctého století začíná doba českého obrození, počátek nového života českého národa a znovudobývání svobody kulturní a politické. Kdo stojí v čele v těchto počátcích? Čeští spisovatelé. Thám, Puchmajer, Hněvkovský, pak Jungmann, Marek, Nejedlý, Polák a Kollár, Klicpera a Tyl, Čelakovský a Erben, Havlíček a Palacký a Frič. Tu již vidíme, jak čeští spisovatelé a básníci ne pouze nepřímo, prostřednictvím literatury, ale přímo přejímají úlohu politických vůdců národa.
Mohli bychom sledovati dále, jak v nejrůznějších etapách českého politického vývoje, a i tehdy, kdy se pro to dostávali do rozporu s oficiální českou politikou, neopouštěli čeští básníci a spisovatelé linii boje za svobodu. To však jsou již věci obecněji známé, a připomeňme si proto, o jakou svobodu tu šlo, jak bylo v české literatuře rozuměno heslu svobody. Tu přímo programaticky zní verš Kollárův z Předzpěvu k Slávy dceři (z roku 1824):
Sám svobody kdo hoden,
svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky,
sám je otrok.
To je zcela moderní pojetí svobody skutečně pro všecky, svobody bez otroků a otrokářů vůbec. V boji za takovou svobodu najdeš pak smysl českých dějin i smysl celé české literatury.
Šest desítek let po Kollárovi píše Jan Neruda své vznešené poslání k národu:
Jen dál!
Z bouřného času jsme se narodilia krok za krokem v bouřných mračnech jdem…
připomíná Neruda současnou situaci českého národa a hned jasně říká, jaký je jeho úkol, v čem je jeho budoucnost:
Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla!
dnes stojí Čech, jak druhdy za ní stál:
ta myšlenka, která nás ve hrob smetla,
zas k slávě vznese nás –
jen dál, jen dál!
Ne tedy ústup z linie husitských bojů za volnost lidskou, tedy za volnost všech lidí, ale setrvání na této linii dává Nerudovi záruku příští svobody a slávy českého národa. Ne přizpůsobení se novodobým otrokářům, ale boj proti nim ve jménu všelidské volnosti přinese volnost i českému národu – o tom je Neruda přesvědčen a po této cestě doporučuje jíti dál, jen dál.
Sebevědomí pravdy a spravedlnosti promlouvá z těchto veršů Nerudových. A to právě je i to sebevědomí, které promlouvá z husitského chorálu:
Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte…
i to, které nalézáme v jedné z nejranějších památek písemnictví v Čechách, v první Kronice české, sepsané nejstarším českým letopiscem Kosmasem (z r. 1125). Kosmas tu zaznamenává proslov českého legendárního hrdiny Tyra k bojovníkům před velkou bitvou a vkládá mu do úst taková slova:
„Všichni mají ve válce stejnou odhodlanost k boji, ale nestejný záměr vítězství. Oni bojují za slávu nemnohých, my zápasíme za svobodu lidu i svou a za poslední spásu; oni, aby pobrali cizí majetek, my, abychom ochránili drahých dítek i milých manželek. Posilněni buďtež a mějte se zmužile!“
Osm století uplynulo od napsání těchto slov, a přece je to týž duch, kterého nalézáme v nich i v projevech současných básníků: nekolísající statečnost a odhodlání bojovat, víra ve vítězství dávaná tím, že tu jde o boj spravedlivý, o boj za pravdu a právo, o boj za svobodu lidu a tím i svou. A jestliže jsme již citovali tu prastarou Kroniku českou a slova hrdiny Tyra, poslyšme, co říká Tyr dále svým bojovníkům:
„Ti, jejichž duchu strach překáží v boji, ocitají se v největším nebezpečenství; odvaha však jest tolik jako zeď, odvážným i bohové sami pomáhají. Ale i kdybyste chtěli nepříteli ukázati záda, smrti přece neujdete. A kdyby to byla jen smrt! Půjde o horší věci!“
Taková je literatura českého národa. Tak k nám promlouvá již ve svých počátcích. Taková červená nit jí prochází nepřerušovaným stehem po celé tisíciletí. Ten, kdo by spoléhal na opuštění této linie boje za svobodu, byl by zklamán. Ten, kdo by ji chtěl sám opustit, vyřadil by se z české literatury. Mluveno slovy Viktora Dyka, jimiž promlouvá ne pouze česká země, ale celý smysl českých dějin:
Opustíš-li mne, nezahynu! Opustíš-li mne, zahyneš!
Cesta soukromých zaměstnanců, 19. XI. 1938, č. 8–9, pod pseudonymem Karel Vojan
