Zítra se bude tančit všude je film z roku 1952, který se zaměřuje na radostný život a přátelství mezi národy prostřednictvím lidové písně a tance. Film je také oslavou míru.
Scénář k němu ve spolupráci s režisérem a Boženou Šochovou, stejně jako slova titulní písně, napsal dramatik Pavel Kohout.
I. světový festival mládeže, který se koná v roce 1947 v Praze inspiruje svazáky Alenu, Lojzu, Věru a Mirka k založení tanečního souboru. Odborným poradcem se stane Pavel Hrubeš, student národopisu a vedoucí národopisného semináře na vysoké škole, který s sebou přivede studenty. Alena se stane ideovou vedoucí. Její vzájemný vztah s Pavlem je zpočátku velmi chladný. Při zájezdu souboru k Máchovu jezeru se opije basista Jeníček a Alena za to kritizuje nejenom jeho, ale i Pavla. Na Mirkův návrh vstoupí celý soubor do ČSM. Zástupci souboru odjedou na pozvání nové členky Rozárky na Valašsko, kde získají od starých pamětníků cenné informace o písních a tancích. Radostnou pohodu narušuje jen záludný Ruda, který vydírá Otu a nutí ho k záškodnickým akcím s cílem soubor rozbít. V roce 1949 soubor úspěšně vystoupí na II. světovém festivalu mládeže v Budapešti. Alena s Pavlem se do sebe zamilují. I Lojza s Rozárkou se mají rádi, ale do jejich vztahu zlomyslně zasáhne Ruda. Na III. světovém festivalu mládeže v Berlíně se Ruda, který mezitím emigroval na Západ, znovu marně pokusí soubor rozbít. Rozárka a Lojza se usmíří a uprostřed rozjásaného Berlína všem oznámí svoji svatbu.
Recenze ČSFD:
A třeba mě ukamenujte, já při tom filmu brečel dojetím i smutkem. Byl to nádherný sen vytvořit po letech válečných hrůz svět, v němž si všichni budou přáteli, bratry, soudruhy, svět, který už nikdy nepozná válečné ničení a v němž bude mít každý možnost seberealizace. Sen o novém člověku, kterého vytvoří nová společnost, společnost bez společenských rozdílů, v níž nebude hrát roli majetek, ale skutečná hodnota tvůrčí lidské práce. Kdyby to bylo tak jednoduché… ale to je na dlouhé rozbory. Samozřejmě, jistá šablona zde sehrávala svou roli, ale tehdejší tvůrci skutečně v tu lepší budoucnost, kterou budovali naši dědové a otcové, pevně věřili. Film se odehrává v době mezi třemi Světovými festivaly mládeže a studentstva. Může dnes někdo něco mít proti tomu, aby se mladí lidé všech ras a národů takhle setkávali a ukázali, co dovedou? „Z národů ač jsme různých…“ Nádherná idea. Závěrečný tanec, v němž se mladí vzdávají lákadlům dolarů, to je přesně to, co i dnes cítím jako své vlastní. A konečně – kam se ztratil krásný český a moravský folklór, dědictví naší minulosti. Z toho je mi taky hodně smutno.