Autor: V.V. Pjakin
15.5. 2013
Jak se rozhodovalo o obdělávání celin, Chruščov a celina
Jedním ze záměrně ekonomiku Sovětského svazu oslabujících opatření a domácí problémy přinášejících byla podpora západních ekonomik včetně podpory ekonomiky USA. Tato podpora byla prováděna na úkor SSSR a byla zahájena bezprostředně po Stalinově smrti. I když se to někomu může zdát jako nesmysl, není tomu tak. Pro ilustraci uvedeme některé kroky, ideologicky i ekonomicky podporující Západ, ke kterým nové vedení přistoupilo.
Odklon od Stalinovy politiky budování suverénní a silné průmyslově rozvinuté země začal prakticky ihned po jeho smrti. 21. března 1953 bylo Radou ministrů, pod čj. 149, přijato usnesení, které zrušilo plán na další industrializaci země a překonání nerovnováh (včetně regionálních) v sovětské ekonomice. Tento krok nutně vedl k tomu, že Rusko do dnešních dnů čelí krizím pramenícím z toho, že v některých regionech existuje přebytek a v jiných současně nedostatek pracovních příležitostí, umožňujících efektivně využívat přírodní bohatství země a průmyslový potenciál země. Co je však neméně důležité je fakt, že tímto krokem byly položeny základy Chruščovovy politiky na obdělávání celiny (panenské stepní půdy, p.p.).
Tento program rozvoje využití celin začal být realizován prakticky ihned po zářijovém plénu ÚV KSSS (1953), na kterém byl N.S.Chruščov zvolen 1. tajemníkem KSSS. Pamětníci informují o tom, že samotná idea o masovém obdělávání celin se poprvé objevila na programu jednání v zářijových dnech jednání pléna a širší prováděcí plán byl poprvé představen již 9.9.1953 na setkání s delegací Kazachstánu, která se podílela na práci pléna, načež byl záhy přijat již následující den, tedy po jednodenním projednání. Již v pozici 1. tajemníka KSSS se Chruščov setkal s prvním tajemníkem Komunistické strany Kazachstánu – Šajachmetovem. Na Z.S.Šajachmetova vzpomínají pamětníci jako na zastánce stalinských metod práce – talentovaného vůdce-manažera, se kterým bylo svázáno dosažení vysokého tempa rozvoje poválečné ekonomiky Kazachstánu. Není tedy divu, že se v následné diskusi ohledně toho, jestli upřednostnit intenzívní nebo extenzívní rozvoj zemědělství jednoznačně přikláněl na stranu intenzifikace. Tato (vůči Chruščovovi opoziční) pozice mu však překvapivě přinesla jediné. Na březnovém plénu ÚV KSSS v roce 1954 byl 1. tajemník Komunistické strany Kazašské SSR odvolán ze své funkce s velmi těžkým odůvodněním: „Nedostatky v řízení průmyslu, zemědělství, ideologické, stranické a organizační práci. Nové podmínky vyžadují nové normy a metody práce. Proto …„. Plénum současně přijalo usnesení „o dalším zvýšení produkce obilí v zemi a rozvoji přírodních a ladem ležících pozemků„.
Je zřejmé, že mezi zářijovým a březnovým plenárním zasedáním ÚV KSSS došlo k zásadnímu obratu v zemědělské politice SSSR. V usnesení zářijového plán nebylo ani slovo o tom, že by se měly rozšiřovat osevní plochy. Jednoznačným závěrem tohoto pléna bylo „plně rozvinout produkci zrna“ a pracovat na „dalším zvýšení produkce“. Jinak řečeno, základem pro rozvoj zemědělství měl být intenzívní rozvoj (zvyšování úrodnosti). Nicméně na březnovém plénu se zemědělská politika změnila na extenzivní rozvoj (zvyšování osevní plochy).
Podle této nové politiky Státní plánovací komise naplánovala v Kazachstánu, na Sibiři, v Povolží, na Urale a dalších částech země rozorat a zúrodnit nových 43 milionů hektarů panenské, ladem ležící půdy. V průběhu let 1954-1960 však bylo obděláno celkem „jen“ 41.8 milionů hektarů. Nenaplnění plánu však nebylo zapříčiněno nedostatečným úsilím, nýbrž důsledky, které toto obdělávání celin přineslo na životní prostředí a hospodářství jako celek.
Pro pochopení tohoto efektu je potřeba říci, že i za Stalina se brala v úvahu možnost zúrodňování celin.
Již v roce 1946-47 bylo množství zemědělských výzkumných institucí úkolováno v tom smyslu, aby navrhli další zlepšení v zajišťování spolehlivých dodávek zemědělských produktů, zlepšení produktivity v zemědělství jak rostlinném tak i živočišném, jakož i možností financování a finančních pobídek, vedoucích k růstu produktivity v zemědělství SSSR. Na podzim roku 1946 byla pro řízení a koordinaci těchto prací zřízena státní, meziresortní komise v čele s akademiky T.D.Lysenkem a V.S.Němčinovem. Volba těchto akademiků do čela této komise nebyla náhodná.
Trofim Denisovič Lysenko (1898-1976) patřil mezi sovětské kapacity v oboru biologie a agronomie. Akademik Akademie zemědělský věd (1935), akademik SSSR (1934), Akademii věd SSSR (1939). Po Stalinově smrti byl očerněn. Nicméně ve Stalinově éře SSSR byl jeho přínos k rozvoji zemědělství v zemi vládou vysoce ceněn, když se v roce 1945 stal Hrdinou socialistické práce. V letech 1941, 1943 a 1949 pak získal ocenění Laureát Stalinovy ceny prvního stupně. Nositel osmi Leninových řádů, Řádu práce a získal i celou řadu dalších vyznamenání. Lysenko byl uznáván ve vědeckém světě i v řadách sovětských nepřátel. Toto jeho renomé se odrazilo i ve skutečnosti, že po dvakráte (1938-1956 a 1961-1962) byl jmenován všesvazovým prezidentem zemědělských věd V.I.Lenina – nejvyšší vědecké instituce pro zemědělství a vodní a lesní hospodářství SSSR.
Vasilij Němčinov (1894-1964) ekonom a statistik, byl jedním ze zakladatelů ekonomicko-matematického směru sovětské vědy. Akademie věd (1946), akademik Akademie zemědělských věd (1948), akademik Běloruské SSR (1940), doktor ekonomie (1935), profesor (1928). Laureát Stalinovy ceny (1946) a laureát Leninovy ceny (1965). Nositel tří Leninových řádů, Řádu Rudé hvězdy a dvou Rudých zástav Řádu práce. Byl členem Mezinárodního statistického institutu (1958), členem Královské statistické společnosti Velké Británie (1961), čestný doktor věd Univerzity v Birminghamu (1964). Zabýval se problematikou metodiky bilancování rovnováhy ekonomiky, meziodvětvovou rovnováhou jako makroekonomickým modelem optimálního plánování.
Jak vidíme, vedoucími Stalinovy komise se stali vědci, kteří rozuměli jak přírodovědeckým, zemědělským procesům tak i procesům ekonomicko-společenským. Komise pracovala až do výše zmíněného, březnového pléna v roce 1954, kdy byla její práce ohodnocena jako neuspokojivá, zejména proto, že se postavila proti Chruščovově extenzivní zemědělské politice, zejména ve východní části SSSR. Chruščov, podporovaný celou řadou dalších vědců jako Šmalhausen, Zavadovský, Žukovský tuto politiku přednesl a prosazoval již na zářijovém plénu. Posléze se pak na cestě k realizaci této politiky přidali další vlivní podporovatelé: K.E.Vorošilov (Předseda nejvyššího sovětu SSSR a člen předsednictva ÚV KSSS), A.A.Andrejev (člen prezídia Nejvyššího sovětu SSSR a náměstek rady ministrů SSSR, nadřízený výše uvedené komise), G.M.Malenkov (Předseda rady ministrů SSSR, člen ÚV KSSS), V.M.Molotov (První místopředseda Rady ministrů SSSR, člen předsednictva ÚV KSSS) a celá řada dalších zemědělských odborníků.
Rozhodnutí rozpustit komisi souviselo s výsledky činnosti komise, která byla založena v roce 1946 a až do konce své existence v roce 1954 vypracovala celou řadu doporučujících materiálů, které odpovídaly na zadání, které dostala od ÚV KSSS v letech 1946-47. Tyto materiály, doporučení a závěry pak tvořily základ zemědělské politiky Stalinského SSSR. Komise ve svých závěrech považovala za problém přikročit k zúrodnění celin v takovém rozsahu, přestože se v letech 1949-1951 dostala pod silný tlak ze strany exponentů extenzívního rozvoje zemědělství, kteří prosazovali rovněž masivní používání chemického hnojení a přerozdělování regionálních zemědělských struktur a pozemků.
Nicméně komise ve svých dokumentech (podle svého nejlepšího přesvědčení) uvedla, že orba pustiny o rozloze cca 40 miliónů hektarů pro následné osetí pšenicí, půdy, která je ve své kvalitě velmi různorodá a vyžaduje i různorodé způsoby kultivace a to jiné, než byly doposud používány v již existujících zemědělských oblastech. Nerespektování těchto faktů by vedlo k postupné a těžké degradaci těchto zemí s nepříznivými změnami v životním prostředí a postupným nárůstem nákladů nezbytných k údržbě těchto pozemků, respektive s udržením jejich smysluplné úrodnosti. Komise zdůraznila, že dočasný efekt vysoké úrodnosti nově obdělaných celin by nebylo možné udržet déle než 2-3 roky. Komise dále uvedla, že vzhledem k zvláštnostem této půdy a podnebí v těchto lokalitách by výnosnost v dalších letech byla 2-3 krát nižší, než je dosahována v tradičních zemědělských oblastech SSSR (Ukrajina, Moldávie, severní Kavkaz, centrální černozemní region a některé oblasti Povolží). Chemickým hnojením uměle dosahovaná výnosnost by vedla k nevyhnutelnému znečišťování a zasolování půdy, což by znamenalo vznik kyselých dešťů a záplav a to vše společně by pak znamenalo rychlé šíření eroze půdy, včetně vzniku umělých rybníků v postižených oblastech. Tyto procesy by pak přinesly v oblasti od Volhy po Altaj nezbytnou postupnou likvidaci průmyslových chovů hospodářských zvířat. Během prvních 5-6 let by tak došlo k úbytku úrodné půdy (ornice a humusu) o cca 10-15% a v budoucnu by se toto číslo zvětšovalo až na hodnotu 25-35% ve srovnání s běžnou půdou.
Pro zavlažování těchto nově obdělávaných pozemků by bylo nezbytné odebírat vodu z řek Volha, Ural, Irtyš, Ob a možná také z Aralského i Kaspického moře s nutností odsolování těchto vod. To by dále vedlo k negativním změnám ve vodní bilanci, došlo by ke snižování hladiny vody v řekách a nádržích na mnoha místech země a k dramatickému zhoršení přívodu vody do zemědělstvím s problémy v navazujících oblastech ekonomiky jako rybolov, lodní doprava a vodní energetika. Pokud by se v podmínkách postupující degradace půdy, chemického hnojení a rostoucího nedostatku pokračovalo v úsilí o zvyšování výnosností obilovin, muselo by se přistoupit k regulaci toků řek jako Irtyš, Uralu, Volhy, Amu Darja, Syr Darja a Ob, což by znamenalo, že severní část Kaspického moře a Aralské moře by byla odsouzena k vysychání s dalšími velmi nepředvídatelnými negativními důsledky v „transformaci“ přírodního ekosystému na Sibiři, Uralu, Kazachstánu a dalších panenských oblastech.
Lysenkova-Němčinova komise zdůraznila, že samotná kombinace negativních vlivů by během 7-10 let zapříčinila erozi a znehodnocení půdy i v sousedních regionech, v první řadě v Povolží, na severním Kavkazu a centrálním, černozemním regionu. Jen prevence tohoto půdu znehodnocujícího procesu by si vyžadovala náklady ve výši trojnásobku všech investic, které byly do zemědělství vloženy v průběhu čtvrtého pětiletého plánu (1946-1950).
Komise přesto neodmítla princip rozvoje nových osevních ploch včetně celin. Nicméně, dle názoru jejích členů bylo nezbytné za tímto účelem vyvinout nové, selektivně aplikovatelné pěstitelské postupy, které by braly v úvahu jak specifické klimatické podmínky v příslušných regionech, tak vlivy chemického hnojení na různé druhy zemědělských technologií a plodin. Argumentace a doporučení komisy z počátku roku 1950 byly vzaty v úvahu a plány na „revoluční“ rozšiřování osevních ploch (celin) v nových regionech nebyly za Stalinova života realizovány.
Chruščov a celina
Obdělávání celin bylo zahájeno bez respektování závěrů komise, bez zemědělské přípravy půdy, bez potřebné dopravní infrastruktury, sýpek, servisních středisek pro zemědělské stroje, nemluvě o neexistenci ubytovacích kapacit pro zemědělce samotné (zato s velkolepou propagandou). Do nově obdělávaných regionů byly vyslány všechny v SSSR vyrobené traktory a kombajny a byli mobilizováni studenti na pracovní brigády i sezónní pracovní kolektivy mechaniků.
Rozvoj obdělávání celin se proměnil v kampaň, jako by šlo o program, který byl údajně schopen vyřešit všechny problémy s dostupností potravin. Vzniklo klima vysokého pracovního nasazení a šturmování, provázené ale všeobecnými organizačními zmatky a rozpory. Chruščovova zemědělská politika byla jednoznačně podřízena extenzívnímu rozšiřování velikosti nově obdělávaných osevních ploch. Na realizaci této zemědělské politiky byly vyčleněny ohromné zdroje. V letech 1954 – 1961 bylo do tohoto projektu vloženo 20 % všech zemědělských investic SSSR. V důsledku toho byly minimalizovány investice do tradičních zemědělských regionů SSSR, které v důsledku toho začaly zaostávat. V centrální černozemní oblasti a v oblasti středního Povolží došlo v roce 1959 oproti roku 1953 ke snížení produkce na cca polovinu. Později začala klesat produkce i v ostatních tradičních zemědělských oblastech SSSR produkujících obiloviny.
Rozorávání celin bylo v této době maximálně urychlováno, když během dvou let bylo namísto ještě přijatelných 13 milionů hektarů ploch rozoráno až 33 milionů hektarů. Díky pak mimořádnému nasazení techniky i lidí a díky přírodním faktorům prvního osevu těchto (ještě nevyčerpaných) ploch, bylo v prvních letech dosahováno mimořádně vysokých výnosů, které zajistily třetinu až polovinu produkce obilovin v celém SSSR. Nicméně už v těchto prvních letech se začala projevovat celková nepřipravenost expanzívní zemědělské politiky, kdy nedostatek zařízení pro skladování a zpracování obilovin vedl k tomu, že podstatná část sklizně byla zničena, když nebylo možné zajistit ani export tohoto obilí, ani využití pro přidruženou živočišnou výrobu. Další problémy se objevily, když se ukázalo, že ani přes veškeré vynaložené úsilí nebylo možné dosáhnout stabilní výnosnosti nově osetých ploch a v hubených letech dokonce výnos z celin ani nedosáhl osevního množství. Prognózy Lysenko-Němčinovy komisy se začaly naplňovat i nadále. V důsledku nástupu ekologické nerovnováhy a následné eroze půdy pak v letech 1956-1958 se nově obdělávané celiny o rozloze cca 10 milionů hektarů (pro představu – jde o rozlohu velikosti území Maďarska nebo Portugalska) dostaly do úplné ztrátovosti. Skutečná katastrofa pak přišla v letech 1962-1963, kdy výnosnost celiny poklesla o 65%.
Ve výsledku, v roce 1990 byla celková úrodnost zemědělských ploch SSSR 2,5 krát nižší, než v roce 1954 a rozloha ekologicky narušené, degradované zemědělské plochy se za stejné období zvýšila 7 krát.
Celá tato „obdělávání celin“ věnovaná pětiletka se stala klíčovým spotřebitelem sovětských investic. Nicméně paradoxně se ukázalo, že čím větší byl objem investic, tím více klesala jejich efektivita. Tento paradox se projevil nejen v rozsahu škod, které Chruščovova politika obdělávání celin sovětskému zemědělství přinesla, ale i v tom, že od tohoto sebevražedného kurzu zemědělské politiky nebylo ustoupeno ani po celé následující Brežněvovo období celospolečenské stagnace.
Jak prokázaly reálné výsledky Chruščovovy zemědělské politiky, doporučení, argumentace a závěry Lysenko-Němčinovy komise se ukázaly jako naprosto správné.
Reálné ekonomické efekty obdělávání celin
Takto vypadal vývoj v produkci potravin, hlavní argument, který Chruščov uplatňoval při své extenzívní zemědělské politice. Následující tabulka uvádí údaje o hrubé sklizni v milionech tun v období Chruščovovy éry. Tato čísla hovoří samy za sebe.
| 1958 | 1962 | 1963 | |
| Pšenice | 76,6 | 71 | 49,7 |
| Žito | 16 | 17 | 12 |
| Kukuřice | 10,2 | 15,5 | 11 |
| Oves | 13,4 | 5,7 | 4 |
| Cukrová třtina | 54,4 | 47,4 | 44 |
| Len | 0,44 | 0,43 | 0,37 |
| Brambory | 86,5 | 70 | 71,6 |
(zdroj: «Мировая экономика», справочник, М., 1965).
Sovětské zemědělství pak dorazilo Chruščovovo kukuřičné dobrodružství. Rozšíření pěstebních ploch kukuřice, činěné s cílem kompenzovat negativní vlivy obdělávání celin, ve skutečnosti ještě více podkopalo úrodnost zemědělské půdy. Ve prospěch kukuřice bylo téměř ve všech zemědělských regionech omezeno pěstování krmných travin a mnoha dalších doplňkových hospodářských plodin pro potřeby živočišné výroby. Přitom od roku 1956 nebylo nově obdělávané celiny možno pro pěstování těchto krmných plodin využívat. V důsledku toho se v celé zemi od poloviny šedesátých let výrazně snížil počet chovného skotu a chovy koní byly prakticky úplně zrušeny. O tomto vývoji svědčí následující tabulka, ukazující vývoj klíčových komodit živočišné výroby.
| Porážka – % z chovu | 1953 | 1959 | 1964 | 1967 |
| Dobytek | 85 | 91 | 105 | 94 |
| Vepřové | 93 | 96 | 103 | 106 |
| Malý skot | 86 | 93 | 95 | 88 |
Významně se snížila i produkce drůbeže, když v roce 1960 činila 515 milionů kusů, kdežto v roce 1964 již pouze 449 milionů kusů (viz. Statistická příručka „Socialistické země a kapitalistické země v roce 1968,“ Moskva, M.CSU, 1969).
V důsledku Chruščovovy zemědělské politiky se prudce snížila hrubá sklizeň obilovin a průmyslových plodin, zejména pšenice a ovsa, což vedlo k tomu, že od poloviny roku 1963 se SSSR přeměnil z vývozce na dovozce obilovin a krmiv.
Dovoz obilí – nikoliv hloupost, ale zrada
V diskutovaném období byl SSSR exportérem obilovin a to zejména vzhledem k jeho politickému závazku v podobě podpory politických režimům v zemích socialistického bloku. V roce 1963 poklesla produkce obilovin v SSSR natolik, že se stalo nemožným nadále dostát těmto politickým závazkům. Nicméně nedostát těmto závazkům, vzhledem k rozložení mocenských sil po smrti Stalina a Beriji nebylo možné. Jediný způsob jak toho dosáhnout tedy byly dovozy ze zahraničí. S plným vědomím toho, že takové dovozy budou propagandisticky využity proti SSSR, došlo k dohodě o zahájení nezbytných dovozů obilovin ze zahraničí.
Negativní důsledky importu obilí bylo možné nejen snížit, ale při určitých okolnostech dokonce proměnit v pozitivní, v novou etapu rošíření socialistického tábora ve světě, pokud by bylo obilí kupováno v zemích tzv. třetího světa, tehdy například Argentině.
Dovoz potravin je možné brát jako hrozbu státní bezpečnosti a národní suverenity. A samozřejmě, že dovozy potravin také znamenají to, že se tímto krokem podporuje zemědělství exportéra na úkor zemědělství vlastního. V případě nutnosti takový dovoz zajišťovat by bylo lepší, podpořit tímto krokem ekonomiku nějaké třetí země s perspektivou jejího zapojení na svou stranu, než podporovat ekonomiku svého ideologického nepřítele.
Nicméně Chruščov a spol. se rozhodli podpořit ekonomiku USA a obrátili se ohledně dovozů obilí na ně. A ideologický útok na sebe nenechal dlouho čekat. Na SSSR a socializmus udeřili ze všech druhů zbraní.
Např. New York Times řekly svým čtenářům, že poté co se k moci po Stalinovi dostal Chruščov, bylo mnoho úsilí investováno do zreformování zemědělské politiky a Chruščov osobně věnoval této reformě velikou pozornost. Přesto, po desetiletích tvrzení o výhodách sovětského zemědělství Chruščovovi nezbylo než přijmout těžké rozhodnutí ohledně zahájení dovozů ohromného množství obilovin ze zahraničí a přiznat tak porážku.
Obrovské objemy nákupů doslova ohromily obchodníky s obilovinami. A v ještě větší míře byla šokována západní veřejnost, když se dozvěděla podrobnosti o sovětském zemědělství. Celý svět na vlastní oči viděl zkaženost socialistického systému, který i přes obrovské finanční investice do svého zemědělství nebyl schopen vyprodukovat dost na to, aby uživil své obyvatele, až nakonec byl SSSR nucen zajišťovat potraviny pro své obyvatelstvo dovozem obilovin ze zahraničí a to dokonce z nepřátelského tábora.
Co se týká toho, jak byl organizován import obilí, také zde vedení přistoupilo na všechny možné ústupky, jen aby obilí nakoupilo u svého ideologického protivníka a podpořilo jeho ekonomiku ke škodě vlastní.
Podmínkou USA pro prodej zrna bylo, aby „Rusové kupovali obilí za naše ceny“, které tehdy byly na americkém vnitřním trhu 1,8 dolarů za bušl, což bylo o 0,5 dolaru více, než byly ceny na světovém trhu. A vysoké ceny jsou vždy svědectvím deficitu a vysokých nákladů. V této situaci nebylo kupování obilí v USA ničím jiným, než podporou tamní ekonomiky a stimulací produkce.
Další podmínkou bylo, že exportní licence bude udělena pod podmínkou, že doprava bude zajišťována výhradně loděmi s americkou vlajkou. Pro „podporu“ sovětského vedení v tom, aby přijalo tuto podmínku, oznámil svaz amerických dokařů, že nebude nakládat obilí na lodě „se srpem a kladivem na přídi.“ Takovým způsobem SSSR kromě koupě obilí i zajistil zisky americkým zemědělcům, zajistil práci pro mořskou dopravu USA, rozumí se, po americkým cenám, což znamená výhodným výlučně pro USA. Současně byl za prostředky Ruska řešen i další problém USA a to využití lodě „Manhattan“, která byl v té době největší dopravní lodí na světě, kterou nemohl odbavit zdaleka každý námořní přístav. Nakládání této lodě se muselo uskutečňovat po částech. Nejprve byla naložena první část nákladu – v mělkých přístavech, následně se loď přesunula do hlubšího kotviště, kde nakládání pokračovalo další částí nákladu. Poslední část nákladu se pak uskutečňovala překládáním z menších lodí na volném moři. Podobně pak, jen v obráceném pořadí, se organizovalo i vykládání nákladu na sovětské straně.
Těmito dovozy si SSSR zajišťoval obilí nejen pro sebe, ale i pro plnění závazků vůči zemím socialistického tábora. A i když se snažil tuto následnou distribuci s přihlédnutím k dopravním nákladům, organizovat optimalizovaným způsobem, zcela bylo přehlédnuto, že ke hlavním škodám došlo v oblasti politické, což se později projevilo v podobě ideologické porážky SSSR a přeorientování její ekonomiky na kurz toho, kdo potravinovou pomoc tehdy poskytoval. SSSR v rámci optimalizace dopravních nákladů nechal v některých případech dovézt zrno z USA přímo do země svého spojence, čímž si tento jen potvrdil skutečnost, že zrno nepochází ze SSSR, ale z nepřátelského tábora. Např. v roce 1963 kontrahovala Kanada svoji v historii vůbec největší dodávku zrna pro SSSR a to v objemu půl miliardy dolarů. Místem doručení byla Kuba. USA byly ze strany Kanady informovány o této skutečnosti a žádné námitky ze strany USA vůči tomuto kontraktu vzneseny nebyly.
Celkově bylo ze strany socialistického tábora tímto způsoben zakoupeno více jak 20 milionů tun obilovin.
V roce 1963 bylo zakoupeno 9,4 milionu tun obilovin, což představovalo téměř 10% hrubé sklizně. Všechno importované zrno bylo nakoupenu u dvou společností – Cargill (42%) a Continental Grain (58%).
Proč Chruščov rozoral celinu – osvojení celiny z pohledu globální politiky
Pokud posuzovat osvojení celiny a důsledky té politiky z pozic vnitřní politiky, pak všechny okolnosti s osvojováním celiny vypadají jako nevysvětlitelné absurdity, které se politologové všech odrůd pokoušejí objasnit projevy osobních vlastností Chruščova, jeho „voluntarizmem“. Pokud se podívat na osvojení celiny z pozic vnější politiky, už se objevuje určitá logika, účelnost. Nicméně skutečný smysl akcí ohledně osvojení celiny se vyjasní při pohledu z pozic globální politiky – v tom případě všechny rozpory a svévole okamžitě nabydou smysluplnosti a logiky.
Vysvětlení pojmů:
Vnitřní politika: činnost usilující o realizaci cílů vládnoucí vrstvy státu na svém území v rámci vlastní jurisdikce.
Zahraniční politika: činnost usilující o realizaci cílů vládnoucí vrstvy státu mimo jeho území a pravomoci ve vztahu k ostatním zemím a národům v té či oné oblasti planety.
Globální politika: činnost usilující o realizaci cílů týkajících se všeho lidstva a planety Země.
Právě globální politika definuje roli a místo každé země, každého státu, jejich specializaci v globálním spojení práce (nikoliv dělbě práce, ale dělbě specializace při spojení práce).
V důsledku tohoto globálního řízení celoplanetárního dění jsou některé země předurčeny k tomu, aby se staly producenty zemědělských produktů, jiné se specializují (ve smyslu – jsou specializovány) na průmyslovou výrobu, další pak na rekreační regiony, jiné tvoří surovinovou základnu, ještě jiné jsou pak finančním centrem (Švýcarsko), obchodním centrem (Velká Británie), světovou policií (USA) atd. V tomto smyslu je světové dění globálně organizováno analogicky k tomu, jak si rodiny organizují své bydlení, kde jejich dům má prostory zařízeny dle svého účelu jako ložnici na spaní, kuchyň a spíž na vaření, kanceláře, obyvák, pokoj pro hosty, zahrada, garáž, kůlna, psí bouda atd.
Toto účelově funkční rozdělení zemí/států ve světě probíhá v procesu, který získal název globalizace a je dlouhodobě realizováno prostřednictvím globální politiky.
Globalizace je proces koncentrace kontroly (řízení, správy) výrobních (produktivních) sil na planetě.
Globalizace je objektivní proces, který nelze zastavit ani zakázat, ale řízení tohoto procesu nese subjektivní charakter.
V hluboké minulosti staroegyptské žrečestvo jako první zformulovalo vlastní cíle globalizace. Právě oni vzali proces řízení globalizace do svých rukou a za tím účelem jimi byla vytvořena skupina pro realizaci řízení globalizace – světové židovstvo – a doktrína realizace globalizace – Bible (Starý zákon). Takto globalizace na planetě Zemi poslední tři tisíce let běží podle starozákonní doktríny „Deuteronomium-Izajáš“.
Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova):
4:1 Nyní tedy Izraeli slyš nařízení a práva, která vás učím dodržovat, abyste zůstali naživu a mohli obsadit zemi, kterou vám dává Hospodin Bůh vašich otců.
4:2 K tomu vám přikazuji, nic nepřidávejte a nic z toho neubírejte, ale zachovávejte přikázání Hospodina, svého Boha, která vám dnes dávám.
23:19-20 „Svému bratrovi (dle kontextu – židům) nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro, ani za pokrm, ani za cokoliv, co se půjčuje na úrok. Cizincům (nežidům) však můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratrovi na úrok půjčovat nemůžeš, aby ti Hospodin?, tvůj bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svoji ruku na zemi, kterou jdeš obsadit“.
28:12 „… budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš muset půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou a ne ocasem, budeš vždy stoupat výš a neklesneš níž, pokud budeš poslouchat příkazy Hospodina, svého boha, které ti dnes uděluji, aby jsi je přísně dodržoval“.
V knize Izajáš čteme tato slova:
60:1 Povstaň svatý (Jeruzalém), protože tvé světlo přišlo a sláva Hospodinova vzešla nad tebou.
60:2 Hle temnota přikrývá zemi, soumrak přichází nad národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se jeho sláva.
60:3 A přijdou pohané k tvému světlu a králové k jasu, jež nad tebou vzejde.
60:10 – 12 „Cizinci postaví tvé hradby a jejich králové (p-rezidenti) ti budou k službám. Národy a království, které by ti nesloužily, zahynou. Takovéto národy propadnou úplné zkáze.“
V Novém zákoně v Matoušově evangeliu čteme slova, pronesené (údajně – naše poznámka) Ježíšem:
5:17 Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.
5:18 Amen pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane.
Na základě této doktríny se na Zemi realizuje politika „zlaté miliardy“. Podle této doktríny zdroje planety Země stačí pro zabezpečování plného spektra potřeb (demograficky podmíněných i degradačně-parazitických) jen JEDNÉ („zlaté“) miliardy lidí. Pro zabezpečení jejich komfortu je nutná ještě jedna miliarda sloužících. A připouští se ještě jedna miliarda lidí, kteří budou cílová globální politikou určená teritoria připravovat pro budoucí osídlení „zlatou miliardou“. Změna místa žití „zlaté miliardy“ je podmíněna následujícími faktory:
- Vyčerpání stávajícího území, ke kterému dojde v důsledku způsobu života „zlaté“ miliardy na tomto území. Pro zajištění obnovy životního prostředí takto vydrancovaného území je nezbytné, uvolnit toto území od životních způsobů „zlaté“ miliardy. Celá „zlatá“ společnost se proto musí přestěhovat do nových území, která však pro tento účel musí být infrastrukturně připravena a samozřejmě musí být i klimaticky vhodně situována proto, aby zabezpečily pohodlný a luxusní životní styl příslušníkům „zlaté“ miliardy i po přesídlení.
- Změnami v klimatických poměrech v jednotlivých částech planety, ať již jsou způsobeny jakýmikoliv přírodními událostmi planetárního rozsahu či jsou zapříčiněny změnami v postavení planety vůči svému kosmickému okolí (např. možná/predikovaná změna planetární osy otáčení).
Oba tyto faktory předpokládají v průběhu realizace globální politiky určité analytické a prognostické činnosti, zaměřené jednak na identifikaci území vhodných pro budoucí přesídlení populace „zlaté“ miliardy a zajištění její včasné přípravy pro budoucí kolonizaci, druhak pro identifikaci výskytu možných příčin tohoto přesídlení.
Dle politiky „zlaté“ miliardy by současné přelidnění (v současnosti 7+ miliard lidí) mělo zmizet. Přitom by se ještě současné obyvatelstvo těch území, do kterých se plánuje uskutečnit budoucí přesídlení „zlaté“ miliardy, mělo usilovně snažit o realizaci výše zmíněné infrastrukturní a geografické přípravy těchto území (odpracovat to). Současně s tímto úsilím však je potřeba, aby toto obyvatelstvo, potažmo hospodářství této země, bylo v důsledku „vhodně zvolené“ globální politiky takto přivedeno na pokraj svých sil, aby nebylo schopno tuto naplánovanou, budoucí kolonizaci svého území silovými prostředky odvrátit.
Osvojování celin v SSSR pod vedením Chruščova odpovídá všem těmto cílům:
— Bylo osvojeno dříve neobydlené území,
jehož přírodně-klimatické podmínky se v budoucnosti stanou pravděpodobnostně-předurčeně nejvhodnějšími pro život lidí;
a v případě prognózované planetární katastrofy (jako například změna náklonu zemské osy) se ho nedotknou ani globální záplavy, ani globální zemětřesení.
V oblasti je dopředu zformována báze budoucí infrastruktury.
Došlo k uběhnutí doby nezbytné k rekultivaci negativních důsledků překotného osídlování celin, když došlo k obnovení potřebné vrstvy humusu a opětovnému obnovení úrodnosti. Spěch, se kterým bylo obdělávání celin uskutečněno, jakož i fakt, že v této (zdánlivě sebevražedné) politice bylo pokračováno za Brežněvovy éry, svědčí o tom, že i v tomto období bylo sovětské vedení plně pod kontrolou plánovačů globální politiky. Pokud by osvojování celin neprobíhalo v takovém tempu, negativní efekt, který by se projevil, byl dal patrioticky orientovaným silám ve vedení SSSR možnost zastavit osvojování takovými metodami, což by obrátkou anulovalo plány GP ohledně přípravy území na budoucí osídlení.
— Byl ukončen rozvoj již obydlených území SSSR s tím, že stávající ohromné lidské i materiální zdroje byly přesměrovány na budování infrastruktury tohoto nově zřizovaného, pro budoucí kolonizaci vybraného, území.
— Byl utlumem kulturní, vědecký a technologický rozvoj sovětské společnosti.
Protože místo toho, aby lidé mohli studovat a vzdělávat se, odcházeli na celiny, kde se zabývali těžkou prací s nízkou produktivitou, která nenechávala čas ani na vzdělávání, ani na kulturní růst, v důsledku čehož země trpěla nedostatkem kvalifikovaných lidí ve všech sférách.
— Byla zastaven proces stálé modernizace výroby v souladu potřebami doby.
Průmysl byl přetížen produkcí traktorů a kombajnů pro nově obdělávaná území a nezbýval mu čas, lidé ani finance, aby se zabýval perspektivním plánováním a inovačními projekty.
Jedna věc je, když průmysl zabezpečuje rozvoj už existujících produkčních zón, které pro fungování a rozvoj potřebují určité množství techniky, již má průmysl možnosti vyrobit a „svobodné“ zdroje věnovat novým modelům a inovaci.
Druhá věc je, když průmysl dává všechny kapacity k neustálémů zvyšování produkce jednoho a téhož modelu, kdy intenzita produkce nedává možnost ani plnocenně modernizovat stávající model, nemluvě už o tom, navrhnout a spustit výrobu nového modelu, jehož produkce je spojena s přeladěním či modernizací celého výrobního procesu. Takto bylo zemědělství Ruska 21. století připraveno o možnost včas získat osevní a žací komplexy a další moderní zemědělskou techniku.
Ale ekonomika země, její výroba, pracuje jako domino: degradace jednoho segmentu ekonomiky nevyhnutelně vede k negativnímu efektu ve všech ostatních odvětvích ekonomiky. Překonat ten efekt je možné jen vlivem na všechna odvětví ekonomiky.
Právě v této rovině je třeba se dívat na osvojování celiny prováděné v době, kdy SSSR nominálně vedl Chruščov, který byl na tu roli vybrán výlučně s ohledem na osobní vlastnosti: hypertrofované ambice a osobní nenávist ke Stalinovi. Tyto charakteristiky Chruščova byly globálním manipulátorům potřeba na to, aby osobností Chruščova vysvětlili lidem všechny „absurdity“ politicko-ekonomické činnosti SSSR té doby. Na Chruščova byl vložen úkol silného manévru (manévr, trvající krátkou dobu) radikální změny kurzu rozvoje země z politiky státu-subjektu globální politiky na politiku proměny SSSR v surovinovou kolonii Západu. Za Brežněva byl ten proces prodloužen, jen ve formě slabého manévru (pomalá změna roztažená na delší dobu).
Pokračování v tomto kurzu se vysvětlovalo potřebou překonání v ekonomice a politice negativních důsledků vedení země Chruščovovou administrativou. V realitě ale nešlo o překonání důsledků, ale k jejich všestrannému posílení. Brežněvovu stagnaci globální prediktor potřeboval zejména proto, aby mohlo dojít k závěrečnému vyčerpání potenciálu Stalinem nastartovaných vědeckých, technických a ekonomických procesů ve společnosti. Tento proces potřeboval nějaký čas, několik desetiletí. Po celou tuto dobu bylo rovněž nutno držet obyvatelstvo ve stavu naprosté nevědomosti o tom, co se kolem nich ve skutečnosti děje. Ve stavu, ve kterém lidé nemají představu o řízení sociálních supersystémů a nevidí, jak mezi sebou události delšího časového období souvisí. Právě od nevědomosti a nechápání procesů řízení pocházely nekonečné spory o příčinách porážky SSSR v roce 1941, o příčinách úpadku sovětského automobilového průmyslu atd. atd.
Celina a kultura – změna směru propagandy
Osvojování celin s sebou přineslo ještě jeden fakt a sice ten, že SSSR se sám vzdal propagandy převahy sovětského způsobu života a sovětské ekonomiky prostřednictvím smysluplného(obsahového) srovnávání se západním způsobem života. Sovětská filmová klasika a její mistrovská díla jako např. film „Cirkus“, která velmi názorně prezentovala tento princip propagandy, se přestala produkovat. V post-stalinské éře byla sovětská kinematografie orientována principem „nadávat na západní způsob života jen z principu“, jen se prezentoval jako špatný, aniž se odhalovala podstata této špatnosti či klamu (úvěrového hospodářství) a na druhé straně nekriticky chválit sovětský způsob života. Tento typ prezentování informací je založen na principu „od protikladu“. Tj. sovětská propaganda začala dosahovat opačných cílů, než deklarovala. Postupně tak sovětská kinematografie a obecně celé umění začalo ve své tvorbě prosazovat obdiv vůči Západu a přinesla i myšlenku ohledně neschopnosti sovětské ekonomiky poskytnout svému obyvatelstvu možnosti naplnění základních lidských potřeb, začala pracovat proti vlastnímu způsobu života.
Výše uvedené je dobře patrné na filmu z roku 1958 – „Ivan Brovkin na celině“ (režisér: Ivan Lukinskij, autor scénáře: George Midvani). Film, který se stal kultovní klasikou v SSSR, byl propagandisticky koncipován jako odpověď, která uváděla na pravou míru „stagnaci“ a „tmářství“, které byly dávány do souvislosti s Chruščovou politikou obdělávání celin. Signifikantní sekvence tohoto filmu, která ve skutečnosti definovala nový propagandistický koncept a skutečnou ideologii filmu je ta, ve které hlavní postava, velitel pracovní brigády Ivan Brovkin jde v doprovodu člena svého týmu nakoupit látku na obleky pro členy své brigády.
Z tohoto dialogu (ohledně kvality, množství a ceny vybírané látky) mezi nakupujícími a prodávajícím, který může sloužit jako typová ukázka tohoto způsobu propagandistické manipulace a ve kterém hraje roli každý detail, lze vyčíst následující sdělení:
- Péče o řadové lidi byla na velmi nízké úrovni, a proto si mohli jen zřídka kdy koupit kvalitní materiály na své oblečení. Ty jsou tak u obchodníka umístěny nikoliv „po ruce“ (nejpřístupnější regály, kde jsou umístěny často prodávané materiály), ale v horních policích, tam, kam pro ně jde obchodník jen zřídka.
- Kvalitnější materiály si mohli dovolit kupit pouze majetnější občané nebo např. hudebníci v restauracích, kteří ke své práci kvalitnější oblečení potřebovali.
- Když se prodávající dozvěděl, že nakupující jsou pracovníci z celin, byl potěšen, protože věděl, že tito pracující jsou placeni daleko lépe než řadoví zemědělci.
- Pracující na celinách si tak (údajně) mohli dovolit koupit nejen dražší materiál, ale mohli si dovolit koupit materiál na dva obleky, což byl pro běžnou populaci v SSSR tehdejší doby neslýchaný luxus.
Ale v této scéně se objevil ještě jeden klíčový moment. A totiž ta zdánlivě bezvýznamná epizoda, ve které prodávající dává na pult drahou látku a s nádechem nadšení kupujícím sděluje, že tento materiál je z dovozu a to (světe div se) z Číny. Z logiky rozhoru tak vyplývá klíčové sdělení – Sovětský svaz, přes veškerou svou hospodářskou sílu není schopen zajistit pro své občany kvalitní materiál na jejich oblečení a ti, pokud už jsou si takovýto materiál schopni zakoupit, musí volit materiál z dovozu, přičemž takovýto materiál je schopna vyrobit i Čína, země ve která právě skončila občanská válka, průmysl je v žalostném stavu a přesto je schopen produkovat to, co SSSR nikoliv. Toto je ta klíčová myšlenka, kterou tento film vštěpoval do myslí svých diváků. Generace sovětských lidí (bohužel) vyrostly na přesvědčení, že to odpovídá realitě. Nebylo žádnou náhodou, že slovo, které nadlouho zakořenilo ve slovníku a které bylo chápáno jako synonymum pro kvalitu bylo slovo „dovoz“. Bohužel byl potřebný kolaps Sovětského svazu k tomu, aby si lidé uvědomili, že o i přes veškerou snahu strany a vlády SSSR o umělé snižování kvality sovětské produkce, byla i tak velká většina této produkce slušné kvality. Jinou věcí pak bylo, jak s touto kvalitou bylo dále nakládáno.
Nebylo to ale jenom zemědělství, kterému Chruščov uštědřil těžké rány.
Související materiály:
Dokument: Z dokladu prezídia UV KSSS na říjnovém zasedání KSSS roku 1964
Zdroj: http://leva-net.webnode.cz/products/zapad-a-sssr-jak-ve-skutecnosti-probihala-studena-valka-1-/
Předchozí:
3 Comments on “Chruščov a celina aneb: Západ a SSSR – jak ve skutečnosti probíhala „studená válka“ (2)”