Jak se ztrácí a získává státní suverenita aneb: Západ a SSSR – jak ve skutečnosti probíhala „studená válka“ (1)

Autor: V.V. Pjakin
15.5. 2013

Když se rozhlížíme po světovém dění, můžeme mnohdy vidět zvláštní věc, kdy se nejeden státník či politik začne chovat způsobem, kdy doslova škodí nejen sobě, ale i své zemi. Jedním z takových případů může být minulý prezident Francie Nicolas Sarkozy, kdy se můžeme ptát, jaký zájem jej přivedl do války proti Libyi, do války, která celou zemi zatáhla do dalších sporů i s dalšími africkými zeměmi. Francie si z této války odnesla zejména ekonomické problémy, zvýšení nelegálního přistěhovalectví a celou řadu dalších problémů a sám Sarkozy ztratil na popularitě natolik, že nejen že neuspěl v následujících prezidentských volbách, ale dostal se do konfliktu i s trestním právem. Nicméně přes tuto zkušenost, nově zvolený nástupce Sarkozyho, prezident F. Hollande pokračuje v této sebevražedné politice i nadále.

Příkladů takového nelogického chování světových politiků bychom mohli najít celou řadu. Jsou natolik zvláštní, že je nelze vysvětlit pouze osobními (ne)kvalitami jejich aktérů, jejich mocenskou svévolí či krátkozrakostí. Tím bychom mohli vysvětlit jednotlivý případ, nikoliv situaci, kterou můžeme často pozorovat, situaci, kdy v čele různých zemí a národů stojí zejména takoví lidé, kteří projevují výše uvedené vlastnosti a nelogické chování. To přivádí k otázce, zda za tím neexistuje nějaký zájmový systém, který k moci záměrně přivádí lidi s výše zmíněnými charakteristikami. A skutečnost, kdy řada po sobě následujících, sebedestruktivních národních vlád prokazatelně pracuje proti zájmům zemí, které řídí, pak rozšiřuje naši otázku v tom smyslu, zda tyto země a jejich vlády jsou skutečně suverénní.

Převážná většina obyvatel se domnívá, že suverénní je taková země, kdy její správa je řízena vládou a prezidentem, kteří byli do svých úřadů zvoleni demokratickými volbami obyvatel této země nebo zemi řídí jiný monarcha, manažer či diktátor, jehož legitimita není většinou obyvatelstva zpochybňována. Vycházeje z tohoto úhlu pohledu, mnoho obyvatel často přemýšlí o tom, proč je vedení jejich země v oblasti domácí i zahraniční politiky tak nekompetentní či neadekvátní.

Lidé, kteří se zabývají otázkami řízení společnosti, mnohdy vidí některé souvislosti a propojení chování své vlády s nadnárodními zájmy a ovlivňováním této vlády ze strany cizích zemí natolik zřetelně, až to vyvolává dojem existence nějakého „světového spiknutí“. V takovém případě o konkrétním politikovi, který evidentně pracuje ke škodě vlastního státu prohlásí, že se jedná o zrádce národních zájmů, ať již jej do cizích zájmů rekrutoval kdokoliv.

Společenské diskuse o suverenitě Ruska se obvykle omezují jen na konstatování toho, že Gorbačov zradil svrchovanost Sovětského svazu, což následně přineslo Rusku společenské poměry podobné studené okupaci ze strany USA/UK.

Nicméně tento přístup neodpovídá na otázku, jak se mohlo jednomu zrádci podařit zbavit celý národ suverenity a následně se i vyhnout důsledkům tohoto činu. A nevysvětluje to podstatu toho, v čem suverenita země spočívá, neboli najít takový úhel pohledu na problematiku, ze kterého by bylo možné pochopit, co měl vlastně na mysli tiskový mluvčí prezidenta RF V.V.Putina, když v pořadu „Nedělní noc“ s Vladimírem Solovjevem na TV kanálu „Rossija 1“ 14.dubna 2013 prohlásil: „Rusko je jednou z mála zemí na světě, která může říct – jsme suverénní stát. Ani politicky ani ekonomicky nejsme závislí na žádné jiné zemi.“

Ačkoliv to mnohým může připadat jako paradoxní, právě období řízení státu V.V.Putinem lze nejlépe charakterizovat výše uvedeným vyjádřením tiskového mluvčího jako velmi přesnou definicí opětovného dosažení nezávislosti Ruska. Pro plné pochopení je nezbytné znát, jak se řídí sociální supersystémy, státní hospodářství ve smyslu státní svrchovanosti – suverénnosti a nezávislosti. Pak nebude nadále hádankou ani sebevražedné chování bývalého francouzského prezidenta Sarkozyho, ani svévolné řízení sovětského státu prvním tajemníkem KSSS N.S.Chruščovem.

Kozma Prutkov napsal: „Mnoha věcem nerozumíme nikoliv proto, že máme nesprávné poznatky nebo náš rozum je mdlý, ale proto, že zkoumané věci nezapadají do rámce našich vědomostních konceptů.“

Řízení sociálních procesů dosud bohužel většinou nepatří do okruhu vědomostních konceptů nejen řadových občanů, ale ani většiny politicky aktivního obyvatelstva. Nicméně, život vyžaduje rozšiřování kruhu poznání a zařazení do něj i vědomostí o řízení procesů probíhajících v sociálních supersystémech a jejich udržitelnosti. Je nutné osvojit si axiom, že stabilní (ve smyslu předvídatelnosti) řízení jakéhokoliv objektu, tím více sociálního supersystému v podobě státu, je možné pouze realizací plné funkce řízení. A realizace plné funkce řízení je možná jen v případě, pokud stabilně ve společnosti funguje všech pět typů sociální moci a řízení je realizováno na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení.
 

Plná funkce řízení

Plná funkce řízení (PFR) popisuje cirkulaci informací v procesu řízení od okamžiku, kdy subjekt řízení (ten kdo řízení provádí) definuje vektor svých cílů, až do chvíle jejich uskutečnění. PFR lze popsat následující posloupností dějů (aktivit manžera – subjektu řízení):

1. Identifikace (rozpoznání) nových faktorů (tlaků) prostředí (faktory, které vyžadují pozornost, reakci subjektu)

2. Formování stereotypu (metodiky) rozpoznávání takových faktorů pro budoucnost.

3. Komparace (porovnání) identifikovaného faktoru s vlastním vektorem (hierarchií) cílů z hlediska jeho významu – použitelnosti.

4. Formování koncepce řízení, udržitelné ve smyslu predikce (prognózy vývoje).

5. Organizace hierarchie řídících struktur a algoritmů (postupů) sloužících na dosažení vytýčených cílů.

6. Dohled nad těmito realizačními strukturami a řízení jejich koordinace (součinnost).

7. Likvidace vytvořených struktur v případě dosažení stanovených cílů, případné ztráty kontroly nad nimi nebo

jejich udržování (v operativním stavu) s perspektivou jejich využití při realizaci dalších (dílčích) cílů.

Pět typů sociální moci

Na soudobých školách se učí, že jsou 3 formy sociální moci – zákonodárná výkonná a soudní. Pouze na fakultách masmediální komunikace se přednáší, že ve skutečnosti jsou 4 formy moci, kdy tou čtvrtou je mediální moc.

Typů sociální moci je ve skutečnosti pět a jsou to tyto (seřazeno hierarchicky):

1. konceptuální

2. ideologická

3. zákonodárná

4. výkonná

5. soudní

Zastřešující a směrodatná Koncepce (ego-, nebo ne-ego-centrická) je zprostředkovaná (naplňovaná) pomocí kontrolovaného (účelově modifikovaného) převzetí (nebo i vyvinutí nové) Ideologie (filozofie, “náboženství“) zohledňující aktuální stav a tendence vývoje v cílové skupině (společnost, stát). Zákony (právní předpisy) jsou následně schvalovány pod vlivem přijaté ideologie. Zákony jsou vždy druhotné ve vztahu ke koncepci – co je v jedné koncepci tolerováno nebo podporováno, je v jiné koncepci vnímáno trestným činem. Moc výkonná je uskutečňována na základě ideologicky implementovaného (např. demokraticky schváleného) právního systému zákonů již plně automaticky a kruh nepřímého (samosvorného) řízení se uzavírá (spojovacím článkem v podobě státního zastupitelství) soudnictvím, chránícím koncepci panující v systému před vtržením cizí koncepce.

Většina začíná obvykle vnímat/realizovat řízení až od pátého kroku PFR. To „obvykle“ se v plné míře týká státní správy a projevuje se v tom, že všechny procesy řízení ve státě se nachází ve stavu permanentní krize, státní struktury se vždy ukazují nepřipravené k „najednou“ vzniklým „výzvám doby“ a jsou schopny reagovat pouze formou vytváření dalších byrokratických struktur, které situaci často spíše jen zhoršují, než aby přinášely řešení, nehledě k nárůstu celkové administrativní zátěže. Místo toho, aby se řídící struktury zaměřily na vyšší etapy PFR a investovaly systémové zdroje a prostředky do prognózování a plánování potřebných změn, potýkají se stále více s důsledky nárůstu byrokracie, které si vyžadují stále narůstající finanční a organizační zátěž s nic neřešícím cílem – vůbec udržet stávající správní systém při životě.

Dle závěrů politologů (Alexej Levchenko – „Úředníci přetížili Rusko“ Gazeta.ru, 19.03.2009), v SSSR v roce 1981 tvořilo politickou třídu obyvatelstva (byrokratická nomenklatura + vojenství) cca 0.1% populace (asi 400 tisíc lidí z 300 milionové populace). V Rusku v roce 2000 pak tuto politickou třídu tvořilo cca 0.8% procenta populace (asi 1.2 milionů lidí ze 145 milionové populace). Avšak do roku 2009 došlo v Rusku k ohromující změně, když velikost této politické třídy (rozuměj byrokracie) se zvětšila na 3 miliony lidí, při současném poklesu počtu obyvatel a tak tato skupina obyvatel tvořila již cca 2% populace. Tento jev můžeme chápat jako byrokratické přetížení společnosti.

Bohužel, po roce 2009 pokračoval nárůst byrokracie a v roce 2012 dosáhl vůbec největší úrovně, když státní aparát podle statistiků Rosstatu dosáhl velikosti 1.6 milionů lidí. (Pro srovnání – v roce 1982, v době kdy SSSR tvořilo kromě Ruska dalších 14 republik, byla velikost státního aparátu považována za ohromnou, když byla tvořena cca 2,5 miliony lidí). A to podle expertíz, když sečteme všechny dnešní poslance – federální, regionální a místní, dále ministerstva a státní instituce a jejich regionální kanceláře, všechny krajské a obecní správy, zaměstnance mnoha regulačních agentur, sociálních fondů a všech jejich nafouklých aparátů, dojdeme k číslu 6 milionů lidí umístěných v byrokracii. („Úředníků je mnoho, jsou drazí a zbyteční“ – Vedomosti.ru 31.07.2012.)

Jak vidíme, počet státních úředníků narostl, počet obyvatel poklesl a přitom se kvalitativní stav řízení společnosti (se všemi důsledky pro obyvatelstvo z toho plynoucími) dostal do téměř neúnosně zoufalého stavu.

Analýza této situace ukázala, že první čtyři etapy PFR nejsou státní správou vůbec uskutečňovány. Nicméně pokud i za této situace stát ještě nezanikl, ukazuje to na fakt, že zmíněné první čtyři etapy neprovádí státní aparát, ale nějaké nadnárodní struktury řízení. Takové převzetí řízení státu je však možné pouze v podmínkách, kdy se skrz systémy státní moci realizuje řízení cizí konceptuální moci. Jde o to, že na každé prioritě zobecněných prostředků řízení existují (z pohledu státu) jak vnější nebezpečí, tak i vnitřní.

Šest priorit zobecněných prostředků řízení

(či agrese – dle použití)

1. Konceptuální, metodologická – hierarchicky nejvyšší úroveň řízení, jde v ní o ovládání tvorby kulturologických matric – série poskládaných systémů symbolů, se specializovanými vzájemnými vztahy, charakteristickými pro danou/ovládanou kulturu. Tyto prostředky vytvářejí v podvědomí jednotlivců i cílových skupin příslušné/žádoucí předpřipravené příběhy/vzory jednání v obrazech či podobenstvích. Umožňují řízení dlouhodobých vzorců chování pomocí příběhů v náboženství, rozhlase, filmech, médiích.

Ovládnutí metodologie zpracování informací patří k první prioritě v útoku proti zájmovým objektům a táhne se jako červená nit všemi ostatními info-technologickými způsoby komunikace (při zneužití se dezinterpretační způsoby komunikace/vzdělávání mění na – dezinformační způsoby vedení války).

2. Chronologická – jejich podstatou jsou záměrné změny v časové posloupnosti událostí v historii (minulosti) lidské společnosti. V tomto smyslu lze historii chápat jako korporátní interpretaci dějinných faktů subjektem řízení vzhledem na žádoucí ovlivnění objektu řízení – cílovou skupinu populace. Jinak řečeno – jde o záměnu úrovní chápání vztahů mezi fakty (faktologií) – lapidárně řečeno: „Nejde až tolik o to, čemu rozumíme (co víme), ale jako tomu rozumíme (v jakých souvislostech)!“

„Všechno může být na jisté úrovni chápání pravdou.“ Finta spočívá v odhadu úrovně chápání řízeného objektu a tomu na míru přizpůsobeného namixování kokteilu pravd, polopravd a lží s cílem získání statisticky většinové kontroly nad v podvědomí (a často i vědomí) cílové skupiny.

3. Ideologická, faktologická (technologická) – různé konfese, náboženství, filozofie, paradigmata, to vše jsou formy, kterými se koncepce informační/mystifikační pyramidy moci zadržování/filtrování (dez)informací implikuje do podvědomí jednotlivců, kolektivů i davů. Systém dogmat a „zasvěcování“ – hierarchické systémy poskytování informací, v tomto smyslu i vědy a vzdělávání – skrze hierarchii titulů, „autorských práv“, atd. Při práci s davy jsou dodnes prakticky nejvíce využívány zejména masmediální prostředky komunikace jako televize, kino, rozhlas, (o internet se dnes vede boj).

4. Kreditně-finanční – zejména úročení, fiat money (nekryté peníze) a jejich deriváty. Dosud panující biblická koncepce je v této oblasti založena na doktríně Deuteronomium-Izajáš:

„Svému bratrovi nebudeš půjčovat na úrok, na žádný úrok ani za stříbro, ani za pokrm, ani za cokoliv, co se půjčuje na úrok. Cizincům však můžeš půjčovat na úrok, ale svému bratrovi na úrok půjčovat nemůžeš, aby ti Hospodin, tvůj bůh, požehnal ve všem, k čemu přiložíš svoji ruku na zemi, kterou jdeš obsadit.“ – Deuteronomium 23:19 – 20

„…budeš půjčovat mnohým národům, ale sám si nebudeš muset půjčovat. Hospodin tě učiní hlavou a ne ocasem, budeš vždy stoupat výš a neklesneš níž, pokud budeš poslouchat příkazy Hospodina, svého boha, které ti dnes uděluji, aby jsi je přísně dodržoval.“ – Deuteronomium 28:12

„Cizinci postaví tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Národy a království, které by ti nesloužily, zahynou. Takovéto národy propadnou úplné zkáze.“ – Starý zákon, Izajáš 60:10 — 12

Jedná se o krátce a jednoduše formulovanou sociologickou doktrínu sloužící na koncentrování k výkonu moci potřebných prostředků. Jde v ní o zabezpečení zdrojů do rukou administrátorů/ředitelů procesu globálního řízení (fašizace) společnosti a dalších možností, vyplývajících z kontroly trhů a burz širokou paletou prostředků až po masmédia.

5. Prostředky přímé genocidy – alkohol, tabák a ostatní druhy drog, některá očkování a kosmetika + některé druhy vysokofrekvenční, stereotypní či monotónní hudby. Vzniká tak psychická i fyzická závislost obětí, následují sebevraždy, ale hlavně vyšachování přirozených mechanizmů základní obranyschopnosti psychohygieny jedince. Jde o vstupní bránu do podvědomí cílové skupiny populace. Statisticky identifikované, vyhodnocené a řízené stereotypy, kolektivně-individuální psychózy umožňují následnou efektivnější kontrolu (případně paralýzu nebo eliminaci) ve vyšších, vojenských prioritách státních zájmů cílové společnosti.

6. Klasické tzv. horké zbraně – zbraně „od nožů po rakety“, jsou používány v podstatě pouze výjimečně v porovnání s ostatními prostředky komunikace (vedení války). Používají se většinou pouze na operativní korekce výkyvů tendencí dlouhodobě kontrolovaných řídícími zásahy (manévry) uskutečňovanými v rámci prostředků 3. – 4. kategorie. Zejména soudobé operace řízení globální i lokální politiky, postavené na prostředcích 5. a hlavně 6. kategorie, jsou nákladné, rizikové a poměrně neefektivní.

Podcenění nebo ignorování interních hrozeb na vyšších prioritách řízení vede k tomu, že řízení státem přebírá konceptuálně silné nadstátní (vněstátní) řízení. V takových podmínkách může vzniknout situace, kdy na úrovni faktologické (ideologické) priority jsou deklarovány jedny cíle, ale reálně státní systém řízení bude pracovat na dosažení naprosto jiných cílů. Právě to se stalo v SSSR po smrti/vraždě Stalina.

Stejným způsobem se obnovuje suverenita státu: vnitřní konceptuální moc přebírá řízení na vyšších prioritách řízení a začíná ovlivňovat ostatní druhy moci, a prostřednictvím všech priorit řízení při určitém vnějším zdání prodloužení předchozího kursu, realizuje odluku státního řízení od vnějšího řízení (vnější konceptuální moci).

V tomto smyslu, ten nápor politických vášní, který nyní bují ve světě i v Rusku, je spojen s tím, že ruský státník V.Putin realizoval konceptuální odluku RF, tj. změnil koncepci rozvoje ruské státnosti z cíle být surovinovým přídavkem Západu na cíl vytvoření suverénního nezávislého státu, subjektu globální politiky. V současné době probíhá odluka RF od nadnárodního řízení na úrovni zákonodárné moci.

Něco podobného nynější situaci bylo v SSSR v době Chruščovovy vlády, kdy se pod jeho vedením začala rovněž realizovat změna na konceptuální úrovni řízení země. Chruščov a spol. začali po smrti Stalina realizovat principy jiné, protiruské konceptuální moci, jejímiž přívrženci byli po celou dobu.

Mohlo k tomu dojít proto, že po jejich uchvácení moci (po cca 5-letém období vnitrostranických, mocenských bojů), nebyly široké masy lidí schopny identifikovat tuto konceptuální změnu státní politiky SSSR, z toho důvodu, že oficiální ideologií SSSR byl stále marxismus – vnitřní nebezpečí na úrovni vyšší (metodologické) priority. Ideologie je však hierarchicky až třetí úroveň řízení, takže Chruščovem zahájené změny na konceptuální úrovni nebyly pro většinu populace rozpoznatelné. Marxistickou terminologii používal jak Stalin při realizaci politiky budování skutečného socializmu, tak i odpůrci jeho politiky (kryptotrockisté), kteří ve všech oblastech pracovali proti získání státní suverenity a budování skutečného socializmu.

Tato změna koncepce však přesto posléze nabyla naprosto viditelné rozměry a to v podobě trockisty zahájeného útoku proti Stalinovi v podobě obvinění z kultu osobnosti. Právě trockisté následně obvinili Stalina ze „stalinských“ represí, přičemž to byli oni, kdo tyto represe ve skutečnosti prováděl. Chruščov, který vystoupil s obviněním „stalinských“ represí, zjevně nemohl zapomenout, jak mu Stalin odpověděl: „Vzpamatuj se, hlupáku!“ v reakci na jeho žádost o navýšení limitů represí pro 1. kategorii (popravu) a další kategorie (Chruščov byl ve 30. letech předsedou moskevské oblastní komise, p.p.). Přítomnost trockistů ve státním řízení, i po Trockého osobní porážce, byla dána tím, že do vyšších funkcí byli vybráni a páteř mladého sovětského státu tvořili profesionální revolucionáři, kteří se do Ruska dostali lodí z USA s Trockým a s Leninem v zapečetěném vlaku ze Švýcarska. Drtivá většina těch, kdo takto přijel do Ruska, se stali členy RSDSP až těsně před revolucí.

Stalin byl se svým vlasteneckým přesvědčením „bílou vránou“ mezi těmito „zapálenými revolucionáři“, proto veřejné ideologické distancování se od marxizmu mohlo pro Stalina reálně skončit tím, že by se stal obětí nějakých „?-ských“ represí a nyní fungující spolek „Memorial“ by ho počítal k nevinným obětem těchto represí. Trockisté všech druhů nenávidí Stalina zejména za to, že se projevil jako konceptuálně gramotný politik a vůdce, který dokázal marxistickou ideologii převzít a využít ji ve prospěch společnosti a pro potřeby budování suverénního státu a přinutil tak v realitě trockisty-marxisty pracovat na zájmy SSSR-Ruska a jeho obyvatel.

Po Stalinově smrti trockisté (marxisté i jiní) začali provádět politiku budování davově-„elitární“ společnosti, ale protože to nešlo udělat přes noc, bylo nutné po nějakou dobu předstírat, že se pokračuje v kurzu budování skutečného socializmu, při tom však byly vytvářeny podmínky návratu k davově-„elitární“ společnosti a kapitalizmu. Tato fáze se protáhla až do roku 1985, kdy se aktivní restrukturalizace (manévru perestrojky) sovětské společnosti chopil Michail Gorbačov, jemuž připadla úloha završení změn silným manévrem. Mimochodem za povšimnutí stojí fakt, že Gorbačov zahájil celý tento závěrečný manévr (jednoduše řečeno – přechod od socialismu ke kapitalismu) pod heslem „více socialismu“. Z toho lze usuzovat, že ani po 32 letech od Stalinovy smrti nepřistoupili trockisté k tomu, aby obyvatelstvu řekli pravdu o povaze nadcházejících změn a celý manévr zahájili další grandiózní, celospolečenskou lží. Byli si evidentně vědomi rizik, která byla spojena s tím, že kdyby obyvatelstvo znalo skutečné cíle Gorbačovovy perestrojky, vystoupili by proti a zřejmě by procesu zabránili. Na začátku tohoto přechodu od Stalinova socialismu k davově-„elitárnímu“ kapitalismu stála osoba zatvrzelého trockisty Chruščova a proto se nyní vraťme k tomu, co se po Stalinově smrti (1953) v SSSR skutečně odehrálo.

Cíle „studené války“

Významnou roli v organizaci revoluce roku 1917 sehrály zahraniční síly, jejichž hlavním cílem bylo udělat z Ruska surovinový přídavek Západu. Tento záměr byl zmařen ve chvíli, kdy se k moci dostal Stalin, který zásadním způsobem změnil směřování Ruska-SSSR, když zemi vymanil z područí nadnárodních zájmů a učinil z ní subjekt globální politiky. Tato Stalinova role je dnes historiky již docela dobře pochopena. Co však není dostatečně objasněno je to, jak mohlo po Stalinově smrti dojít k obrácenému vývoji společnosti, kdy se z vítěze druhé světové války, supervelmoci, která se významně podílela na globální politice, stala poražená země, která byla rozkouskována na menší státy regionálního významu a stala se tak skutečně jakýmsi surovinovým přídavkem „vyspělého Západu“. Tento proces bývá většinou zjednodušeně vysvětlován tak, že sovětský systém nebyl od samého počátku životaschopný, navíc zkombinovaný s osobními pochybeními jeho vůdců, kteří tak zapříčinili selhání jak ve vnitřní, tak i v zahraniční politice, která byla motivována protilidskou podstatou celého systému. Nicméně toto vysvětlení je nejen nesprávné, ale ve skutečnosti je chybné ve své podstatě, neboť zakrývá podstatu kauzálních souvislostí a vztahů mezi jednotlivými relevantními ději – řízenými společenskými procesy a interpretuje fakta nelogickým způsobem, kdy nejsou vzájemně provázána a výklad tak neumožňuje skutečné pochopení souvislostí proběhlých událostí ve správném kontextu.

Pokud se na události po smrti Stalina podívat v celostnosti, stane se pochopitelným a naprosto zřejmým, že k moci se dostali lidé, kteří obnovili politiku zahraničních organizátorů VŘSR na přeorientování Ruska-SSSR na surovinový přídavek Západu. Tento transformační proces trval od roku 1953 do roku 1991, tedy 37 let, a takto dlouho zejména proto, že v období Stalina se v zemi narodilo několik generací lidí, kteří byli vychováni v duchu upřímného přívrženectví myšlence budování komunizmu. Upřímní přívrženci budování komunismu vstoupili do všech sociálně-ekonomických sfér společnosti a svou činností pokračovali ve Stalinově politice i po jeho smrti. Vůdci SSSR po smrti Stalina nemohli veřejně prohlásit, že kurz na vybudování mocné supervelmoci a komunizmu mění na kurz proměny Ruska v surovinový přídavek Západu a obnovení davově-„elitárních“ vztahů ve společnosti. To by přivedlo k takovým procesům jak uvnitř země, tak v celém světě, které by reálně mohly přivést buď k vybudování globálního komunizmu, nebo k likvidaci současné civilizace na planetě. V libovolném případě, Globální prediktor by prohrál a takový vývoj situace nemohl dopustit. Proto dokonce silný manévr perestrojky byl spuštěn lživým sloganem „Více socializmu“. Ale před uskutečněním tohoto manévru bylo nutné období, v jehož průběhu by společnost byla připravena k provedení manévru. Byla nutná doba, během které:

• by v SSSR i ve světě proběhla dostatečně účinná diskreditační kampaň samotné myšlenky komunismu;
• by v SSSR ve státní správě byla nahrazena generace přívrženců budování komunismu a vlastenců za přívržence davově-„elitární“ společnosti a proměny Ruska v surovinový přídavek Západu, dle čehož
• by byly změněny osnovy vzdělávacího systému.  

Ale protože realizace všech těch cílů vyžadovala čas, bylo nutné, aby kapitalistický systém existující ve světě, nejen po celou dobu vydržel, ale byl alespoň vnějškově podobný na sílu, rovnou SSSR a zemím socialistického bloku. A s tímto měl kapitalistický systém celou druhou polovinu 20. století vážný problém. Národně-osvobozenecké hnutí, které vzniklo ve světě po druhé sv. válce, přivedlo ke krachu světový koloniální systém, což nejen zbavilo západní „rozvinuté“ země zdrojů nutných k existenci, ale vytvořilo i vážné předpoklady pro vytvoření skutečně celosvětového systému socializmu. V těch podmínkách bylo Globálnímu prediktoru (GP) nutné řešit několik úloh najednou:

• ukončení socialistických změn v SSSR;
• zabránění vytvoření mezinárodního socialistického systému;
• zajistit západním „rozvinutým“ zemím dostatek zdrojů pro imitaci prosperity a konfrontace s SSSR na dobu, než bude SSSR zničen.  

Všechny tyto úkoly bylo možné a nutné řešit výlučně na úkor samotného SSSR.

Hlavní úkol – změnit morálku lidí

Chruščov a jeho skupina se do plnění těchto úkolů pustili s plnou vervou a entuziasmem. Své úsilí nasměrovali do všech směrů života společnosti, nicméně jedním z nejprioritnějších se stala změna obsahů morálních norem ve výchově a vzdělávání nových generací.

V oblasti vzdělávání tak byl postupně a trvale měněn obsah výuky, když například byly z učebních osnov vypuštěny předměty jako logika a ústava, vědomosti nezbytné k tomu, být schopen chápat obecné děje v širších souvislostech a umět rozlišovat společenské jevy a procesy a jejich souvislosti. Bylo tak činěno s vědomím toho, že pouze lidé, kteří si dokáží o svém okolí utvořit dostatečně logicky uspořádaný popis reality, jsou schopni se ubránit manipulacím a velmi obtížně, ne-li vůbec je možné je ovládat. A o takové lidi samozřejmě ze strany nových vůdců země zájem nebyl. Zájem byl o ty, kteří byli (aniž by si to sami plně uvědomovali) připraveni loutkovému řízení ze strany svých nadřízených. Zároveň s tímto typem vzdělávání byl kladen velký důraz na psychologickou manipulaci v tom smyslu, že byl v mladých lidech systematicky budován komplex méněcennosti, ublíženectví a hanby za své ruské dědictví a jeho věčné zaostávání a pokulhávání za pokrokovým a osvíceným Západem. Za příklad takovéto manipulace uveďme zneužívání literatury, která by měla být plnohodnotným vzdělávacím předmětem, který se podílí na formování morálních a etických hodnot člověka. Řeč je o básni „Sbohem špinavé Rusko“, jejíž autorství bylo připsáno M.Lermontovu, ačkoliv pro ty, kdo mu autorství přiřadil a zařadil báseň do učebních osnov, nemohlo být tajemstvím, že práce nepocházela z pera básníka.

Výzkumníci se shodují v tom, že s největší pravděpodobností autorem této „básně“, která se objevila až 32 let po smrti Lermontova, byl Dmitrij Minaev, básník „Jiskry“, imitátor, který ve svém „díle“ převzal myšlenky z dřívějších aristokratických dob a přepsal je v duchu liberalismu, ve smyslu – nic nám není svaté. V tomto smyslu „opravil“ i díla jako Evžen Oněgin, Hoře z rozumu, Mrtvé duše, Démon a další. D.D.Minaev psal tyto své parodie a epigramy v podobném duchu jako je napsána zmíněná báseň. Lze to dokumentovat stejnými stylistickými obraty.

Báseň „Sbohem špinavé Rusko“ se poprvé objevila v dopise P.I.Barteneva P.A.Efaimovi ze dne 9.3.1873 s poznámkou – „zkopírováno z originálu“. Dílo, na které se Bartenev odkazoval, se samozřejmě nedochovalo. Mimo toho, profesionální historik, archeolog a bibliograf z nějakého důvodu nikdy více o tomto původním rukopise, (ze kterého báseň převzal) nic neřekl, ani kde se s ním seznámil, ani kde je uložen. Pro člověka, který celý svůj život vyhledával a publikoval neznámé materiály, literární a životopisné dokumenty o ruských spisovatelích není možno takovýto přístup považovat jen za neprofesionální utajování zdrojových pramenů.

Tato zdrženlivost měla své důsledky. V roce 1955 byl publikován dopis stejného Barteneva N.V.Putjatovovi, napsaný nejpozději v roce 1877 (rok po smrti Putjatova), ale s mírně odlišnou poznámkou: „podle Lermontovova rukopisu“. Zdá se tedy, že tento dovětek napovídá tomu, že ve 20. století se někdo hodně snažil o to, aby autorství této básně bylo připsáno Lermontovovi. Vydavatelé souborného Lermontovova díla z roku 1961 však, ať již nevědomky nebo právě naopak, s cílem informovat čtenáře o tom, že diskutovaná báseň je podvrh, vložili do něj i Lermontovovů rukopis „Vlast“ (vydání 1., str. 706). A nic tak lépe neodhaluje podvrh, jako srovnání s básní Lermontova.

A dále, na to, že až ve 20. století bylo dovětkem falešně přidáno jméno autora, ukazuje i ta skutečnost, že v roce 1890 stejný Bartenev publikoval ještě jednu, další verzi inkriminované básně (mimochodem – všechny tři verze se od sebe odlišují) a to v časopise „Ruské archivy“, kde byl zase uveden tento dovětek: „zapsáno podle slov soudobého básníka“.

První verze této básně byla publikována v časopise „Ruský starověk“, číslo 12 – v roce 1887, kdy ji vydal P.A.Viskovatov, opět bez uvedení původního pramene a opět to byla textově ještě další, jiná verze. I když se od Bartenevovy verze z roku 1890 lišila pouze v jednom slově. Na tomto místě je nezbytné uvést, že P.I.Bartenev spolupracoval s A.I.Gercenem, který z Londýna za peníze a v zájmu britských bankéřů vedl protiruskou propagandu.

Literární odborníci se aktivně bránili tomu, zahrnout tuto báseň do souborného Lermontovova díla. Nicméně po Stalinově smrti, bez opory mezi vedoucími představiteli SSSR, se tomu tlaku ubránit již nedokázali. K dispozici však jsou informace, které hovoří o tom, že první pokus o zavedení této básně do učebních osnov SSSR byly podniknuty již na počátku 30-tých let, ale tehdy byly tyto pokusy, s mnoha dalšími pokusy jiných rusofóbních autorů, ještě promptně smeteny ze stolu.

Myšlenka zařadit tuto hanlivou báseň do školních učebních osnov se vrátila po Stalinově smrti a masové publikování této básně bylo zahájeno za Chruščova v roce 1961. Proslýchá se, že se tak stalo z vůle ÚV KSSS prostřednictvím Akademie věd. Nicméně kdo jmenovitě za touto myšlenkou stojí a kdo tedy nese odpovědnost za to, že se tato báseň stala jakýmsi literárním kánonem, se dodnes nepodařilo objasnit.

Přiznání nepřítele – porazit SSSR byla nákladná záležitost

V politice a řízení státu bylo cílem post-stalinského vedení zdiskreditovat samotnou myšlenku komunismu a toho evidentně nešlo dosáhnout bez toho, aby vedení státu nezačalo vědomě a adekvátně „chybovat“ v řízení státu s doprovodným protěžováním zastánců transformace společnosti do davově-„elitární“ podoby.

V tomto skrytém sabotování je nutné hledat vysvětlení Chruščovova svévolnictví a ignorování rad a doporučení odborníků. Tímto způsobem se postupně zbavil velkého množství zděděných stalinských specialistů a promrhal ekonomický potenciál země na realizaci ekonomických nesmyslů jako např. zemědělský program obhospodařování celiny. Tímtéž principem byla motivována i následující Brežněvova doba celospolečenské stagnace, kdy byly systematicky potenciál země i iniciativy obyvatelstva utápěny v moři byrokracie a na vedoucí místa byli úmyslně jmenování neadekvátní lidé.

Ve své podstatě, SSSR v chruščovsko-brežněvsko-gorbačovské období vykonal manévr pod názvem „krátký overštag“, kdy Rusko-SSSR, které se pod řízením Stalina odklonilo od magistrálního starozákonního-biblického kurzu globalizace, skrze neustálé odklánění doleva (přeregulování do absurda) vrátilo na starozákonní kurz. Tento návrat na původní směrování vypadá, jakoby celá sovětská éra v historii Ruska byla zbytečná. Nicméně i když má tento manévr přívlastek „krátký“, časově zabral několik desetiletí.

Konfrontace mezi oběma systémy potřebovala nemalé ekonomické zdroje. Sovětská ekonomika zformovaná Stalinem byla natolik soběstačná a životaschopná, že fakt, že Rusko dodnes existuje a nezaniklo jako stát je podmíněn ve velké míře základy, položenými ve všech sférách sociálně-ekonomické činnosti v toto období. V kontrastu, „progresivní“ západní ekonomika nemůže existovat bez okrádání zbytku světa.

Převaha sovětské ekonomiky byla veřejně přiznána dokonce i nepřáteli Ruska. Například, v listopadu roku 1991 v Houstonu (USA) na výročním zasedání Amerického ropného institutu byla jako čestný host pozvána Margaret Thatcherová, tedy v době krátce předtím, než se stala britskou ex-premiérkou. Mimochodem, Margaret Thatcherová byla vzděláním chemik a po nějakou dobu tuto profesi i aktivně prováděla. Na tomto setkání měla M.Thatcherová čistě politický projev v délce cca 45 minut, který by mohl být nadepsán jako „Jak jsme zničili Sovětský svaz“. Ve svém projevu řekla že:

… „Sovětský svaz je země, která představuje vážnou hrozbu pro západní svět. Nemám na mysli vojenskou hrozbu. O tu zde nejde, naše země je dostatečně vyzbrojena, včetně arzenálu jaderných zbraní. Mám na mysli ekonomickou hrozbu. Vzhledem k plánování politiky a zvláštní kombinace morálních a materiálních pobídek byl Sovětský svaz schopen dosáhnout vysoké ekonomické výkonnosti. Procento růstu HDP bylo přibližně dvojnásobné ve srovnání s našimi zeměmi. Když si k tomu připočteme ohromné přírodní bohatství této země a efektivní zemědělskou politiku, měl Sovětský svaz reálnou šanci, vytlačit nás ze světových trhů. Proto jsme neustále jednali tak, abychom oslabovali tento ekonomický potenciál Sovětského svazu a vytvářeli v jeho domácích poměrech problémy a potíže.“ …

(S.Pavlov, „Zpráva M.Thatcherové – Sovětský svaz bylo nezbytné zničit“, http://www.contrtv.ru/common/2025).

Ještě na konci 20. století tak představovala podle Margaret Thatcherové sovětská ekonomika, a to i po tom všem, jak byla v poststalinském období cílevědomě devastována, vážnou hrozbu pro západní svět. Co to vypovídá o možnostech sovětské ekonomiky v době bezprostředně po Stalinově smrti.

-pokračování-

Zdroj:  http://leva-net.webnode.cz/products/zapad-a-sssr-jak-ve-skutecnosti-probihala-studena-valka-1-/