1. Článek „Mlhovina v Andromedě“ – recenze knihy od Devany
2. Audiokniha: Načetla Yveta Rychtaříková, Proud národní hrdosti
3. E-kniha
1. Článek „Hmlovina Andromedy“ (Mlhovina v Andromedě) – recenze knihy od Devany
Od Devana / 07. 07. 2023, Zdroj.
S románom Ivana Antonoviča Jefremova Hmlovina Andromedy som sa prvýkrát stretla pred mnohými rokmi v detskom veku. Dej sa mi páčil rovnako ako aj hlavní hrdinovia, ktorí mi vtedy pripadali veľmi odvážni, ale aj zvláštne vážni. Mnohým veciam a dejom v knihe som však nerozumela a mnohé môj detský rozum nechápal. Nevedela som si predstaviť, ako sa planéta Zem mohla ocitnúť na pokraji zničenia a prečo sa ľudstvo rozhodlo pre radikálnu zmenu. Vtedy v čase môjho detstva sme žili v relatívnom mieri a pokoji. Dnes je však všetko úplne iné.
Dnes sme skutočne ocitli nie vo fiktívnej románovej, ale v reálnej Ére rozdeleného sveta, ktorú takto nazval Ivan A. Jefremov vo svojich románoch Hmlovina Andromedy a Hodina býka.
Dnes viem, že človek aby mohol porozumieť tomu čo sa okolo neho deje, musí nielen vyrásť z detského veku, ale musí rásť aj intelektuálne a duchovne.
Dnes viem, že román, ktorý mi v detstve pripadal ako zaujímavé sci-fi, je v skutočnosti filozofický román s hlbokým humanistickým posolstvom.
Dnes viem, že Hmlovina Andromedy je nielen kronikou histórie ľudstva, ktorej sme súčasťou, ale aj tej, ktorú môžeme ako ľudstvo vytvoriť, ak dokážeme pochopiť význam a zmyslel vlastného života, spoločnosti, celého ľudstva.
Dnes viem, že Ivan Antonovič Jefremov, bol nielen skvelý vedec, spisovateľ, génius svojej doby a vizionár, ale najmä Človek, ktorý ponúkol človeku v Hmlovine Andromedy návod na prežitie ľudstva a na jeho záchranu. Návod na vytvorenie zdravej a funkčnej, ľudsky a sociálne spravodlivej spoločnosti. Spoločnosti, ktorá nám môže v týchto chvíľach pripadať ako niečo veľmi vzdialené a takmer nedosiahnuteľné.
Doba Rozštiepenia našej spoločnosti je spôsobená tým, že aj my sme sa ocitli v obrovskom nebezpečenstve tak, ako posádka hviezdoletu Tantra, ktorá mala zistiť, čo sa stalo s planétou, ktorá sa náhle odmlčala a prerušila spojenie s Veľkým okruhom. Kým pre posádku Tantry sa na ceste späť na Zem od mŕtvej planéty nebezpečenstvom stala ťažko spozorovateľná obrovská „Železná hviezda“, ktorá vesmírnu loď s posádkou pritiahla na svoj temný povrch obrovskou gravitačnou silou, tak pre ľudstvo sa stala rovnakým nebezpečenstvom obrovská príťažlivosť egoizmu, moci, chamtivosti, ktorá zo Zeme vytvára rovnako temné miesto, plné nástrah a nebezpečenstva. Vymaniť sa z príťažlivosti a chápadiel tmy a zla bude nadľudský výkon, ktorý si bude vyžadovať obrovské úsilie, spájanie síl a znalostí, ale aj viery v úspech a dôvery človeka človeku. Inak nás príťažlivosť tmy a zla úplne pohltí a zničí, alebo zraní a paralyzuje tak veľmi, že v nás ostane iba malý náznak skutočného života a náš život sa zmení už iba na pasívne prežívanie – živorenie.
Ale človek je zvláštna bytosť, pretože keď dá prednosť ľudskosti, tak aj v tých najťažších dobách temnoty zla dokáže napredovať a intelektuálne a najmä duchovne rásť a prežíva v ňom to najlepšie, čo človek má a môže dosiahnuť.
Preto sú také dôležité naše sny a vízie, ktoré nám pomáhajú prežiť aj tie najťažšie chvíle, biedu, utrpenie, poníženie, či stratu slobody otroctvo.
Preto je taká dôležitá nádej, ktorá nám dáva silu prekonávať neistotu a strach z budúcnosti.
Preto je taká dôležitá viera v dobro, ktorá nám pomôže ľudskosťou a láskou presvetliť temnotu zla.
Áno, človek je zvláštna, veľmi zvláštna bytosť. Vďaka svojmu intelektu a ľudskosti dokáže vyletieť do duchovných výšav, ale takisto vďaka egoizmu a sebaláske dokáže padnúť veľmi hlboko. To kým sme v súčasnosti, je opísané v predposlednej kapitole románu „Oceľové dvere“, v ktorej historička Veda Kong skúma historické artefakty, ktoré ako najväčšie poklady svojej doby ukryli do obrovskej jaskyne ľudia nášho sveta, z Éry rozdeleného sveta a z doby Rozštiepenia. Našla tam množstvo výdobytkov techniky, rôzne plány a nákresy, rozpadnuté modely počítačov, plnú obrovskú sieň moderných automobilov našej doby, mnoho pokladov v podobe zlata, drahých kameňov a šperkov, ale nič o mravnom a duchovnom vývoji a raste samotného človeka. Napokon objavila pevne zatvorené oceľové dvere a premýšľala čo by za nimi mohlo byť. Či skutočné poklady ľudskosti a ducha človeka, alebo ničivé zbrane. Dvere sa tímu archeológov a historikov nepodarilo otvoriť, pretože jaskyňa sa napokon prepadla aj spolu s miestnosťou s oceľovými dverami. Čo za nimi mohlo byť, si dokážeme zodpovedať aj sami, pretože žijeme v dobe, keď sú tie najničivejšie zbrane cennejšie ako poklady ľudskosti a ducha človeka a cennejšie ako ľudský život aj život celej planéty. A bola to odpoveď na otázku, čo by mohlo byť za oceľovými dverami zavalenej a stratenej miestnosti, ktorá ma primäla premýšľať o tom kým v skutočnosti sme.
Kým teda sme?
Odpoviem starými majskými veršami, ktoré zdobili laboratórnu knižnicu v novom hviezdolete Labuť, letiacom do ďalekého neznámeho vesmíru objaviť nové svety pre človeka.
„Ty, ktorý tu neskôr ukážeš svoju tvár!
Ak tvoj rozum chápe, spýtaš sa:
Kto sme my? Kto sme?
Spýtaj sa rannej zory, spýtaj sa lesa,
spýtaj sa vody, spýtaj sa búrky ,
spýtaj sa lásky.
Spýtaj sa Zeme,
Zeme utrpenia, Zeme lásky.
Kto sme my? My sme Zem!“
Keď pochopíme kým sme, čo je zmyslom nášho života a kam patríme, dokážeme vytvoriť Nový svet pre Človeka a pochopiť Vesmír s jeho tajomstvami. A Hmlovina Andromedy pre nás nebude iba rozprávkovou fikciou.
2. Audiokniha. Čte: Yveta Rychtaříková, Proud národní hrdosti
1. kapitola – Zelená hvězda – 1.část
Slovo autora: „…Ještě neskončilo první časopisecké vydání tohoto románu, když kolem naší planety začaly kroužit umělé družice. Tváří v tvář nezvratné skutečnosti si člověk s radostí uvědomuje, že myšlenky, vložené do základu románu jsou správné…Už během psaní jsem pozměnil dobu děje a přiblížil ji víc k naší epoše. Z počátku se mi zdálo, že gigantická přestavba celé planety a ži-vota, kterou v románě popisuji, nedá se uskutečnit dřív než za tři tisíce let. Přihlížel jsem k celkové historii lidstva, ale nedocenil jsem dostatečně zrychlené tempo technického pokroku, a zejména obrovské možnosti a prakticky neomezenou moc, kterou dá lidstvu komunistická společnost. Při dokončování románu jsem původní časový odstup zkrátil na tisíc let. Ale vypuštění umělých družic Země napovídá, že události, které v románu líčím, mohly by se uskutečnit ještě dříve…“
Hudba na konci: L. Janáček: Kreutzerova sonata
1. kapitola – Zelená hvězda – 2. část
Hudba na konci: J. Rossini: W. Tell – předehra k opeře
2. kapitola – Epsilon Tukana – 1. část
I.A.Jefremov: „Som presvedčený, že sme povinní ukázať budúcim generáciám východiská zo slepých uličiek možného vývoja spoločnosti.“ tvrdil Jefremov. „Ľudská evolúcia by mala smerovať k duchovnému a sociálnemu rozvoju celej spoločnosti, keďže fyziologicky sa druh homo sapiens už nijako nevyvíja.“
Hudba na konci: W.A.Mozart: Pražská symfonie (S. No.38)
2. kapitola – Epsilon Tukana – 2. část
„…Jefremov si ale zároveň plne uvedomoval, že vybudovať dokonalý svetový poriadok nie je ľahká úloha. Písal preto nielen o tom, čo treba urobiť, ale aj o tom prečo je potrebné urobiť práve to. Bol dialektikom a snažil sa zvážiť všetky problémy s prihliadnutím na ich kontext a možný dopad…“
Hudba na konci: Árie Rusalky „Měsíčku na nebi hlubokém“ od A. Dvořáka v podání Gabriely Beňačkové – nejopravdovější a nejprocítěnější Rusalky všech dob. Dirigent: Václav Neumann
3. kapitola – V zajetí tmy – 1. část
„… Jeho diela sú dobrodružstvami tých najvznešenejších myšlienok o vzťahoch medzi ľuďmi. Každý variant možnej budúcnosti je v jeho vnímaní najskôr analyzovaný z pohľadu nárastu ľudského šťastia a všeobecného vzostupu ľudstva. Tým sa Jefremov diametrálne odlišuje od iných svetových autorov, ktorí posudzujú ľudí iba prizmou Freudovskej psychoanalýzy, postavenej primárne na našich zvieracích inštinktoch. Jefremov ju odmietol a priklonil sa intuitívne k pohľadu Nikolaja Alexandroviča Berďajeva, ktorý tvrdí, že človek sa od zvierat nelíši iba intelektom, ale najmä ľudskou morálkou…“
Hudba od cca 44 min: P. I. Čajkovskij: Symfonie č. 5
3. kapitola – V zajetí tmy – 2. část
„…Vrcholom Jefremovovej tvorby sa tak stali dva romány zo vzdialenej budúcnosti, „Hmlovina Andromedy“ a „Hodina býka“ a jeho posledná kniha „Aténčanka Thais“. Tieto diela sú syntézou najväčších úspechov minulých období našej spoločnosti. Sú to kryštály ľudského ducha očisteného od špiny a konvencií. V jeho ponímaní totiž ľudsvo v budúcnosti nečaká záhuba, ak bude spoločnosť postavená na pevných mravných základoch a láske. Tým potvrdzuje aj trvalú hodnotu starovekých predstáv o kalokagathii – jednote fyzickej, emocionálnej a morálnej sféry človeka…“
Hudba na konci: Carl Orff: Carmina Burana – O fortuna
4. kapitola – Řeka času
„„Chcel som sa pozrieť na svet budúcnosti nie zvonku, ale zvnútra,“ prezrádza Jefremov. „Morálka a česť sú od pradávna oveľa významnejšie ako meče, šípy či tanky a strmhlavé bombardéry. Všetka deštrukcia impérií, štátov a iných politických organizácií začína vždy stratou morálky. Ak v spoločnosti vymrie genrácia postavená na poctivom spôsobe života, dôjde k najväčšej katastrofe v dejinách ľudstva. Vtedy sa všade rozšíri iba technologická monokultúra bez etiky a cti.“
Hudba na konci: A. Dvořák: Romance pro housle a orchestr f moll, Op.11 (zde pro klavír a housle)
5. kapitola – Kůň na dně mořském
„…Ak v spoločnosti vymrie genrácia postavená na poctivom spôsobe života, dôjde k najväčšej katastrofe v dejinách ľudstva. Vtedy sa všade rozšíri iba technologická monokultúra bez eitky a cti.“
Aktuálne sme očitými svedkami takéhoto diania v celom svete a Jefremov nám vo svojich dielach ponúka čistý a veľmi účinný návod, ako sa z tohto marazmu vymaniť. Stačí len čítať a stať sa tak konceptuálne mocnejším. „Spoločnosť bude taká, akí budú ľudia, ktorí ju vytvoria.“ Nikolaj A. Berďajev
Hudba na konci: L.van Beethoven: Patetická (Klavírní sonáta č.8 C moll, op.13)
6. kapitola: Legenda modrých sluncí
Z obsahu: „…Erg Noor už nepřemýšlel o zničeném snu. Snažil se zhodnotit hořké drobty poznání z Parusovy a své výpravy, které přinesou lidstvu za cenu nesmírných obětí a úsilí. Nebo mu dobré výsledky připadají trpké jen z velikého rozčarování?
Erg Noor poprvé myslil na překrásnou rodnou planetu jako na nevyčerpatelný zdroj jemných, po poznání toužících lidí, kteří se osvobodili od těžkých starostí, od nebezpečenství přírody i primitivní společnosti. Bolesti, tápání, neúspěchy, omyly a zklamání zůstaly i v epoše Okruhu, ale přenesly se do nejvyšší tvůrčí sféry ve vědě, umění i výstavbě. Jen poznání a tvořivé práci vděčí Země za to, že se zbavila hrůz hladu, přelidnění, infekčních nemocí a nebezpečných zvířat…“
Hudba na konci: A. Dvořák – Novosvětská symfonie, 4. věta
7. kapitola: Symfonie f moll v barevné tónině 0,475 mí
Z obsahu: „…Ano, největším bojem člověka je boj s egoismem! Nebojovat sentimentálními zásadami a krásnou, leč bezmocnou morálkou, ale dialektickým chápáním, že egoismus není výplodem nějakých sil zla, nýbrž přirozeným instinktem prvobytného člověka, instinktem, který v primitivním životě hrál důležitou úlohu při sebezáchově. Ale je nutné ho přemoci, zejména v současné společnosti. Proto se věnuje tolik sil a času výchově…“
Hudba na konci: J.S.Bach: J.S. Bach -Toccata & Fugue in D-minor BWV 565
8. kapitola: Rudé vlny
Z obsahu: …myslel jsem na jednu sentenci staroindické filozofie. Říká, že svět nebyl stvořen pro člověka a že člověk sám se stává velikým teprve tehdy, jestliže dokonale chápe plnou cenu a krásu jiného života, živo-ta přírody… že pouze člověku je dáno, aby chápal nejen krásu, ale i těžké, stinné stránky života. Jenom on dovede snít a má sílu učinit život lepším!“
Hudba na konci: G. Bizet: Carmen: Habanera
9. kapitola: Škola 3. cyklu
Z obsahu: „… My vás učíme mnohem většímu štěstí odříkání, štěstí pomáhat bližnímu, opravdové radosti z práce, která zapaluje srdce. Pomáhali jsme vám, abyste se vymanili z moci malicherných přání i malicherných věcí a přenesli své radostí i strasti do vyšší tvůrčí oblasti…Čím budete lepší, tím lepší a dokonalejší bude celá společnost, neboť to vzájemně souvisí. Jste součástmi společnosti; vytvořte dobré morální prostředí, a společnost vás povznese… člověk se dnes učí i vychovává celý život a vzestup společnosti rychle pokračuje…Lidé nazývali kdysi touhu po poznání skutečného světa sněním. Vy tak budete snít celý život…“
Hudba na konci: A. Dvořák: Serenáda pro housle E dur – II. věta
10. kapitola: Tibetský pokus
Z obsahu: „…A stejně se většina pracovníků dožívá jen poloviny let kvůli nervovému přepětí. Pokud chápu, s tím medicína bojovat nemůže, zbývalo by jen zakázat práci. Ale kdo zanechá práce kvůli tomu, aby si prodloužil život?“
„Nikdo, protože smrt se zdá hrozná jen tehdy, když člověk prožil život v uzavřenosti a smutném očekávání neprožitých radostí,“ pro-nesla zamyšleně Evda, a přitom si bezděky vzpomněla, že na ostrově Zapomenuti žijí lidé pravděpodobně déle…“
11. kapitola: Ostrov zapomnění
Z obsahu: „V románech o budoucnosti líčili nás kdysi naši předkové jako vetché rachitiky s nadměrně vyvinutou lebkou… Dnes víme, že silná rozumová činnost vyžaduje mohutné tělo, plné životní energie, ale takové tělo vyvolává zároveň silné emoce.“ „A my jako dříve žijeme na řetězu rozumu,“ souhlasila Čara. „Mnoho se už vykonalo, ale přece jen intelektuální stránka má značný předstih, kdežto emocionální zaostala… O ni je třeba pečo-vat, aby nepotřebovala rozum jako řetěz, nýbrž aby sama občas držela rozum na řetězu. To pro mne začalo být tak důležité, že chci o tom napsat knihu.“
12. kapitola: Rada Astronautiky
Z obsahu: „…Lidská psýcha není uzpůsobená k dlouhodobým a často opakovaným impulsům; tím chrání nervovou soustavu před rychlým opotřebová-ním. Naši vzdálení předkové málem lidstvo zahubili, neboť nebrali v úvahu, že člověk ve své fyziologické podstatě potřebuje častý odpo-činek. Nás to polekalo, takže jsme dříve až příliš šetřili duševní život a nechápali, že hlavním prostředkem, jak se rozptýlit a odpočinout si z přemíry dojmů, je práce. … Dlouhý věk rozšířil člověku hranice vlastního světa, zaměřil jeho úsilí do vesmíru. Pravé štěstí, to je boj za nové!…“
Hudba na konci: G. Verdi: Aida – Triumfální pochod
13. kapitola – Andělé z nebe – 1. část
Z obsahu: „…Ještě nikdy se mu rodná planeta nezdála tak nádherná, jemu, který prožil větší část svého života v těsném hvězdoletu. Erg překypoval vděčností ke všem lidem, k pozemské přírodě, ke všemu, co mělo podíl na záchraně jeho rusovlasé astronavigátorky, jeho Nizy! Dnes mu sama přišla naproti do zahrady! Po poradě s lékaři se rozhodli, že pojedou společně do polárního nervového sanatoria. … Niza byla docela zdravá. Bylo jen třeba vrátit jí bývalou energii po tak dlouhém kataleptickém spánku. Niza, živá, zdravá Niza! Erg měl dojem, že na to nikdy nebude moci pomyslit bez radostného zatrnutí v nitru…“
Hudba na konci: P. Mascagni: Cavalleria Rusticana – Předehra
13. kapitola – Andělé z nebe – 2. část
Z obsahu: „…Jak mohl zapomenout na bezejmenné bojovníky za důstojnost a svo-bodu člověka, kteří ve starověku mnohem víc trpěli ve vlhkých kobkách a podstupovali strašlivá mučení! To byli hrdinové ještě silnější a obětavější než jeho současníci, kteří hodlají uskutečnit největší let do vesmíru, aby prozkoumali nové světy.
A on, Dar Veter, který dosud nikdy na delší čas neopustil rodnou planetu, je ve srovnání s nimi nepatrný člověk a rozhodně žádný an-děl z nebe, jak mu posměšně říká milovaná Veda!…“
Hudba na konci: G. Verdi: Nabucco
14. kapitola – Ocelové dveře
Z obsahu: „…Miiko pohrdavě pokrčila rameny.
„Už jenom z nápisu můžeme určit, že »Útočiště kultury« pochází z konce ÉRS, z posledních let existence staré společnosti. Pro všech-na ta léta byla charakteristická pošetilá víra ve věčné trvání západní civilizace, jazyka, zvyků, morálky a vznešenosti tak zvaného bílého člověka. Nenávidím takovou civilizaci!“
„Miiko, líčíte minulost sice přesvědčivě, ale jednostranně. Mně se zjevují pod temnými obrysy kostry zcepenělého kapitalismu ti, kdo bojovali za budoucnost. Jejich budoucnost je naše přítomnost. Vidím množství mužů a žen, kteří hledali světlo v omezeném, skromném životě a byli natolik dobří, že pomáhali druhým, a tak silní, že je nezlomilo morální dusno okolního světa. A byli odvážní, šíleně odvážní…!“
Hudba na konci: J. Mysliveček: Houslový koncert D-dur
15., závěrečná kapitola – Mlhovina v Andromedě
Z obsahu: „Ne, není to zármutek, co dnes cítím, ale veliká a smutná hrdost. Hrdost na nás, kteří se zvedáme stále výš z vlastní planety a splýváme s vesmírem. Smutek cítím proto, že naše milá Země se stává maličkou… Je tomu nekonečně dávno, co Mayové, Indiáni Střední Ameriky, zanechali hrdý a smutný nápis. Předal jsem jej Ergu Noorovi a on jím ozdobí laboratorní knihovnu Labutě.“
Afričan se ohlédl, a když zpozoroval, že ho poslouchají docházející přátelé, pokračoval hlasitěji:
„Ty, který později zde ukážeš svou tvář!
Jestli tvůj rozum chápe, zeptáš se:
kdo jsme? Kdo jsme?
Zeptej se záře, ptej se lesa,
zeptej se vlny, ptej se bouře,
zeptej se lásky.
Zeptej se země,
země utrpení i země milované.
Kdo jsme? Jsme – země!
Hudba na konci: L. v. Beethoven: Osudová