Kdyby tisíc klarinetů je československý celovečerní filmový muzikál z roku 1964, který režírovali Ján Roháč a Vladimír Svitáček. Předchůdcem snímku byla stejnojmenná divadelní hra, kterou v roce 1958 napsali Jiří Suchý a Ivan Vyskočil. Hudbu k filmu složil Jiří Šlitr.
Mají hudební nástroje a nebojí se je použít!
Vojín Schulze (J. Menzel), smolař a klarinetista v jedné osobě, jednoho dne dezertuje před vojenským drilem. Na chvíli najde azyl ve škole nedalekého lázeňského města Alkalis. Tam právě přijede štáb nezávislé televizní společnosti Televis, vedený režisérkou Terezou (J. Brejchová). Ta má natočit reportáž o odhalení sochy J. S. Bacha. Mrtvý velikán však toho dne způsobí neobvyklý zázrak: zachrání klarinetistu Schulzeho před zastřelením, a to tak, že promění zbraně všech zdejších vojáků v hudební nástroje. Tereza tak místo původní nezáživné reportáže odvysílá senzační zprávy o zázraku. A protože vysílání má mimořádný divácký úspěch, dostane dívka za úkol uspořádat do druhého dne velkolepou televizní revui. Pomohou jí k tomu populární pěvecké hvězdy (K. Gott, H. Hegerová), členové televizního baletu, ale také někteří vojáci, kteří našli v hudbě zalíbení (W. Matuška, J. Šlitr, J. Suchý…). Nepřátelé z ministerstva války však nezahálejí. Kují různé diverzní plány a mimo jiné vysílají do kasáren elitní přepadový oddíl, ovládající balet… Slavný český muzikál z roku 1964 vznikl podle stejnojmenného divadelního „leporela“ Jiřího Suchého, které mělo premiéru v prosinci 1958 v Divadle Na zábradlí. (Česká televize)
„A doma mi vždycky říkali: že se nestydíš, takhle nic nedělat. A já, než bych šel něco dělat, tak jsem se radši styděl.“ Ani nespočítám, kolikrát jsem Klarinety viděl kdysi v době dospívání, jen tuším, že posledně to mohlo klidně být pomalu i 10 let nazpátek. Ale pořád si pamatuji své ohromení plné úžasu, ten večer u prvního zhlédnutí, jak mě uchvátila hudební vystoupení, zasazená do sympaticky spontánního hávu, k tomu skvělé písňové texty i řada vtipů a dalších nezapomenutelných scén mezi tuto hudbu vložených. Tenkrát jsem ještě tvorbu Suchého & Šlitra z divadla Semafor moc neznal, ale posléze se písně z jejich dílny staly mou srdcovkou a teď jsem si potvrdil, že ta obliba ve mně pořád přetrvává. Filmu bývá někdy vyčítáno, že je jen slepencem hudebních čísel, pouhou estrádou na plátně, s chabým a upozaděným dějem. Možná, ale zároveň mi přijde, že formát estrády v souvislém filmu využívá pro dostatečně nabitý zážitek. Jednu chvilku pro něco mimořádného tady záhy vystřídává druhá tak, že ony slabiny v opojení atmosféry šedesátkové hudby nestíhám řešit a vůbec jsem se po celé dvě hodiny nenudil. A zamlouvají se mi i rámcové nápady s fantaskní proměnou ústící do jednoduše podané protiválečné myšlenky nebo se zákulisím fiktivní soukromé televize a raduji se z možnosti vidět z té doby tolik báječných osobností hudebních, hereckých, komických, dokonce i režisérských (!, Menzel a Herz) v jednom filmu. Nedokážu říct, kterou píseň nebo scénu z filmu mám nejradši. Ale Šlitr parodující další z vlastních šlágrů (Motýl) je prostě neodolatelný. :-)) Ne každá skupina populárních a osobitých umělců tvořících primárně mimo film má to štěstí býti zvěčněna i v podobně důstojném a reprezentativním filmovém počinu. Generace Semaforu z první půlky 60. let (zde i s podporou „konkurenčního“ Rokoka) to štěstí díky Klarinetům měla. A všichni přítomní to plně využili, což je vidět i slyšet. A slovy Jiřího Šlitra… aj lajk džés. :o) [95%]