Hra Jiřího Hubače, vyznamenaná na MTF Zlatá Praha 1977 a na MTF Monte Carlo 1978, patří k nejvýznamnějším dílům české původní televizní tvorby. Dramatický příběh otce, syna a celé rodiny řeší závažný sociální problém, který s sebou přináší nebezpečí alkoholismu. Otec Kára (V. Menšík), hudebník v baru, propadá alkoholu natolik, že to ohrožuje rodinné soužití. Jeho žena (J. Hlaváčová) vidí, jak se partner mění, nemá už sílu znovu uvěřit jeho dalším slibům a opouští ho. Jediný, kdo otci ještě věří, je syn Ondřej (J. Hanzlík). Přesvědčí ho, aby se šel dobrovolně léčit… Předností Hubačova dramatického talentu je hluboký pohled na osudy postav a jejich okolí, schopnost vytvářet živé a pravdivé charaktery. V roli Káry v inscenaci Františka Filipa z roku 1977 vytvořil Vladimír Menšík jednu ze svých nezapomenutelných postav. (oficiální text distributora)
Recenze diváků:
Na stránkách ČT jsem si přečetl že Vladimír Menšík viděl film poprvé až při televizní premiéře jako ostatni diváci. Byli zrovna s rodinnou na chalupě. Při sledování všichni plakali a uslzený Menšík řekl: „Kruci, to jsem to zahrál. To by mě ani nenapadlo, že se sám rozbrečím… Podle syna Petra Menšíka jeho maminka pravila: „Teď tatínek nehraje, to je prostě on.“ Mě to taky tak přišlo, byl to obrovský herecký výkon od člověka co si ledaccos zažil. Hrál hodného člověka ale silně silně závislého na alkoholu, čímž kazil celému svému okolí životy. Taková role mu báječně sedla. Občas jsem ve filmu cítil velké napětí, byl napnurý jak se vše vyvrbí a emoce fungovaly naplno. Ještěže já nenosím ani do školy rum, jinak bych poznal Šturm. A hlavně mám rád tyto rodinná dramata dost rád a Hubač umí psát skvělé dialogy. Flm vede k zamyšlení a na pokračování se dost těším. Odpouštím tedy i úděsně přehrávající Reginu Rázlovou a naprosto nevyužitou Janžurku v nemožné paruce.
Jiří Hubač = záruka určité nemalé kvality. Ve spojení s výtečnými hereckými osobnostmi na čele s naprosto famózním Vladimírem Menšíkem v jedné z jeho nemnoha vážných rolí pak získáme jednu z nejvýraznějších inscenací naší nikoliv doby, ale televizní tvorby. Žádný ze zúčastněných umělců nejede na půl plynu, emocionální výbuchy po sobě následují s kadencí hodnou reálných explozí v nikoliv nutně kvalitním válečném filmu a vy to všechno sledujete a nemůžete najít úhel, ze kterého by se autor na ten alkoholismus nepodíval. Právě ta všestrannost uchopení tématu otevřela panu Menšíkovi obrovský prostor k uchvácení diváka a Ikarově Pádu cestu delší a s podstatně slavnějším koncem než jeho mytologickému předobrazu. Tleskám téhle studii dopadu sociálně patologického jednání na širší sociální okolí a dávám 90%.