30. října 2015 se konalo zasedání Vědecké rady Ruské akademie věd, na němž byla prezentována hypotéza hydridové země, kterou doktor geologie Vladimír Nikolajevič Larin, vědecký pracovník Ústavu fyziky Země O. J. Schmidta, předložil v 70. letech 20. stol. Jedním z praktických důsledků této koncepce, i když zdaleka ne jediným, je přítomnost volného vodíku na povrchu Země a v atmosféře, což může zásadně změnit situaci ve světové energetice. Mění se i pohled na původ ropy.
Vodíková energetika v současné podobě, kdy výroba vodíku a přeprava je energeticky náročná a spojena se znečištěním životního prostředí, je slepá ulička.
Ve své podstatě byla objevem V.N. Larina vytvořena nová geologie – teorie hydridové Země. Ale pěkně popořádku:
1. Koncepce hydridového jádra Země
Obecně je přijímaný pohled na strukturu Země, kdy nahoře je relativně tenká kůra, níže je plášť, převážně silikátového složení a uprostřed je železné jádro. Naše skutečné znalosti o vnitřním uspořádání planety jsou však jen velmi přibližné. Nejhlubší vrt byl vyvrtán do hloubky 12 km – jedná se o Kolský superhluboký vrt. Zbytek je založen na nepřímých údajích v podobě rychlosti a směru seismických vln, které nám poskytuje věda seismologie.
Obecně přijímaný názor se vyvinul asi před 200 lety na základě spekulativních závěrů. Tehdy již bylo jasné, že na Zemi padají kameny – meteority, železné a železo-kamenné. Odtud se zrodila myšlenka, že kdysi se kosmické kameny spojily do planety, která se pod vlivem radioaktivního tepla zahřála, roztavila, železo jako nejtěžší prvek kleslo dolů a relativně lehké silikátové strusky a oxidy vyplavaly nahoru.
Podle převládajících představ má Země magnetické pole způsobené železným jádrem Země, ale později se přišlo na to, že při vysokých teplotách jádra musí železo ztratit své magnetické vlastnosti. Také při takovém schématu (studená akrece s následným roztavením) by při vzniku Země nebylo možné zadržet plyn a vytvořit atmosféru. Nevysvětlitelné zůstává také velké množství vodíku, který je součástí vody a tvoří zásoby uhlovodíkové suroviny – ropy a plynu.
Jedním z kamenů úrazu je chemické složení planet sluneční soustavy. Nyní je již jasné, že žádný „sluneční vítr“ nemohl zajistit rozdíly v jejich složení. Tradičně se má za to, že v době vzniku sluneční soustavy došlo k rozdělení podle hmotnosti – sluneční vítr „odfoukl“ lehké prvky na okraj a těžké zůstaly blíže ke hvězdě.
Ukázalo se však, že rozdíly nesouvisí s hmotností, ale s ionizačním potenciálem – energií potřebnou k odtržení prvního elektronu od prvku. Čím lehčeji se prvek ionizuje, tím větší je pravděpodobnost, že se nachází blíže ke Slunci – v planetách zemské skupiny. A naopak – čím vyšší je jeho ionizační potenciál, tím obtížnější je od něj odtrhnout elektron, tím větší je pravděpodobnost, že byl neutrální a „proklouzl“ do zóny formování planet – gigantů.
Vodík je ve vesmíru celkově nejrozšířenějším prvkem – tvoří 88,6 % všech atomů, dalších 11,3 % tvoří helium a pouze 0,1 % všechny ostatní chemické prvky. V zemské atmosféře vodík dominuje od výšky 200 km. A když se Země formovala, nemohla do sebe nevstřebat velké množství vodíku.
V. N. Larin navrhl jiný pohled na složení Země a také jiný přístup k jejímu výzkumu. Porovnával rozšíření různých prvků na Slunci, Zemi, Měsíci a podle meteoritů i v asteroidovém pásu. Provedl srovnání průměrných složení: 1) fotosféry Slunce, která nám ukazuje velké objemy, protože se jedná o zónu konvektivního míchání, 2) vnějších geosfér Země a 3) meteoritů – v pádech, konkrétně v pádech, a ne v nálezech (protože v nálezech se nemusí nutně jednat o meteorit).
Podle rozložení chemických prvků můžeme jednoduše vypsat složení původní Země. A to přibližně odpovídá tradičním představám o Zemi – s tím rozdílem, že kyslíku je mnohem méně a vodíku mnohem více.
Vodík je tedy na 1. pozici (59% objemových procent, namísto 1% v současných modelech), kyslík byl snížen do stopového množství a byla vytvořena nová hypotéza struktury Země a nová teorie její evoluce.
2. Úniky vodíku na zemský povrch
Dochází k procesu degazace Země, čili pronikání vodíku z hlubin k povrchu, který je způsoben periodickým zahříváním v důsledku radioaktivního rozpadu, při kterém se uvolňuje vodík a dochází k hydrogenaci s tvorbou vody, uhlovodíků, kyselin a silanů.
Degazace probíhá přes vulkány, hřbety, zlomy a kontinentální rifty, přičemž rozsah je obrovský, na Havaji je například oblíbenou atrakcí sledovat hoření vodíkového sloupu 200 m vysokého, sopka Šiveluč na Kamčatce v roce 1954 vytvořila 20 km vysoký sloupec vodíku, tlaková vlna 2x oběhla zemi.
Celkově jsou v současné době známy stovky výstupů vodíku s vysokou koncentrací. Bylo shromážděno přes 470 článků a 20 knih, kde jsou uvedeny jejich popisy.
Obrovský systém prstencových prohlubní se nachází na východním pobřeží USA, na hranici států Severní a Jižní Karolína. Zde je těchto jezer nebo prostě prohlubní, částečně naplněných vodou, asi půl milionu. Měření tam ukázala obsah vodíku kolem 1,7 %.
Jedním z nejvýraznějších příkladů je také náhodný objev výstupu vodíku v Mali před několika lety . Vrtali studnu na vodu, ale vytékal vodík. Zpočátku nechápali, o co se jedná, a pouze zaznamenali, že vytéká plyn – ne metan, ale hořlavý. Teprve po nějaké době kanadská konzultační společnost (v Kanadě je koncept V. N. Larina dobře známý) situaci vyřešila. Provedli měření, obsah vodíku v plynné fázi činil 98 %, průtok – asi 400 kg vodíku za den. V současné době se vodík z vrtu používá k zásobování místní vesnice elektřinou, na což zcela stačí, a k výrobě elektřiny byl upraven běžný generátor, který byl přestavěn na vodík.
Jedním z perspektivních regionů pro vodík je Jakutsko. Například výstupy vodíku s průtokem 9000 kg/den byly objeveny na jedné z kimberlitových trubek. Také četné kruhové a eliptické struktury jsou jasně viditelné na Jano-Indigirské nížině.
Geologické podmínky vzniku kanálů pro výstup vodíku na povrch se mohou zásadně lišit. Někde je permafrost, jinde pouště, ale struktury tvořené výstupy vodíku jsou všude velmi podobné – jsou to propadliny kruhového nebo eliptického tvaru, a zavedl se pro ně termín KSP – kruhové propadlinové struktury.
Když vodík opouští zemské nitro, stoupá do horních vrstev atmosféry a uniká do vesmíru. Země každoročně ztrácí asi 600 miliard tun své hmotnosti. Něco zůstává na Zemi – konkrétně asi 130 miliard tun vodíku ročně se spotřebuje na tvorbu vody (jedná se o exotermickou reakci: H2+O dává H2O a teplo) a další, zatím neznámé množství – na přírůstek zásob uhlovodíků…
Těžba volného endogenního vodíku, který uniká na zemský povrch, výrazně zlevňuje jeho získávání a využívání a navíc eliminuje negativní ekologické dopady spojené se získáváním vodíku pomocí konverze uhlovodíků nebo elektrolýzy vody.
3. Další důsledky vodíkové teorie
S pronikáním volného endogenního vodíku do atmosféry je spojeno narušení ozonové vrstvy a tvorba stříbřitých mraků. Antropogenní koncepce, která ještě nedávno převládala a podle níž byla degradace ozonové vrstvy spojována s freony, se ukázala jako neudržitelná, a navíc v jejím odůvodnění byla přítomna i vědecká nepoctivost a zaujatost podmíněná těmi či oněmi korporátními zájmy. Zde je také zajímavé, že ozonová díra byla objevena nad Antarktidou, zatímco téměř celé obyvatelstvo, ekonomika a spotřeba Země jsou soustředěny na opačné, severní polokouli.
Nárazově vznikají ozónové díry délky tisíce km, které se přesně kryjí s hlubinnými zlomy, tyto pásy se kryjí s ložisky ropy a plynu.
Dalším důsledkem unikání vodíku je ničení černozemě. Vodík procházející černozemí štěpí a zesvětluje humus. Půdní vědci dokonce provedli experiment – nechali vodík procházet humusem a ten zesvětlel. Ničí se i lesy – vznikají kruhové mýtiny, později jezírka.
Kvůli hromadění vodíku pod zemí může být v ohrožení několik jaderných elektráren v evropské části Ruska, hlavně kaliningradská. A proto se začal provádět trvalý monitoring v příslušných oblastech.
Existují také vodíkové bakterie, které žijí v půdě, k životu nepotřebují světlo, jen vodík a kyslík, a které v dobrých podmínkách zdvojnásobují svoji hmotnost během dvou hodin. Prof. Zavarzin prováděl experiment, při kterém sestrojil bunkr, do kterého se umístilo krmivo pro zvířata, jeden gram těchto baktérií a přiváděl se vodík a kyslík. Za dva dny vzniklo z jednoho gramu několik tun bílkovinné biomasy. Pokusně tím krmili prasata, kuřata a slepice, a ve výsledku to nemělo negativní vlivy na maso ani na reprodukci. Znamenalo by to řešení potravinové bezpečnosti, revoluci v produkci potravin.
Na cestě k povrchu Země tvoří vodík vodu ve velkém množství. V souladu s tím by voda na Zemi měla přibývat… Hladina světového oceánu se každoročně zvedá o 3-4 mm a pouze část tohoto vzestupu lze vysvětlit táním ledovců. Navíc se vodík podílí na tvorbě nejen vody na Zemi, ale i vodních minerálů (minerálů obsahujících hydroxylovou skupinu). Při průchodu Zemí vodík zachycuje všechny nečistoty, včetně kyslíku, vytáhne je nahoru a vytváří se silikátovo-oxidová vrstva, která postupně roste. Konečně, s vodíkem lze spojit i tvorbu uhlovodíkové suroviny. Ropa a plyn jsou nevyčerpatelné zdroje, které se neustále doplňují díky úniku vodíku z hlubokých vrstev Země a reakci s uhlíkem, jehož zásoby v zemské kůře jsou také zcela dostatečné.
Vodíková Země mění paradigmu rozvoje lidstva. Ropa je absolutně nevyčerpatelná, obnovuje se, vyskytuje se v hloubkách přes 10,5 km, o čemž se teorii vzniku ropy z biologických složek může jen zdát. Známé zásoby ropy ve světě převyšují teoretické maximum objemu ropy, která mohla vzniknout organicky – i kdyby se veškerá biomasa Země proměnila v ropu, vzniklo by jen 7% známých zásob z nalezišť Perského zálivu. Velké ropné firmy teorii anorganické ropy tiše využívají, ale nahlas nepřiznávají.
4. Cykličnost uvolňování vodíku
K uvolňování vodíku dochází v určitých cyklech. Existují cykly různé délky, které jsou způsobeny přílivovými jevy (i zemský povrch se každý den zvedá a klesá o 50–60 cm), cyklickostí radioaktivního ohřevu zemského nitra, některými dalšími příčinami, například výkyvy tektonické aktivity – zemětřeseními, sopečnými erupcemi.
Nejkratší cykly mohou být spojeny s fázemi Měsíce. Přitom nikdo neměří vodík, což vede k nárůstu četnosti technologických katastrof v obdobích zvýšené vodíkové aktivity. Konkrétně v dolech jsou instalovány senzory metanu, ale ty vodík nezaznamenávají. V. L. Syvorotkin ve své knize „Hlubinná degazace a globální katastrofy“ uvádí statistiky a poukazuje na to, že nehody v dolech se v dnech úplňku a novu vyskytují 7–14krát častěji.
Celkově existuje mnoho jevů nebo katastrofických událostí, které nemají přesvědčivé a vnitřně konzistentní vysvětlení, včetně tunguského fenoménu, výbuchů v Sasově v roce 1991, jamalského kráteru, vitimského bolidu… Ale najdou se pro ně logická vodíková vysvětlení.
5. Co a jak dál
Na jedné straně se jedná o ohromující informace, na druhé straně je to komplexní problematika a tak před odborníky i před politiky stojí otázky, jak a kudy se vydat. Je třeba myslet i na odpor, který tyto informace vyvolají. Jsou to informace globálního významu a je mnoho skupin, kterým se šíření teorie hydridové Země nelíbí. Odpor bude i v odborných kruzích, jelikož hypotéza je v rozporu s tím, co se o geologii učily ve škole mnohé generace. A tak přechod na vodíkovou energetiku může trvat desítky let.
Zdroje: