Autor ostře kritizuje rozdělení francouzské společnosti 19. století, v čemž je možno vidět prvky nastupujícího realismu a naturalismu.
Příběh románu ilustruje několik rovin společenských a lidských předsudků a poukazuje na nespravedlnost společenských řádů.
Rozhlasová hra Bídníci s R. Brzobohatým v hlavní roli na Náboji Pravdy zde.
Les Misérables (francouzsky ubožáci, chudáci, ale též bídáci, mizerové[1]), překládáno jako Bídníci či Ubožáci, je román Victora Huga z roku 1862. Tento román byl velmi úspěšný a prakticky ihned po svém vydání byl přeložen do mnoha jazyků. Do češtiny jej přeložili například Vincenc Vávra Haštalský (1863), Emanuel z Čenkova (1897), Marie Majerová (1918), K. Herman (1926), Karel Čvančara (1928) a Zdeňka Pavlousková (1975). Postupem doby byl mnohokrát zfilmován i jinak zpracováván.
Román je rozdělen do pěti částí, každá část rozdělená do knih a každá kniha se dále dělí na kapitoly. Ačkoli v tomto dělení kapitoly zpravidla nepřekročí několik stran, má kompletní kniha přes 1200 stran. Některé kapitoly odbočují od hlavní dějové linie a líčí jiné obrazy, například důležité historické momenty Francie 19. století jako je bitva u Waterloo (1815) a povstání v Paříži (1832), nebo prostředí galejí či pařížského stokového podzemí. Kromě toho v románu nalezneme řadu úvah na téma společnost, náboženství, etika a politika.
Jedná se o jeden z nejdelších románů vůbec, v původní francouzštině sčítá 655 478 slov. Hugo své naděje ohledně knihy popsal svému italskému nakladateli[3]:
Nevím, zda si ji přečte každý, ale je určena všem. Obrací se k Anglii stejně jako ke Španělsku, k Itálii stejně jako k Francii, k Německu stejně jako k Irsku, k republikám, které poskytují útočiště otrokům, stejně jako k říším s nevolníky. Společenské problémy přesahují hranice. Zranění utrpěná lidstvem, ty ohromné rány rozseté po celém světě, se nezastaví u modrých a červených čár nakreslených na mapách. Kdekoli, kde se najdou muži neznalí a zoufalí, kdekoli se ženy prodávají za kus chleba, kdekoli se dětem nedostává knih, ze kterých by se mohly učit, nebo tepla krbu, Les Misérables klepe na dveře a říká: „Otevřete, jsem tu pro Vás.“ (Wikipedie)
Recenze čtenářů:
Tenhle příběh prostě miluju! Nevím, jestli víc kvůli kritice nespravedlivé společnosti 19. st. a nebo všem těm tématům, které silný román nabízí. Račte si vybrat, je tu láska, politika, náboženství, galeje, bitva, povstání, koktejl všech možných situací a lidských povah, protože román nezůstává u jednoho tématu. Bídníci se sice řadí do romantismu, já osobně ovšem preferuju prvky realismu a naturalismu, zvláště ty, co se objevují v líčení života chudých a bezprizorních lidí, které se stali více obětí doby než pohodlnosti či vlastní neschopnosti. Ze spousty lidí dělá bídáky doba a svět, do kterého se narodili, možnosti těch nejslabších jsou bohužel limitované společenskou vrstvou, z které pochází a na dráhu zločinu se pak dávají i ti, co by se za příznivějších okolností snadno zařadili do normálního života. Příkladem za všechny je starý dobrý Jean Valjean. Odsouzenec na galeje pro krádež chleba na devatenáct let. Po této době plné strádání už Valjean ztratil víru v to, že existuje lidská důstojnost, úměrný trest, nezištnost, spravedlnost, slušné zacházení, čisté nezáludné vztahy a je smířený s tím, že bude z normální společnosti navždy vyloučený. Nezbude mu nic jiného, jestli chce přežít, uplatňovat právo silnějšího. Viz příhoda, kdy za těžkou poctivou práci po propuštění z vězení, dostává jen zlomek slíbené mzdy a je využitý místním podnikatelem. Nehodnotí se zde píle a kvalita provedené práce, ale postavení samotného zaměstnance, případně jeho minulost, která se nedá ničím odpykat.
Naštěstí díky nezapomenutelné, krátké příhodě s biskupem Valjean zmoudří. Biskupova věta: „ Proč jste si ode mě nevzal ještě ty stříbrné svícny?“ je jedna z nejsilnějších a nejchytřejších morálních lekcí, jaké se nějaké románové postavě dostalo. Valjean se poprvé setkává s empatií, dobrotou a vstřícným gestem, který mu i finančně pomůže v počátcích vlastního podnikání.
Román je plný nezapomenutelných, ikonických postav. Pedantský vykonavatel „spravedlnosti“ komisař Javert vstoupil do dějin literatury svojí zarputilostí, kdy se velkou část knihy otrocky zuby nehty drží nedostatečných zákonů, bez ohledu na okolnosti vyžaduje pevný řád, bezohledně prosazuje svojí moc a svými předsudky dělá i z dávno neškodných, pro společnost již dost přínosných lidí naprosto zbytečně psance, což nikomu a ničemu nepomáhá. Další ikonickou postavou je „hyenovitý“ podvodník Thenardier, který využívá druhé a těží z jejich neštěstí, dokonce se neštítí druhé zotročovat. Komu by byla lhostejná nebohá a obětavá Fantina, která i přes lásku k dítěti poněkud nezodpovědně dává dceru neznámé hospodské na výchovu, bez možnosti návštěv a kontroly nad tím, jak se dceři v novém domově opravdu daří? A co nešťastně zamilovaná Eponina (alespoň jeden polibek)?
Bídníci či Ubožáci, to je skvost. Sice pro někoho možná zjednodušený, přístupný všem, ale proč ne? Román dává podněty k zamyšlení i dojetí, takže nikdy nezestárne a zůstane tu navždy jako apel na utrpení, chudobu, nedostatky v zákonech i lidských charakterech. Vždy, když sklouzne ke sladkobolně romantickému tónu, přivede ho do reality zase nějaká věrohodná příhoda a tak je tu vše dobře vyváženo. Někdy si říkám, že je sice občas ve světě až „přebídníkováno“, jenže tenhle skvost si tu popularitu prostě zaslouží.