Sňatky z rozumu, Zlá krev, Koncepce sociální bezpečnosti a digitální koncentrák aneb „Co se jednomu jeví jako chyba, je pro druhého cílem řízení“

Autorka: Irena Aneri, 8. 9. 2025, Zdroj.

Ano, to je totiž přesně to, co by se děti měly učit ve školách. Umění porovnávat to, jak žili lidé před nimi, co jejich předky stál boj za to, aby se jim dnes žilo lépe. Jinak totiž hrozí, že jejich děti budou-li mít při dnešní „společenské výchově“ vůbec nějaké, budou opět umírat v boji o něco, čeho se jejich rodiče snadno vzdali, protože si nevážili toho, že to pro ně někdo předtím krvavě vybojoval.

Je velice užitečné se po načerpání vědomostí z Koncepce sociální bezpečnosti podívat na filmy, které jsme již kdysi viděli, či si znovu přečíst knihy, které jsme již kdysi četli.

Já například se nyní dívám jinak na případ nadporučíka Háfnera ze Sňatků z rozumu a Zlé krve (seriály na motivy knih Vladimíra Neffa). Ten měl slyšení u císaře Františka Josefa I., při němž mimo jiné zachránil život vojínovi Nedobylovi, kterého čekal desetinásobný běh uličkou, což se rovnalo trestu smrti, za to, že se v dopise rodičům zmínil o vraždě feldvébla velitelem kumpanie, který ho zcela bezdůvodně umlátil pohrabáčem a nebyl za to souzen, nýbrž jen odeslán na zdravotní dovolenou.

Háfnera povolali k císaři kvůli tomu, že zprávu o obilí hnijícím ve skladu neposlal instanční cestou, ale přímo císařské vojenské kanceláři. Nadporučík tak ze svého hlediska postupoval logicky, protože chtěl zabránit velkým materiálním ztrátám (a neznal cíle skutečného řízení, či se s nimi nehodlal smířit). Jenže než se dostal k císaři, tak za čtyři týdny ty potraviny stejně již podlehly zkáze. Dále upozornil císaře, že zdravotní poměry vídeňských posádek jsou neudržitelné, strašlivé:

„Vojáci si už vůbec neodpočinou, protože velitelé je budí neustálými nočními poplachy. (…) Nejde o výcvik pohotovosti, nýbrž o sázkovou zábavu jednotlivých velitelů. Nikdo netuší, kolik hrůzy se skrývá za naleštěnými botami a mundůry našich vojáků.“

Tenkrát jsem to hodnotila asi jako většina lidí, že šlo prostě o chybu v řízení, že ten, kdo měl na starost ty potraviny, něco zanedbal, že to důstojníci se svými sázkami přestřelili a časem se na to přijde a uvede se to do pořádku. Nyní už jsem přesvědčena o tom, že o žádné chyby nešlo. Byl to projev zcela záměrně pěstovaných tendencí v řízení.

Než šel Háfner k císaři, předcházel tomu dialog jiných dvou důstojníků poté, co se dozvěděli, že tam má jít:

„Myslíš, že by mohl donášet?“

„Háfner?! Taková slovanská měkkota?!“

„Třeba si chce stěžovat.“

„Tak naivní přece není…“

Tento rozhovor zcela jasně charakterizuje tu skutečnost, že tito důstojníci věděli „jak to chodí“ a už se sami nijak nesnažili to změnit, jen to svým chováním ve službě i k vojákům dál utvrzovali, bavili se sázkami a posílali vojáky běhat uličkou. Věděli, že to dělat musí, pokud se chtějí udržet, či dokonce kariérně povýšit. Tudíž nešlo o žádnou náhodu, ale o zcela účelové programové řízení, přičemž na bezstrukturní úrovni,¹ protože jim to přece výslovně nikdo nenařizoval! (Ostatně jako dnešní policisté v mnoha evropských zemích, kteří zase vědí, že migranti jsou v zásadě nedotknutelní a chtějí-li mít ve službě klid, či se v ní dokonce udržet, musí tomu přizpůsobit své chování.)

Proto také nebylo divu, že císař poslal obratem Háfnera do penze:

„Má nevojenské chování a má řečí, které svědčí… [Já to dopovím za císařepána: „O tom, že nám bude házet klacky pod nohy v našem řízení a nepřizpůsobí se.“] Zkrátka protivné řeči vede.”

Vrcholek pyramidy totiž v každé době usilovně pracuje na tom, aby se „dobytku“ pokud možno na pohled z „objektivních příčin“ žilo co nejhůře. Je to cíl řízení! Jenže ze skutečně objektivních příčin to tomu „dobytku“ nemůže naservírovat přímo, musí mu naopak tvrdit, že se vše dělá pro jeho dobro a tím nejlepším možným způsobem. A když už není zbytí a nestačí nechat hnít potraviny místo toho, aby se dostaly k lidem, tak se vyvolá taková malá válčička, aby ceny mohly zase jít nahoru, a ty potraviny se v zápalu boje spálily, nevypěstovaly a tak dále… Stejně tak nebyl náhodný negativní kádrový výběr armádních důstojníků, kde se psychopatičtí vrazi posílali na zdravotní dovolenou, než utichne povyk, a schopní spravedliví důstojníci, „takové ty slovanské měkkoty“ do penze, neboť se „neosvědčili“.

Lidé by vůbec měli více pozornosti věnovat projevům řízení a tomu, jak žili lidé před nimi a oč usilovali, protože jen ve srovnání se dá potom hodnotit kvalita jejich vlastního života. Každá následná generace totiž má problém pochopit to, co sama neprožila, co se jí takříkajíc dostalo na stříbrném tácu, zač sama necedila krev. To by se dalo spravit správnou školní výukou a výchovou, kdyby k tomu ovšem byla vůle, kdyby to bylo cílem řízení v rámci zdokonalování života společnosti, zlepšování životních podmínek většiny.

Příznačné v tomto ohledu je to, co řekne Míša Born svému otci, než ho pošle za ukradené zlatky do polepšovny, kde ho budou bílí čerti „vychovávat“ rákoskou, aby si ruce nešpinil sám papínek. Otec dá Míšovi vybrat trest. Buď ho pošle o prázdninách na žně, kde bude pracovat do úmoru, nebo s nimi nepůjde na otevření Národního divadla. Míša si po logické úvaze ze svého pohledu na věc samozřejmě zvolí nejít do divadla.

„Jsi vůbec Čech?“

„Jsem, co bych byl?“

„Co bych byl? Takhle se hlásíš ke svému národu? Víš ty vůbec, co museli protrpět ti nejlepší lidé za to, že o sobě řekli: ‚Jsem Čech?!‘ Víš ty vůbec, co jenom já, moje generace musela snášet ústrků a šikanování za to, že jsme se hlásili ke svému češství? Za to, abys mohl studovat na českém gymnáziu? Abys mohl chodit do českých divadel?“

„A co? To je přece samozřejmé.“

„To vůbec není samozřejmé! Hlupáku!!! Dovedeš si představit, co všechno jsme museli vybojovat?“

„No ale teď už je to vybojováno. Tak co to pořád omílat, že jsme Češi?“

„Bože, nač jsme žili? Nač jsme žili? Co jsme to budovali? Když to naše děti nezajímá?“

Ano, to je totiž přesně to, co by se děti měly učit ve školách. Umění porovnávat to, jak žili lidé před nimi, co jejich předky stál boj za to, aby se jim dnes žilo lépe. Jinak totiž hrozí, že jejich děti budou-li mít při dnešní „společenské výchově“ vůbec nějaké, budou opět umírat v boji o něco, čeho se jejich rodiče snadno vzdali, protože si nevážili toho, že to pro ně někdo předtím krvavě vybojoval.

Já teď nemám ani tak na mysli to české národní obrození, i když i to je důležité, aby člověk mohl mluvit rodným jazykem a příslušnost k nějakému národu neznamenala pro jedny privilegia a pro druhé ústrky. Jenže ještě daleko důležitější je spravedlnost sociální. To ruku v ruce s ní jde potom i spravedlnost národnostní. Není-li totiž spravedlnost sociální, je vždy národnostní otázka zneužívána na základě principu Rozděl a panuj!

Proto neměl Jan Born pravdu, když seděl ve vězení s Pecoldem a vytýkal mu, že se dělníci nesoustředí místo sociálního boje na boj národnostní s tím, že napřed se musí vyřešit rovnoprávnost národnostní, a až potom může přijít na řadu ta sociální.

O tom jsou přesvědčeny národní (státní) „elity“ dokud jsou například využívány k tomu, aby vlastníma rukama vytvořily předpoklady pro rozpad impéria na menší, snadněji ovladatelné celky s menšími zdrojovými možnostmi. Což nakonec samy následně pocítí, když se stanou „elitami“ ve zdrojově méně zajištěném státním útvaru, který je daleko snadněji ovladatelnější a zranitelnější. Třeba v Československu, po „osamostatnění“, nás globální „elity“ pěkně nechaly za obligátního utahování opasků vybudovat svým potem „národní“ průmysl, hezky se vyzbrojit „ke své obraně“, a potom to všechno na stříbrném tácu i s námi naservírovaly Hitlerovi.

Toho, že to není pravda, že v první řadě je nutné řešit otázku sociální, si byl vědom syn nešťastného Pecolda Karel, který si prošel peklem uchystaným rakouským mocnářstvím těm, kteří měli tu drzost se ozvat, když se jim dělo příkoří a chtít lepší život pro většinu. Přičemž je zajímavé, že v tomto případě těm fízlům bylo zcela jedno, zda je ten člověk Čech či Němec…

Redaktor Háfner, bývalý nadporučík, Karlovi říkal, že oni se těch barikád už nejspíš nedožijí, přesto Karel Pecold ani Háfner svůj boj nevzdali. A Míšové Bornové z nedávných časů později všechno tohle jejich úsilí shodili ze stolu jedním máchnutím ruky ve svém „spravedlivém rozhořčení“. Prozatím sociální procesy dobíhají a ještě jsme se nedostali na úroveň Rakouska-Uherska, ale už se to blíží mílovými kroky v podobě digitálního koncentráku.

Je dobré se podívat na potíže Karla Pecolda z tohoto úhlu pohledu. To, co tenkrát obstarávala tajná policie, dnes může převzít umělá inteligence, která bude dokonce i jen potencionální buřiče proti nespravedlivé sociální společnosti odsévat již ve školních lavicích, kde jim software určí tu správnou „kariéru u lopaty“ a psychopaty deleguje do řídících funkcí. A to zcela automatizovaně, v bleskovém režimu.

Karel Pecold skončil poprvé ve vězení za to, že nabádal spolupracovníky, aby svědčili proti Nedobylovi, když mu spadl rozestavěný dům kvůli tomu, že šidil na materiálu a zabilo to čtyři lidi. Tajná policie využila toho, že řekl o císaři v hospodě, že je to bambula a zatkli ho za pobuřování a urážku jeho veličenstva. Když ani to nepomohlo a on jako jediný svědčil proti Nedobylovi u soudu, neboť ostatní se přizpůsobili tomu „jak to chodí“ a drželi hubu, tak vyfasoval 30 měsíců těžkého žaláře a následný zákaz pobytu v Praze. Po svém propuštění odjel hledat práci do Vídně a zjistil, že mu v levém horním rohu nastřihli jeho výuční list, aby každý, kdo ho bude snad chtít zaměstnat, věděl, že je socan. Ani poté však nechtěl svůj boj za dělnickou věc vzdát, za právo na informace pro dělníky a tak za to, že vezl z Budapešti do Vídně letáky, dostal potom deset let a zákaz pobytu ve Vídni. Nezbylo, než se vrátit na Žižkov, na který se zákaz Prahy nevztahoval. Ovšem tajná policie si dala práci i tam, aby oběhla všechny potenciální zaměstnavatele a varovala je před ním, aby ho nezaměstnávali.

A teď si představte, že už nebude třeba žádných nastřižených růžků ani tajných, protože umělá inteligence to obstará lépe a automatizovaně!

To nás potom hodně rychle připraví o to, co pro nás naši předci těžce vybojovali a čeho se jejich potomci tak snadno vzdali, protože to jako Míša Born už považovali za samozřejmost!

V těchto dvou seriálech mohou dnešní lidé najít mnoho dalšího poučení, aby dokázali přidat příslušnou váhu tomu, co dnes považují za samozřejmost, i o tom, jak to chodí ve společnosti band, které proti sobě neustále bojují, o společnosti, kde je člověk člověku vlkem.

Já na závěr uvedu rozhovor mladého Nedobyla zatčeného za „spiknutí omladiny“ s jeho matkou, která ač pilná žačka svého otce filozofa, bohužel myšlenkám svého syna kvůli svým klapkám na očích vůbec neporozuměla:

„Co ti dělají? Ubližují ti? Jsou na tebe zlí?“

„Ne, jsou na mne strašně hodní, jestli jsem neumřel, tak za to děkuju Omladině.“

„Metoději, ty přece nepatříš k žádné Omladině.“

„Nepatřím, maminko, ale chtěl bych k nim patřit. Vždyť jste nám přece s dědečkem povídali ve filozofii…“ (…)

„Já tě musím z téhle společnosti co nejrychleji dostat. Co nejrychleji!“

„Ale to je dobrá společnost, maminko!“

„Ne, Metoději, já ji nechci hodnotit. Vím, jsou tady dělníci, typografové, zedníci, ale ty jsi kumštýř, ty jsi houslista. Tak co s nimi chceš mít společného?“

„Dědeček říkal, že nejkrásnější, čeho může filosofie dosáhnout, je harmonie. Harmonie mezi lidmi. No a vidíte, maminko. Tihle typografové a zedníci dosáhli harmonie. V tomhle hnusným kriminále dosáhli filosofické harmonie. Pomáhají si! Myslí jeden na druhýho! Jsou jako bratři! Dali mi svou deku, když mi byla zima, tak jako svatý Martin rozťal svůj plášť. A nejsou to žádní pánbíčkáři. Můžete pro ně něco udělat, maminko?“

„Jak pro ně? Snažila jsem se udělat něco pro tebe…“

Mladý Nedobyl bohužel toto své životní prozření dlouho nepřežil a na nachlazení ve vězení zemřel. Ještě jeden důkaz toho, že nestará-li se někdo o politiku, neznamená to, že se politika nebude starat o něj. A nezachránily ho ani nedobylovské milióny. Stejně jako mnohé esesáky a esámany ve Třetí říši nezachránila jejich příslušnosti k SS a SA!

Je tedy zásadní věcí, zda nám umělá inteligence bude život usnadňovat, nebo nám z něj udělá peklo na Zemi. Lidé bděte!

1. O Strukturním a bezstrukturním řízení pojednává 2. díl cyklu pořadů „Tvoříme novou budoucnost„.
   A zde je výňatek ze Základů sociologie 1, str. 29-291:
   Dobrým příkladem bezstrukturního řízení je autobus bez
   průvodčího s platebními automaty. Cíle řízení: vybírání peněz za
   přepravu a distribuce lístků, informování o zastávkách. To vše musí
   zvládnout sami cestující, neboť ve většině případů vysílání o
   zastávkách v autobusech nefunguje a řidič se musí věnovat řízení:
   prodej lístků a tím spíše za jízdy i ohlašování zastávek mu brání v jeho
   práci. Koncepce řízení zahrnuje: příjem peněz, jejich rozměnění,
   vracení drobných, výdej lístků, kontrolu černých pasažérů a
   informování cestujících o zastávkách, kde by měli vystoupit. Což
   vlastně byly povinnosti průvodčího; v autobuse bez průvodčího je
   vykonává neustále se měnící skupina cestujících na základě informací
   uložených v jejich paměti.
   Tento příklad ukazuje, že jeden a ten samý cíl řízení může být
   proveden strukturním způsobem (přestože je průvodčí sám, jedná se o
   strukturu) i bezstrukturní způsobem. Je zde vidět i subjektivismus při hodnocení kvality řízení dosahované v každém z těchto dvou
   způsobů. Chcete-li, aby maximální procento cestujících cestovalo
   s lístky a nikdo si nepletl zastávky, je průvodčí lepší. Zajímá-li vás
   příjem z provozování přepravy cestujících, tak pokud vám částka
   ušetřených výplat průvodčích kompenzuje ztráty z nárůstu počtu
   černých pasažérů a navýšení počtu revizorů přecházejících na trase
   z jednoho autobusu do druhého, je lepší jezdit s platebními automaty
   bez průvodčího na samoobslužném principu.
   Viz Základy sociologie 1, str. 290-291 zde: https://nabojpravdy.cz/11-teorie-rizeni/111-spolecensky-system/vp-sssr-2010-zaklady-sociologie-1-cast-1-uvod-do-psychologickych-zakladu-praxe-poznavani-a-tvorivosti-cast-2-dostatecne-vseobecna-teorie-rizeni-dvtr-a-nektere-aspekty-praktickeho-rizeni/ ↩︎