Zánik samoty Berhof (1983, režie Jiří Svoboda, předloha V. Körner) – syrový obraz našeho pohraničí prvních poválečných let

První poválečné léto, česko-polsko-německé pomezí. Lidé ze samoty Berhof se stanou zajatci werwolfů, kteří odmítají připustit porážku Německa. Konflikt je zde pojat jako analýza mezní lidské situace a charakterů, v níž se osciluje mezi krajnostmi. Ústřední postavou vyprávění je jeptiška Salome, která do osamělého statku přináší všechno ostatní, jen ne očekávané milosrdenství. Jednoho z jejích protihráčů představuje československý poručík (v podání Milana Kňažka), jenž se s úpornou snahou pokouší o zajištění pořádku. Jeden z nejlepších československých filmů 80. let, natočený podle stejnojmenné předlohy Vladimíra Körnera, dodnes zaujme propracovaným scénářem, kamerou, hudbou a hereckými výkony. (oficiální text distributora). Režie: Jiří Svoboda

Recenze diváků:

Netušila jsem, že po válce se ještě takto bojovalo a umíralo. Poražení Němci se nechtěli vzdát a ve skupinkách přepadávali české a polské osady, mučili a vraždili tam lidi, kteří se jim postavili. Toto je příběh jedné takové osady a jedné tlupy německých werwolfů. Film má dusnou a tíživou atmosféru a je z něho cítit vážnost situace. Děj se ještě prolíná s osudem mladičké dívky, která vyrůstá s agresivním a tyranským otcem.

Vlak dětství a naděje či jiné příběhy ze Sudet, působí vedle Zániku samoty Berhof jako pohádky na dobrou noc. Vlastně, kam se hrabou i leckteré horory! Atmosféra se snad ani krájet nedá, ztupili byste si nůž. Hluboké nehostinné lesy, ponuré oprýskané samoty plné hnusných zatuchlých trámů a temných svatých obrazů, obyvatelé dohnaní k šílenství, osudy o kterých by možná bylo lepší nevědět. O kladnou postavu tu skutečně nenatrefíte – snad s výjimkou dívky Ulriky a jejího otce, ač opilce a hrubiána (Ladislav Křiváček v životní roli). Výborná Jana Brejchová, přičemž nemohu zapomenout ani na Milana Kňažka, coby drsného velitele pohraničníků. Jiří Svoboda, ať si o něm každý myslí co chce, je bezpochyby jedním z našich nejlepších tvůrců. Do svého majstrštyku dle Körnerovy předlohy dal všechno. A všechno naplno. Za atmosféru a některé scény by se nemusel stydět ani Lucio Fulci (scéna s vidlema je jedna z nejnaturalističtějších, které jsem kdy viděl). Až na krev. Doporučuji všemi deseti s menším (a důrazným) varováním – slabší povahy opravdu ruce pryč.

Krvavá scéna, kdy samopaly werwolfů nedostanou šanci proti poctivé sedlácké ruční práci s vidlemi, mi utkvěla hluboko v paměti . Taky kluci z Hitlerjugend, ještě nedávno s bradou od mlíka a teď s rukama od krve. A samozřejmě i strhující Jana Brejchová v roli řádové sestry, vnitřně silné a přitom tak bezmocné před blížícím se koncem. Miluje ty kluky, jako by byla jejich máma. Tak moc, že nakonec už dál nechce přihlížet tomu, jak přicházejí o naději na smysl jejich boje, a taky o poslední zbytky lidskosti a tím i o duši. Vpravdě ztracen je muž, umírající bez ženy, která by pro něj plakala… Tento film rozhodně není k puštění jen tak, pro oddychově strávený sobotní večer. Co jsem prožíval já, tam na Berhofu, nepřetržitě po celý film? Tíseň, hroznou tíseň.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *