Nejslavnější americký film všech dob! Dramatický milostný příběh Scarlett O’Harové a světáckého Rhetta Butlera, odehrávající se v letech občanské války a následující rekonstrukce poraženého Jihu (1861 – 1873). Snímek natolik přesáhl svou dobu, že okouzluje i dnes díky silnému příběhu, velkolepé výpravě, krásné kameře i hereckým výkonům. (oficiální text distributora)
Román „Jih proti Severu“ + krátký článek Ireny Aneri na Náboji Pravdy zde.
Filmová práva na Jih proti severu zakoupil producent David O. Selznick už v době, kdy román vyšel. Pak nastalo dlouhé období hledání hlavní představitelky (Scarlett O’Harové), kdy konkurzem prošly stovky adeptek, včetně nejznámějších hereček. Natáčení filmu začalo v zimě roku 1938 a v té době ještě producent neměl hlavní hrdinku! Tu objevil až při natáčení prvních scén, na něž se přijela podívat anglická herečka Vivien Leighová. Selznickovi padla do oka a tak natruc celé Americe vytvořila nejžádanější filmovou postavu dosud neznámá Angličanka. Ve filmu jí skvěle sekunduje Clark Gable a mnoho dalších herců a hereček. Režie se ujal nejprve George Cukor a následně Victor Fleming.
Natáčení trvalo téměř rok a světová premiéra proběhla v Atlantě v prosinci roku 1939. Film získal 8 Oscarů a k nim dvě zvláštní ocenění.
Televizní stanice HBO v roce 2020 odstranilo ze své platformy streamovaného videa drama Jih proti Severu kvůli způsobu vyobrazení rasismu. Později jej vrátilo s vysvětlujícím kontextem.[1]
První premiéra tohoto filmu proběhla v Československu v roce 1992.
Recenze diváků:
Dějinný kontext celé té mnohotvárné novosvětské fresky slouží jen jedinému – velkorysému prokreslení jedné umanuté keltské duše, slepě se ženoucí k chýře eventuelního rodového trvání a obětující se zemskému magnetismu. Rodina a půda, projektované ve vztah s vysněným mužem či v péči o farmu, hromadění majetku a v společenskou integraci, jsou neslábnoucími leitmotivy Scarlettiny cesty. Zkušenost válečné oběti, krajního tělesného vysílení ani nezbytných úskoků v novém – institucionalizovaném – systému nevychýlí tyto životní souřadnice ani nepatrně a až sled vrcholných tragických prožitků – v krajním, nenávratném bodě – hlouběji osvětlí jejich pravou povahu a ozřejmí smysl té zdánlivě nepochopitelné životní poutě. Life.
Hutné, vůbec se nedivím, že jde o dosud nejúspěšnější film, který byl kdy natočen… Některé impozantní scény (obrovské náměstí plné raněných zaštítěné vlajkou Konfederace) zachycené monumentální kamerou stále snesou srovnání (při trochu dobré vůle) s dnešními velkofilmy. Ohromující práci odvedly výtvarníci a kostyméři, kteří oživily velkolepou pompu a nádheru „ztraceného Jihu, oné zlaté civilizace kterou odvál vítr“ (odtud tedy „Gone with the wind“). Přiznávám, že jsem trpěl dlouhou stopáží, ale Vivien Leigh a její Scarlett mi byla celou dobu pevnou oporou. Clark Gable (kterému tahle role připadla šťastnou náhodou – původně měl Rhetta ztvárnit Gary Cooper) je jako nonšalantní, lehce cynický jižanský kořen přesný (jakkoliv je jeho knír úlisný 🙂 Z určitého hlediska je zajímavý i lehce podprahový rasismus snímku, čemuž se však není moc co divit… Amerika třicátých let (tím pádem i kinematografie) měla v téhle věci před sebou dlouhatánksou cestu.