Boris Nikolajevič Polevoj: Návrat – Dopisy z Itálie (1949)
Itálie 1949
Na římských ulicích vidíš za těchto červencových dnů, dusných a plných prachu, v hemžení automobilů, uhánějících všemi směry, tu a tam vysoké, hranaté, pomalu se pohybující staromódní drožky. Na kozlících se důstojně kolébají vozkové s dlouhými biči, oblečení do stejnokrojových kabátců, podobných těm, jaké nosívali dávno zapomenutí izvozčíci našich ulic. Ale kdesi u předního kola drožky je připevněn zcela moderní taxametr. Jsou to, jak se v Římě žertovně říká, „taxi s ocasem“, na nichž si bohatí, všemožné exotiky chtiví turisté prohlížejí Věčné město a jeho pamětihodnosti. Tak nám jednou ve žhavé hodině jižního dne padla do očí před proslulým chrámem sv. Petra, jehož kolonády se jako dvě ohromné čelisti kleští zakusují do prostorného náměstí, taková turistická drožka. Rozvaloval se na ní, zmalátnělý potem, ohromný Američan neurčitého stáří, úplně jako by vyskočil z karikatury Kukrysniksů. Šedivý, s tvářemi červenými jak rajská jablíčka, s tlustýma rukama a tučnou šíjí, které jako těsto přetékaly přes límec a z rukávů, zabíral téměř celé sedadlo drožky. Nohy v těžkých botách se silnou podešví měl položeny na kozlíku kočáru a chlupatou rukou s masivními zlatými hodinkami nešetrně objímal v pase štíhlounké, ještě mladičké italské děvče v čapce průvodce, které se pro nedostatek místa přitisklo až kamsi na kraj sedátka. Cosi rozpačitě štěbetala o velkolepých památkách starého Říma, ale její společník si nevšímal jejího vyprávění. Roztrřitě se rozhlížel kolem, žvýkal gumu plival směrem k majestátným zříceninám a zajímal se hlavně o pas své společnice. Dívka se bezmocně rozhlížela….
…Ze všech římských dojmů se mi tento kočár a jeho pasažéři vtiskli zvlášť hluboko do paměti. Vyprávěl jsem o nich podrobně proto, že jsou, jak se mi zdá, pěknou ukázkou toho, co se nyní děje v zmarshallizované Itálii. Už dávno minula doba, kdy Američané považovali za nutné prokazovat svému italskému partnerovi byť i jen elementární zdvořilost a maskovali svou hospodářskou i politickou expanzi pyšnými frázemi o spolupráci a vzájemné pomoci zemí, které utrpěly válkou. Okupanti setřeli ze svých tváři zdvořilé úsměvy, povolili si opasky, jak říká ruské přísloví, položili si nohy na stůl a počínají si v Itálii tak jako na Haiti a Filipínách.
Stačí se jen prostě projít ulicemi italských měst a hned je ti jasné, co zotročující Marshallův plán Itálii už přinesl. Všude, kam se podíváš, civějí dotěrné reklamy amerických firem, vystupujících někdy otevřeně, někdy pod italskými pseudonymy. Postavte se na kteroukoli křižovatku kteréhokoliv italského města a zcela určitě uvidíte jednu, ne-li dvě drze do očí bijící reklamy smutně proslulého amerického občerstvujícího nápoje “coca-cola”. Šplhají se na střechy domů, vykukují zpoza zeleného listí parků a drze se vtírají na místa, která byla Italům posvátná, místa, jejichž nedotknutelnou starobylost pečlivě chránili. Dotěrná dívčina v podprsence s lahvičkou “coca-cola” se na nás vyzývavě dívala z mramorové římsy starobylého chrámu v Římě, z potemnělého krajkoví kolonády dóžecího paláce v Benátkách i z šedých zřícenin veronské pevnosti. Vedrala se dokonce až na vrcholek známého Colossea. Růžová na pozadí šedých rozvalin porostlých mechem, dívka dotěrně nabízela hnědou břečku na uhašení žízně, kterou podnikaví Yenkeeové přivážejí ze zámoří spolu s jiným podobným zbožím, aby “pomohli” chudému italskému hospodářství.
“Coca-cola“ v zemi klasických přírodních limonád a oranžád! Už jen to říká mnoho. Ale to je jen typický drobný rys. Všechny italské obchody jsou zaplaveny zbožím, na jehož známce stojí „vyrobeno v Americe“, nevkusnými standardními tretkami, žiletkami, strojky na stříhání nehtů a strojky na míchání cocktailů, pery „Parker“, fantasticky zbarvenými kravatami, tančícími kostlivečky a neslušnými obrázky. Všechen tento zámořský brak, jejž podle plánu dovážejí americké firmy, ubíjí italské obchody, vytlačuje z nich domácí italské zboží, zužuje jeho odbytiště a konec konců vede k hospodářskému rozvratu.
Druhou pohromou soudobé Itálie je vpád podnikavých pánů Američanů. Itálie je turistickou zemí a odedávna tvoří příjmy z cizineckého ruchu podstatnou rubriku v jejím národním rozpočtu. Ale američtí turisté, kteří se teď začali hrnout do Itálie, jsou hosté zvláštního druhu a jejich hromadný vpád na Apenninský poloostrov, který lze pozorovat v posledních letech, neozdravuje, ale velmi citelně podlamuje italský rozpočet. Podle dohody uzavřené mezi italskou a americkou vládou mohou Američané jezdit do Itálie bez jakýchkoliv víz a vozit s sebou bez kontroly libovolné množství kufrů. A tak statisíce podnikavých Yenkeeů, využívajíce tohoto koloniálního režimu, vzplály láskou k jižnímu italskému nebi. Jezdí sem proto, aby využívali rozdílu ve valutě a nejen ve skutečnosti zdarma strávili své letní prázdniny, ale aby i řádně vydělávali nestydatými spekulacemi se zbožím, které beze cla dovezli, a vrátili se domů s nákladem lacino nakoupených klenotnických předmětů, obrazů, soch, antikvárních věcí a starožitných předmětů. Exkurse do slunné Itálie se nyní staly jedním z nejvýnosnějších odvětví zámořského byznysu. Jediné, co se nyní v dostatečné velké míře staví v Itálii, jsou hotely, hostince a bary, aby se, třebas jakkoli, obsloužil stále rostoucí vpád zámořských kobylek. Většina hotelů už tajně nebo zjevně přešla do vlastnictví amerických kapitalistů.
Populární komik Toto, který se objevuje na scéně v masce De Gasperiho a jako hotelový sluha, dělá vtipy na to, že vláda se proměnila v turistickou kancelář pro americké byznysmeny. Tak tomu také je. Vláda patrně aby ještě víc ulehčila zámořským pánům v okrádání své nešťastné země, dodnes nestahuje z oběhu okupační liry vydané spojenci. Nyní obíhají stejně jako italská měna a přijímají se při všech platbách, třebaže italská vláda nemá možnost kontrolovat jejich emisi a polygrafický průmysl, jak je známo, je ve Spojených státech na vysoké úrovni. Vláda De Gasperiho nesmí však učinit dokonce ani tak prosté a naprosto přirozené opatření, jako je vzít z oběhu okupační platidla a zrušit je.
Nedávno uplynuly dva roky ode dne, kdy Itálie strčila svou hlavu do oprátky Marshallova plánu. Zhoubné následky tohoto činu jsou teď už každému rozumnému Italu tak jasné, že reakční tisk toto datum stydlivě zamlčel. Jen nejnestydatější noviny se odvážily zamumlat při této příležitosti několik nejasných a nesrozumitelných frází. Ale život dělá sám a velmi názorně bilanci pro Itálii zhoubného rozmaru zámořských byznysmenů a zatajit ji je už prostě nemožné. Američané všemi způsoby – od přímého ubíjení národního italského průmyslu a pustošení starých průmyslových středisek až ke skrytému a drzému proniknutí do italských akciových společností a ke skupovávání kupónů akcií známých firem prostřednictvím nastrčených osob – podlamují a podrývají italské hospodářství a vyvolali již v zemi hromadnou a rychle rostoucí nezaměstnanost.
Zvláště názorně se dá tento proces prozkoumat v starých průmyslových oblastech, které na sebe berou hlavní tíhu zámořské „pomoci“. Podařilo se nám seznámit se s průmyslovými částmi Milána a Turína. Jsou to velmi poučné obrazy. Vynikající chemické závody Montecattini pracovaly dříve hlavně pro východoevropské trhy. Válka je poškodila, ale Marshallův plán, který je zbavil odbytišť, je ničí a pustoší hůře než nejtěžší bombardování. Nyní dosáhly tyto závody sotva 85 procent předválečné úrovně výroby. Velký závod na automobily Isotta Fraschini* , který dodával celé Evropě přepychové autobusy a motory, protlouká se nyní jen tak tak drobnými náhodnými zakázkami. Život v jeho dílnách sotva dýše. Dělníkům se dva až tři měsíce nevyplácí mzda. Závod Caproni** vyráběl před válkou letadla a vagony. Nyní pracuje s velkými přestávkami a při zkráceném pracovním týdnu. Mzda se dělníkům vyplácí nepravidelně. Nedávno jeden satirik vtipkoval a uváděl jakoby slova vedoucího firmy: „Capronimu by se spíše vyplatilo být prodavačem kávy v Jižní Americe než mít závody v Itálii“. Známé závody Kovomechanika byly úplně uzavřeny. Sedm tisíc dělníků bylo propuštěno.
Všechna tíha Marshallova plánu leží na bedrech dělníků. Řady nezaměstnaných katastrofálně rostou. Podle vládní statistiky je nyní v Itálii až přes dva miliony nezaměstnaných. A kolik dělníků pracuje jen 24 hodiny týdně! A kolik se jich počítá za zaměstnané, protože se jim občas dá možnost zapracovat si na náhodné zakázce.
Smyčka Marshallova plánu se stále více stahuje. Normálně pracují jenom podniky, do nichž Američané veřejně nebo prostřednictvím nastrčených osob s italskými jmény vkládají svůj kapitál. Uvedu příklad, který bije do očí. Majitel závodů Breda v Miláně, známý italský miliardář Angelo de Frua, pokouší se svou vlastní rukou zbourat závody. Zároveň se v Turíně na závodech Fiat, kam americký kapitál pronikl už dávno a pevně se zachytil, stavějí nové dílny a týž Frua se účastní této stavby. Zde máte pravdivý obraz toho, co přinesl Evropě Marshallův plán, když za dva roky z tohoto plánu slezla zastírací barva žvanění o pomoci nešťastným zemím, které byly poškozeny válkou.
Zatím co píši tyto řádky, halí Řím překrásná jižní noc. Na modravém nebi se diamantově třpytí oslnivé hvězdy. Za oknem hotelu, za hladinou střech postříbřených měsícem je vidět polokouli sv. Petra. Ale nad ní, soupeříc s jižními hvězdami a porušujíc harmonii italské noci, chvílemi zazáří, chvílemi hasne, rušíc celý obraz, reklamní nápis „coca-cola“. A opět se mi vybavuje v paměti výletní drožka jedoucí pomalu po římských ulicích, tlustý ohromný Yankee, který se v ní rozvalil s nohama položenýma na kozlíku, a hubeňoučké italské děvče, které se sotva drží na samém kraji sedadla. Tento obrázek se mi teď zdá hluboce symbolický. Yankeeové se jako páni rozvalili v zmarshallizované Itálii, vytlačili Italy na krajíček sedadla, sami si povolili opasek a dali nohy na stůl.
—
* Výroba automobilů Isotta Fraschini byla ukončena v roce 1949. Závody byly přeměněny na výrobu lodních motorů. V roce 1955 se společnost sloučila s výrobcem motorů Breda Motori a přijala název F.A. Isotta Fraschini e Motori Breda.
** V roce 1950 společnost Società Italiana Caproni ukončila svou činnost.
Souvislost