Článek od autorského kolektivu Vnitřního Prediktora napsaný ke 100. výročí Velkého Října v r. 2017
Rok 2017 je jubilejní. Před 100 lety se odehrála Velká říjnová socialistická revoluce. Ti, kdo dneska vládnou Rusku, jsou následníci únorové liberálně-buržoazní revoluce, jakých bylo v Evropě v 18. a 19. století spousta. Pokud by se na tom historie Ruska zastavila, pak by politická mapa světa zůstávala beze změn. Ale Rusko není stát, je civilizací mnoha národů a na začátku 20. století nabídla světu nový globální pořad dne. A ačkoliv se na konci 20. století Sovětský svaz rozpadl, svět sto let po roce 1917 od Ruské civilizace opět čeká nový globální pořad dne.
Rok 1917 – začátek transformace lidstva
V roce 2017 uplyne sto let od doby, kdy Velká říjnová socialistická revoluce změnila Dějiny lidstva – ne další sérií válek a období míru, ale tím, že v praxi ukázala možnost kvalitativně odlišného způsobu života společnosti. V postsovětském Rusku to však je pro vládnoucí „elitu“ tak nepříjemná událost z kategorie „kdyby se to raději nestalo“, že jeden televizní moderátor – Leonid Parfjonov – v rozhovoru pro „Ruskou službu BBC“ 2. října 2017 přímo prohlásil: „Domnívám se, že vznik Sovětského Svazu byla nejstrašnější geopolitická katastrofa 20. století.“ Vyslovil to, o čem se v „slušné“ postsovětské společnosti nemluví, stejně jako se v domě zemřelého nemluví o provaze. Proto je všechna politika šíření informací ve společnosti (masmédia, školní kurzy, umění různého druhu…) zaměřena na to, aby byl Velký říjen zapomenut, aby byl vnímán jako jeden z mnoha státních převratů, kterých v historii různých zemí bylo už spousta a které ve většině případů nijak zásadně nezměnily život národů a lidstva. Proto je tato práce zasvěcena Velké říjnové socialistické revoluci, událostem, které ji předcházely, a tomu nevykořenitelnému, co vtiskla do Dějin lidstva a co u lidí, jako je Parfjonov, vyvolává skleslost nebo hysterii.
1. «Lazebník sibiřský», „Matylda“ a houfnice „systému Kšesinské“
V roce 1998 natočil Nikita Michalkov film „Lazebník sibiřský“. Celkově vznikl lživý slaďák, ale jedna z příběhových linií se ukázala hodnověrná a sociálně významná. Podstata té hodnověrnosti je v tom, že v Ruské říši se mnohé osudové otázky řešily pod vlivem milenek členů carské rodiny, nebo samotnými milenkami podle jejich svévole.
26.10.2017 má vyjít film režiséra A. Učitelja „Matylda“ na téma „ženit se z lásky nemůže nikdo, ani král“ – o vztahu následníka trůnu césareviče Nikolaje Alexandrova a baletky Matyldy Kšesinské. Plánované uvedení filmu vyvolalo bouři emocí u určité části církevníků a monarchistů: zazněly výhružky na adresu tvůrců filmu a kin, které si dovolí ho uvést, a byly ohlášeny požadavky zakázat uvedení na státní úrovni a potrestat tvůrce za utrácení státních peněz na jeho natočení.
N.S. Michalkov, během celé své kariéry známý jako stoupenec „linie strany“ – vládnoucí strany, také nezůstal stranou diskuse, vnucované společnosti o daném filmu, a vyslovil svůj názor:
«Jestli tam jsou věci, ponižující člověka a rodinu, přiřazenou ke svatým, to asi není dobré. Ale neviděl jsem film, proto na to nemám úhel pohledu. Až uvidím, řeknu» [1] .
My jsme film také neviděli, ale organizovat „kulturní výpravu“ do kina za účelem jeho zhlédnutí a následného vyjádření svého názoru na něj neplánujeme, proto se obrátíme k historickým faktům, jejichž věrohodnost nikdo nikdy nezpochybňoval. Je to nutné, abychom ukázali, jaké úkoly se snaží řešit prostřednictvím cíleně vytvářeného skandálu kolem tohoto filmu.
———
Co se reálně stalo mezi carevičem a mladou baletkou vědí jen jejich duše. Spektrum mínění na to téma je široký. Dva krajní názory:
- Alexandr III. osobně vyzkoušel v posteli Matyldu K. a pak ji fakticky podložil mladému careviči, aby získal zkušenosti v sexu a nezesměšnil se před svou budoucí ženou po svatbě. Poté co Matylda poskytla carské rodině takové služby, jí zaplatili tak, že s ní žil velkokníže Sergej Michailovič, který ji vydržoval a ona mu zahýbala s velkoknížetem Andrejem Vladimírovičem, a pod krytím obecně známých kontaktů s carskou rodinou se účastnila zastřešování byznysu různého druhu.
- Ve vztahu careviče Nikolaje a Matyldy se realizoval imperský slogan „pravoslaví, samoděržaví, lidovost“, v důsledku čehož se následník trůnu a mladá baletka čistě náhodou seznámili, načež mezi nimi vznikly sympatie, ale nic nepočestného na jejich vztahu, založeném na čistých citech a vysoké duchovnosti, nikdy nebylo.
My si neklademe za cíl zjistit, jaké byly jejich vztahy ve skutečnosti, ani podložit hodnověrnost nějaké verze. Řeč bude o tom, jaký přínos do historie země vnesli carevič, který se stal carem Mikulášem II., a baletka, jejíž život obsahoval nejen uměleckou a pedagogickou činnost.
1.1. Mikuláš II – poslední všeruský imperátor
Pokud chceme jeho vládu charakterizovat krátce, jde to dvěma frázemi:
- Během celého svého vládnutí Mikuláš II. likvidoval potenciál mírového bezkrizového rozvoje země, který zdědil po Alexandrovi III., což přivedlo v konečném důsledku ke katastrofě roku 1917 a následující občanské válce, která od té doby běží už 100 let s různou intenzitou, kdy mění jen formy (tj. dominující komponentu zobecněných prostředků řízení/agrese).
- Tím že během 22 let prováděl právě politiku likvidace potenciálů bezkrizového rozvoje, Mikuláš II. defakto vykonal sebevraždu, do které ale vtáhl miliony dalších lidí, proto je třeba ne modlit se k němu jako ke svatému, ale modlit se o tom, aby mu Bůh odpustil tento a další hříchy.
Fakta, která odůvodňují právě takové hodnocení vlády Mikuláše II., najdete v práci VP SSSR „Dehermetizace“ a také ve vzpomínkách současníků vládnutí Mikuláše II.: velkoknížete Alexandra Michailoviče [2]; senátora Ruské říše Alexandra Fjodorova Koni [3]; Vikentia V. Veresajeva [4]; kapitána 1. třídy Vladimíra Ivanoviče Semjonova [5]; Sergeje Juljeviče Witte a dalších.
Při vstupu na trůn Mikuláš II. získal přezdívku krvavý – za Chodynskou katastrofu 18.5.1896. Tehdy se v Moskvě ve spojení s korunovací na Chodynském poli konaly lidové slavnosti s příslibem rozdávání dárků od cara-báťušky. V důsledku toho se dav nahrnul pro dárky a mnoho lidí bylo ušlapáno nebo zmrzačeno. Nebyl vyhlášen smutek a tato událost byla vnímána jako špatné znamení pro panování cara. Dobře, je možné usoudit, že car ještě nic neřídil a „věrní sluhové“ ho podrazili a když došlo ke katastrofě, ztratil hlavu a choval se nevhodně vzhledem k okolnostem.
Ubíhá asi 10 let – 9. ledna 1905, Krvavá neděle. Došlo k rozstřílení křížového pochodu dělníků k carovi. Mikuláš II. se v té době nenacházel v Zimním paláci, ale v Peterhofu, a o tragédii se dozvěděl až následující den. „Věrní sluhové“ ho opět podrazili, když den před událostmi zakázali předem dohodnutou a jimi schválenou trasu pochodu věrných poddaných k „caru-báťuškovi“.
Uplyne dalších 12 let – únor 1917, v hlavním měst vypukne vzpoura vojáků, kteří nechtějí odjet na frontu, a dochází k problémům se zásobováním, které vzniklo v důsledku sabotáže na železnici, což byl začátek katastrofy státnosti i státu. Opět „věrní sluhové“ naházeli klacky pod nohy.
Naskýtá se otázka:
Kdo během 22 let prováděl kádrovou politiku, v jejímž důsledku byla reálná moc během celé doby vládnutí v rukou těch, kdo byl vždy připraven pouze podrazit cara i státnost – buďto z hlouposti nebo v důsledku bezmezné chamtivosti a prodejnosti nebo zrady z „ideových-zednářských“ důvodů?
Pokud bude někdo trvat na tom, že Mikuláš II. se tak choval právě kvůli křesťanské pokoře, aby v poddaných probudil svědomí a stud – pak pro probuzení svědomí a studu v ostatních musí člověk sám projevit vůli, která je bez výjimky podřízena svědomí; a pokud si s tím člověk neporadí a neudělá něco podle svědomí, pak pod nadvládou studu musí přiznat svoje chyby a veřejně se omluvit. V tomto aspektu se Mikuláš II., mírně řečeno, nijak nelišil od drtivé většiny svých poddaných – včetně těch, kteří mu během doby jeho vlády házeli klacky pod nohy.
Vzpomínky z té doby obsahují mnoho případů o odvolání vyšších úředníků podle schématu „osobní informování cara o nějakém problému → monarcha schválí krok úředníka a srdečně se rozloučí → po návratu domů se úředník dozvídá, že byl zbaven funkce“. – To je normální etika, která je vlastní svědomitému člověku nebo je to podraz? Nebo jsou všechny vzpomínky tohoto druhu vykonstruované lži? Nebo si car může dělat co chce? Ačkoliv ani Bůh sobě takové právo nepřiznává.
I když lze vypuknutí japonsko-ruské války přičíst politice ve stylu přikázání „neprotivit se zlu…“, jinak je tomu v případě, jak bylo Rusko vtaženo do první světové války 20. století. V roce 1905 totiž německý císař Vilém II. připlul na své jachtě „Hohenzollern“ do Finska, kde v té době odpočíval car Mikuláš II. na své jachtě „Polární hvězda“. Imperátoři spolu hovořili a v důsledku toho oni a zplnomocnění svědkové 11.(24). července podepsali Björkskou smlouvu, která předpokládala vzájemnou pomoc obou říší v případě útoku na jednu z nich ze strany jakékoli třetí země nebo koalice. Björkská smlouva v podobě, v jaké je její text znám, nezavazuje ani Rusko ani Německo poskytnout vojenskou pomoc druhé straně v případě, že sama zahájí válku proti nějaké třetí zemi. To znamená, že Björkská smlouva neohrožovala bezpečnost Francie, se kterou mělo Rusko spojenecké dohody, ani bezpečnost žádné jiné země. Po podpisu všeruským imperátorem však Rusko po několika měsících smlouvu odvolalo s odkazem na odmítnutí Francie se k ní připojit. Jak vyplývá z textu Björkské smlouvy, připojení Francie ke smlouvě nebylo podmínkou její platnosti, ale bylo žádoucí pro Německo, protože Francie v té době měla bolestivé vzpomínky na francouzsko-pruskou válku 1870-1871 a snila o návratu Alsaska-Lotrinska. V dané historické situaci to znamenalo buď útok Francie na Německo nebo vyprovokování Německa k válce s Francií.
To znamená, že vypovězením Björkské smlouvy Rusko mlčky přiznávalo právo Francie zahájit válku proti Německu s cílem návratu Alsaska-Lotrinska pod svou jurisdikci. Právě tak, a nikoli jinak, museli vypovězení Björkské smlouvy interpretovat v Berlíně.
Poté, co byla Björkská smlouva podepsána všeruským panovníkem a jím také vypovězena, vyvstává otázka:
- Proč poté, co Mikuláš II. svým jednáním ukázal, že není pánem svého slova a podpisu, měl v období před začátkem první světové války německý císař Vilém II. věřit telegramu Mikuláše II. o tom, že Ruskem vyhlášená mobilizace neznamená po jejím skončení automatické zahájení vojenských operací proti Rakousku-Uhersku nebo proti Německu? – A Německo vyhlásilo válku Rusku právě jako odpověď na odmítnutí odvolat spuštěnou mobilizaci.
Druhá otázka spojená s Björkskou smlouvou, je ve své podstatě otázka o kompetenci Mikuláše II. jako hlavy státu deset let po začátku jeho panování:
- Znal Mikuláš II. k okamžiku podpisu smlouvy obsah smluv mezi Ruskem a Francií, které v té době existovaly a které mohly způsobit, že obsah Björkské smlouvy byl s nimi neslučitelný, a v důsledku čehož Mikuláš II. skutečně neměl ani mezinárodně právní, ani morální právo předtím než změní charakter vztahu Ruska a Francie podepsat Björkskou smlouvu v té podobě, v jaké ji k podpisu navrhl císař Vilém II. ?
Přitom, jak informuje P.V. Multatuli [6] , Mikuláš II. při přípravě k setkání s Vilémem odmítl účast ministra zahraničí Ruské říše hraběte Lamsdorfa s odkazem na to, že německý ministr zahraničí tam nebude.
Obecně, odpovídal během vlády Mikuláše II. vůbec někdo za něco?
Tato otázka se týká i samotného Mikuláše II., protože politika hlavy státu ve stylu „neprotivit se zlu“ překládá veškerou odpovědnost za budoucnost země a světa na Nejvyššího.
Dále je jedním z oblíbených mýtů monarchistů pohádka o nevídaných tempech ekonomického růstu a vědeckotechnického pokroku v Ruské říši a porážce ve válce, kterou zorganizovali bolševici doslova těsně před nevyhnutelným vítězstvím pod vedením moudrého vrchního velitele Mikuláše II. V souvislosti s tímto mýtem vyvstává řada otázek.
První vícemotorové letouny I. I. Sikorského „Ruskij viťjaz a „Ilja Muromec“, které skutečně zahájily novou éru ve vývoji letectví, byly vybaveny motory „Argus“ vyrobenými v Německu. Po vypuknutí první světové války se na nich začaly používat motory s nižším výkonem, dovážené z Francie, a později vyráběné v Rusku na základě francouzské licence. Důvodem bylo to, že v době výroby těchto letadel Rusko nevyrábělo vlastní letecké motory – vůbec je nevyrábělo. V Ruské impérii se do bálů a zábav vládnoucí „elity“ investovalo podstatně více než do vzdělání, vědeckotechnického pokroku a růstu výrobních kapacit na inovačním základě.
Torpédoborec „Novik“, který změnil vzhled lodí této třídy, byl bezesporu úspěchem ruského vojenského námořního ducha, ale opět – kotle a turbíny na něm byly německé. Vlastní výroba lodních parních turbín a odpovídajících kotlů byla spuštěna až v roce 1908 v licencích zahraničních subjektů. Domácí výrobní kapacity však nebyly dostatečné, a proto byly na bitevní loď „Imperatrica Maria“ a „Imperator Alexandr III.“ instalovány importované mechanismy: turbíny, hnací hřídele, zařízení pro pohon lodí – jejich dodávka z Anglie a průtahy ve výrobě pancéřování způsobily zpoždění uvedení „Alexandra“ do provozu o 2 roky. Stavba čtvrté černomořské lodi „Imperátor Mikuláš I.“ pak ztroskotala z důvodu neschopnosti domácího průmyslu včas vyrobit potřebné vybavení. Stavbu bitevních lodí typu Izmail, které měly být uvedeny do provozu v roce 1915, bylo třeba po vypuknutí války zastavit, protože část vybavení pro ně byla objednána v závodech Škoda v Rakousku-Uhersku a ruský průmysl nebyl schopný ho vyrobit v důsledku technické zaostalosti nebo kvůli přetížení ostatními zakázkami.
Přitom ve všech třídách lodí ruská flotila několikrát zaostávala za německou i britskou flotilou, co se týče počtu a tempa výstavby nových lodí. A vyhlídky, že by se tento odstup v budoucnu snížil, nebyly žádné: ani obecně kulturní, ani ekonomické. A v nejvýznamnější třídě lodí té doby – v bitevních lodích – zaostávalo ruské loďstvo za loďstvy Velké Británie a Německa i kvalitativně kvůli dlouhé době výstavby lodí: podle takticko-technických údajů lodí o 1–2 generace, tzn., že všechny dokončené ruské bitevní lodě v době jejich uvedení do provozu zaostávaly za nejnovějšími britskými (a částečně německými) analogy hlavně v kalibru zbraní (305 mm oproti 343 mm na „Orionu“ a 381 mm na „Queen Elizabeth“), v účinnosti systémů řízení palby, v rychlosti a akčním rádiusu, v podmínkách pohodlí, a kromě toho jejich pancéřová ochrana již nebyla dostatečná k tomu, aby odolala zásahům granátů takových kalibrů.
Dělostřelecký prach, jehož recepturu a technologii výroby vypracoval Mendělejev už na konci 19. století, začalo Rusko na počátku první světové války hromadně dovážet z USA (patent na Mendělejevův prach patřil bývalému námořnímu atašé USA v Rusku).
Zatímco Německo během první světové války vyrobilo přibližně 280 000 kulometů, Rusko jich vyrobilo pouze 28 000, navíc na základě licence.
O nějaké masové výrobě aut a traktorů, strojírenského vybavení, kuličkových ložisek a elektrického zařízení, optiky a radiotechniky v Ruské říši nemohla být ani řeč.
Během panování Mikuláše II. se podíl ruské výroby na světové ekonomice stále snižoval a u většiny druhů produkce perspektivních na začátku 20. století, které určovaly charakter bojových operací v první světové válce a podobu technosféry ve 20. a 30. letech, ruská výroba vůbec neexistovala.
Jaké to slibovalo vyhlídky? – koaliční válku států Evropy, USA a Japonska proti Rusku, rozčlenění země a koloniální status jejích trosek po skončení takové války, která by dozrála, pokud ne na počátku 30. let, tak na počátku 40. let. Scénář takového rozčlenění se pokusily realizovat intervenční síly během občanské války, ale nepodařilo se jim to, pokud nepočítáme to, že Polsko dokázalo odtrhnout území západní Ukrajiny a Běloruska (kromě toho Polsko odtrhlo od Litvy přibližně 1/3 území spolu s hlavním městem Vilniusem) a Rumunsko – Besarábii (Moldavsko).
Co se týká porážky „na sklonku nezvratného vítězství“, pak mýty takového druhu se šířily i v Německu v období Výmarské republiky a staly se jednou z ideových základů německého nacizmu. Pokud jde o opodstatněnost takového mýtu ve vztahu k Rusku, pak za prvé monarchii nesvrhli Lenin a bolševici, ale liberastická veřejnost pod vedením zednářstva. Předtím liberasti sabotovali vedení války a ve své propagandě za použití lži přenášeli vinu na Mikuláše II., Alexandru Fjodorovnu a Rasputina. Po svržení monarchie skutečně chtěli válku vítězně ukončit a připsat si vítězství, ale nebyli schopní si poradit s řízením Ruska, v důsledku čehož museli státní řízení obnovovat ideoví marxisté internacionální fašisté a bolševici.
V Německu, v Rusku, v Anglii, ve Francii, v Rakousku-Uhersku byla na počátku r. 1917 ekonomická situace katastrofální a a postoj společnosti k válce lze charakterizovat jako únavu, především morální (s výjimkou těch sociálních skupin, které na válce vydělávaly a proto podporovaly „válku do vítězného konce“). Bylo to důsledkem toho, že v době vypuknutí války ve společnostech zemí-účastníků (s výjimkou některých vrstev vládnoucích „elit“) neexistovaly nijak rozšířené agresivní tendence vůči sousedům, ani očekávání agrese z jejich strany. V důsledku toho, když emocionální popud „porazit zrádného nepřítele“, vyvolaný propagandou v prvních dnech války, pominul, zůstalo jen zklamání, které vyvolalo skleslost. Za těchto podmínek byly vyhlídky na vítězství určovány odpovědí na otázku „která z velmocí se zhroutí jako první“, nikoliv tím, která zmobilizuje národní síly, vytvoří vojensko-ekonomickou moc nutnou pro rozdrcení nepřítele a přinutí ho k bezpodmínečné kapitulaci. První se zlomilo Rusko, za ním Německo, Rakousko-Uhersko a Turecko. Nakonec se vítězi staly Velká Británie, Francie a k nim připojené USA spolu s druhořadými spojenci, jako byla Itálie, Řecko a Rumunsko, ačkoli podle odhadů Herberta Wellse (viz jeho kniha „Rusko v mlze“) dělilo Velkou Británii od katastrofy podobné té ruské v případě pokračování války přibližně půl roku.
1.2. Matylda Kšesinská jako „významná vývojářka dělostřeleckých systémů“ ruské armády
Nejde o to, zda se Matylda zabývala sexem popořadě s carevičem Nikolajem a jeho mladším bratrem velkoknížetem Georgiem, jde o to, že se stala milenkou velkoknížete Sergeje Michailoviče a přirozeně se při tom nestala jeho zákonnou ženou: stavovské předsudky takové spojení zakazovaly, ale poměr s milenkou nepředstavoval žádný problém, zatímco další velkokníže Andrej Vladimirovič ve stejné době Sergeji Michailoviči nasadil parohy. V Ruské říši však velkoknížata (tj. příbuzní cara, pozn. překl.) obvykle sloužili v armádě a na základě svého práva narození v carské rodině zastávali funkce prvořadého významu, přičemž často nerozuměli věcem, které jim byly svěřeny.
Díky této kádrové politice se Sergej Michailovič stal „hlavním dělostřelcem“ Ruské říše. Sto let před ním byl „hlavním dělostřelcem“ hrabě A.A. Arakčejev. Pokud považujeme francouzského císaře Napoleona I. za nejlepšího dělostřelce Evropy té doby, pak na základě výsledků napoleonského tažení proti Rusku je třeba uznat A.A. Arakčejeva nejlepším dělostřelcem té epochy, protože právě on připravil dělostřelectvo Ruské armády k vítězství ve Vlastenecké válce 1812-1814. Velkokníže Sergej Michailovič něčeho podobného nedosáhl, přičemž Matylda Kšesinská v tom hrála nemalou roli.
«Rusko-japonská válka mimo jiné odhalila skutečnost, že pouze třípalcové zbraně pro polní dělostřelectvo nestačí, a proto se v roce 1907 GAU rozhodlo vyhlásit soutěž na lehkou polní divizní houfnici. Na rozdíl od většiny evropských zemí, kde byl pro podobnou zbraň přijat kalibr 105mm, se naše GAU rozhodl obětovat pohyblivost ve prospěch ničivé síly projektilu. K takovému rozhodnutí přiměla GAU zkušenost nedávné války, v jejichž bojích se ničivá síla obléhacího děla vzoru 1877 ukázala nedostatečnou pro zničení polních obrněných pozic protivníka.
Zároveň se ukázalo jako neočekávaně efektivní 12-librové obléhací dělo vz. 1867. Kalibr tohoto děla dělal 48 linií, což je 121,92mm.
Na počátku 20. století však nebylo přijetí nového typu dělostřelecké zbraně do výzbroje tak jednoduché jako v předchozích letech. Důvodem bylo to, že v roce 1905 se generálním inspektorem dělostřelectva stal velkokníže Sergej Michajlovič. Období jeho inspektorování znamenal přechod ruského dělostřelectva na francouzské modely. A to nejen na francouzské, ale výhradně na vzory firmy Schneider.
Ta firma, založená v roce 1838 bývalými krejčími bratry Schneidery (z židovského שנײַדער — krejčí) měla pevnou pozici na strojírenském trhu Francie, ale v zahraničí autoritu neměla.
Formálně v Rusku stále zvali na konkursy dělostřeleckých systémů firmy Krupp, Vikkers, Škoda a další, včetně ruských závodů Obuchovský a Petrohradský zbrojní. Ale v drtivé většině případů se vítězem stala firma Schneider.
Přitom tato francouzská společnost při uzavírání smlouvy s Ruskem stanovila podmínky, že po určitý počet let bude daný typ děla systému Schneider vyráběn výhradně v Putilovském závodě. Jde o to, že mezi akcionáři závodu byla mimo průmyslníka Putilova a bankéře Vyšněgradského ještě i třetí osoba – baletka Marie-Matylda Kšesinská. (Příběhy o jejím soužití s různými velkoknížaty vynecháme). Poté se stala milenkou hned dvou velkoknížat – mladého Andreje Vladimiroviče a už vzpomenutého Sergeje Michailoviče (hlava GAU, pozn.), který byl pátým synem Michaila Nikolajeviče – nejmladšího syna Mikuláše I. Od jednoho z těch dvou mužů porodila Matylda 18.7.1902 syna Vladimíra, který doplnil plejádu nemanželských knížat Romanovových a stal se později britským špionem ve Francii.V roce 1907 však firma Schneider zmeškala soutěž vyhlášenou GAU. Soutěž se musela konat „poctivě“ – dát přednost těm, kteří nabídnou větší provizi. Výsledkem bylo, že do výzbroje pod indexem „48-liniová polní houfnice vzor 1909“ byla přijata polní houfnice firmy Krupp.
Kšesinskaja však právě dokončila stavbu nového paláce v Petrohradě a utratila tolik peněz, že jí z peněz od firmy Krupp zbylo sotva na koupi vily v Nice. Proto už následujícího roku velkokníže prosadil, aby byla přijata do výzbroje ještě i houfnice Schneider. A jakkoli to může být podivné, byla do výzbroje přijata pod indexem „48-liniová polní houfnice modelu 1910“. Tato houfnice neměla oproti houfnici Krupp žádné výhody. Ve výsledku dělostřelectvo dostalo dva konstrukčně rozdílné systémy jednoho kalibru, plnící stejný úkol a kadeti Michajlovského učiliště nazvali schneiderovský systém „houfnicí systému Kšesinská“ [7]
Z Michailovského dělostřeleckého učiliště se ten výraz spolu s absolventy rozšířil do celé armády. A to není jediný případ, kdy Matylda měla vliv na politiku rozvoje dělostřelectva v Rusku. Níže je úryvek vzpomínek akademika A.N. Krylova (události, které popisuje, se odehrály v roce 1912):
«Hlavou Hlavního dělostřeleckého velitelství (GAU) byl velkokníže Sergej Michailovič, který se právě vrátil z Anglie; tam mu mezi různými novinkami v oblasti dělostřelectva ukázali takové zaměřovací zařízení pro pobřežní děla, kde se jednoduchým navedením cíle do zaměřovače automaticky určí i úhel náběhu.
Anglie používala tato zařízení pro Aden, Hongkong a další koloniální oblasti, kde byla děla umístěna ve výšce přes 1500 m. Za těchto podmínek byl tento systém použitelný a mohl poskytovat poměrně přesné výsledky, ale u nás byla tato zařízení určena pro nížinné pobřeží Finského zálivu s výškou nejvýše 15 m – chybovost by byla přibližně 100x vyšší a systém absolutně nemohl být použit.
Po návratu z Obuchovského závodu jsem napsal zprávu, ve které jsem pomocí výpočtů a vzorců v 12 bodech ukázal nevhodnost tohoto návrhu.Následující den jsme jeli s ředitelem Fedorovem na GAU. Zavedli nás do sálu Vědecké rady dělostřelectva. Postupně se začali scházet generálové dělostřelectva, přišel i N.A. Zabudskij. Začalo zasedání, přečetl jsem svoji zprávu a místo toho, aby se o ní diskutovalo, začali se generálové radit, jak to vše skrýt před Sergejem; přece mu nelze oznámit, že předložil nesmyslný návrh.
Rozhodli se odložit projednání na příští zasedání za týden pod záminkou, že nebyl přítomen generál Manikovský, hlava dělostřelectva Kronštadského rajónu, pro kterého byla tato děla hlavně určena.
Za týden jsme opět přijeli, přijel A.A. Manikovský, kterého jsem znal už 10 let. Tentokrát nás na zasedání nepustili a nabídli počkat v přijímací místnosti.
Asi za hodinu vyšel kapitán, vědecký sekretář rady:— Bylo rozhodnuto ve prospěch zaměřovačů vašeho závodu, můžete pokračovat ve výrobě, ale písemně vám to poslat nemůžeme, je třeba počkat až Sergej odjede na dovolenou, nelze to dát podepsat jemu. Nedokážete si představit, jaký to byl skandál. Generál N. začal namítat Manikovskému a říká:
— Nevidím důvod, proč by obyčejný zaměřovač nemohl poskytovat potřebnou přesnost.
Manikovský odseknul:
— Vaše blahorodí, pokud si tu trubku strčíte okulárem do z****, možná uvidíte.
Vypukla taková hádka, že bylo třeba ukončit zasedání.
— Ale co máme dělat na závodě, jedná se o milionové obraty a nemůžeme pracovat, když to nemáme na papíře.
— Zkuste zařídit, aby Sergej odjel do zahraničí, kde je nyní sezóna – do Truville nebo Nice, – poradil sekretář.
Jedeme s Fedorovem zpět na závod.
— Pochopil jste, co radil kapitán? – ptá se mě Fedorov.
— Pochopil, přineste svazek storublovek Matyldě Kšesinské, ať odvleče Sergeje koupat se do Truville a dostanete zakázku na papíře.
Z toho je zřejmé, jakou škodu nevědomky způsobovali velkoknížata stojící v čele řízení. Znalosti neměli a všichni se báli „rozhněvat“ velkoknížete zpochybňováním jeho názoru: při příležitosti svátku si vzpomene na jejich neposlušnost a vyškrtne je ze seznamu odměn.»
Car Mikuláš II. se k takovému podrývání bojeschopnosti říše během celé doby jeho vládnutí stavěl lhostejně.
Celkově lze říci, že dělostřelectvo Ruské říše nebylo k první světové válce připraveno – ani co se týče souladu výzbroje dělostřeleckých systémů s podmínkami a úkoly vedení bojových operací, ani co se týče počtu dělostřeleckých zbraní a munice pro ně, ani co se týče výkonu výrobních kapacit, zajišťujících bojeschopnost dělostřelectva, ani co se týče vědecko-technického zázemí pro budoucnost. A za luxusní život Matyldy u velkoknížete Sergeje Michajloviče na úkor dělostřelectva platili vojáci a důstojníci svou krví…
Ti, kdo mají za to že akademik Krylov a další jen pomlouvají, nechť popřemýšlí, proč si žádná jiná baletka carských divadel nevydělala na palác jako měla Kšesinská a nestala se akcionářkou (jakoby „investorkou“) nejvýnosnějších podniků Ruského impéria.
* *
*
Film na téma „Houfnice systému Kšesinská“ by byl poněkud užitečnější než v médiích propíraná „Matylda“, nezávisle na historické hodnověrnosti nebo lživosti filmu natočeném A.Učitelem o „svatém caru-mučedníku a jeho mladické lásce“…
Nicméně film „Matylda“ byl natočen a média kolem něj pracují na sociální objednávku na výrobě skandálu, že dílo hanobí svatého cara-mučedníka.
[1] https://www.gazeta.ru/culture/news/2017/03/21/n_9821699.shtml?ysclid=mhqlquiile297836880&utm_auth=false
[2] Velkokníže Alexandr Michailovič. Kniha pamětí (Великий князь Александр Михайлович. Книга воспоминаний).
[3] http://modernlib.ru/books/koni_anatoliy_fedorovich/nikolay_ii_vospominanie/read/
[4] http://az.lib.ru/w/weresaew_w_w/text_0132.shtml
[5] http://www.shipdesign.ru/geography/semenov/index.html
[6] https://riss.ru/wp-content/uploads/2015/11/Nikola-II_ves-tekst.pdf
[7] http://gilljan.livejournal.com/2213333.html