Autorka: Irena Aneri, 9.11.2025, Zdroj.
Je to ostuda, ale o knihách Antonína Zápotockého jsem se dozvěděla až od sovětského spisovatele Borise Nikolajeviče Polevého, z jeho knih Siluety a Setkání na křižovatkách, proto jsem si je také z antikvariátu pořídila, přečetla a ani trochu nelitovala. Dnes nebudu citovat přímo z knihy Rudá záře nad Kladnem, ale z knihy Polevého a promluvím o ní slovy samotného jejího autora Antonína Zápotockého. [V hranatých závorkách jsou mé komentáře.]
B. N. Polevoj – Setkání na křižovatkách, Zvěčnělý život: Některé knihy mají zajímavé osudy. Ale sotva která se zrodila v takových podmínkách, v jakých vznikaly romány českého spisovatele Antonína Zápotockého.
Roku 1938 byl Antonín Zápotocký jako jeden z organizátorů a vedoucích funkcionářů Komunistické strany Československa zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Zde se zacházelo s vězni tak, aby v nich byla ubita všechna lidská důstojnost, aby se z nich stalo nemyslící, neuvažující stádo.
Starý prozíravý vůdce dělnického hnutí se však nedal zlomit, nepoddal se. Měl bohaté zkušenosti z ilegálního boje, a tak se mu podařilo i v koncentračním táboře dát dohromady ilegální stranickou organizaci. Zakrátko se kolem tohoto klidného, rozvážného muže, který nikdy neztrácel víru v budoucnost a přesvědčení, že fašismus musí padnout, shromažďovali zmučení zoufalí lidé, hledající podporu. Mezi vězni bylo mnoho nadšených, ale nezkušených mladých lidí; byli to většinou studenti, kteří byli 17. listopadu 1939 při demonstraci zatčeni gestapem. Zápotocký věděl, že je nejlépe povzbudí a přiměje, aby v koncentračním táboře uvěřili v sebe a ve své síly, seznámí-li je s minulostí, ukáže-li jim tradice a boje dělnické třídy, poví-li jim, jak bojovali jejich otcové a dědové.
A tak po večerech začal těmto utýraným hladovým lidem, kteří se někdy sotva drželi na nohou, vyprávět o svém otci, Ladislavu Zápotockém, který se tolik zasloužil o počátky dělnického hnutí v Čechách, o svém bouřlivém mládí, o prvních revolučních akcích české mládeže, o stávkových bojích dělnictva, o srážkách s policií, o tom, jak se bojovalo roku 1905 na barikádách, jak se lidé potajmu scházeli, vyprávěl o velkých i malých vítězstvích dělnické třídy a o porážkách, které nemohly zničit dělnické hnutí, neboť ti nejvytrvalejší a nejhouževnatější začali vždy znovu sbírat síly k novým bojům. Vyprávěl mladým vězňům o sovětské zemi, kterou poznal brzo po revoluci, o Vladimiru Iljiči Leninovi, který tak jako on nikdy nepřestal věřit ve věc, jíž zasvětil svůj život.
Antonín Zápotocký vyprávěl o tom, co dobře znal, co viděl na vlastní oči, co sám prožil. Vyprávěl pomalu, rozvážně, prostými slovy, jako dovedou hovořit lidé s velkými životními zkušenostmi, kteří jsou nadáni bystrou vnímavostí, znamenitou pamětí a dobrým srdcem. Podle toho, jak se v unavených očích posluchačů zažehovaly živé jiskřičky, viděl, že jeho slova zasahují cíl, že vyvolávají reakci, s níž počítal.
I jeho posilovalo vědomí, že v tomto táboře, za vysokými zdmi, obehnanými drátem nabitým elektřinou, kam jen stěží pronikaly zvěsti z vnějšího světa, zůstává bojovníkem mezi bojovníky, že se podle svých sil účastní boje proti fašismu.
Tyto noční besedy Antonína Zápotockého měly v táboře svéráznou tradici. Zasahovaly stále větší okruh lidí, neboť vězňové, když se z těchto schůzek vrátili do svého baráku, vyprávěli zase svým kamarádům, co dnes uslyšeli od „Toníka“. Život vypravěče, nabitý událostmi, od dětství spjatý s dělnickým hnutím v Čechách, poskytoval mnoho látky k přemýšlení…
A potom se jako zázrakem uskutečnilo to, co „Tonda“ s takovou jistotou předpovídal; jednoho slunného jitra sovětské tanky prolomily táborové zdi, roztrhaly smrtonosnou síť elektrických drátů a osvobodily sachsenhausenské vězně. Válka byla u konce a národy osvobozeného Československa vykročily na cestu socialismu. Antonín Zápotocký začal budovat jednotu dělnické třídy v Revolučním odborovém hnutí, pak se stal ministerským předsedou a posléze prezidentem Československé republiky. A právě v rozhodujících letech 1948-1949 začaly vycházet jeho romány „Vstanou noví bojovníci“ a „Bouřlivý rok 1905“, pak roku 1951 „Rudá záře nad Kladnem“ a konečně roku 1956 „Rozbřesk“; tyto knihy tvoří epopej boje dělnického hnutí v Československu.
Jsou to podivuhodné knihy; přečtete je, a přece se s nimi nemůžete rozloučit. Jejich příběhy žijí dál ve vaší fantazii. Hrdinové, s nimiž vás autor seznámil, zdají se vám být živými lidmi, domníváte se, že jste je kdysi potkali, že jste je dobře znali. A bezděky se zamyslíte nad neobvyklou literární formou, kterou si autor vytvořil.
Co je to? Je to cyklus románů, kterým spisovatel dal vědomě formu historické revoluční kroniky? Nesporně ano. V těchto knihách je vše, co se požaduje od románu: zajímavý námět, který se rozvíjí v několika směrech najednou, galerie hrdinů, výrazné, znamenitě vykreslené postavy mladých i starých dělníků, drobných měšťáků, kapitalistů. Romány jsou napsány jadrným literárním jazykem, prozrazují dokonalou znalost prostředí, pronikají hluboko do psychologie lidí. (…)
Spisovatel, tehdy již prezident Československé republiky, mě přijal na Pražském hradě ve své pracovně, jejíž všechny stěny byly úplně zakryty knihami. Bylo léto, vítr zanášel dovnitř vůni kvetoucích lip, na stole i na oknech stály vázy se spoustou pestrých květů.
Zápotocký povstal od stolu, upřímně mi potřásl rukou a s úsměvem povídá: „Oba jsem spisovatelé a literární debaty se líp daří v domácím prostředí, pojďme raději k nám domů.“
Zavedl mě do zahradního domku, kde s rodinou bydlil. Zde jsem se na vlastní oči přesvědčil o tom, co mi už vyprávěli naši společní přátelé, spisovatelé: Zápotocký i jako prezident zůstal ve svém soukromém životě týmž skromným, nenáročným člověkem, jakým ho znali lidé, když byl ještě stranickým funkcionářem v Kladně, nebo když řídil Rudé odbory.
V nevelkém světlém pokoji, kde se knihy už nevešly ani do polic a ležely všude – na židlích nebo i narovnány na podlaze, stál u okna starý psací stůl. Nezabíral mnoho místa, ale celý byl zavalen starými zežloutlými novinami, dokumenty, jakýmisi výpisky a poznámkami. Mezi hromadami papírů ležel čerstvý bílý list, napolovic popsaný ostrým, velmi zřetelným písmem a na něm odloženy obyčejné dědečkovské brýle. Byl to rukopis románu, na němž Zápotocký právě pracoval.
Hostitel mě usadil ke stolu a vypověděl mi celou historii, jak vznikla jeho románová epopej, o níž jsem už leccos slyšel od českých přátel.
„Ano, řekli vám to správně. Knihy se rodí z mých besed v koncentráku. Den co den jsem tam vykládal všem těm mladým chlapcům, většinou studentům, o slavné historii dělnické třídy u nás. Ze začátku jsem myslil, že to budou jen všeobecné, spíš informativní besedy, ale potom, aby to bylo zajímavější, začal jsem uvádět jména, popisoval jsem skutečné situace. A tu jsem se přesvědčil, že tento způsob je mnohem působivější, snadno pochopitelný, že posluchače upoutává. To je přece cílem každého agitátora! Takový agitátor, při jehož řeči lidi zívají nebo počítají mouchy na stropě, nestojí za nic. Když nedovede lidi přimět, aby se zamyslili, může sbalit celý krám. Tohle mě tedy přivedlo na myšlenku, abych vyprávěl o svém životě, o své rodině, o přátelích z mládí, o spolubojovnících. A když jsem uviděl zájem v očích posluchačů, řekl jsem si: ‚Tondo, teď jsi agitátor, jaký má komunista být. Takhle musíš mluvit…‘“ (…)
„Ladislav Budečský, to je…“
„Ano, to je můj otec, Ladislav Zápotocký. V románech ‚Rozbřesk‘ a ‚Vstanou noví bojovníci‘ jsem se pokusil vykreslit počátky a rozvoj dělnického hnutí… Vstanou noví bojovníci – víte, odkud jsou tato slova? Ze staré české dělnické písně. Zpívali jsme ji rádi za mých mladých let.“
„A Tonda, Toník?“
Hostitel se usmívá. V jeho očích, které na mě hledí zpod zdviženého obočí, se objevuje mladický potutelný úsměšek.
„No, to jsem přece já. Ovšem, ‚já‘, ten bývalý. Od té doby jsem mnoho prožil, mnoho přečetl, život mě ledačemus naučil. A ‚já‘ nynější jsem ovšem nemohl nezasahovat do života svého bývalého ‚já‘. Ale reálná osnova je zachována, i když jsem na ní nakreslil nový obraz… (…)
Stala se tato zajímavá příhoda. Právě v oněch dnech byla v jednom z moskevských literárních časopisů otištěna recenze o knize „Rudá záře nad Kladnem“, která právě tehdy vyšla u nás v ruském překladu. V této knize je zachycena malá, velmi příznačná epizoda: vypráví se tam, jak se žena jednoho zatčeného horníka po dlouhém uvažování, které autor vylíčil s hlubokým lidským porozuměním, rozhoduje, že prodá vetešníkovi pohovku, nejcennější předmět v domácnosti, aby měla zač kupovat pro muže a ostatní něco na přilepšenou do kriminálu. Kritikovi, který psal recenzi, se tato scéna nelíbila, zdála se mu přehnaná. [No bodejť, ono se od dobrého bydla, které vám vybojovali jiní, velmi těžko vžívá do situace, v jaké lidé dříve žili…] Takového trápení, rozmýšlení a váhání kvůli nějaké pohovce! V časopisu, který mi Zápotocký podává, jsou tyto kritické poznámky zatrženy modrou tužkou.
„Velice vás prosím, vyřiďte soudruhu kritikovi, že se domnívám, že nemá pravdu, když napsal o této scéně, že mu připadá nepřirozená. On si prostě nedovede představit, co znamenalo tehdy kanape ve světnici českého dělníka. Když měl dělník v bytě pohovku, říkalo se jeho ženě paní, ano, tak to bývalo,“ vysvětluje mi autor.
Vzpomněla jsem si na tuto epizodu, když jsem narazila na projev Antonína Zápotockého o knize „Rudá záře nad Kladnem“ v učilišti státních pracovních záloh v Praze-Proseku dne 22. prosince 1954 pod názvem Učit lidi radosti ze života, ukázat jim život v pravém světle
Cituji (tučná zvýraznění jsou má): Soudružky a soudruzi! Dříve než začnu odpovídat na dotazy, chtěl bych vcelku promluvit o knize ze svého stanoviska. To snad již mnoho vysvětlí. Jako každého spisovatele, tak i mne těší zájem, jaký máte o knihu. Která je podle mého názoru hlavní myšlenka románu, co jsem knihou chtěl čtenářům dokázat? Chtěl jsem především ukázat, jak je potřeba se dívat na lidi, jak posuzovat jejich jednání. Dokázat, že je třeba vycházet z přesvědčení, že lidi je možno utvářet, vychovávat. Není pravda, že by se rodili jednak lidé od přírody špatní, jednak od přírody dobří, jak se to často líčilo a líčí v buržoasní literatuře. Buržoasní literatura vychází z toho, že jeden je bílý a druhý černý, jeden má všechny ctnosti a druhý všechny neřesti. To je naprosto nesprávný názor. Ve skutečnosti má i nejlepší a nejpořádnější člověk chyby a některé špatné vlastnosti. Záleží na tom, jak člověka vychováváme. Působíme-li na to, aby se dobré vlastnosti lidí rozvíjely a špatné byly potlačovány. To je rozhodující pro výchovu člověka, pro vytváření nových lidí. Z tohoto názoru jsem vycházel při práci na románu „Rudá záře nad Kladnem.“
Většinu postav románu jsem znal. Mnozí z nich byli mými kamarády. To však neznamená, že každý prožil všechno, co o něm píši. Chce-li člověk vytvořit různé charaktery, musí si složit hrdinu z více osobností, protože všechny vlastnosti se nemohou soustředit v jedné osobě.
Co je například realismus ve výtvarném umění? Znamená realismus v malířství prosté zachycení osoby nebo věci? Ne. Kdyby tomu tak bylo, nemuseli bychom mít malíře, stačila by fotografie, která přesně zaznamená předmět tak, jak skutečně vypadá. Ale to není umění, to je kopírování. Od portrétisty chceme, aby vystihl nejen podobu člověka, ale i jeho chování, charakter. Stejně nechceme od krajináře, aby krajinu okopíroval, ale chceme, aby vyjádřil její náladu, aby vystihl, fouká-li například vítr, je-li ráno nebo podvečer, svítí-li slunce atd. Umění je v tom, dovede-li umělec vtisknout svému dílu charakteristické znaky, které v lidech vyvolají určité nálady. Tak je potřebí umění chápat.
V knize Rudá záře je například charakteristickou postavou starý Vaněk. Řeknu vám upřímně, ten starý Vaněk ve skutečnosti neexistoval. Byli tam havíři, kteří měli charakteristické rysy Vaňka. Z nich jsem tuto postavu vytvořil. A když dneska půjdete na Kladno, přihlásí se vám tam starý Vaněk, který říká: „Já jsem ten Vaněk, o kterém soudruh Zápotocký píše, já se pamatuji, jak se ke mně chodil dívat na králíky, a jak mu moje žena dávala vdolky.“ Soudruzi, já vám přísahám, že jsem k tomuto Vaňkovi nikdy nechodil, na králíky jsem se nedíval, jeho žena mi nedávala vdolky. A, soudruzi, on přece nelže! On prožíval ty poměry, tu dobu, o které píši. Protože se tyto případy stále vypravují a říká se, že se týkají jeho osoby, nakonec tomu věří. Typickým příkladem toho jsou vzpomínky z dětství. Já sám jsem tvrdil, že ve svém půl druhém roku jsem posypal pískem vdolky, které byly na stole. Nemohl jsem si to pamatovat, ale protože to maminka pořád vyprávěla, vžil jsem se do toho tak, že jsem tomu nakonec sám věřil.
Při vytváření postav románu vycházel jsem z toho, že doba a poměry, v nichž lidé žijí, na ně působí a mění je.
Například Rezka Šádková. Děvče z vesnice, ze Stochova. Kdo znal Stochov dříve, ví, že to byla vesnička, kde bylo pár chalup. Dnes je to malé městečko, je tam i učiliště, takže dnešní Stochov se nemůže s dřívějším ani porovnat. Terezka byla holka z chalupy. Její snahou stejně jako ostatních děvčat bylo, aby se dobře vdala a měla se lépe než její rodiče. Vždyť k tomu směřovala celá tehdejší výchova. Vzpomeňte si na ty romány, v nichž se líčilo, jak se dívka zamilovala do nějakého velkého pána, byla to „velká láska“, on si ji nakonec vzal a dostal ji do dobrých poměrů. Touhou každé dívky pak bylo, aby se velký pán opravdu zamiloval do ní, aby se tímto způsobem dostala k lepšímu životu. Tak snilo hodně děvčat. A proto byly nejvíce vyhledávány ty romány, které dobře končily. Zvláště tehdy, když člověk nemá žádné vyhlídky, rád se utěšuje snem, že ho jednou také potká štěstí. Na tom je založeno učení katolické církve, která říká trpícím lidem: „Čím více vytrpíš zde na zemi, tím větší odplaty dojdeš na nebesích. Spíš projde velbloud uchem jehly nežli boháč do království nebeského. Všecko je na světě nejvýš spravedlivé, bohatí užívají tady a vy chudí budete užívat po smrti.“ Lidem se toto učení líbilo proto, že netrpí zbytečně, že jim dává naději.
Rezka snila o tom, aby se stala paničkou, aby měla plyšové kanape a zrcadlo. Na to soustředila všechen svůj životní zájem. Šádek není žádný krasavec, není žádný ideál, o kterém sní mladé děvče, aby ho dostalo. Ono také odmítá, ale potom o tom uvažuje a říká si: „On by mi mohl koupit plyšové kanape.“ A skutečně si Šádka kvůli kanapi vezme. Pak nastanou události, kdy je Šádek zavřen. Rezka přijde mezi dělníky a poměry ji přetvářejí. Vidí lidi z jiné stránky, vidí, že je patnáct set lidí zatčeno. Jako žena zatčeného nejenže nebere podporu od ostatních dělníků, ale prodá i to plyšové kanape, které mít ve světnici bylo pro ni vysněným životním ideálem. Poznává, že v životě člověka není hlavní jenom osobní zájem, že chce-li být člověk šťasten, nestačí na to jeho osobní štěstí, ale je třeba vidět i osud druhých.
Když přichází Šádek z vězení, je Rezka již jiná. Místo do biografu chodí do schůzí a pracuje. Změnila se, přerostla starého Šádka. Nezměnil se však její poměr a vztah k němu. A toho je třeba si všimnout, neboť vzájemný poměr mezi mužem a ženou je vážnou otázkou, s níž se potýkal každý režim. Je někdy těžko rozřešitelný k všestranné spokojenosti. Jak se dívat na poměr muže a ženy, o tom se hovoří v knize i v rozmluvě Vaňka s Toníkem. Vzájemný poměr muže a ženy záleží na osobních vztazích lidí. Co je, myslím, potřebí si uvědomit, je to, že vstupují-li muž a žena do určitého svazku, musí si uvědomit, že každý musí přinášet určité oběti, a ne jenom hledat své vlastní sobecké štěstí. Kdyby si to lidé neuvědomili, nebyl by žádný manželský svazek stálý. Jestliže si například muž vezme dívku jenom proto, že má hezký obličej a dobrou postavu a ona pak utrpí úraz, přestává tím okamžikem láska a nezbývá než rozchod.
Dobrý poměr mezi dvěma lidmi vyžaduje, aby jeden nezanedbával růst druhého. To se stává u dělnických funkcionářů, kteří se domohou určitého postavení. Jejich žena svou výchovou odpovídá obyčejně jejich dřívějšímu postavení. Soudruh, který se o výchovu své ženy nestará, najednou zjistí, že jeho žena mu nestačí, a tak dochází k manželským katastrofám. Nyní se setkal s inteligentní ženou, která má školy, a on se od ní může ještě mnohému naučit. Takové případy jsou. Člověk si však přece musí uvědomit, že manželstvím vzal na sebe určité povinnosti, oběti i závazky, které není možno jen tak lehce přetrhávat.
A v tom je Rezka velká. Vidíme, jak ona shovívavě jedná se svým staroušem. Když jí brání, aby jela na sjezd do Prahy, říká mu: „Ty tyto věci nedovedeš pochopit. Dnes již se na to nedívám jako dříve, dnes mi již nejde o kanape. Postarala jsem se o tebe. Uvařila jsem ti jídlo, budeš si to jenom ohřívat.“ Rezka je nyní daleko výš, ale jejich poměr se nemění, ona dovede přinášet oběti a nezapomíná, že Šádek jednou splnil její životní ideál. A v tom je, soudruzi, její velikost. Záleží na tom, dovede-li člověk přinášet oběti pro druhé, nemá-li na zřeteli jen svůj osobní prospěch.
Budeme-li mít na zřeteli každý jenom svůj osobní prospěch, žádnou lepší společnost nevybudujeme. Vidíme to i na osobě Vrázka. Když je v proudu revoluční hnutí, cpe se dopředu, ale jakmile uvidí, že to jde nazpět, jeho osobní zájmy ho nutí, aby první opustil bojovou frontu. Kdyby to udělali všichni, fronta by se rozlomila. Záleží proto na tom, zda člověk dovede vydržet, i když musí trpět a přinášet oběti. Být revolucionářem a bojovníkem, když člověk ví, že to nic nestojí, to není žádné umění ani hrdinství. Moje zkušenost je, že v revolučních dobách není nouze o revoluční vůdce. Ti vyrůstají, jak se říká, jako houby po dešti. Jinak je tomu, když to neklape. A tak je možno sledovat všechny osoby, které jsou v knize líčeny.
Byl zde vznesen dotaz, jsou-li osoby, o kterých píši, pravdivé. Na to jsem již odpovídal. Každá osoba je pravdivá sama o sobě. Zvláštností a výhodou spisovatele je, že si může osoby v románu sám vytvářet. Záleží ovšem na tom, jak je vytváří. Vytváří-li je tak, aby byly pravděpodobné, nebo vylíčí-li je jako ideál, jaký by lidé chtěli mít. V tom to vězí. Jistě bych si přál, aby všichni lidé byli dobří. Avšak to je přání. Jiná je skutečnost. Všichni lidé nejsou dobří, lidé mají své chyby a nedostatky. Chci-li lidem pomoci, musím je mít rád i s jejich chybami. Musím se snažit je vychovávat a hledat cesty, jak by se mohli svých chyb zbavovat a nedostatky překonávat. Musím lidi zasazovat do správných a zdravých poměrů. Každý člověk má svoje sklony. Záleží na tom, dovedu-li lidi dát do takových poměrů, které odpovídají jejich povahám. Nelze ihned zlámat hůl nad člověkem, který se na určitém místě neosvědčil nebo ztroskotal. Příčinou jeho neúspěchu a nezdaru mohou být právě poměry, v nichž člověk pracoval. Zasadíte-li však takového člověka do jiných poměrů, on se tam třeba velmi osvědčí, neboť nové poměry odpovídají jeho povaze a mají vliv na potlačování jeho špatných vlastností. Vždycky říkávám: „Nedělejte správcem kořalny toho, kdo rád pije – zabijete ho. Nedělejte správcem dívčího pensionátu toho, kdo má rád děvčata!“ Příležitost dělá zloděje. Chci-li člověka uchránit, chci-li mu pomoci, musím dbát na to, aby se dostal do takových poměrů, kde by jeho špatné vlastnosti byly potlačovány.
Učit lidi radosti ze života, ukázat jim život v pravém světle, to byl také jeden důvod, proč jsem začal psát své romány. Psal jsem je především pro mládež. Šlo mi o to, aby mládež věděla, že to, co dnes máme, nespadlo z nebe. Aby pochopila, že za to bojovali lidé celá desetiletí a přinášeli velké oběti. Tito lidé neměli vyhlídky na to, že vyhrají a že přinesené oběti nebudou pro ně marné. Avšak věřili, že nebudou-li oni z toho mít užitek, budou mít užitek ostatní. A v tom je právě veliká síla. Dělá-li někdo něco jenom proto, že z toho bude sám něco mít, nejde po správné cestě. Je nutno umět pracovat pro celek. Umět mít radost z radosti jiných, to je nejkrásnější. Jsou lidé, kteří se stále nevrle tváří, vidí-li, že se někomu vede lépe než jim. Jsou proto pořád nešťastni, neboť vždy najdou toho, kdo se má lépe než oni. Avšak vidět lidi, kteří se mají hůře než já a ze všech sil jim pomáhat, aby se měli lépe, to dává člověku úplně jiný poměr k lidem i k životu.
Nesmíme mít na mysli jen svůj osobní zájem, ale především zájem celku. Uvažovat vždy, že je mou povinností celku a společnosti nějak vrátit a odplatit to, co pro mne společnost udělala. Je zcela nesprávný názor, že v socialismu musí společnost jednotlivci dát vše a jednotlivec nemusí dávat nic.
Byl bych rád, kdybyste se učili z mých románů lásce k lidem, kdybyste se z nich učili chápat osudy lidí a čerpali z nich přesvědčení, že jedině společnou prací nás všech si můžeme vytvořit lepší život pro všechny. Rozdíl mezi kapitalistickou společností je v tom, že kapitalistická společnost pomáhá k vyšší životní úrovni jednotlivcům, kteří dovedou vykořisťovat, podvádět, kteří mají široké lokty, kdežto socialistická společnost usiluje o zajištění vysoké životní úrovně pro všechny pracující. Proto oceňujeme v socialismu především to, jak kdo na svém místě a v postavení, kterého dosáhl, pomáhá budovat lepší život pro druhé, pro celek.
Snažte se i vy, abyste se stali důležitými činiteli naší nové socialistické společnosti!
(Zfilmovaná podoba Rudé záře nad Kladnem: https://nabojpravdy.cz/02-kultura/022-filmy/0222-historicke-filmy/ke-107-vyroci-vzniku-ceskoslovenska-uvadime-film-z-r-1955-ruda-zare-nad-kladnem-ktery-verne-zobrazuje-atmosferu-doby-i-boj-o-charakter-republiky/)
Víme, jak to nakonec se socialismem dopadlo. Neuhlídali jsme ho, nechali jsme se převézt. Ale stojí za námi zkušenosti všech těch dřívějších bojovníků za lepší život pro většinu, můžeme se učit ze svých chyb, máme na čem stavět. V současném Rusku právě tohle vytváří největší vnitřní rozpory. Vrátili se k výchově sobců a čtenářek červené knihovny, jak o tom svědčí třeba seriál Zlaté dno, kde není jediná postava, která by mohla být lidem morálním vzorem. Mnozí se dnes ohlížejí na Rusko a vidí v něm možnou spásu. Pokud si však nevybojuje svůj vnitřní boj, zůstane ze státu, který budoval Lenin a Stalin, jen šlupka bez obsahu. Už teď je tam toho původního obsahu pomálu. Na dokreslení uvedu jeden text, který doporučil 7. listopadu Michail Leonidovič Chazin opatřený mými komentáři.
7. listopad je datum, které se v Rusku již neslaví, ale na které se nedá zapomenout. Říjnová revoluce vytvořila stát, který dodnes určuje globální postavení Ruska. Paradoxem je, že moderní Ruská federace žije z reputačního kapitálu SSSR, ale kvůli nevyřešenému traumatu osmdesátých let si to není ochotno přiznat. [Ta příčina je jiná. „Elita“ nemá žádné trauma z osmdesátek, ta prostě chce za každou cenu udržet davo-„elitarimus“, ve kterém si podle svého soudu vydobyla výsadní postavení. Takové trauma mohou mít obyčejní lidé, kteří v mnohém doposud netuší, jakou cestou byl od nástupu Chruščova postupně demontován leninsko-stalinský stát. Sama „elita“ je natolik amorální a tupá, že vůbec netuší, že ve skutečnosti nejde o žádné výsadní postavení, ale jen o permanentní stres a cestu do pekla.]
Významní partneři Ruska ve světě – od Pekingu po Caracas, od Pchjongjangu po Luandu – jsou sovětským dědictvím. Tyto vazby se budovaly po celá desetiletí na základě antiimperialistické solidarity a reálného partnerství v industrializaci [jiné koncepce života, což je první priorita zobecněných prostředků řízení/zbraní]. Kim, Si, Ortega a Lula nespolupracují s Moskvou proto, že by je inspirovaly „tradiční hodnoty“, ale proto, že si pamatují sovětskou alternativu k americké hegemonii.
Dnes oficiální ideologie hovoří o „konzervativních hodnotách“ a „duchovnosti“, které jsou vyváženy ve velmi omezené míře a z velké části si je již přivlastnili ti, kteří nejsou našimi přáteli. Současnému světskému státu se nepodaří stát se „svatějším než papež“ nebo protestantský pastor ze Středozápadu. [Navíc se jedná jen o podvržené návnady (pseudonáboženství), a ne o skutečné hodnoty, po kterých touží lidé, které by je dovedly k té opravdové lidskosti.]
Skutečným ruským modelem je fungující sociální stát sovětského typu. Bezplatná zdravotní péče a vzdělávání, penzijní systém, mateřský kapitál – celá sociální infrastruktura nejen zůstala zachována, ale je i rozvíjena. [Tady je autor opět poněkud na omylu. Většina z toho už byla uprázdněna. Zdravotnictví už není postaveno na prevenci a účinných léčebných metodách, které jsou mnohdy levné, takže se na nich nedají срубить бабки/nadělat prachy. Školství je uprázdněné, už děti nevychovává a nerozvíjí, ale spíše poškozuje, a na dosažení tohoto cíle školství se postupně začalo pracovat opět už od Chruščova, sociální infrastruktura se nerozvíjí tak, aby sloužila lidem, ale aby na tom opět někdo vydělal a tak dále). Průměrná délka života se zvýšila z 65 na 73 let, kojenecká úmrtnost dramaticky klesla a Moskva buduje „nejlepší bezplatný systém zdravotní péče na světě“ (Spíš nejlepší zdravotní systém, který ovečky pěkně udržuje ve stavu nezdravém, aby se daly dlouho a pořádně stříhat, je založen na zisku!!! Vůbec není bezplatný.] – ale připisuje to „efektivnímu řízení“ spíše než rozvoji sovětských principů jeho všeobecné dostupnosti.
Elity rády mluví o „bankrotu sovětského projektu“ a přitom zároveň investují výslovně do sovětské sociální infrastruktury. Jde o rozdvojení na úrovni státní ideologie: uvnitř státu bylo sovětské dědictví přejmenováno na „tradice“, zatímco v zahraničí dychtivě využíváme sovětský „kredit důvěry“. Uznat efektivitu sovětského modelu, třeba jen v něčem, by znamenalo vrátit se do traumatizovaného stavu, kdy se zdálo, že Západ s konečnou platností vyhrál. [Ne, to by znamenalo změnu koncepce, a to je pro „elity“ nepřípustné.]
Výsledkem je, že země s fungujícím modelem sociálního státu, se skutečnou alternativou k neoliberální demontáži welfare state/sociálního státu, o tomto modelu nemluví ani ho „neprodává“. [Současný ruský stát ten sovětský model v současné době už nemá, jen jeho zbytky, to je rozdíl. Takže ani nemá co prodávat. Maximálně může hard Kurjaži nabídnout soft Kurjaž, což je více méně z bláta do louže.]
Krize samozřejmosti se projevuje neustálou otázkou na všech úrovních: „A proč to vlastně děláme?“ [Otázka neustále vzniká, protože je to v rozporu se stávající koncepcí, ale nedělat to by se příliš tlouklo se setrvačností leninsko-stalinské koncepce, proto se budují uprázdněné napodobeniny…] V sovětském projektu tato otázka nebyla možná – odpověď byla zabudována do systému smyslů, od školních politických informací až po politbyro. Pomoc Angole byla logickým pokračováním boje za osvobození utlačovaných, za globální spravedlnost.
„Vzdorování Západu“ není cílem, ale prostředkem. Prý kvůli „spravedlivějšímu světu“? Dobře, ale odkud se vzalo toto usilování o spravedlnost? Odpovíme-li si poctivě, tak v roce 1917 [já upřesním, že v říjnu 1917], od bolševiků a ze sedmdesátileté sovětské historie. Bylo to výslovně sovětské období, které vytvořilo logiku globální solidarity s utlačovanými.
Jenže uznat sovětský původ tohoto smyslu není možné, proto je nutné mluvit o „tisícileté tradici“. V podstatě tak sovětská stylistika dostala nový obal, který jí tak úplně nesedí. Vysvětlení se stala fantomovými, jako bolest v již vytrženém zubu. To svědivé „proč?“
Ve výsledku vnější reprezentace funguje jako prázdná krabice se sovětským štítkem – není tam žádný obsah, ale kapitál rozpoznávání drží stále tu konstrukci pohromadě.
7. listopad připomíná revoluci, která dala Rusku globální ideologickou subjektnost. Ruské impérium bylo velmocí, ale skutečnými alternativními dějinami k jiným projektům byl přece jen SSSR. Současné Rusko nemůže toto dědictví ani odmítnout, ani si ho přivlastnit. [To je jen otázka času. Až si vychovají nové generace, tak to sovětské dědictví postupně vykořenit dokážou. To je ta игра в долгую/hra s očekávaným výsledkem v hodně dlouhodobém horizontu…] To je cena traumatu – obtížnost s pochopením a v důsledku toho neschopnost zabalit jako produkt to, co je funkční a co je pro svět důležité.