Film „Návrat domů“ z roku 1948 je považován za psychologické drama, které zobrazuje návraty vojáků domů a konfrontaci s následky války.
V emocionálně působivém snímku Martina Friče sledujeme příběh nadporučíka Klimenta Mareše, který se spolu s vojáky Svobodovy armády vrací do osvobozené Prahy. Za jediný den zde však pozná, že vše, po čem toužil, je zničeno: matka se sestrou zastřeleny okupanty, snoubenka provdána a přátelé zmizeli neznámo kam…
Trochu naivně působí dialog Mareše a mladé slečny, kterou náhodně poznal v restauraci a poté ji doprovodil domů.
Mladá žena říká: „Nedovedu si představit, že byste byl schopen někoho zabít.“
Mareš: „No ovšem. Člověk nepřítele vlastně neviděl. Někdy byla tma, někdy byl daleko…“
Ona: „Takže člověk vlastně ani nezabíjel.“
Mareš: „Máte pravdu, člověk jenom střílel, ale nezabíjel.“
Působí to jako by ti, co prožili válku ve městech, ani nevěděli, co válka obnáší (to, co zažívali vojáci na frontě, bylo skutečně nepřenosné, ale i ve městech byli lidé zabíjeni) a jako by režisér dával vinu za zabíjení i těm, kteří bojovali v osvobozeneckém boji.
Umělá inteligence tuto scénu vyhodnotila tak, že „z pohledu civilistů válka skončila, zlo bylo poraženo, a teď přichází období „nápravy“ a optimismu. Proto mohou pronést takhle naivní větu — jako by zabíjení ve válce šlo omluvit nebo zapomenout.“ Nerozlišuje tedy mezi těmi, kdo válku vyvolal a kdo se bránil a předpokládá, že si všichni nesou stejné trauma.
Recenze diváků:
Po letech mě tento film znovu dokázal přikovat do křesla a já se zatajeným dechem sledoval radost z konce války a vytoužený návrat do rodného kraje, ostře kontrastující s nekompromisní realitou té doby, která nenechala v životech drtivé většiny lidí kámen na kameni. Martin Frič natočil dějově jednoduchý film, jehož základ vybudoval na skutečnosti, že domov nejsou jen čtyři stěny, ale především lidé, ke kterým se vracíme a s jejichž osudy si válka ošklivě zahrála.
Nemám slov. Jde prostě o hodně silný film plný emocí. Od scény v první části, kdy oznámí (neoznámí) pozůstalé matce smrt jejího syna, jsem se už ani na chvilku nedokázal odtrhnout a chvílemi mi běhal mráz po zádech. Zato při scénách s Janíkem si člověk tak nějak připadal, že lidi (někteří) byli hodní a vřelí (zato dneska jsou zlí, lžou, podváděj a kradou). Málem bych zapomněl na 2 scény s malými dětmi, které byly jako bonus a působily tak nějak přímě upřímně. Škoda, že takovýchto filmů není moc. U nových filmů se mi nestane, že bych měl takové mrazení….