V předchozí části cyklu o Pražském jaru 1968 bylo popsáno, co všechno u nás Západ pomáhal organizovat, jaké kluby zde vznikaly, jaká byla činnost médií apod. Další události jsou všeobecně známé – jednání vedení SSSR a ostatních zemí Varšavské smlouvy s československým vedením v Praze, Drážďanech, Varšavě, Čiernej nad Tisou, zvací dopis konzervativního křídla KSČ.
V noci na 21. srpna 1968 vstoupila vojska SSSR, Bulharska, Maďarska, NDR a Polska na území Československa.
Bilance obětí na životech celkově za dobu celé sovětské tzv. „okupace“ (od 21. srpna 1968 – do 21. června 1991, za 23 let) je 400 lidí, z toho do konce roku 1968 137 lidí, přičemž ve většině případů to byly dopravní nehody, tragické náhody a neúmyslná zabití mnohdy i zcela zbytečně úmyslně vyprovokovaná. V některých zdrojích se můžeme také dočíst, že ruští vojáci vypovídali o ostřelovačích na střechách domů Václavského náměstí a v okolí rozhlasu, kteří stříleli jak směrem k občanům, kteří se na ulicích shromáždili, tak směrem k ruským vojákům (podobnost s událostmi v Kyjevě r. 2014 čistě náhodná).
Je těžké si představit, že by za německé okupace dav Čechů s vlajkami obestoupil německé tanky a pokoušel se je zapálit, nebo popsat barvou, jako se to dělo v srpnu 1968 se sovětskými tanky. Němci by okamžitě zahájili palbu. Čeští občané si toho byli vědomi, takže to ani nezkoušeli.
Na některé události mají různí historici odlišný pohled:
Historik Spicyn na otázku, zda operace Dunaj zabránila třetí světové válce zmiňuje, že den před zahájením operace armád Varšavské smlouvy Brežněv zavolal americkému prezidentovi Johnsonovi, aby zjistil jeho reakci na vstup sovětských vojsk do Československa. Ten odpověděl, že se jedná o ruskou sféru vlivu a vnitřní záležitosti. Německé jednotky, které tvořily páteř sil NATO umístěných v SRN, by se nikdy neodvážily vstoupit do vojenského konfliktu se SSSR kvůli Československu. Neudělali by to ani Američané.
Na druhou stranu vojenský tlumočník, spisovatel, historik, důstojník generálního štábu VS RF Jurij Galuško, přímý účastník událostí, ve své knize „Československo – 68. Pohled sovětského důstojníka z minulosti do budoucna“ popisuje případ, kdy americká vojska (tanková kolona 1.a 3. americké divize) vstoupila z území Německa na území ČSSR. Vše se prý dělo pod záminkou natočit dokument o událostech r. 68 v Československu. Tuto tankovou kolonu zastavila kolona sovětských tankistů a oznámila veliteli, že jsou obklíčení a doporučila vrátit se, odkud přijeli. Velitel americké kolony se podle Galuška omluvil za svůj chybný manévr – spletl si prý německou krajinu s československou.
Verze s tanky se jeví jako málo pravděpodobná, ale ať už tam tanky byly nebo nebyly, v zájmu nadnárodního řízení, tedy globálních elit, nebylo rozpoutání třetí světové války, SSSR už kapituloval podpisem dohody o uznání dluhu společnosti Lena Goldfields.
Hlavním cílem „operace“ Pražské jaro, kterou se podařilo silám Západu zorganizovat, bylo vyprovokovat SSSR k vojenské reakci a tím zdiskreditovat SSSR a socialistický systém, vyvolat bezmeznou rusofobii mezi státy Varšavské smlouvy (zvejména u Čechů). Průběh invaze měl u lidí vyvolat obrovský šok a odpor, který byl spolehlivou živnou půdou pro nenávist nejen k Rusům, ale přes ně i ke společenskému systému, který reprezentovali. Reformy, činnost klubů a médií, která štvala proti SSSR a proti socialismu … to vše probíhalo pod patronátem západních rozvědných agentur za účelem vzniku té „správné atmosféry“ ve společnosti.
Práce médií v této době je dokonale ukázána v některých dílech seriálu 30 případů majora Zemana, ostatně srovnejte, jak se chovají média dnes.
Události r. 1968 pak vedly k listopadu 1989. Na Československu byly vyzkoušeny různé metody rozložení státu zevnitř, které byly později využity tady i jinde.
Poté byl v plánu rozpad SSSR, vytvoření SSSR č.2 na marxistickém základě, v úvahu připadal i monarchistický projekt, přeformátování USA a likvidace liberalizmu. Sovětský Svaz se rozpadl díky vnitřní zradě, ale další vývoj nešel podle původních plánů. To by však bylo na jiný článek.
Výmluvným je vyjádření Henryho Kissingera o Pražském jaru na otázku, proč Američané Československu nijak nepomohli: za prvé dodržovali jaltskou dohodu o sférách vlivu. Za druhé pro amerického prezidenta bylo důležitější, aby se uskutečnila, bez ohledu na vše, jeho cesta do Moskvy k jednáním o jaderných zbraních. A za třetí si vůbec nepřáli, aby Pražské jaro ‚zvítězilo‘ a prokázalo přednosti ‚socialismu s lidskou tváří‘. Pro ně naopak bylo podstatné, aby socialismus vůči kapitalismu neprokázal žádné své kvality.“