To, co předcházelo událostem srpna roku 1968 v Československu, je možné nazvat barevnou revolucí řízenou ze Západu, i když cíle jednotlivých zainteresovaných skupin se mohly lišit (cíle státní elity USA, Německa, Rakouska, …byly jiné než cíle nadnárodního řízení, globálního „zákulisí“). Kdosi kdysi pronesl bonmot, že jediný stát na světě, kde se nemůže odehrát barevná revoluce, jsou Spojené státy, protože tam není americká ambasáda. I když v souvislosti s protesty v USA v 1. období prezidenta Trumpa se začalo vtipkovat, že i v USA se objevilo americké velvyslanectví.
Celkem podrobně se událostmi roku 1968 zaobírá ruský dokument „Jak oholit ježka.„
Z různých zdrojů zabývajících se rokem 1968 se můžeme dozvědět, že:
V době událostí kolem tzv. Pražského jara američtí vojáci pálili napalmem vietnamské děti – při masakru v Song My (My Lai ) zabili více než 500 civilistů, žen a dětí, vedli ve Vietnamu ozbrojený konflikt, ale o okupaci se nikde nehovoří a nikdo jim to stále nevyčítá.
Ve Francii byly pokusy o barevnou revoluci s cílem odstranit de Gaulla, který se stal pro nadnárodní řízení i pro USA nepohodlný.
Prezidenti Československa — A. Zápotocký, a od roku 1957 A. Novotný – šli v šlépějích Chruščova. Oni v podstatě rozvraceli zem. Novotný byl kopií Chruščova a svými nepromyšlenými reformami, které byly Chruščovem odsouhlasené, způsobil národnímu hospodářství vážné škody, což také přispělo k snížení životní úrovně lidí.
Novotný prosadil vytvoření expertní skupiny s Otou Šikem v čele, která pracovala na konceptu reformy. Koncept byl schválen 15. září 1964 (dokument byl přijat necelých 14 dní po oficiální návštěvě Chruščova). Od 1.1. 1966 byla některá konkrétní opatření realizována v omezeném měřítku a od r. 1967 v mnohem větším měřítku. Svůj ekonomický koncept Šik charakterizoval jako třetí cestu ekonomické demokracie. Cestu, která byla alternativní kapitalismu a socialismu. Zavedení tržního hospodářství, otevření čs. ekonomiky zahraniční konkurenci, přeorientování čs. ekonomiky na těsnou spolupráci se Západem, zejména s Německem, samostatnost podniků na úkor snížení kontroly ze strany státu. Přičemž reformátoři garantovali lidem 92% mezd na úkor rozpočtu pro případ ztrátovosti jejich podniku. Vzniká situace, že příjmy zůstávají podnikům, ale o úbytky se stará stát. Podniky nemají potřebu zvyšovat kvalitu svých produktů, nemají potřebu tolik vyrábět, stačí zvýšit cenu jejich výrobků. Zvyšovaly se i mzdy. Kvůli poklesu produktivity práce a růstu mezd se ale objevuje deficit.
Už v r. 1967, v prvním roce reformy, měli lidé plno peněz, ale vznikla hrozba deficitu v obchodě s chlebem a masem. Čs. vedení se rozhodlo požádat o pomoc Moskvu s dodávkami zrna a masa. Moskva pomohla.
A tak Československo vstoupilo do r. 1968 s ekonomikou, která nejprve prožila problémy s růstem a později s pochybnými reformami. Reformátoři svalovali vinu na čs. ekonomiku, která ještě nedospěla do reforem. To vše vedlo k tomu, že lidé ztráceli důvěru v socialismus a vzrůstaly antiruské nálady ve společnosti. Média tyto nálady podporovala.
5. ledna 1968 Plenární zasedání ÚV KSČ zvolilo namísto Novotného do funkce Prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka, přičemž neodvolalo Novotného z postu prezidenta republiky. Dubček se okamžitě dostal pod vliv osob, které pod rouškou demokratizace začali zem chystat k jejímu vydání Západu (k čemuž skutečně došlo po r. 1989).
Po celé zemi vznikaly různé „kluby“ („Klub 231“, „KAN – Klub angažovaných nestraníků“) a další organizace.
Klub 231 sjednotil až 100 tisíc lidí, mezi kterými byli propuštění vězni, odsouzení za špionáž, za velezradu, za propagandu fašismu nebo za sabotáže a také kriminální zločinci. Klub otevřeně prohlašoval, že nazrála situace ke svržení socialistického režimu. Generální tajemník klubu Jaroslav Brodský na jednom ze zasedání řekl : „Dobrý komunista je jen mrtvý komunista, a pokud ještě žije, je třeba mu vytrhat nohy“. Členové klubu vytvořili operativní skupiny 4-5 lidí, které vlastnily seznamy komunistů, které měly sledovat, terorizovat a až nastane čas, tak se s nimi „vypořádat“ (vzpomeňme na věšení komunistů v Maďarsku v r. 1956). Klub 231 byl finančně dotován ze zahraničí.
Ivan Sviták, ideolog KAN, na diskusním večeru na pražské univerzitě za účasti několika stovek lidí z vedení KAN otevřeně uvedl, že „v zájmu dovedení procesu demokratizace až k dosažení „absolutní svobody“ je možná i cesta občanské války“. V podnicích a různých organizacích se zakládaly filiálky klubu, které se nazývaly „Výbory na ochranu svobody slova a tisku“.
Organizace „Revolučný výbor demokratickej strany Slovenska“ vyzývala k uskutečnění voleb pod dohledem Anglie, USA, Itálie a Francie, k ukončení kritiky západních států v tisku a jeho soustředění na SSSR.
Vznikaly ilegální výbory sociální demokracie a jeden z jejich vůdců, J. Šiška, zdůrazňoval, že v Československu se vytvořila příhodná situace pro odstranění komunistů od moci a že soc. demokrat. strana má možnost dát komunistům poslední úder, protože se opírá o své mezinárodní vedení.
14. července pozvali českoslovenští opozičníci amerického politika Zbigniewa Brzezinského do Prahy, aby přednesl svoji strategii „liberalizace“. Brzezinski vyzval k likvidaci KSČ, k likvidaci milicí a státní bezpečnosti. Podle jeho slov „podpořil zajímavý československý experiment.“
Západní hranice ČSSR byly otevřené, začaly se likvidovat pohraniční zábrany a opevnění.
Na stránkách Mladé fronty se objevovaly „názory čtenářů“ jako, že : „o účasti v socialistickém táboře před 23 lety rozhodovali staříci a dnešní mládež s nimi nesouhlasí.“
V Mladé frontě se také psalo: „Zákon, který přijmeme, musí zakázat veškerou komunistickou činnost v Československu. Zakážeme činnost KSČ a rozpustíme ji. Spálíme knihy komunistických ideologů – Marxe, Engelse, Lenina“.
Lidem byla vštěpována myšlenka, že ze strany SRN nehrozí žádná hrozba, že by se mohlo uvažovat o návratu sudetských Němců do země, přičemž noviny General Anzeiger (SRN) napsaly: „Sudetští Němci budou očekávat od Československa, osvobozeného od komunizmu, návrat k Mnichovské dohodě, podle které Sudetská oblast v r.1938 připadla Německu“. Na listopad 1968 byl naplánován sjezd Sudetoněmeckého landsmannschaftu v Karlových Varech.
Redaktor českých odborových novin „Práce“ Jiříček řekl německé televizi: „V naší zemi žije kolem 150 tisíc Němců. Můžeme doufat, že ostatních 100 – 200 tisíc by se mohlo do vlasti vrátit o něco později“.
S cílem vytvoření v ČSSR situace, která by napomohla vystoupení Československa z Varšavské Smlouvy, Rada NATO vypracovala program „Zefir“. V červenci začala pracovat speciální Centrála pro pozorovaní a řízení, kterou američtí důstojníci nazvali „Štáb úderné skupiny“. Ve skupině bylo víc jak 300 pracovníků, mezi nimiž byli důstojníci rozvědky a političtí poradci. Centrála třikrát denně hlásila štábu NATO informaci o situaci v ČSSR. Později jeden představitel štábu NATO prohlásil: „I když kvůli vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a uzavření Moskevské dohody speciální Centrála nakonec neřešila úkoly, které před ní stály, její činnost byla a stále zůstává cennou zkušeností do budoucna.“
Předchozí část