Filmy Otakara Vávry Krakatit (1948) a Temné slunce (1980) na Náboji pravdy
Čapkův román Krakatit (časop. Lidové noviny, 25. 12. 1923 15. 4. 1924, O. Štorch-Marien 1924) vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem – bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem (Databáze knih)
Autor sám o románu napsal v dopise H. G. Wellsovi:
Je to román o výbušninách a snění, o lidských vášních a o bohu, ale bůh se objevuje na konci toho všeho – což je jeho přirozené místo.
Arne Novák pak v recenzi v Lidových novinách píše:
Samo jádro románu založeno jest na zásadním sváru dvou krajně znepřátelených mocností, jež se básník pokouší smířit a podřídit vyššímu principu: titanského intelektualismu, který svou hrdou myšlenku s opojením experimentátora sleduje až do nejzazších důsledků jako výraz vlastní, zpupně individualistické svrchovanosti na straně jedné a citové pokory před tajemstvím lidského srdce a před potřebami člověkovy pospolitosti na straně druhé.
Recenze čtenářů
Přečteno jedním dechem. Jen ten komplikovaný dlouze omílaný vztah s princeznou mě docela nudil. Následný vývoj mě velmi překvapil. Čekala jsem něco jiného…
Nicméně Krakatit je napsaný naprosto skvostným jazykem. Vtáhne vás a nepustí. Učiněná lahůdka. Doporučuji.