Autorka: Irena Aneri, Zdroj.
Seriál Kamenný řád na Náboji Pravdy zde.
Byla jsem překvapená, protože tento seriál mne z neznámých důvodů úplně minul, takže to pro mne byla premiéra. Zřejmě se mnoha opakování nedočkal! Velice všem doporučuji ke zhlédnutí, je to velice silný seriál, který dokázal vyvolat atmosféru té doby (od konce 1. světové války do roku 1942), aby se dnešní generace dokázaly vcítit do kůže svých předků. To je totiž to nejlepší, co jim může pomoci vyhodnocovat to, co se děje v současnosti.
Ten rozdíl ve vnímání generací je něco, co by si lidé měli uvědomovat, že tu vždy existuje a přidávat tomu patřičnou váhu. Četla jsem knihu od B. N. Polevého – Zlato z Velké vlastenecké války, mimochodem moc dobrá kniha, jsou tam vyobrazené i ty rozdíly ve vnímání reality u různých generací s různými životními zkušenostmi. Je tam například taková epizoda, kdy si mladé děvče, které se narodilo až po Velké říjnové socialistické revoluci v roce 1917, v roce 1941 už vůbec nedokázalo představit, jak žila generace jejích prarodičů před revolucí a vše hodnotilo z pozic své současnosti. Když jí jedna stará paní povídala, že se lidem z bídy na hlavě tvořily helmy z vlasů, které plstnatěly kvůli ranám otevírajícím se na hlavě z podvýživy či z příliš jednotvárné stravy, naivně se jí zeptala:
„Tak proč nešli k doktorovi?“
„Protože tu byl jeden doktor na okres, který byl jednak velmi daleko, a stejně by na něj neměli peníze, a ti, co na něj peníze měli, a měli i koně a vůz, aby si tam zajeli, zase neměli na hlavě plstěné helmy…“
Ostatně, co by jim asi tak ten doktor byl tenkrát poradil? Aby se lépe stravovali? Když neměli co do huby? Když byla nezaměstnanost?
Zajímavých a silných scén je v seriálu spousta, já tu upozorním jen na některé z nich. Skutečně humorná je jen jedna, když pan učitel přijde smlouvat o věno. Ale opravdu se jim povedla. Tam u stolu sedí lidé, naplnění zcela rozdílným informačním obsahem, a ti z nich, kteří to dokáží posoudit, se to snaží usměrňovat… Takže je to také taková informační lekce 🙂 .
Tohle je jen taková perlička. V seriálu je jedna situace, kdy Jotidom riskuje a na svém náklaďáku veze k polské hranici lidi, kteří jsou pro Třetí říši nežádoucí, především samozřejmě komunisty, a tak se ho jejich průvodce, komunista, který je má přes tu hranici za úkol převést, s údivem ptá, proč to vlastně dělá, když je teď ten živnostník, a dostane odpověď:
„Chceš komunistu nebo náklaďák?“
To je naše obdoba zavedeného pořekadla z ruského filmu: „Вам шашечки, или ехать?“ Ve smyslu budete čekat na oficiálního taxíka, který také vůbec nemusí přijet, nebo vezmete zavděk tím, co se vám nabízí tady a teď?
A teď už pár citací a scén z filmu:
„Pořádky jsou pro lidi a ne lidi pro pořádky!“
„Má se žít podle řádu nebo podle svědomí?“
—
Tyto dvě následné citace zpřed okupace nejsou vypovídající jen pro nás i druzí by se z nich měli poučit:
„Naše politika není svinstvo, jenom takové ušlechtilé slabošství.“
„Národ se chce bránit a vláda podepisuje jeden ústupek za druhým.“
Po okupaci:
– Co budeme dělat?
– Především to nevzdávat a uvědomit si, ke komu patříš, nebo ke komu chceš patřit. Jestli k těm, kteří byli podvedeni, anebo k těm, co podváděli!
Po smrti staré paní Poštůlkové u stolu:
Karolina: „Však pánbůh dobře ví, kdy si koho má k sobě zavolat. Aspoň se nedožila většího trápení.
Maryča: „Jak to myslíš? Že bude válka?“
Karolina: „Abych se radši mýlila.“
Tonek: „Hitler už má zas plnou hubu míru a trpělivé snahy. Přesně tak to tenkrát začínalo s námi.“
Karolina: „Však Poláci se nevzdají.“
Kravařka, která žila s manželem Karolíny poté, kdy ho Karolína vyhnala. Porodila mu šest dětí, ze kterých přežily tři a on se nejen nenamáhal si ji vzít, ale ani závětí nějak zabezpečit své vlastní děti. Přišla za Karolínou, aby jí řekla, v jaké se po jeho smrti s dětmi ocitla bezvýchodné situaci (ve které s nimi ve skutečnosti byla neustále, takový byl tehdy řád):
Kravařka: „A co jsem měla dělat? Utéci od něho? I dítě chtělo jíst. Kam jsem se měla podít? Vy nás můžete vyhnat z jeho chalupy. Pak už nám nezbyde nic jiného než žebrota.“ (…)
Karolína: „Že nechci ukrást cizí majetek? To má být zásluha?“
Kravařka: „Jak jen se vám odvděčím, že nemusíme na žebrotu? Vy ten strach neznáte.“
Chvíle, kdy se Karolína rozhodne přiznat, že věnec s hákenkrajcem, který gestapo kvůli svým pokřiveným cílům věnovalo na hrob Jotidoma, aby z jeho vraždy mohlo obvinit ty, kteří proti hitlerismu a okupaci aktivně bojovali, ukradla ona, aby ho netížil na duši, neboť to bylo právě gestapo, které si z něj napřed vynuceně udělalo svého otroka, a potom ho i zavraždilo:
– Tetičko, to nemůžete udělat.
– Můžu, nemůžu, musím a hotovo. Přece kvůli mně nepůjde do kriminálu pět lidí, co za nic nemůžou, Cyrile.
– Vždyť jsem to byl já, kdo vzal ten věnec na hřbitově.
– Ale já ti to poručila.
– To mně nemusel nikdo poroučet!
– I kdybys byl stokrát na hřbitově a já jen tady do tmy zírala, tak to budu já. Já, kdo se půjde přihlásit. Já, tetka Karolina, co už má sníh ve vlasech, a na které už nesejde. Mlč a poslouchej mne. Jednou přijde chvíle, kdy budeš moct pomstít svého tátu. A ta chvíle musí přijít. A ty v tu chvíli nesmíš sedět v kriminále, protože budeš muset bít do těch bestií, co ho dostali do hrobu, Cyrile!
– Ale vždyť přece, tetičko…
– Nic nevíš. Ničemu nerozumíš. Ještě se musíš moc učit, abys byl dobrý hospodář na Poštůlkovském gruntě. Grunt, to je jistota, Cyrilku. Od Marie Terezie žijeme na tomhle gruntě, víš? Asi jsi to slyšel od strýce Tonka, viď? Ale je to mizérie, Cyrile. Mizérie! Lidi chcípali, aby grunt dýchal. A to nemá smysl. Grunt musí být pro lidi a ne lidi pro grunt. Kdyby si mne pánbůh vzal, až půjdu k těm gestapákům, Cyrilku, ty to musíš přežít. Ne jenom kvůli sobě nebo Aničce. Já vím, že se máte rádi. Ty to musíš přežít už jenom proto, abys našel nějakou… Nějakou větší jistotu. Víš? Lepší grunt, než je půda a majetek, Cyrilku. Tato jistota totiž není všechno. Člověk také potřebuje štěstí. Bez kouska štěstí se člověk neobejde. Nejde to! A to všechno bude na tobě.
Návrat Karolíny z vězení, přesně na Vánoce:
Karolína: „Byla tam s námi jedna doktorka, prý z Olomouce a ta měla největší starost, jak si zase zvykneme na domácí stravu po tom kriminále. Jenom nic přemaštěného, říkala pořád. A taky o žlučníku, že člověk je křehká nádoba. To říkala. A taky na to umřela. Praštili ji takovým řetězem přes ledviny. To jsem vám ty Vánoce opepřila, co?
Blažena: „Hlavně, že jsi zase doma, Karolíno, že už jsme všichni pohromadě.“
Karolína: „Abychom tak mohli sedět i za rok, viďte?“
Blažena: „To snad už bude po válce.“
Pavel: „Jak můžeš chtít, aby teď hned bylo po válce? Aby zůstalo všechno, jak je?“
Maryča: „Aspoň tak. Jen aby nebylo hůř, Pavle. V osmatřicátém nás vyhnali ze Sudet. Loni zotročili celou republiku. Letos zabrali Francii a skoro celou Evropu. Jak chceš, aby to dál pokračovalo? Copak je někdo dokáže porazit?“
Pavel: „Nevím, ale musíme věřit, že to někdo dokáže.“
A závěr seriálu. Cyril se učí u partyzánů mířit a střílet na člověka, zatím bez nábojů, ale moc mu to nejde:
– Do terče by mi to šlo, ale do člověka?
– Nemáš nabito, tak koukej mířit.
– Kdyby to tak alespoň byl ten komisař, co zabil tátu.
– Ty se musíš naučit mířit na člověka, který ti nic neudělal. Který má možná rodinu, a ta za nic nemůže. To nerad slyšíš, viď? Ale je to tak.
[Slyší v duchu své příbuzné. Karolina/teta: „Cyrile, ty musíš najít nějakou větší jistotu, víš? Lepší grunt, než je půda a majetek.“]
– Ne, nemůžu.
– To je na válce to nejhorší svinstvo, že musíš mířit třeba na chlapa, který válku vůbec nechtěl. Jenomže oni ho sem poslali proto, aby tady zabíjel. Má to v rozkaze, zabíjet.
[Maryča/máma: „Buď na sebe opatrný, Cyrilku. To už bych nepřežila, kdyby se ti mělo něco stát.]
– Miř pořádně a neboj se, nemáš nabito. Ale třeba už zítra budeš mít. Musíš se umět bránit, Cyrile.
[Jotidoma zabili, Pavla popravili, Karolínu uvěznili…]
– Musíš umět dobře mířit. Na nás budou taky mířit. Jenomže je v tom malý rozdíl, víš? My budeme mířit na vrahy, a to se vždycky míří líp.
[Karolína: „Budete ten svět muset trochu předělat, Cyrile. Slyšíš? Předělat! Aby se do něj vešlo víc štěstí pro obyčejné lidi.“]
– My si tu zem vzít nedáme! To ať si nemyslí! Miř pořádně, zítra to budeš potřebovat!
Lidé jako Cyril si po válce vybrali! Těm totiž nikdo nemohl věšet bulíky na nos, kdo je kdo. Ti to viděli v praxi, mnozí z nich se o tom přesvědčili na vlastní kůži. To, že si to potom jejich potomci zase nechali vzít, na věci nic nemění…