Thierry Meyssan, francouzský novinář a publicista: „Propaganda NATO se snaží bagatelizovat přítomnost neonacistů na Ukrajině srovnáváním s obdobnými skupinami na Západě. Pravda je však zcela jiná. Banderovci v posledních 30 letech postupně ovládli zemi, přepisují historii, školí mládež a mění jeden po druhém všechny státní symboly. Indoktrinovali třetinu obyvatelstva a představují dobrou třetinu ozbrojených sil. Jejich cílem je zničit Rusko, o což se pokoušejí s pomocí Straussovců.“
V jednom z předchozích článků jsem ukázal, jak a proč MI6 a CIA vytvořily během studené války spojenectví s ukrajinskými banderovci. Tito muži a ženy, kteří měli být souzeni v Norimberku, se stali stínovými vojáky vítězů. V jejich službách mohli realizovat svou protiruskou posedlost.
V návaznosti na četné reakce čtenářů bych zde rád vysvětlil, jak se zmocnili současné Ukrajiny, poté ji ovládli a pokračovali v druhé světové válce v několika zemích na vlastní pěst. Především bych chtěl ukázat, že v roce 2000 se tito lidé změnili z pomocných jednotek na úderné oddíly USA. Uzavřeli pakt se Straussem proti Rusku. Právě tento pakt vedl k současné válce.
Banderovci zevnitř i z venku.
Když se Sovětský svaz rozpadl, banderovští vůdci zevnitř vystoupili ze stínu a dostali se do hlavního proudu. Někteří z nich přežili druhou světovou válku a období věznění, které následovalo (1945-50). V roce 1954 byli omilostněni Nikitou Chruščovem (ukrajinským sovětem) a byli převzati systémem. Dostali se do komunistické správy. Udržovali však styky mezi sebou i s vnějšími banderovci z Antibolševického bloku národů (ABN) a Světové antikomunistické ligy (WACL).
Když SSSR zeslábl, hrstka studentů, mezi nimiž byli banderovci, zahájila na náměstí Majdan (tehdy nazývaném „náměstí Říjnové revoluce“) v říjnu 1990 protestní hladovku s požadavky, aby se o klíčových věcech rozhodovalo v Kyjevě a vzniklo hnutí proti jakékoli formě spojení s Ruskem. Byla to tzv. „revoluce na žule“; období velkého intelektuálního zmatku. Mnozí Ukrajinci tehdy nevěřili, že se Rusové chtějí osvobodit od sovětského režimu stejně jako oni. Mnozí si mysleli, že SSSR je formou ruského imperialismu a že se Rusové snažili zničit jejich zemi.
Když 24. srpna 1991 Ukrajina vyhlásila nezávislost, banderovci se obecně přihlásili k otevřenosti. Neprezentovali se jako bývalí kolaboranti nacistů, kteří se dopustili zločinů proti lidskosti, ale jako „nacionalisté“ a protisovětští bojovníci. Podařilo se jim přimět mladé brance, aby podepsali dokument, v němž se zavázali, že v případě konfliktu budou bojovat proti Rusku. Dokázali také zorganizovat veřejnou demonstraci v ulicích hlavního města v roce 1992, které se zúčastnilo 7 000 lidí a která oslavovala 70. výročí vzniku banderovské armády za účasti banderovců zvenčí, kteří se vrátili do země.
Reorganizace Banderovců (1990-98)
Vnitřní banderovci (OUN-B) se rozdělili na Sociálně–nacionalistickou stranu Ukrajiny (SNPU) a poté na Svobodu, zatímco zkušenější banderovci vytvořili Ukrajinské národní shromáždění a Ukrajinskou lidovou domobranu.
Paramilitaristé Andrije Bileckého („Bílý vůdce“) se administrativně oddělili od Svobody a vytvořili vlastní organizaci. Svoboda se však nezměnila. V platformě strany nadále stálo, že hodlá „fyzicky zlikvidovat veškerou ruskojazyčnou inteligenci a rychle a bez soudu vyvraždit všechny ukrajinofoby. Strana začala zakládat kartotéky proruských, prorumunských, promaďarských a protatarských osob, protože „toto stádo by se mělo zmenšit asi o 5 až 6 milionů jedinců“.
Ruská prokuratura identifikovala několik bojovníků, mezi nimi Igora Mazura, Valerije Bobroviče, Dmytra Korčinského, Andrije Tjahniboka (bratra Oleha Tjahniboka), Dmytra Jaroše, Vladimira Ma-malygu a Olexandra Muzyčka. Vyznačovali se jak bojovými schopnostmi, tak krutostí. Olexandr Muzyčko byl Islámským emirátem Ičkerija (Čečensko) vyznamenán medailí „hrdina národa“ za to, že „lámal prsty [ruským] důstojníkům, vypichoval jim oči, vytrhával nehty a zuby a další střílel. Stal se velitelem osobní stráže emíra Džochara Dudajeva.
Antibolševický blok národů (ABN), který měl nadále sídlo v Mnichově u CIA, otevřel kanceláře v Kyjevě.
V roce 1994 kandidovala do parlamentu předsedkyně ABN a vdova po nacistickém premiérovi Jaroslavu Steckovi, Slava Stecková. Byla zvolena (přestože neměla ukrajinské občanství) a v letech 1998 a 2002 byla zvolena znovu. Jako děkanka Nejvyšší rady předsedala zahajovacímu zasedání 19. března 1998 a 14. května 2002. Při těchto příležitostech přednesla projevy za potlesku svých kolegů (avšak bez přítomnosti komunistických poslanců, kteří opustili místnost). Chválila Stepana Banderu a Jaroslava Stecka a zakončila shromáždění zvoláním: „Sláva Ukrajině!“ Zemřela ve věku 82 let 12. března 2003 v Mnichově.
Atentát na Georgie Gongadzeho (2000)
Leonid Kučma během svého prezidentství zprivatizoval, co se dalo. Bohatství se soustředilo u třinácti subjektů, oligarchů, seskupených do tří klanů (doněckého, dněpropetrovského a kyjevského). Brzy měli větší moc než politici. Tento systém, který stále přetrvává, zbavuje Ukrajince suverenity a rozmazává hranice.
V roce 2000 zmizel novinář Georgij Gongadze, který odjel bojovat do Gruzie s banderovci a poté vyšetřoval korupci prezidenta Kučmy a jeho okolí. Jeho tělo bylo později nalezeno bez hlavy a postříkané dioxinem, aby se ztížila jeho identifikace. Tehdy předseda Nejvyšší rady vypustil nahrávky rozhovoru mezi prezidentem Kučmou a šéfem jeho štábu a ministrem vnitra o tom, jak umlčet Georgije Gongadzeho. Konec Kučmova prezidentství byl žalostný.
Na konci roku 2000 uspořádal americký velvyslanec Lev E. Dobriansky (vůdce banderovců v USA) ve Washingtonu dvoustrannou konferenci o bilaterálních vztazích mezi USA a Ukrajinou. Zaznělo na ní 70 projevů a konalo se 12 pracovních skupin. Republikánskou delegaci vedl straussian Paul Wolfowitz a demokratickou delegaci Zbignew Brzezinki.
Wolfowitz promluvil jako první. Poté, co pochválil likvidaci jaderných zbraní, uzavření černobylské elektrárny a členství v Partnerství pro mír NATO, oznámil uvolnění půjčky MMF ve výši 2,6 milionů dolarů a tlak Washingtonu na EU, aby přijala Ukrajinu za člena. Především však zdůraznil, že Rusko je stále imperialistickou mocností, což dokazuje válka v Čečensku, jíž se banderovci účastnili. Bylo proto nutné je proti Rusku podpořit.
Brzezinski Ukrajinu porovnal s Ruskem a považoval ji za demokratičtější a méně zkorumpovanou. Dlouze se přimlouval za to, aby Ukrajina nebyla považována za post-sovětský, ale za evropský stát a aby jí bylo umožněno vstoupit do uzavřeného klubu Evropské unie.
Bylo vyhlášeno nevyhnutelné: banderovští spojenci z období studené války byli nyní uznáni za spojence Spojených států v budovaném unipolárním světě.
Střídání prezidentů nemělo změnit rovnováhu mezi klany. Kučma (dněpropetrovský klan) nakonec ustoupil kandidatuře svého premiéra Viktora Janukovyče (doněcký klan). Volby pro něj dopadly příznivě, ale vyvolaly ostrý protest udržovaný kyjevským klanem (podporovaným Národní nadací pro demokracii – NED). Volby byly zrušeny. Ve druhém hlasování zvítězil Viktor Juščenko. Tato událost je známá jako „oranžová revoluce“.
Nový tým se však rychle rozštěpil na příznivce Viktora Juščenka na jedné straně a Julii Tymošenkovou na straně druhé. Banderovci využili tohoto vnitřního rozkolu v oligarchii k tomu, aby posunuli své pěšáky o něco dále v obou táborech.
Dne 8. května 2007 v Ternopolu z iniciativy CIA vytvořili banderovci z Ukrajinské lidové sebeobrany a islamisté protiruskou „Antiimperialistickou frontu“ pod společným předsednictvím Dmytra Jaroše a emíra Ičkeria Dokky Umarova. Účastnily se jí organizace z Litvy, Polska, Ukrajiny a Ruska, včetně islamistických separatistů z Krymu, Adygeji, Dagestánu, Ingušska, Kabardino-Balkarie, Karačajevsko-Čerkeska, Osetie a Čečenska. Dokka Umarov, který se tam kvůli mezinárodním sankcím nemohl dostavit, nechal přečíst svůj příspěvek. Říšské ministerstvo pro okupovaná východní území v čele s Alfredem Rosenbergem (1941 až 1945) a ABN Stepana Bandery ožily v jiné podobě pod záštitou ukrajinského státu. Prezident Juščenko krátce před koncem svého funkčního období (2010) vyznamenal Stepana Banderu titulem „Hrdina národa“.
Rozdělení kyjevského klanu přispělo k vítězství Viktora Janukovyče ve volbách v roce 2010. Ten nahradil klanový systém svou rodinou, kterou dosadil do nejvyšších státních funkcí. Důležitější než zastupovat konkrétního oligarchu se stalo udržovat dobré vztahy s příbuzným. Postupně celý politický a ekonomický život ovládl prezident Janukovyč prostřednictvím své politické strany, „Strana regionů“. Pět oligarchů bylo ze systému vyloučeno. Ti se spojovali se strausovci a banderovci, aby znovu získali moc.
Během tohoto období však pokračovala propaganda a Ukrajinci si zvykli na přítomnost banderovců, nyní financovaných židovským oligarchou Ihorem Kolomojským. V roce 2011 se jim podařilo prosadit zákon zakazující připomínat si konec druhé světové války, protože ji vyhráli Sověti a prohráli banderovci. Prezident Viktor Janukovič jej však odmítl podepsat. Rozzuření banderovci napadli průvod veteránů Rudé armády a zbili staré muže. O dva roky později města Lvov a Ivano-Frankivsk zrušila oslavy Dne vítězství a zakázala všechny oslavy.
Revoluce důstojnosti, známá jako Euromajdan (2014)
Revoluci důstojnosti v roce 2014 zorganizovala straussovská Victoria Nulandová s pomocí zocelených banderovců. Tyto události jsou všem známé, nebudu se k nim vracet. Tentokrát se stal prezidentem oligarcha Petro Porošenko. Oficiální posty byly obsazeny banderovci. Třetinu ministrů tvořili lidé z hnutí Svoboda neboli Ukrajinské lidové domobrany. Andrij Parubij se stal tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany a Dmytro Jaroš jeho zástupcem. Nový režim okamžitě zakázal ruštinu, přestože jí doma mluvilo více než 40 % obyvatel.
Krym odmítl tento návrat do historie, odhlasoval si nezávislost a připojil se k Ruské federaci, zatímco donbaské oblasti (Doněcká a Luganská) se prohlásily za autonomní.
Ukrajinský prezident Petro Porošenko nehodlá plnit Minské dohody. Hodlá svým krajanům v Donbasu odříznout přístup k veřejným službám, dokud se mu budou stavět na odpor.
V březnu 2014 se Ukrajinské národní shromáždění a Ukrajinská lidová domobrana přejmenovaly na Pravý sektor pod vedením Dmytra Jaroše a Andrije Bileckého.
- Během Revoluce důstojnosti (2014) se davu na kyjevském náměstí Majdan představuje tajemný vůdce Pravého sektoru Dmitrij Jaroš. Ukrajinci ho vítají a přebírají jeho hesla. Sekvence končí shromážděním banderovců: „Sláva Ukrajině!“
V dubnu 2015 prohlásila Nejvyšší rada členy Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) za „bojovníky za nezávislost“. Zákon byl přijat, v prosinci 2018 prezidentem Porošenkem. Bývalí příslušníci Waffen SS měli zpětně nárok na odchod do důchodu a nejrůznější výhody.
Školní osnovy byly změněny tak, aby se děti učily nové dějiny: druhá světová válka neskončila. Brzy skončí porážkou Ruska a triumfem Ukrajiny.
Banderovci všude zaváděli své právo na způsob nacistických útočných oddílů (SA) z 30. let. Vnikli do soudů, aby vyhrožovali soudcům, do správních orgánů, aby donutili starosty a gubernátory plnit jejich příkazy. Jejich nejznámějším činem bylo vypálení domu odborů v Oděse.
Nikoho příliš neznepokojilo, když Irina Farionová, poslankyně Svobody v letech 2012 až 2014, prohlásila:
Máme jedinou možnost: zničit Moskvu. Pro to žijeme, pro to jsme přišli na svět: zničit Moskvu. Zničit nejen Moskaly na naší půdě, ale i tuto černou díru evropské bezpečnosti, která musí být vymazána z mapy světa.
Volba Volodymyra Zelenského
Židovský oligarcha a sponzor banderovců Ihor Kolomojskij vypustil do politiky humoristu Volodymyra Zelenského. Za tímto účelem vysílal televizní seriál „Sluha lidu“, poté zakládá pro něj politickou stranu a nakonec ho nominuje jako kandidáta v prezidentských volbách.
- Olexij Arestovič, poradce prezidenta Zelenského pro strategickou komunikaci, se na hodině politické komunikace ptá: „Jak podvádět? Kdo může definovat principy?“, načež si všimne, že odpovědi nepřicházejí a řekne: „Musíte říct přesný opak. Pokud jste silní, ukažte, že jste slabí. Jste-li blízko, ukažte, že jste daleko. Jste-li daleko, ukažte, že jste blízko. Musíte dělat pravý opak skutečné situace. Všimněte si, že to není triviální otázka. Jak přesně podvádíte? Jaký směr podvodu zvolit, abyste podváděli správně a úspěšně. Podvádět, takříkajíc vědecky.“
Program Zelenského se skládá ze šesti bodů:
- Decentralizovat moc v souladu s evropskými standardy.
- Přeměnit orgány veřejné správy na prefektury evropského typu.
- Zvýšit životní úroveň Ukrajinců na úroveň nad evropským průměrem.
- Přijmout zákony nezbytné pro realizaci asociační dohody mezi Ukrajinou a EU.
- Rozvíjet spolupráci s EU a NATO.
- Reformovat ozbrojené síly v souladu se standardy NATO.
Ukrajinci, kteří ocenili křížové tažení tohoto mladého umělce proti korupci, se nechali zlákat jeho evropským snem, i když si neuvědomovali, kam vede jeho obdiv k NATO. 21. dubna 2019 ho zvolili 73 % hlasů.
V březnu 2021 město Ternopol a poté i Lvovská oblast přejmenovaly své stadiony na počest generála Romana Šuchevyče (otce zakladatele Ukrajinské lidové domobrany) a Stepana Bandery.
Dne 1. července 2021 vyhlásil prezident Volodymyr Zelenskyj zákon o původních národech Ukrajiny. Občané ruského původu se již standardně nemohou dovolávat lidských práv u soudu.
2. listopadu 2021 se Dmitrij Jaroš stal poradcem vrchního velitele ukrajinských armád generála Valerije Zálužného. Všechny banderovské polovojenské organizace, celkem 102 000 mužů, byly začleněny do Ozbrojených sil Ukrajiny. Byl vypracován plán útoku na Krym a Donbas. NATO, které již mělo na místě vojenské instruktory, poslalo zbraně.
24. února 2022 ruský prezident Vladimir Putin oznámil zahájení speciální vojenské operace na Ukrajině s cílem její „demilitarizace a denacifikace“.
One Comment on “Thierry Meyssan: Druhá světová válka pokračuje … na Ukrajině”