3. kapitola – Marxisté ve Waldorfu – český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury.

3. kapitola – Marxisté ve Waldorfu

Tak tedy říkám: fašismus nebo komunismus — na tom nezáleží.  Volím stranu lásky a směji se lidským idejím.

Anais Nin

Úvod zde – 1. kapitola: Nádherná mrtvola zde. – 2. kapitola: Vyvolení osudem zde.

New York, 25. března 1949, deštivé, umolousané a rozbředlé úterý. Před hotelem Waldorf Astoria na křižovatce Park Avenue a padesáté ulice se v klidu a beze spěchu formovala piketní hlídka¹. Původně malá a roztroušená skupinka lidí, většinou mužů v šedých gabardénových² kabátech, se pozvolna rozrůstala, až utvořila na chodníku kruh.

Uvnitř hotelu panoval zběsilý shon. Nezvykle pro tuto roční dobu byl hotel plný, a zvláště z jedné rezervace se vyklubala hotová noční můra.

Z pokoje 1042, přepychového svatebního apartmá v desátém patře, se po celý den valil jeden rozkaz za druhým. Po žádosti o instalaci dalších telefonů následovala záplava telegramů diktovaných do hotelové telegrafní kanceláře; bylo třeba více stolních lamp; bylo třeba více všeho. Telefonáty se na pokojovou službu řítily jako nepřetržitá dělostřelecká palba — hamburgery, saláty, tatarské bifteky, přílohy, lahve červeného vína, lahve piva, další kýble ledu, prosím. To nevypadalo na obyčejné líbánky.

Když číšníci doklopýtali do apartmá, naskytl se jim podivný pohled. Telefonní šňůry se po místnosti rozbíhaly jako pavučina a na koncích toho klubka se volající s vervou nakláněli k jednotlivým sluchátkům. Každá volná plocha byla obsazena lidmi nebo hromadami papírů. V apartmá visel těžký cigaretový kouř. Dvě sekretářky psaly podle diktátu a jeden asistent obsluhoval cyklostyl, který byl umístěn v koupelně, jejíž podlaha se ztrácela pod narůstající vrstvou pokaňkaných archů. A do toho zmatku soustavně proudil nepřetržitý tok návštěvníků dovnitř a zas ven.

Někteří účastníci mejdanu nervózně přihlíželi, jak číšníci uprostřed všeho toho povyku balancují se svými obrovskými tácy na okraji postele v očekávání spropitného. Kdo to všechno zaplatí? Avšak zdálo se, že Sidney Hooka, filozofa z Newyorské univerzity, který apartmá zarezervoval, rostoucí náklady na akci ani za mák nevzrušují. Spolu s Hookem byli ve svatebním apartmá spisovatelka Mary McCarthyová a její třetí manžel, novinář Bowden Broadwater; romanopiskyně Elizabeth Hardwicková a její manžel, básník Robert Lowell; Nicolas Nabokov; novinář a kritik Dwight Macdonald; italský novinář a bývalý spojenec Münzenberga Nicola Chiaromonte; Arthur Schlesinger; redaktoři Partisan Review William Phillips a Philip Rahv; Arnold Beichmann, reportér zaměřený na odbory, blízký antikomunistickým odborovým vůdcům; Mel Pitzele, další odborník na pracovní hnutí; a David Dubinsky z Mezinárodního odborového svazu pracovnic v konfekčním (oděvním) průmyslu³. Navzdory své profesi působil Dubinsky v tomto chaotickém malém intelektuálním parlamentu naprosto uvolněně.

Dole, v tanečním sále hotelu Waldorf Astoria, se už tak přetížený personál hotelu věnoval posledním úpravám místnosti pro konferenci. Kolem pódia, které se v půlkruhu táhlo přes vzdálený konec sálu, se aranžovaly květiny. Kontrolovaly se mikrofony — raz dva, raz dva. Na zeď za řečnickou tribunou byl vyzdvižen obrovský transparent s nápisem „Kulturní a vědecká konference za světový mír“. Někteří z tisíce delegátů se už scházeli na zahajovací recepci.

Venku demonstranti proti „marxistům ve Waldorfu“ přitvrzovali a pokřikovali na hosty, kteří procházeli otočnými dveřmi do hotelové haly. „Měkkoty!“ křičeli, když dorazili Lillian Hellmanová, Clifford Odets, Leonard Bernstein a Dashiell Hammett. Zvláštní pohrdání schytal milionář z prostředí Ivy League⁴ Corliss Lamont, vystupující jako „sponzor“ konference. Syn předsedy investiční banky J. P. Morgan & Co., absolvent Phillips Academy a Harvardu, však dokázal zmobilizovat dostatek patricijské rezervovanosti, aby urážky rozhořčených demonstrantů jednoduše ignoroval.

Protest zorganizovala pravicová aliance složená z Americké legie⁵ a skupiny katolických a vlasteneckých spolků. Jejich námitka zněla, že konference, pořádaná Národní radou pro umění, vědy a profese, je pouhou „zástěrkou“ Sovětů: že komunisté zde nejsou — jak tvrdili — v zájmu dobré vůle a intelektuální výměny mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, nýbrž proto, aby propagandisticky působili na Ameriku. A v podstatě měli pravdu. Konference byla iniciativou Kominformy (Komunistické informační kanceláře Cominform), odvážným tahem, jehož cílem bylo manipulovat veřejné mínění přímo na americkém domácím hřišti.

Sovětská delegace, vedená A. A. Fadejevem, předsedou Svazu sovětských spisovatelů, a zahrnující i skladatele Dmitrije Šostakoviče, pýchu celé výpravy, byla rovněž pohodlně ubytována v pokojích Waldorfu. Její „chůvy“ z KGB⁶ a straničtí aparátčíci si mohli gratulovat k tomuto coup de théâtre⁷ (mistrovskému tahu). Demonstranti venku měli pravdu; Rudí nebyli jen pod postelemi, byli přímo v nich.

„Všechny noviny šířily zprávu, že každý vchod do Waldorf Astoria bude zablokován řadou jeptišek modlících se za duše účastníků ohrožených satanistickým pokušením,“ napsal Arthur Miller, jenž přijal pozvání a zaujal místo moderátora jedné z diskusí na konferenci. „A skutečně, v den konference ráno, když jsem kráčel ke dveřím Waldorfu, musel jsem projít mezi dvěma sestrami klečícími na chodníku. „Ještě dlouho potom mě úvahy nad tímto světem symbolických gest a výroků vyváděly z míry. “⁸

Ačkoliv se veřejně distancovali od demonstrace před hotelem – „Nejnebezpečnější, co můžeme udělat… je svěřit úkol odhalování komunistických přetvářek a kamufláží reakcionářům“ – Sidney Hook a skupina ve svatebním apartmá tu byli ze stejného důvodu. Coby bývalí marxisté a trockisté se kdysi pohybovali ve stejné komunistické sféře jako američtí intelektuálové a umělci, kteří právě v tu chvíli scházeli dolů do sálu, aby se zúčastnili sovětské konference. New York 30. let byl skutečně kdysi popisován jako „nejzajímavější část Sovětského svazu“. Ale německo-ruský pakt o neútočení z roku 1939 způsobil šok, který „odstartoval návrat New York City, zahořklého a demoralizovaného, ze SSSR zpět do Ameriky“.⁹

Zatímco Hook a jeho přátelé byli součástí tohoto odklonu od marxistického radikalismu směrem k politickému středu či pravici, jiné kolegy sympatie ke komunismu ještě neopustily. „Stalinisté tvořili stále velmi silnou skupinu,“ prohlásil později redaktor a kritik Jason Epstein. „Byli jako dnešní zastánci politické korektnosti. Existoval proto dobrý důvod zpochybňovat jejich právo na kulturu.‘¹⁰ Impozantní účast sympatizantů komunismu na konferenci ve Waldorfu jakoby potvrzovala obavy mnoha amerických ideologů, že svůdné kouzlo komunismu nebylo zlomeno, že komunistický sen, navzdory Stalinovým excesům, stále přetrvává.

„Pro mě však konference představovala snahu pokračovat v dobré tradici, která byla v té době ohrožena,“ napsal později Arthur Miller. „Jistě, čtyři roky naší vojenské aliance proti mocnostem Osy¹¹ byly jen krátkým vydechnutím od dlouhodobého nepřátelství, které začalo v roce 1917 Revolucí a znovu se rozhořelo, když byly Hitlerovy armády poraženy. Nebylo však pochyb o tom, že bez sovětského houževnatého odporu by nacismus dobyl celou Evropu, i Británii. A USA by pravděpodobně byly nuceny – a to přinejlepším! – k izolacionismu bez šance zasahovat do dění¹², nebo v nejhorším případě ke zpočátku těžko obhajitelné a značně kompromitující, ale nakonec pohodlné dohodě s fašismem – alespoň tak jsem to tehdy viděl. Ostrý poválečný obrat proti Sovětům a ve prospěch Německa nevyčištěného od nacistů se tedy nejevil jenom jako hanebný a opovrženíhodný, ale obsahoval v sobě i hrozbu další války, která by sice vskutku mohla zničit Rusko, ale rovněž tak zahubit i naši vlastní demokracii.“

Nahoře ve svatebním apartmá začínaly napětí a nervozita sílit. Již tři týdny, od chvíle, kdy bylo rozhodnuto konferenci narušit, pracovala skupina neúnavně na vytvoření celého vlastního „agitačně-propagačního aparátu“. Přípravné aktivity ‚nepřítele‘ byly monitorovány a úkol narušit je byl rozdělen mezi členy rozvíjejícího se ad hoc¹³ výboru. Byl jmenován mezinárodní „protivýbor“, jehož členy byli Benedetti Croce, T. S. Eliot, Karl Jaspers, Andre Malraux, Jacques Marit-ain, Bertrand Russell a Igor Stravinsky. Dokonce i nositel Nobelovy ceny Dr. Albert Schweitzer se přihlásil, přičemž evidentně nevadilo, že jeho jméno figurovalo i v nepřátelském táboře, kde byl uveden jako jeden ze „sponzorů“ waldorfské konference. Skupina ve Waldorfu hojně využívala svého postavení trojského koně. Zadržovala ​​poštu adresovanou organizátorům konference a jejich pokusy získat si přízeň tisku sabotovala cíleným ovlivňováním veřejného mínění: pozměňováním oficiálních prohlášení a tiskových zpráv. Vydala záplavu tiskových zpráv, v nichž vyzývala řečníky a sponzory konference, aby se „přihlásili ke svému členství v Komunistické straně či k roli zatvrzelých sympatizantů“. U těch, jejichž svědomí zůstalo přesto nezlomeno, pak Hook a jeho spolupracovníci sáhli k veřejným odhalováním ‚skutečných vazeb‘ vůdců waldorfského setkání´, čímž proces urychlili. V tiskové zprávě tak bylo „odhaleno“ členství F. O. Matthiessena v řadě „organizací komunistické fronty“ (včetně „Výboru pro obranu Ospalé laguny“¹⁴). Howard Fast byl uveden jako „autor propagandistických románů“ a Clifford Odets byl (spíš na základě drbů než faktů) označen za „dalšího člena komunistické strany – protože to tvrdil jeden bývalý redaktor Daily Workeru“.¹⁵

Jak se blížilo zahájení konference, názory na to, jak nejlépe zmařit její průběh, se značně lišily (stejně jako pozdější líčení celé aféry). Hook, samozvaný polní maršál „malého antikomunistického apartmá“, instruoval své válečné druhy¹⁶, jak přežít případné vyhoštění z jednacího sálu. Vyzbrojeni deštníky, měli jimi bojovníci tlouci do podlahy, aby na sebe strhli pozornost, a poté se přivázat k židlím. Takto ukotveni by oddálili své odstranění ze sálu. Pokud by jim bylo znemožněno pronést projevy, rozmnožené kopie textů měly být rozdány novinářům Hookovými kumpány Beichmannem a Pitzelem.

Jak se ukázalo, tak těchto partyzánských strategií nebylo vůbec zapotřebí (přesto pro jistotu bušili deštníky o zem). Ke všeobecnému údivu dostal totiž každý z rozvracečů dvě minuty na vystoupení. Museli si však nejprve vyslechnout nekonečnou tirádu prvního řečníka, penzionovaného biskupa z Utahu. Mary McCarthyová si svou otázku rezervovala pro brilantního harvardského badatele F. O. Matthiessena, autora knihy The American Renaissance (Americká renesance), který označil Ralpha Walda Emersona za praotce amerického komunismu. Myslí si Matthiessen, zeptala se, že by Emersonovi bylo v Sovětském svazu dovoleno žít a psát? Matthiessen připustil, že nikoli, a pak dodal — v tom, co bylo později označeno za „non sequitur roku¹⁷“ — že ani Lenin by přece nemohl žít ve Spojených státech. Když se Dwight Macdonald zeptal Fadejeva, proč přijal kritické „návrhy“ politbyra a přepracoval svůj román Mladá garda, Fadejev odpověděl: „Kritika politbyra mé práci velmi pomohla.“

Nicolas Nabokov se rozhodl zúčastnit panelu, kde byl jedním z řečníků Šostakovič. Mezi hudebníky na pódiu byli lidé, které Nabokov znal, dokonce i jeho přátelé. Zamával jim a oni se nervózně usmáli. Po typicky nudném zasedání se zcela předvídatelným průběhem dostal Nabokov konečně slovo. „Toho a toho dne se v čísle X Pravdy objevil nepodepsaný článek, který vypadal jako úvodník. Týkal se tří západních skladatelů: Paula Hindemitha, Arnolda Schoenberga a Igora Stravinského. V tomto článku byli všichni tři označeni jako „tmáři“, „dekadentní buržoazní formalisté“ a „lokajové imperialistického kapitalismu“. Produkce jejich hudby by „proto měla být v U.S.S.R. zakázána“. Souhlasí pan Šostakovič osobně s tímto oficiálním názorem otištěným v Pravdě?’¹⁸

„Provokace!“ vykřikly přítomné ruské marionety, zatímco Šostakovič se snažil zachytit šeptem udílené pokyny své kágébácké „chůvy“. Skladatel pak vstal, uchopil podávaný mikrofon a s popelavou tváří, s hlavou skloněnou, oči zabodnuté do země, rusky zamumlal: ‚Plně souhlasím s výroky v Pravdě‘.

Byla to otřesná chvíle. Do newyorského shromáždění pronikly zvěsti, že účast na konferenci Šostakovičovi nařídil sám Stalin. Skladatel byl obětním beránkem; jak poznamenal jeden z pozorovatelů, působil „bledě, křehce a citlivě, shrbený, napjatý, uzavřený, bez úsměvu – tragická a srdcervoucí postava“. Arthur Miller ho popsal jako „malého, křehkého a krátkozrakého“, stojícího „toporně jako panenka“. Jakýkoli projev nezávislého ducha z jeho strany byl otázkou života a smrti. Nicolas Nabokov byl naproti tomu bělogvardějský emigrant, který se roku 1939 stal americkým občanem. Byl v bezpečí. Nabokov uštědřil ránu pěstí muži, který měl ruce svázané za zády.

Arthur Miller, který tomuto střetu předsedal jako moderátor uměleckého panelu, byl zděšen. „Dodnes, když na ten den pomyslím, mě pronásleduje vzpomínka na Šostakoviče — co jen to bylo za divadlo a za přetvářku!… Bůh ví, co se mu tehdy v té místnosti honilo hlavou, jaké trhliny se mu otevíraly v duši, jak velká byla jeho touha vykřiknout a jakého sebeovládání bylo třeba, aby ten výkřik potlačil, jen aby neposkytl záštitu Americe v její nové agresivitě vůči jeho zemi — té samé zemi, která jeho život proměňovala v peklo.“¹⁹

O třicet let později vyšly na Západě Šostakovičovy paměti, v nichž podal svůj vlastní popis waldorfské aféry: „Dodnes si s hrůzou vybavuji svou první cestu do USA. Vůbec bych tam byl nejel, nebýt silného nátlaku ze strany administrativních činitelů všech hodností a stupňů až ke Stalinovi. Lidé mě někdy přesvědčují, že to přece musela být zajímavá cesta — podívejte se, jak se na fotografiích usmívám. To byl ale úsměv odsouzence. Cítil jsem se jako mrtvý muž. Na všechny ty idiotské otázky jsem odpovídal ve stavu jakéhosi zatmění či otupění, a přitom se mi honilo hlavou: „Až se vrátím domů, je se mnou konec“. Stalin tímto způsobem rád vodil Američany za nos. Předvedl jim člověka — tady je, živý a zdravý — a pak ho zabil. A vlastně – proč říkat, že někoho vodil za nos? To je přehnané. Oklamal jen ty, kteří chtěli být oklamáni. Američanům jsme ukradení a aby mohli spokojeně žít a klidně spát, uvěří čemukoli.“²⁰

Konference pokračovala ještě několik dní. T. S. Eliot poslal telegram, v němž se postavil proti konferenci. Další telegram přišel od Johna Dos Passese, který naléhal na americké liberály, aby odhalili sovětskou tyranii, a aby „s tímto odhalením zdechnul despotismus na svou vlastní medicínu“. Thomas Mann, který kdysi prohlásil, že antikomunismus „je základní tupostí dvacátého století“, zaslal naopak telegram na podporu konference.

„Debaty“ měly ryze formální charakter a byly k smrti nezáživné. Trochu je opepřil až mladý Norman Mailer („prepácký²¹ Frank Sinatra“²², jak jej trefně pojmenoval jeden z jeho vrstevníků), který zaskočil oba tábory, když obvinil jak Sovětský svaz, tak Spojené státy z agresivních programů zahraniční politiky, jež snižují šanci na mírové soužití na minimum. „Dokud existuje kapitalismus, bude existovat válka. Dokud nevybudujete slušný, spravedlivý socialismus, nemůžete dosáhnout míru,“ prohlásil, aby nakonec uzavřel: „Jediné, co může spisovatel dělat, je říkat pravdu tak, jak ji vidí, a nepřestávat psát.²³“ Mailerův projev měl magický účinek: sjednotil znesvářené strany ve společném sboru bučení.

Tou dobou už se piketní hlídka (skupina demonstrantů) venku rozrostla na více než tisíc lidí třímajících v rukách celý les transparentů. Jednoho novináře udivilo, jak je možné „že má krajní pravice k dispozici tolik hlučných a neurvalých výtržníků“. Hook byl dost chytrý na to, aby pochopil, že se komunismus uvnitř Waldorfu a militantní antikomunismus venku na chodníku navzájem přiživují a rozněcují. Jeho agresivní PR kampaň, řízená Melem Pitzelem, už začínala nést ovoce. Novinový magnát a paranoidní antikomunista William Randolph Hearst nařídil všem svým editorům, aby hráli podle Hookových not a odsoudili „komunistickou“ konferenci i její americké „souputníky“.

V dubnu Henry Luce, majitel a šéfredaktor impéria Time–Life, osobně dohlížel na dvoustránkovou reportáž v časopise Life, která si vzala na paškál úpadek Kremlu i jeho americké „naivní oběti“. Text, doplněný padesáti fotografiemi pasového formátu, představoval útok ad hominem²⁴, jenž předznamenal neoficiální černé listiny senátora McCarthyho. Dorothy Parkerová, Norman Mailer, Leonard Bernstein, Lillian Hellmanová, Aaron Copland, Langston Hughes, Clifford Odets, Arthur Miller, Albert Einstein, Charlie Chaplin, Frank Lloyd Wright, Marlon Brando, Henry Wallace — všichni byli obviněni ze zahrávání si s komunismem. Šlo přitom o tentýž časopis Life, který v roce 1943 věnoval Sovětskému svazu celé číslo se Stalinem na obálce a který tehdy převelice chválil ruský lid i Rudou armádu.

„Osobně se účastnit onoho osudového pokusu o záchranu válečného spojenectví se Sovětským svazem bylo riskantní a nebezpečné, obzvlášť vzhledem k narůstajícím tlakům studené války – a my jsme to věděli,“ vzpomínal Arthur Miller. „Atmosféra víc a víc houstla, a jak se blížil den zahájení, pravděpodobnost, že účastníci ponesou následky, rostla geometrickou řadou … A skutečně, jak měsíce plynuly, tak označení ‚stoupenec waldorfské konference‘ nebo ‚účastník‘ se stalo klíčovým prvkem pro zařazení dotyčného mezi „neloajální“ individua. To, že setkání spisovatelů a umělců mohlo vyvolat tak rozsáhlé veřejné rozhořčení, podezírání a hněv, bylo něčím do té doby nevídaným. Byl to zcela nový rys. Rys poválečného světa.“²⁵

Samozřejmě, že to bylo nebezpečné. Ti, kdo se nyní ‚odhalili‘ (angl. „outed“) ve Waldorfu – v hotelu proslulém předválečnými debutantskými ‚coming-out‘ bály²⁶ – se nyní ocitli v hledáčku ředitele FBI J. Edgara Hoovera. Jeho úřad vyslal na konferenci agenty, aby slídili a  podávali o delegátech zprávy. Na mladého Normana Mailera byl posléze založen FBI spis. Spisy na Langstona Hughese, Arthura Millera, F. O. Matthiessena, Lillian Hellmanovou, Dashiella Hammetta a Dorothy Parkerovou (která byla různě evidována jako „utajená komunistka“, „otevřená komunistka“ a „usmiřovačka komunistů“) už sice existovaly od třicátých let, nicméně právě teď se jejich nové projevy „zvrhlosti“ začaly znovu pečlivě .zaznamenávat.

V některých případech šla FBI dál než jen k monitorování „komunistů“ z Waldorfu. Krátce po konferenci navštívil agent FBI nakladatelství Little, Brown & Company a sdělil mu, že J. Edgar Hoover si nepřeje, aby se nový román Howarda Fasta Spartacus objevil na pultech knihkupectví.²⁷ Nakladatelství Little, Brown & Company rukopis autorovi vrátilo; následně byl Fast odmítnut ještě sedmi dalšími nakladateli. Alfred Knopf poslal rukopis zpět neotevřený s tím, že se na dílo zrádce ani nepodívá. Kniha nakonec vyšla roku 1950 v autorově vlastním nákladu. „Právo stalinistů na kulturu“ bylo bezpochyby pod palbou.

Díky reportáži v časopise Life se podivné pas de deux²⁸ mezi komunisty a bývalými komunisty ve Waldorfu proměnilo ve velkou veřejnou podívanou. Hook si gratuloval k tomu, že se mu podařilo zrežírovat ty nejlepší výstupy: „Zmařili jsme jeden z nejambicióznějších podniků Kremlu.“

Sidney Hook se narodil v prosinci 1902 ve Williamsburgu v New Yorku, tehdy brooklynském slumu, kde nuzota přesahovala všechny únosné meze. Právě tady se komunismu mimořádně dařilo, a Hook se k němu přiklonil už v mládí. Byl malé postavy, a s drobným obličejem orámovaným kulatými brýlemi vypadal jako mudrlant z venkovské hospody. Ve skutečnosti však byl zuřivým intelektuálem – mozkovým rváčem, vždy připraveným vtrhnout do ringu. Přitahovalo ho svalnaté, drsně konfrontační vystupování newyorského komunismu a s lehkostí se pohyboval mezi jeho různými frakcemi – od stalinismu přes trockismus až k bucharinismu²⁹. Podílel se na přípravě prvního amerického překladu Leninova spisu Materialismus a empiriokriticismus pro Komunistickou stranu USA. Po jistou dobu pracoval v Marx-Engelsově institutu v Moskvě. A publikoval řadu článků o marxismu, z nichž nejznámější, „Proč jsem komunista“, vyvolal kampaň vedenou Hearstem, jejímž cílem bylo dosáhnout Hookova propuštění z Newyorské univerzity.

Podle vzoru typického pro mnohé newyorské intelektuály začala Hookova víra v komunismus slábnout po sérii zrad: po procesu za velezradu se Lvem Trockým v letech 1936–1937, po uzavření nacisticko-sovětského paktu o neútočení v roce 1939 a po řadě katastrofálních omylů ve Stalinově úsudku, teorii i politice. Jako veřejný nepřítel Komunistické strany byl označován za „kontrarevolučního plaza“ a jeho stoupenci byli posměšně nazýváni „hookworms“ (Hookovi červi). Už roku 1942 Hook donášel FBI na spisovatele a editora Malcolma Cowleyho. Revolucionář Hook z Williamsburgu se tak proměnil v Hooka, miláčka konzervativců.³⁰

Pozdě odpoledne ve čtvrtek 27. března 1949 policie uzavřela blok na 40. ulici mezi Pátou a Šestou Avenue. Z balkonu domu příhodně pojmenovaného Freedom House (Dům Svobody) mával Hook a jeho „soukromá armáda“ vítězoslavně hustému davu shromážděnému dole na Bryant Square. „Jeho tým promotérů… odvedl skvělou reklamní práci,“ poznamenal Nabokov, který si obzvlášť liboval v pozornosti ze strany veřejnosti. Večírku na konci konference využil k přednesení projevu o „utrpení skladatelů v Sovětském svazu a tyranii stranického Kulturapparatu“. Když oslovoval zaplněný sál Domu Svobody, s politováním hovořil o tom, jak byl Dmitrij Šostakovič využíván na „mírové konferenci“. Následoval bouřlivý potlesk. A pak Nabokov uviděl „známou tvář, jak vstává z poslední řady sálu a přichází ke mně. Byl to můj známý z Berlína, který, stejně jako já, pracoval pro OMGUS. Srdečně mě pozdravil: ‚To je skvělá akce, kterou jste vy a vaši přátelé zorganizovali,‘ řekl. ´Něco takového bychom potřebovali v Berlíně.´³¹

„Přítelem“, který šel vstříc Nabokovovi, nebyl nikdo jiný než Michael Josselson. Jeho účast na konferenci ve Waldorf Astoria a později na shromáždění ve Freedom House rozhodně nebyla náhodná, jak předstíral Nabokov. Josselson tam byl na přímý pokyn svého šéfa Franka Wisnera, mistra tajných operací CIA. Tato „skvělá akce“ byla financována Wisnerovou agenturou, a Josselson měl dohlížet na to, jak se investice vyplácí.

Za aktivní a vědomé spolupráce Davida Dubinského³² – jeho přítomnost ve svatebním apartmá byla vždy trochu záhadou – CIA zajistila Hookovo „opevnění“ v hotelu Waldorf (Dubinsky hrozil, že odbory hotel uzavřou, pokud vedení nepřijme jeho intelektuální přátele), uhradila všechny účty (Nabokov přijal od Dubinského velkou obálku s dolary CIA, kterou odnesl do svatebního apartmá), a zajistila široké a vstřícné mediální pokrytí.

I Melvin Lasky přijel z Berlína, aby se podíval, jak se vyvíjejí Hookovy agitačně propagační aktivity (oba spolu pracovali už v předchozím roce, kdy Hook působil v Berlíně jako „vzdělávací poradce“ v americké okupační zóně). Laskyho nadchl konfrontační charakter waldorfské konference a zvláštní pohrdání si vyhradil pro Šostakoviče. „Jeho bázlivost byla extrémní,“ tvrdil později. „Nechtěl se za nic postavit. Ale jsou lidé, kteří říkají: Existují věci, které jsou větší než ty, Šostakoviči – větší dokonce než tvoje hudba – a za ty je třeba zaplatit vstupné, ať se ti to líbí, nebo ne, ve jménu vyššího cíle.“³³

Hook a jeho přátelé ve Waldorfu měli pocit, že svůj vstupní poplatek zaplatili. Ale většina z nich nebyla součástí skryté dohody, která jejich kroky proti Rusům umožnila. Nicola Chiaromonte měl jistá podezření ohledně Hookových kontaktů, a poněkud záhadně varoval Mary McCarthyovou, aby Hookovi a jeho pobočníkům nešla ve všem na ruku. Jejich četná tisková prohlášení v rámci toho hektického týdne totiž výslovně podporovala americkou zahraniční politiku: „To, co ti hoši a Hook nakonec dělají, neznamená, že jsou spokojeni s prací ministerstva zahraničí, ale že jsou připraveni ustoupit americkým státním zájmům proti Rusům.“ Chiaromonte dodával, že se jedná o „předurčený akt konformismu, velmi nekonstruktivní, právě z hlediska demokracie“³⁴.

Tato raná vnímavost byla velmi vypovídající, hodna člověka, jehož schopnosti byly vytříbeny díky práci politického agenta pro Munzenbergův trust³⁵. Chiaromonte si toho sice ještě nebyl vědom, ale už se přibližoval pravdě. A kdyby se byl dostal ještě o krok dál, zjistil by, že zájem o Hooka nemělo jen ministerstvo zahraničí, ale i americký špionážní establishment³⁶.

Arthur Miller tušil, že konference ve Waldorfu bude „prudkou zatáčkou na cestě dějin“. O čtyřicet let později vzpomínal: „I dnes nad tímto setkáním visí něco temného a děsivého… Lidé tam seděli jako v kresbě Saula Steinberga, každý s balónkem nad hlavou, plným naprosto nečitelného čmárání. Byli jsme tam, sál plný talentovaných lidí a pár skutečných géniů, a zpětně ani jedna strana neměla tak úplně pravdu, ani obhájci Sovětů, ani rozhořčení odpůrci Rudých; jednoduše řečeno, politika je volba a nezřídka se stává, že se opravdu nedá nic dělat; šachovnice neposkytuje žádný prostor pro tah.‘³⁷

Několik příkladů kresby Saula Steinberga, které ilustrují jeho typický styl – hravé, jednolinkové, jemně absurdní ilustrace, ve kterých často figuruje jakoby nečitelný „balónek“ s čmáranicemi nad hlavami postav

Pro CIA představovala konference ve Waldorfu příležitost učinit několik nových tahů ve Velké hře. Podle vzpomínek agenta CIA Donalda Jamesona to byla „katalytická událost“. „Byl to signál, že na Západě byla zahájena masivní kampaň za ideologické prosazení vlivu na politické úrovni.“ Konference poslala silný vzkaz těm ve vládě, kteří chápali, že přesvědčivost komunistického klamu nebude možné rozptýlit běžnými metodami. „Uvědomili jsme si, že je nutné něco s tím udělat. Ne v tom smyslu, že bychom měli tyto lidi potlačovat – mnozí z nich byli samozřejmě velmi ušlechtilí. Ale spíše jako součást obecného programu směřujícího nakonec k tomu, čemu dnes můžeme říkat konec studené války.“³⁸

1. Piketní hlídka – skupina demonstrantů stojících před budovou nebo místem konání akce za účelem protestu nebo upozornění na určitou záležitost, často s transparenty a hesly, někdy doprovázená slovními útoky na účastníky či organizátory, pozn.překl. ↩︎
2. Gabardén – pevná, hladká tkanina (vlna, bavlna nebo směs), odolná proti větru a dešti, používaná pro elegantní kabáty a saka, pozn.překl. ↩︎
3. International Ladies Garment Workers Union (ILGWU): Mezinárodní odborový svaz pracovnic v konfekčním (oděvním) průmyslu, pozn.překl. ↩︎
4. Ivy League – „břečťanová liga“ je označení pro skupinu osmi nejprestižnějších amerických univerzit, známých svým akademickým i společenským vlivem, pozn. překl. ↩︎
5. American Legion – americká veteránská organizace založená po první světové válce (1919), sdružující bývalé vojáky. Známá svou vlasteneckou činností, podporou veteránů a politickým vlivem, často se angažovala v protikomunistických a pravicových aktivitách, pozn.překl. ↩︎
6. KGB „nurse“ (Chůvy z KGB) – ironické označení příslušníka KGB, který měl na starosti dohled nad sovětskými delegáty v zahraničí, pozn.překl. ↩︎
7. Coup de théâtre (fr.) – doslova „divadelní úder“; označuje náhlý, nečekaný a efektní zvrat, který dramaticky změní situaci nebo vyvolá silný dojem. V daném kontextu jde o mistrovský propagandistický tah Sovětů: podařilo se jim inscenovat konferenci o „světovém míru“ přímo v srdci New Yorku a obrátit pozornost americké veřejnosti ve svůj prospěch, pozn.překl. ↩︎
8. Arthur Miller, Timebends. For the Waldorf Astoria conference, see also Carol Brightman,
   Writing Dangerously: Mary McCarthy and Her World (New York: Lime Tree, 1993), and
   Nicolas Nabokov’s colourful, though not entirely reliable, account in Bagdzh: Memoirs of
   a Russian Cosmopolitan ↩︎
9. Lionel Abel, quoted in Leonard Wallock (ed.). New York 1940-1965 (New York: Rizzoli,
   1988). ↩︎
10. Jason Epstein, interview, New York, June 1994. ↩︎
11. Mocnosti Osy – aliance Německa, Itálie a Japonska (později i jejich spojenců) během druhé světové války, stojící proti Spojencům, pozn.překl. ↩︎
12. Hands-off isolationism – politika nezasahování a zdrženlivosti v zahraničních záležitostech; označuje postoj, kdy se stát vyhýbá vojenskému i politickému angažmá v mezinárodních konfliktech a soustředí se na vnitřní záležitosti, pozn.překl. ↩︎
13. Ad hoc – latinský výraz znamenající „pro tento konkrétní účel“; označuje dočasně zřízenou skupinu, komisi nebo opatření, která vznikla specificky pro řešení určitého problému a neexistuje trvale., pozn.překl. ↩︎
14. „Výbor pro obranu Ospalé laguny“ (Sleepy Lagoon Defense Committee) byla organizace založená v USA v roce 1942, aby podporovala mladé Chicano obyvatele Los Angeles, kteří byli nespravedlivě obviněni v tzv. Sleepy Lagoon Trial – procesu po smrti mladíka v okolí Sleepy Lagoon. Výbor se zasazoval o spravedlivý proces a upozorňoval na rasovou diskriminaci vůči mexicko-americké komunitě.
    V kontextu textu je uveden jako příklad tzv. „komunistické frontové organizace“, což Hook a jeho skupina záměrně zdůrazňovala, aby diskreditovala účastníky konference, pozn.překl. ↩︎
15. Daily Worker – komunistické noviny vydávané v Chicagu od roku 1924, pozn.překl. ↩︎
16. Compagnons de guerre (fr.) – doslova „váleční druzi“, „spolubojovníci“; ironicky nebo obrazně označuje blízké spolupracovníky, kteří bojují za stejnou věc. V textu má lehce nadsazený, parodický tón, jako by šlo o vojenskou operaci, pozn.překl. ↩︎
17. „Non sequitur roku“ – ironické označení výroku, který logicky nenavazuje na předchozí tvrzení nebo otázku; non sequitur (lat. „nenásleduje“) je argumentační klam či poznámka mimo souvislost. V daném případě jde o narážku na odpověď, která se vyhýbá jádru problému a odvádí pozornost jinam, proto působí absurdně či komicky, pozn.překl. ↩︎
18. Nicolas Nabokov, op.cit. ↩︎
19. Arthur Miller; op.cit. ↩︎
20. Dmitrij Šostakovič, Testimony: The Memoirs of Dmitri Shostakovich, ed. Solomon Volkov
    (New York: Harper & Row, 1979).
    O „autentičnosti“ Šostakovičových pamětí přetrvávají určité pochybnosti. Byly vydány dávno před glasností a často jsou pokládány za sovětskou propagandu. Ať už však o propagandu šlo nebo ne, Šostakovič zde může být chápán jako reprezentant širší skupiny umělců z východního bloku, kteří pociťovali odpor vůči zjednodušujícímu pohledu některých amerických antikomunistů. ↩︎
21. Preppy (prepácký) označuje mladíka z privilegovaného prostředí, typicky absolventa přípravné školy a Ivy League: uhlazeného, dobře oblečeného, trochu namyšleného, spíš „slušňáka“ než rebela, pozn.překl. ↩︎
22. „Preppy Frank Sinatra“ (prepácký F.Sinatra) – ironické přirovnání: charismatický, sebevědomý projev à la Sinatra, spojený s uhlazeným vzhledem a zázemím privilegovaného „preppy“ mladíka z elitních škol, pozn.překl. ↩︎
23. Norman Mailer, quoted in Carol Brightman, op.cit. ↩︎
24. ad hominem (lat.) – argumentační postup, který místo věcné kritiky názorů útočí na osobu samotnou, její pověst či motivy; v přeneseném smyslu osobní diskreditační útok, pozn.překl. ↩︎
25. Arthur Miller; op.cit. ↩︎
26. Debutantské „coming-out“ bály – společenské plesy vyšších vrstev, při nichž byly mladé ženy formálně uvedeny do dospělé společnosti; „coming out“ zde znamená společenský debut, nikoli vyjádření sexuální identity, pozn.překl. ↩︎
27. Je nepravděpodobné, i když nikoli zcela vyloučené, že by Hoover rukopis Spartaka vůbec četl. V tažení FBI proti americkým spisovatelům byly otázky obsahu téměř vždy druhořadé; rozhodující byl status samotného autora. V případě Howarda Fasta stačila jeho minulost člena Komunistické strany a účast na waldorfské konferenci k tomu, aby si vysloužil Hooverův hněv. Viz Natalie Robinsová, Alien Ink: The FBI’s War on Freedom of Expression (New York: William Morrow, 1992). ↩︎
28. Pas de deux: duet pro dva tanečníky, pozn.překl. ↩︎
29. Nikolaj Bucharin ve 20. letech prosazoval umírněnější cestu k socialismu: zachování omezených tržních prvků (NEP), pomalejší kolektivizaci zemědělství a menší tlak na třídní boj, pozn.překl. ↩︎
30. Peter Coleman, The Liberal Conspiracy. ↩︎
31. Nicolas Nabokov, op.cit. ↩︎
32. David Dubinsky byl významný americký odborový vůdce, narozený v tehdejším Brest-Litovsku (nyní Bělorusko). Působil jako dlouholetý prezident International Ladies Garment Workers Union (ILGWU) — jedné z nejvlivnějších odborových organizací oděvního průmyslu v USA — v letech 1932–1966, a byl klíčovou postavou amerického odborového hnutí ve 20. století, ↩︎
33. Melvin Lasky, interview, London, August 1997. ↩︎
34. Nicola Chiaromonte, quoted in Carol Brightman, op.cit. ↩︎
35. Munzenbergův trust – označení pro rozsáhlou síť mediálních a frontových organizací vytvořených německým komunistickým propagandistou Willim Münzenbergem v meziválečném období. Tyto organizace, zahrnující noviny, nakladatelství, divadla a kulturní spolky, měly působit jako nezávislá média, ale ve skutečnosti šlo o nástroje propagandy a ideologického vlivu podporující komunistické cíle,pozn.překl. ↩︎
36. Americký špionážní establishment – zde odkaz na tajné služby USA, především CIA a její předchůdce, které po druhé světové válce sledovaly aktivity jednotlivců a organizací považovaných za strategicky důležité v kontextu protisovětské politiky a kulturní diplomacie, pozn.překl. ↩︎
37. Arthur Miller; op.cit.  ↩︎
38. Donald Jameson, interview, Washington, June 1994. ↩︎