2. kapitola – Vyvolení osudem – Český překlad na pokračování – F. S. Saunders: Studená válka v kultuře: CIA a svět umění a literatury.

2. kapitola: Vyvolení osudem¹

„Nevinnost neexistuje. Nevinnost lehce potřísněná vinou – to je to nejlepší, v co můžeš doufat.“

Mike Hammer, v románu Kiss Me, Deadly („S polibkem přijde smrt“) od Mickeyho Spillanea²

1. kapitola: Nádherná mrtvola zde.

Americké záměry byly již formulovány v Trumanově doktríně a Marshallově plánu. Nyní, s vytvořením CIA, první americké zpravodajské organizace v době míru, začala nová fáze studené války. Agentura byla zřízena zákonem o národní bezpečnosti z 26. července 1947 a zpočátku byla pověřena koordinací vojenských a diplomatických zpravodajských aktivit. Rozhodujícím bodem, vyjádřeným extrémně neurčitým jazykem, však bylo oprávnění k provádění nespecifikovaných „služeb obecného zájmu“ a „takových dalších funkcí a povinností“, jaké by mohla nařídit Rada bezpečnosti státu (zřízená podle stejného zákona). „Nikde v zákoně z roku 1947 není CIA výslovně zmocněna shromažďovat zpravodajské informace nebo tajně zasahovat do záležitostí jiných národů,“ uvedla pozdější vládní zpráva. „Ale gumová fráze „takové další funkce“ byla použita následujícími prezidenty k posunutí činnosti Agentury (CIA) do oblasti špionáže, tajných akcí, polovojenských operací a shromažďování technických informací.“³

Založení CIA znamenalo dramatickou a důkladnou revizi tradičních paradigmat⁴ americké politiky. Podmínky, za kterých byla Agentura (CIA) zřízena, institucionalizovaly koncepty „nezbytné lži“ a „věrohodného popření“ jako legitimní mírové strategie a v dlouhodobém horizontu vytvořily neviditelnou vrstvu vlády, jejíž potenciál ke zneužívání doma i v zahraničí nebyl brzděn žádným smyslem pro odpovědnost.

Tento pocit neomezeného vlivu byl ilustrován stejnojmenným hrdinou monumentálního románu Normana Mailera Duch děvky⁵. „Využíváme všechno,“ říká Harlot. „Pokud je dobrá úroda nástrojem zahraniční politiky, pak jsme povinni vědět, jaké počasí bude příští rok. A stejné je to kamkoli se podíváme: finance, média, pracovní vztahy, ekonomická produkce, tematické důsledky televize⁶. Kde je konec toho, o co se můžeme oprávněně zajímat?… Nikdo neví, kolik vlivových kanálů máme na různých užitečných místech – kolik je mezi nimi vysoce postavených úředníků v Pentagonu („Pentagon Pooh-Bahs“)⁷, kolik námořních kapitánů a kapitánů letectva, kolik kongresmanů, kolik profesorů v různých mozkových trustech, kolik specialistů na erozi půdy, kolik studentských vůdců, diplomatů, korporátních právníků, prostě na koho jen si vzpomeneš! Všichni nám dodávají informace.“⁸

Se svými vlastními leteckými společnostmi, rozhlasovými stanicemi, novinami, pojišťovnami a nemovitostmi zvýšila CIA v průběhu desetiletí své zapojení do světových záležitostí tak nehorázně, že ji lidé začali vidět za každým rohem. „Jak řekla Dorothy Parkerová, CIA je chválena a obviňována za to, co dělá, a za mnoho věcí, o kterých si nikdy nemyslela, že je udělá,“ stěžoval si později jeden z představitelů agentury. Neúspěšné operace, jako bylo vylodění v Zátoce sviní, obraz CIA zrovna nevylepšily. Negativní stereotyp CIA vykresluje organizaci plnou bezohledných, jezuitských, odporných Američanů, jejichž obraz světa je zkreslen mnoha zrcadly.

A vskutku, historie tuto verzi jen potvrzuje. Trumanova doktrína a zákony o národní bezpečnosti, které se doktrínou inspirovaly, schválily agresivitu a intervenci v zahraničí. Ale rozsah jejího imperiálního pirátství zakrýval některé  méně nebezpečné pravdy o CIA. Zpočátku pracovníky CIA motivovalo poslání – „zachránit západní svobodu před komunistickou temnotou“, což jeden zaměstnanec přirovnal k „atmosféře řádu templářských rytířů“.⁹ V raném období zde měla vliv především „aristokracie“ východního pobřeží, „Ivy League“¹⁰, a Bruderbund (bratrstvo) sofistikovaných anglofilů, kteří pro své činy nacházeli pádné ospravedlnění v tradicích osvícenství a principech zakotvených v Deklaraci nezávislosti.

V tomto ohledu CIA zdědila rysy svého válečného předchůdce, Úřadu strategických služeb (OSS, the Office of Strategic Services), založeného v roce 1941 po útoku na Pearl Harbor a rozpuštěného v září 1945 prezidentem Trumanem, který tehdy prohlásil, že nechce mít nic společného s „gestapem“ v době míru. Tento primitivní strach jen málo odrážel skutečnou situaci v OSS, která díky své klubové, kolegiální atmosféře dostala přezdívku „Oh, So Social“ (Ach, tak sociální).   Sloupkař Drew Pearson ji nazval „jednou z nejbizarnějších skupin, jaké kdy Washington viděl, složenou z diletantských diplomatů, bankéřů z Wall Street a amatérských detektivů„¹¹. „Všichni členové OSS u sebe měli brašnu s karabinou, několik granátů, pár zlatých mincí a pilulku smrti,“ vzpomínal Tom Braden, který úzce spolupracoval se šéfem OSS Williamem ‚Divokým Billem‘ Donovanem, (přezdívku si vysloužil za své činy proti Pancho Villovi)¹². Jednou Donovan zapomněl svou pilulku smrti v šuplíku v hotelu Dorchester. Davida Bruce pak donutil poslat z Francie telegram pokojské, která ji vyzvedla a poslala Billovi. Byl to opravdu zvláštní člověk, Bill Donovan, legenda už za svého života. Jednoho dne mi řekl: „Bradene, pokud se někdy ocitneš v obtížné situaci, popadni nůž a vraz ho nepříteli přímo do koulí.“¹³

Vedeni legislativou, která zakazovala jen málo a povolovala téměř vše, si důstojníci OSS, kteří se potulovali po válkou zničené Evropě, připadali jako prokonzulové¹⁴ z dávných časů. První důstojník OSS, který přijel do Bukurešti po odchodu Němců na podzim 1944, se stal pravidelným hostem na zasedáních rumunského kabinetu ministrů. Svým kolegům se chlubil: „Než začnou hlasovat, ptají se, co si myslím… Přijímají jednomyslně všechna usnesení, která jsem navrhl. Nikdy by mě nenapadlo, že řídit zemi je tak snadné.“¹⁵ Ale řízení země bylo přesně to, pro co byla většina zaměstnanců OSS vyškolena. Náborem lidí ze srdce amerického korporátního, politického, akademického a kulturního establishmentu¹⁶ Donovan vybudoval elitní sbor zakořeněný v nejmocnějších amerických institucích a rodinách. Členové rodiny Mellonů¹⁷ zastávali špionážní funkce v Madridu, Londýně, Ženevě a Paříži. Paul Mellon pracoval pro Výkonný úřad pro speciální operace v Londýně. Jeho sestra Ailsa (kdysi známá jako nejbohatší žena světa) byla provdána za jeho velícího důstojníka, šéfa OSS v Londýně, Davida Bruce, syna amerického senátora a milionáře. Oba synové J. P. Morgana¹⁸ byli v OSS. Rodiny Vanderbilt¹⁹, DuPont²⁰, Archbold²¹ (Standard Oil), Ryan (Equitable Life Insurance²²), Weil (obchodní dům Macy’s²³), Whitney²⁴, ti všichni byli zastoupeni v řadách Donovanovy tajné armády.

Mezi další rekruty OSS patřil vydavatel cestovních průvodců Eugene Fodor; Newyorský novinář Marcello Girosi, který se později stal producentem italských a amerických filmů se Sophií Lorenovou v hlavní roli; Ilia Tolstoy²⁵, emigrantský vnuk slavného romanopisce, který byl členem mise OSS ve Lhase (hlavní město Tibetu); a Julia McWilliams Childová, pozdější slavná šéfkuchařka, která vedla tajné složky OSS v Čunkingu (Čína). Raymond Guest, společenský prominent, hráč póla²⁶ a bratranec Winstona Churchilla, si střihl pestrou škálu operací OSS ve Francii a Skandinávii. Antoine de Saint-Exupery byl Donovanovým blízkým přítelem a spolupracovníkem, stejně jako Ernest Hemingway, jehož syn John byl také v OSS.

Ačkoliv si jeden kritik stěžoval, že mnozí ze zaměstnanců „vypadají jako mladíci, pro které je OSS únikem z vojenské služby a jakousi zábavou,“²⁷ ve skutečnosti se počítalo s tím, že každý člen vyšších pater Donovanovy služby „riskuje svou budoucí kariéru bankéře, správce nebo vysoce postaveného politika, protože byl identifikován s tím, co je nezákonné a co narušuje zavedené normy“.²⁸ Po rozpuštění OSS se mnoho z těchto budoucích bankéřů, správců a politiků vrátilo do civilního života. Allen Dulles, Donovanův brilantní zástupce, který vedl operace OSS v Evropě, se vrátil ke své advokátní praxi v New Yorku, kde se stal ústřední postavou neformální skupiny zastánců vytvoření trvalé americké zpravodajské služby. Tato skupina přezdívaná ‚Kovbojové z Park Avenue ‘ zahrnovala Kermita ‚Kim‘ Roosevelta, vnuka Theodora; Tracy Barnes (která pomohla Allenu Dullesovi získat slavné Cianovy deníky²⁹ od jeho vdovy, hraběnky Ciano; Richarda Helmse a Franka Wisnera, kteří dodávali tajné informace z vojenské rozvědky v okupovaném Německu, a Royalla Tylera. který se brzy stal šéfem pařížské pobočky Světové banky.

Tito muži ani zdaleka neriskovali svůj budoucí status, nýbrž během působení v OSS se jejich reputace naopak ještě zvýšila. Navázali nové kontakty, které je spolu s jejich předchozími známými vynesly do vedoucích pozic. Spolu s jejich zkušenostmi s ilegálními a pochybnými aktivitami se z nich stal bohatý zdroj pro CIA. Historická páteř její elity, členové Ivy League, nyní využívali svého vlivu k rozšiřování řad rodící se Agentury (CIA) a vybírali personál z amerických správních rad, akademických institucí, hlavních novin a dalších médií, právnických firem a administrativy. Mnozí z nich pocházeli ze skupiny zhruba stovky rodin žijících ve Washingtonu, nazývaných „jeskynní lid铳⁰, protože obhajovali zachování episkopálních a presbyteriánských hodnot, kterými se řídili jejich předci. Vychováni na zásadách intelektuální i atletické zdatnosti, noblesního chování („politesse oblige“³¹) a pevné křesťanské etiky, následovali příklad mužů jako reverend Endicott Peabody³², jehož Groton School, spolu s Etonem, Harrow a Winchesterem, byla alma mater mnoha národních vůdců. Vyškoleni v křesťanských ctnostech a v povinnostech vyplývajících z jejich privilegií, vyšli do světa s vírou v demokracii, ale zároveň s obavami z nekontrolovatelného rovnostářství. Na rozdíl od slavného prohlášení Willyho Brandta: „Jsme zvolení lidem, ne vyvolení“, – tito byli vyvolení, ač nikým nevolení.

Ti, kteří v OSS nesloužili, stoupali během války v hodnostech na ministerstvech zahraničí USA (State Department) a Velké Británie (Foreign Office). Točili se kolem postav jako Charles „Chip“ Bohlen, který se později stal velvyslancem ve Francii. Na počátku 40. let byl jeho dům na Dumberton Avenue v Georgetownu centrem intelektuálního kvasu, jehož středem byli George Kennan a Isaiah Berlin³³, který byl ve washingtonských kruzích uctíván jako „Prorok“. Jeden recenzent popsal Bohlena, Kennana a Berlina jako „homogenní kongeniální³⁴ trio“. Bohlen byl jedním ze zakladatelů nového vědeckého směru – sovětologie. Žil v Rusku, znal jeho vládce a byrokraty, studoval jeho ideologickou literaturu a byl schopen citovat ruské klasiky. Byl očitým svědkem čistek a procesů na konci třicátých let a přímého dopadu Ždanovovy „kulturní politiky“. Existovaly dvě slavné fráze, které Bohlen rád opakoval: „Alkohol na mě nemá žádný vliv“ a „Chápu Rusy“. Pro lepší pochopení se obracel na Isaiaha Berlina a Nikolaje Nabokova, který později pracoval na ministerstvu spravedlnosti. Bohlen charakterizoval Nabokova jako „psychologický poklad“ a Nabokov na tento kompliment reagoval tím, že Bohlena nazval „svým vzorem a mentorem“.

„Tito noví přátelé si o „strýčku Joeovi“³⁵ nedělali žádné iluze, pokud vůbec nějaké“, napsal později Nabokov. „V mnoha ohledech byli anachronickou skupinou ve washingtonských kruzích té doby, možná dokonce v celé Americe. Amerika tehdy prožívala stav sovětomilné euforie, kterou nikdo z domu na Dumbarton Avenue³⁶ nesdílel. Americké veřejné mínění svůj postoj k Rusku (drtivou většinou) změnilo dvakrát během tří let. Nejprve bylo proti Rusku – po rozdělení Polska a „kruté, nelidské“ finské válce. Stalin byl v novinových karikaturách zobrazován jako odpudivá směs vlka a medvěda. Po nacistické invazi v roce 1941 se však názor obrátil a nastal příklon na stranu Ruska. Stalin byl náhle zkrášlen, vykreslován jako rytíř ve zbroji bránící Kreml před hordami Teutonů³⁷, nebo přetvářen podle zidealizovaných portrétů Margaret Bourke-Whiteové³⁸, jež ho zobrazovala štíhlejšího a heroického. A pak, v roce 1943, sympatie k Rusku ještě zesílily díky Stalingradu. „Uvidíte,“ tvrdili důvěřiví Američané, „komunismus se nikdy nevrátí do Ruska ve své dřívější podobě. Po válce to bude jiná země. Nebyl to Stalin, kdo přivedl patriarchu zpět z exilu? A co spisovatelé a básníci? A nebyl to Stalin, kdo obnovil důstojnické hodnosti a oživil kult historických národních hrdinů, dokonce i některých carů a světců jako Alexandr Něvský a Petr Veliký?“ Skeptici na Dumbarton Avenue tak důvěřiví nebyli. Věděli, že – jak jednou poznamenal Kennan – stalinismus je nevratný.³⁹

Ke skeptikům z Dumberton Avenue se připojili David Bruce, Averell Harriman, John McCloy, Joseph a Stewart Alsopovi, Richard Bissell, Walter Lippmann a bratři Bundyové. V dlouhých rozhovorech, rozněcovaných intelektuální vášní a alkoholem, se začala formovat jejich vize nového světového řádu. Tito lidé orientovaní navenek, internacionalisté⁴⁰, drsní, bystří a soutěživí, oplývali neotřesitelnou vírou ve svůj hodnotový systém a povinnost nabídnout ho druhým. Byli to patricijové moderní doby, paladinové⁴¹ demokracie, a neviděli v tom žádný rozpor⁴². Byla to elita, která řídila americkou zahraniční politiku a utvářela legislativu u sebe doma (ve své zemi). Prostřednictvím intelektuálních center (think-tanků), nadací, správních rad a členství v džentlmenských klubech⁴³ byli tito mandaríni⁴⁴ pevně spojeni jak příslušností k organizacím, tak společným přesvědčením o své nadřazenosti. Jejich úkolem bylo založit a poté ospravedlnit poválečný Pax Americana⁴⁵. A byli to věrní stoupenci CIA, která se rychle zaplňovala jejich přáteli ze školy a kamarády z byznysu, stejně jako spolubojovníky z OSS.

Hlavním mluvčím obecných názorů americké elity byl George Kennan, vědec, diplomat, architekt „Marshallova plánu„ a jako ředitel štábu politického plánování amerického ministerstva zahraničí byl jedním z otců zakladatelů CIA. V roce 1947 prosazoval přímou vojenskou intervenci v Itálii, jíž předpovídal nevyhnutelný pád do občanské války rozpoutané komunisty: „To by sice nepochybně vedlo k mnoha násilnostem a pravděpodobně i k vojenskému rozdělení Itálie,“ informoval ministerstvo zahraničí, „ale mohlo by to být přece jen lepší než nekrvavé vítězství ve volbách, proti kterému bychom se nepostavili a které by dalo komunistům skrz státní převrat celý poloostrov jako na talíři, a vyvolalo by vlny paniky ve všech okolních zemích.“⁴⁶ Truman naštěstí tento ukvapený návrh neschválil, a místo toho povolil skrytou intervenci do italských voleb. V červenci 1947 Kennan poněkud pozměnil své názory – ne na povahu sovětské hrozby, ale na to, jak se s ní vypořádat. Ve svém slavném „Článku X“ ve Foreign Affairs formuloval tezi, která dominovala raným letům studené války. Tvrdil, že Kreml usiluje o ovládnutí „každého koutu a skuliny, která se vyskytne v povodí světové moci“, veden „fanatickou ideologií“, a proto navrhl politiku „neochvějného odporu“⁴⁷ a „důsledného zadržování“ (containment)⁴⁸. V rámci této politiky obhajoval „maximální rozvoj propagandy a technik politického boje“,⁴⁹ k jejichž realizaci měl jako ředitel Aparátu politického plánování (jehož účelem bylo dohlížet na ideologii a politiku zadržování v Evropě) ideální předpoklady. „Celý svět nám ležel u nohou,⁵⁰“ napsal později o této kanceláři.

Byl to právě Kennan, kdo ve svém projevu na Národní válečné akademii v prosinci 1947 představil koncept „nezbytné lži“⁵¹ jako základní součást americké poválečné diplomacie. „Komunisté,“ řekl, „získali ´silnou pozici v Evropě, tak nesmírně nadřazenou té naší … prostřednictvím nestoudného a obratného používání lží. Sváděli s námi boj prostřednictvím iluzí, iracionalismu. Můžeme s touto smyšlenou „realitou“ úspěšně bojovat racionalismem, pravdou, poctivou, dobře míněnou ekonomickou pomocí?⁵² zeptal se. „Ne. Amerika potřebuje vstoupit do nové éry tajného válčení, aby dosáhla svých demokratických cílů navzdory sovětské prohnanosti.“

Dne 19. prosince 1947 byla Kennanova politická filozofie právně ztělesněna ve směrnici NSC-4 vydané Trumanovou Národní bezpečnostní radou (NSC). Přísně tajný dodatek k této směrnici NSC-4A instruoval ředitele CIA, aby zahájil „tajné psychologické aktivity“ na podporu americké antikomunistické politiky. Ač překvapivě neprůhledný pokud jde o dodržování postupů při schvalování a koordinaci takových aktivit, představoval tento dodatek první poválečné oficiální povolení pro provádění utajovaných operací. A právě tyto dokumenty, které v červnu 1948 nahradila nová – a explicitnější – směrnice NSC-10/2, kterou vypracoval George Kennan, nasměrovaly americké tajné služby do rozbouřených vod tajné politické války na celá desetiletí dopředu.

Tyto směrnice, připravené v nejpřísnějším utajení, „přijaly široké pojetí [amerických] bezpečnostních potřeb, které zahrnovalo svět zásadně přetvořený k jejich (USA) obrazu.⁵³“ Na základě předpokladu, že Sovětský svaz a jeho satelity se pustily do programu „zlovolných“ tajných aktivit zaměřených na „diskreditaci a porážku cílů a aktivit Spojených států a dalších západních mocností“, NSC-10/2 udělila nejvyšší vládní povolení pro celou řadu tajných operací: „propaganda, ekonomická válka, preventivní přímá akce včetně sabotáží, protisabotážní, demoličních a evakuačních opatření; převraty v nepřátelských státech, včetně pomoci podzemním hnutím odporu, partyzánům a skupinám pro osvobození uprchlíků“.⁵⁴ Všechny tyto aktivity, slovy směrnice NSC-10/2, musí být „naplánovány a provedeny takovým způsobem, aby jakékoli zapojení vlády USA do nich nebylo neoprávněným osobám zřejmé, a pokud bude odhaleno, vláda USA by měla být schopna věrohodně popřít⁵⁵ jakoukoli odpovědnost za ně.“⁵⁶

Směrnice NSC-10/2 zřídila zvláštní oddělení pro tajné operace, formálně spadající pod CIA, avšak s pravomocí v oblasti strategie a personálního obsazení podřízenou Útvaru plánování politiky ministerstva zahraničí (jinými slovy Kennanově kontrole). Toto oddělení nakonec dostalo název Úřad pro koordinaci politiky (Office of Policy Coordination, OPC) – nenápadné označení, zvolené tak, aby „zajistilo věrohodnost, ale přitom v podstatě neprozradilo nic o svém skutečném poslání“⁵⁷. Tajné operace byly definovány jako jakákoli „ilegální činnost určená k ovlivnění zahraničních vlád, událostí, organizací nebo jednotlivců na podporu americké zahraniční politiky, prováděná takovým způsobem, aby zapojení vlády USA nebylo zřejmé“⁵⁸. Prakticky neomezený co do rozsahu a stupně utajení, úřad OPC neměl v Americe v době míru žádný precedens. Byla to jednotka špinavých triků, o jejíž zřízení tak usiloval Allen Dulles a kovbojové z Park Avenue. Z jejich řad vzešel do čela této nové operace Frank Wisner, vybraný ze seznamu kandidátů, které navrhl George Kennan.

Frank Wisner, bývalý právník z Wall Street s mississippským přízvukem a neobvyklými fyzickými přednostmi, které z něj udělaly šampiona University ve Virginii v překážkovém běhu, měl za sebou zkušenosti z tajné služby OSS po celé Evropě, kde vedl její odbor tajného zpravodajství. Po válce zůstal ve vojenské zpravodajské službě a byl pověřen spoluprací s Gehlenovou organizací⁵⁹, jednotkou německé armádní rozvědky, kterou Američané zachovali v celistvosti s cílem využít ji ke špionáži proti Rusku. Wisner nebyl člověk, který by se nechal omezovat morálními skrupulemi. Jak vysvětloval jeho blízký kolega z OSS a poté ze CIA Harry Rositzke, „byl to instinktivní byznys – využít každého hajzla, pokud byl antikomunista.⁶⁰“ Allen Dulles to komentoval lakonicky⁶¹: „Nemusíte ho přece zvát do svého klubu,“ poznamenal na adresu Wisnerova vztahu s generálem SS Reinhardem Gehlenem⁶².

Wisner rozzlobeně rezignoval na pozici ve vojenské rozvědce, když se jeho nadřízení  handrkovali nad jeho žádostí o další jízdní kola pro důstojníky. Poté vstoupil do služeb ministerstva zahraničí, odkud i nadále řídil v podstatě vlastní zpravodajskou skupinu – spleť kanceláří a oddělení ukrytých hluboko v útrobách byrokratického labyrintu vládního aparátu. Právě tato skupina byla nyní sloučena s nově vzniklou CIA v rámci Úřadu pro koordinaci politiky, (Office of Policy Coordination – OPC). Wisnerova praxe najímat bývalé nacisty neskončila ani po jeho nástupu do OPC. „Wisner po válce přivedl celou řadu fašistů – opravdu odporné lidi. Mohl si to dovolit, protože měl obrovskou moc,⁶³“ vysvětlil později jeden z jeho kolegů z CIA. „Byl klíčovou postavou mnoha operací – brilantní, posedlý muž, nesmírně charismatický, s bujnou fantazií a neochvějným přesvědčením, že dosáhnout lze čehokoli – čehokoli  – a že právě on je toho schopen.⁶⁴“

Pod Wisnerovým vedením se OPC stalo nejrychleji rostoucí složkou CIA. Podle Edgara Applewhitea, zástupce generálního inspektora CIA, si její pracovníci „uzurpovali veškerou moc, bez jakýchkoli omezujících precedentů. Mohli dělat, co chtěli – pokud to výslovně nezakázala vyšší autorita, jak jsme říkali prezidentovi. Byli nesmírně aristokratičtí ve svých představách, provinčně úzkoprsí, pokud šlo o vztahy mezi muži a ženami, velmi romantičtí – a arogantní. Věřili, že plní úkoly seslané jim přímo shůry a – jen Bůh ví, jaká je to ohromná příležitost! Žrali to a nemohli se toho nabažit⁶⁵.“

Aby usnadnil operace OPC, schválil Kongres USA v roce 1949 zákon o Ústřední zpravodajské službě (Central Intelligence Agency Act), který umožňoval řediteli CIA utrácet finanční prostředky bez vykazování výdajů. V následujících letech činnost OPC – rozsah operací, počet pracovníků i rozpočet – rostla jako mytická hydra. Počet zaměstnanců se zvýšil z 302 v roce 1949 na 2 812 v roce 1952, k nimž přibylo dalších 3 142 zahraničních smluvních pracovníků. Ve stejném období se rozpočet zvýšil ze 4,7 milionu dolarů na 82 milionů. Jedním z faktorů, který přispěl k této expanzi, bylo organizační uspořádání, které vytvořilo vnitřní poptávku po nových projektech. Činnost OPC nebyla řízena finančním plánováním, ale strukturou jednotlivých projektů. To mělo významné – a v konečném důsledku i škodlivé – vnitřní dopady: „každý pracovník OPC posuzoval svou vlastní výkonnost – a byl posuzován ostatními – podle důležitosti a počtu projektů, které inicioval a řídil“. Výsledkem bylo soupeření mezi jednotlivci a divizemi OPC o vytvoření co největšího počtu projektů.⁶⁶

Zpočátku sídlila CIA v několika provizorních, poněkud chatrných budovách, přezdívaných „kůlny“, rozesetých kolem Kapitolu a parku Washington Mall. V zaprášených chodbách těchto budov panovala „atmosféra, která nováčky doslova pohlcovala – připomínala válečný stav a horečnou mobilizaci. Chodby byly plné zamračených, soustředěných mužů a žen, kteří se hnali na porady, diskutovali v běhu a rozdávali stručné, přesné pokyny asistentům, kteří se s nimi snažili udržet krok. Nově příchozí, plní nadšení, se tu mísili s veterány OSS, členy jednotek Jedburgh⁶⁷ i s elitou poválečné generace – absolventy prestižních univerzit Ivy League, v tvídových sakách, s dýmkami v rukou, odhodlanými a překypujícími odvážnými, inovativními nápady. Do agentury se hrnuli jako na to pravé místo, odkud mohl nekomunistický liberál vést boj proti komunistické hrozbě.“⁶⁸

Přední linie této bitvy byla samozřejmě nikoli ve Washingtonu, ale v Evropě. Po zřízení kanceláře na letecké základně Tempelhof, půl hodiny od Berlína, to vypadalo, že OPC přesouvá své důstojníky jednoho po druhém do Německa. Spolu s dalšími složkami CIA působilo tehdy na německé stanici přibližně 1 400 operativců. Jedním z prvních rekrutů OPC v Německu byl Michael Josselson. Ve svých poznámkách k memoárům (které nebyly nikdy dokončeny) Josselson napsal: „Moje služba… se v r. 1948 chýlila ke konci. Ale návrat do civilního života, který v mém případě znamenal návrat do světa nákupů zboží pro americké obchodní domy – kariéry nijak zvlášť zajímavé – ta představa mě naplňovala zoufalstvím. V té době mě jeden americký přítel pracující ve zpravodajských službách seznámil s jedním z vedoucích ‚oddělení‘ v Německu. Následovaly ještě dvě nebo tři další schůzky ve Washingtonu, vyplnění nekonečného dotazníku a pak velmi dlouhé čekání, zatímco se FBI svým neobratným způsobem snažila zjistit, zda na mě někde není něco kompromitujícího. Na podzim roku 1948 jsem dostal bezpečnostní prověrku a nastoupil jsem do ‚oddělení‘ jako šéf jeho berlínské stanice pro tajné akce (CA), na rozdíl od špionážní či zpravodajské části (FI). Kromě onoho ‚tajného‘ aspektu to ve skutečnosti bylo pokračování psychologické války – jen tentokrát zaměřené proti Sovětům a komunistům ve východním Německu. Byla to obranná operace, protože Sověti psychologickou studenou válku zahájili už dávno před tím.⁶⁹“

Josselsonovým náborářem byl Lawrence de Neufville⁷⁰, bývalý příslušník OSS, který dorazil do Německa s první vlnou amerických jednotek v roce 1944. Až do začátku roku 1948 působil jako poradce u civilní správy v Berlíně. Tehdy ho oslovil John Baker, jeden z prvních důstojníků CIA v Německu, který byl později Sověty oficiálně prohlášen za personu non grata „za systematické porušování norem chování diplomatických zástupců“ – tedy za špionáž – když působil jako druhý tajemník amerického velvyslanectví v Moskvě. „Nikdy jsem se k CIA nehlásil, ani nic podobného,“ vzpomínal později de Neufville. „Byl jsem naprosto spokojený tam, kde jsem byl – pracoval jsem na ústavě, pomáhal jsem s ustavením Adenauerovy vlády. Bylo to nesmírně vzrušující. Ale jednoho dne se u mě v kanceláři objevil John Baker a zeptal se, jestli bych nechtěl vstoupit do agentury (CIA)⁷¹.“ De Neufville nabídku přijal a byl jmenován do úřadu amerického vysokého komisaře Johna McCloye⁷². Jeho prvním úkolem bylo naverbovat do služby Michaela Josselsona, jehož působení v Berlíně mu už tehdy ve zpravodajských kruzích vyneslo pověst osobnosti téměř legendární.

Oproti tomu — věděl Nicolas Nabokov o nové práci svého přítele? Michael Josselson byl mimořádně uzavřený člověk, dokonale se hodící pro svět zpravodajských služeb. Když ho začátkem roku 1949 vypátrali někteří jeho příbuzní žijící ve východním Berlíně, odbyl je stručně s tím, ať ho už nekontaktují. Příbuzní se cítili dotčeni a domnívali se, že jejich „amerikanizovaný“ bratranec je teď považuje za méněcenné. Ve skutečnosti mu ale šlo o jejich bezpečí — mít příbuzného pracujícího pro americkou tajnou službu by tehdy pro obyvatele východního Berlína znamenalo okamžité ohrožení života. Nabokov však pravděpodobně tušil, jakým směrem se Josselson vydal. V té době totiž bylo v Berlíně víc špionů než funkčních bicyklů — a Nabokov s mnohými z nich spolupracoval.

Avšak zdá se, že i Nicolas Nabokov dostal nabídku připojit se k CIA. V roce 1948 si totiž podal žádost o místo ve státních službách. Protože však nebyl úřednický typ, je nepravděpodobné, že by chtěl pracovat na ministerstvu zahraničí — úřadu, jímž mnozí rekruti CIA pohrdali jako zapšklým hnízdem, kde je jen „samé papírování, ale žádné akce“. A jelikož do jeho žádosti zasahoval Allen Dulles, lze důvodně předpokládat, že Nabokov usiloval právě o práci ve zpravodajské službě. Jeho žádost se však zasekla a Nabokov nezískal bezpečnostní prověrku. Jeho ručitel, George Kennan, tím byl hluboce zahanben a napsal mu dopis, v němž mu doporučil, aby žádost raději stáhl: „Dávám vám tuto radu (což ve mně vyvolává značný smutek a velmi reálné obavy) jen proto, že jsem nedokázal celou věc uspokojivě objasnit a nemohu vám zaručit, že se vyhnete dalším nepříjemnostem, pokud budete v plánu opětovné spolupráce s vládou pokračovat… „Mohu jen říci, že podle mého názoru je celý postup vlády v této záležitosti špatně promyšlený, krátkozraký, nespravedlivý a zcela neslučitelný s jakoukoliv snahou využít služby citlivých, inteligentních a cenných lidí… Myslím, že vláda ztratila jakékoliv právo využívat vaše znalosti a zkušenosti, a kdybych byl na vašem místě, na čas bych celou záležitost odložil“. ⁷³ Přinejmenším pro tuto chvíli byl Nabokov ponechán mimo hru.

A co Melvin Lasky? Cožpak právě on nebyl ideálním kandidátem pro vstup do rostoucích řad CIA? Později se tvrdilo, že se Lasky agentem skutečně stal. Ten to ovšem tvrdošíjně popíral. Stejně jako Thaxterovi v „Humboldtově Daru“⁷⁴, i jemu tyto zvěsti značně „přidaly na tajemnosti“. Avšak jeho neustálá přítomnost v čele kulturní fronty studené války během následujících dvou desetiletí sotva mohla uniknout pozornosti.

1. „Destiny’s Elect“ (vyvolení osudem) – výraz označující vybranou, privilegovanou skupinu, v kontextu CIA jde o symbolické označení členů nebo spolupracovníků, kteří byli považováni za ideálně vhodné pro intelektuální a kulturní operace, pozn.překl. ↩︎
2. Americký spisovatel Mickey Spillane (1918–2006) byl autorem populárních detektivek o drsném soukromém detektivovi Miku Hammerovi. Román Kiss Me, Deadly (S polibkem přijde smrt, 1952) patří k vrcholům žánru noir a proslavil se i díky stejnojmenné filmové adaptaci z roku 1955, která bývá považována za jeden z vrcholů žánru – temný, apokalyptický film, plný paranoie studené války.
   Postava Mikea Hammera zosobňuje typ „drsného muže“ americké kultury 50. let – cynického, ale morálně nekompromisního hrdinu, který věří, že spravedlnost se prosazuje pěstmi, pozn.překl. ↩︎
3. Final Report of the Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities (Washington: U.S. Government Printing Office, 1976) – tedy Závěrečná zpráva zvláštního výboru pro zkoumání činnosti vládních zpravodajských služeb, známá jako Zpráva Churchova výboru (1976) podle jeho předsedy, senátora Franka Churche, pozn. aut. Churchův výbor, pojmenovaný po senátorovi Franku Churchovi, byl americký senátní výbor, který v letech 1975–1976 vyšetřoval nelegální a tajné operace CIA, FBI, NSA a dalších agentur, včetně domácího sledování, pokusů o atentáty na zahraniční vůdce a infiltrace médií a kulturních institucí. Závěrečná zpráva z roku 1976 odhalila rozsah těchto aktivit a vedla k reformám zpravodajského dohledu v USA, pozn.překl.. ↩︎
4. Paradigma je ustálený způsob chápání a vysvětlování světa, soubor myšlenek, teorií, hodnot a metod, které určují, jak lidé v určité době či vědní disciplíně (nebo zde v oblasti politiky) vnímají a interpretují skutečnost, pozn.překl. ↩︎
5. Norman Mailer (1923–2007) byl americký spisovatel, novinář a esejista, známý svým provokativním stylem a zájmem o politiku a americkou kulturu. Román Harlot’s Ghost („Duch děvky“, 1991) je rozsáhlý špionážní epos, který líčí dějiny CIA prostřednictvím fiktivního agenta Harryho Pollarda a zachycuje složitosti studené války a americké tajné služby, pozn.překl. ↩︎
6. Pojem „thematic consequences of TV“ (dosl. „tématické důsledky televize“) označuje vliv televizního média na podobu a výběr společenských a kulturních témat. Televize neovlivňuje pouze způsob, jakým jsou informace sdělovány, ale také to, o čem se ve veřejném prostoru hovoří a jaká témata se stávají relevantními či potlačovanými. Termín se užívá v souvislosti s teoriemi médií, např. u Marshalla McLuhana („medium is the message“) či Neila Postmana, kteří upozorňovali, že forma televizního vysílání proměňuje samotný obsah kultury – klade důraz na vizuální efekty, emoce a zábavnost na úkor hloubky či racionality, pozn.překl. ↩︎
7. Pooh-Bah je postava z komické opery The Mikado (1885) od Gilberta a Sullivana. Drží naráz mnoho úřadů a titulů a jeho postava zosobňuje nabubřelého úředníka či byrokrata, který se rád chlubí mocí, aniž by vykonával odpovídající práci. V literatuře a politickém komentáři se jeho jméno používá jako metafora pro podobné osoby, pozn. překl. ↩︎
8. Norman Mailer, Harlot’s Ghost (London: Michael Joseph, 1991) ↩︎
9. William Colby, Honorable Men: My Life in the CIA (New York: Simon 8c Schuster, 1978). ↩︎
10. Ivy League – „břečťanová liga“ je označení pro skupinu osmi nejprestižnějších amerických univerzit, známých svým akademickým i společenským vlivem, pozn. překl. ↩︎
11. Drew Pearson, quoted in R. Harris Smith, OSS. ↩︎
12. Pancho Villa (1878–1923) – legendární mexický revolucionář a vůdce Severní divize, který sehrál klíčovou roli v Mexické revoluci a stal se symbolem lidového odporu i anarchie, pozn.překl. ↩︎
13. Tom Braden, interview, Virginia, July 1996. ↩︎
14. Prokonzul – historický titul guvernéra římské provincie, později užívaný i přeneseně pro vysoce postaveného diplomata či správce zahraničního území s rozsáhlými pravomocemi, pozn.překl. ↩︎
15. Quoted in R. Harris Smith, op.cit. ↩︎
16. Establishment – označení pro vládnoucí společenskou elitu a systém institucí, které udržují politickou, ekonomickou a kulturní moc; pojem se často používá kriticky jako symbol zkostnatělého či sebeudržujícího se řádu, pozn.překl. ↩︎
17. Mellon family – vlivná americká finanční a politická dynastie z Pittsburghu, jejíž členové působili nejen v bankovnictví a průmyslu, ale i v diplomacii a zpravodajství; v době druhé světové války zastávali některé posty i v Madridu, pozn.překl. ↩︎
18. John Pierpont Morgan (1837–1913) – americký finančník a bankéř, zakladatel banky J.P. Morgan & Co.; hrál klíčovou roli při formování amerického průmyslu a stabilizaci finančního systému na přelomu 19. a 20. století, pozn.překl. ↩︎
19. Rodina Vanderbilt – americká dynastie průmyslníků a filantropů, jejíž bohatství vzniklo v 19. století díky lodní a železniční dopravě. Symbol přepychu „zlatého věku“ USA; mezi její slavné potomky patří módní návrhářka Gloria Vanderbilt a novinář Anderson Cooper. Rodina postupně ztratila většinu svého obrovského majetku kvůli rozdrobení dědictví, rozmařilému životnímu stylu a změně ekonomických poměrů. Na rozdíl od rodin Rockefellerů nebo Morganů se Vanderbiltové neudrželi v elitní finanční sféře. pozn.překl. ↩︎
20. Rodina Du Pont – francouzského původu, založila roku 1802 v Delaware chemickou společnost E. I. du Pont de Nemours and Co., která se z výrobny střelného prachu stala jedním z největších chemických koncernů světa. Proslavila se objevem materiálů jako nylon, teflon či kevlar a dlouhodobě ovlivňovala americký průmysl i politiku, pozn.překl. ↩︎
21. John D. Archbold (1848–1916) – americký průmyslník a prezident společnosti Standard Oil, blízký spolupracovník Rockefellera. Sehrál klíčovou roli v rozmachu amerického ropného průmyslu na přelomu 19. a 20. století. Archbold byl známý svým tvrdým obchodním stylem a byl zapleten do několika politických skandálů, např. když novináři zveřejnili jeho tajné dopisy senátorům, dokazující korupční vliv Standard Oilu na Kongres. Přesto byl obecně respektován jako velmi schopný manažer a stratég, pozn.překl. ↩︎
22. Equitable Life Insurance – název několika významných pojišťoven v USA a Británii; nejznámější britská Equitable Life Assurance Society (založena 1762) byla první životní pojišťovnou na světě a symbolem důvěry ve finanční systém, než roku 2000 zbankrotovala po rozsáhlém skandálu, pozn.překl. ↩︎
23. Obchodní dům Macy’s – slavný americký obchodní řetězec a ikonický newyorský dům, významný hráč v americkém maloobchodě a průmyslu, pozn.překl. ↩︎
24. Rodina Whitney – prominentní americká rodina spojená s finančními, kulturními a filantropickými aktivitami; významní mecenáši umění a vzdělání, často zapojení do politických a zpravodajských sítí USA, pozn.překl. ↩︎
25. Ilya Andreyevich Tolstoy (1903–1970), byl americkým armádním plukovníkem a vyslancem prezidenta Franklina D. Roosevelta v Tibetu. Byl také jedním ze zakladatelů Marinelandu na Floridě a Bahamského národního trustu. V roce 1945 vedl tajnou misi do vnitrozemí Číny za účelem hledání uranu. Zemřel 28. října 1970 v New Yorku, pozn.překl. ↩︎
26. Raymond R. Guest (1907–1991) – americký diplomat, podnikatel a chovatel koní, známý též jako vášnivý hráč póla; bratranec Winstona Churchilla a pozdější velvyslanec USA v Irsku (1965–1968). ↩︎
27. Quoted in R. Harris Smith, op.cit. ↩︎
28. Tamtéž ↩︎
29. Cianovy deníky jsou paměti Galeazza Ciana (1903–1944), italského ministra zahraničí a zetě Benita Mussoliniho, v nichž podrobně popsal vnitřní chod fašistického režimu a události 2. světové války; po válce se staly významným historickým pramenem, pozn.překl. ↩︎
30. „Cave dwellers“ („jeskynní lidé“) byla přezdívka pro staré, vlivné washingtonské rodiny, které po generace určovaly společenský a kulturní život hlavního města USA. Tyto episkopálské a presbyteriánské elity, soustředěné zejména v Georgetownu, byly známé svým bohatstvím, společenským konzervatismem a silným smyslem pro tradici, pozn.překl. ↩︎
31. „Politesse oblige“ je obměna rčení „noblesse oblige“ („postavení zavazuje“) – zde ve smyslu, že zdvořilost a kultivovanost zavazují svého nositele k odpovídajícímu chování, pozn.překl. ↩︎
32. Endicott Peabody, duchovní a pedagog, zakladatel Groton School, elitní internátní školy, která vychovala např. prezidenta F. D. Roosevelta, pozn. překl. ↩︎
33. Isaiah Berlin (1909–1997) – britský filozof a historik idejí ruského původu, představitel liberálního myšlení 20. století. Proslul zejména esejí Two Concepts of Liberty („Dva pojmy svobody“, 1958), v níž rozlišuje mezi negativní a pozitivní svobodou a obhajuje hodnotový pluralismus jako základ liberální demokracie, pozn.překl. ↩︎
34. Slovo „kongeniální“ označuje povahovou či duchovní spřízněnost, souznění nebo vhodnou shodu mezi lidmi či věcmi, pozn.překl. ↩︎
35. „Strýček Joe“ se tehdy familiárně říkalo J.V. Stalinovi, pozn.překl. ↩︎
36. Dům na Dumbarton Avenue byl místem setkávání okruhu diplomatů a intelektuálů ve Washingtonu během války, mezi nimiž byl i George F. Kennan, pozdější architekt americké politiky zadržování Sovětského svazu. Tento okruh bývá někdy označován jako Dumbarton Avenue Group – elitní skupina skeptiků vůči sovětskému režimu v době, kdy většina americké společnosti viděla v SSSR hrdinného spojence, pozn.překl. ↩︎
37. Teuroni (lat. Teutones) – germánský kmen původem z oblasti dnešního Jutského poloostrova. Ve 2. století př. n. l. podnikli spolu s Kimbry a Ambrony tažení do jižní Evropy, kde byli poraženi římským vojevůdcem Gaiem Mariem. Označení Teuron tedy neznamená „Germán“ obecně, ale pouze příslušníka tohoto konkrétního kmene, pozn.překl. ↩︎
38. Margaret Bourke-Whiteová (1904–1971) byla americká fotografka a jedna z prvních fotoreportérek časopisu Life. Proslavila se svými sugestivními fotografiemi průmyslové Ameriky, druhé světové války i osobností své doby. V r. 1941 navštívila SSSR a pořídila portréty J.V. Stalina, poprvé však do SSSR zavítala už v r. 1931 a z té doby jsou její portréty Stalinovy matky a pratety, pozn.překl. ↩︎
39. Nicolas Nabokov, Bagdzh. ↩︎
40. Internacionalista – zastánce mezinárodní spolupráce a solidarity mezi národy, který klade důraz na společné zájmy lidstva spíše než na zájmy jednotlivých států. V marxistickém pojetí označuje člověka, který podporuje jednotu dělnické třídy napříč hranicemi (např. „proletářský internacionalismus“), pozn.překl.. ↩︎
41. Paladin – původně označení rytířů z družiny Karla Velikého, symbol rytířských ctností, odvahy a věrnosti. V přeneseném smyslu znamená „horlivý zastánce“ nebo „obránce“ určité věci či ideje, pozn.překl. ↩︎
42. Zřejmě ve smyslu: nepociťovali žádný konflikt mezi svým elitním postavením a ideálem demokracie, pozn.překl. ↩︎
43. Džentlmenské kluby – exkluzivní soukromé spolky pro muže z vyšších společenských vrstev, typicky rozšířené v Británii a USA od 18. století. Sloužily jako místa setkávání, společenských debat a neformální politiky či obchodu. Vstup byl možný pouze na doporučení členů. Mezi slavné londýnské kluby patří například White’s, Brooks’s nebo Reform Club, v USA pak například Knickerbocker Club nebo Metropolitan Club v New Yorku, pozn.překl. ↩︎
44. Mandarín – původně vysoký čínský úředník, člen byrokratické elity v císařské Číně. V přeneseném významu označuje uzavřeného, vlivného, ale často odtrženého úředníka nebo intelektuála s rozhodující mocí, pozn.překl. ↩︎
45. Pax Americana – latinsky „Americký mír“, označuje období a koncept světového uspořádání pod vedením Spojených států. Po druhé světové válce se USA staly hlavní ekonomickou a vojenskou mocností Západu a usilovaly o vytvoření mezinárodního řádu založeného na liberální demokracii, volném trhu a amerických strategických zájmech. V letech 1945–1991 však existoval jako protiváha blok vedený Sovětským svazem, takže tehdejší Pax Americana představoval spíše ideál hegemonie než skutečnost. Teprve po rozpadu SSSR v roce 1991 se tento koncept plně rozvinul do podoby unipolárního světového řádu s dominantní rolí Spojených států, která se od počátku 21. století začala drolit. Pojem odkazuje k dřívějším historickým obdobím viz Pax Romana nebo Pax Britannica., pozn.překl. ↩︎
46. George Kennan, quoted in Walter L. Hixson, George F. Kennan. ↩︎
47. „Unalterable counter force“ – doslova: nezměnitelná / neochvějná proti-síla, jde o vytrvalé, důsledné působení proti sovětskému vlivu – aktivní, ale nikoli nutně vojenské, pozn.překl. ↩︎
48. Doktrína zadržování (containment) byla formulována Georgem Kennanem v roce 1947 a stala se klíčovou strategií USA během studené války. Jejím cílem bylo zabránit dalšímu rozšiřování sovětského vlivu, především politicky a ideologicky, bez nutnosti okamžitého vojenského konfliktu. Politika zahrnovala diplomatická, ekonomická a propagandistická opatření, později i vojenskou podporu spojenců, a vycházela z přesvědčení, že Sovětský svaz působí expanzivně a že jeho moc musí být systematicky omezována, pozn.překl. ↩︎
49. George Kennan (writing as ‘X’), ‘The Sources of Soviet Conduct’, Foreign Affairs, vol.26,
    July 1947. ↩︎
50. „Svět nám ležel u nohou“ – „The world is our oyster“ (doslova „svět je naší ústřicí“) je idiom z Shakespearových „Veselých paniček windsorských“, který znamená: „Svět nám leží u nohou“ nebo také „Můžeme si ze světa vzít, co chceme“ – „Svět je po právu naší kořistí“, pozn.překl. ↩︎
51. Nezbytná lež („necessary lie„) Tento pojem označuje vědomé a záměrné zkreslení pravdy, které je považováno za morálně přijatelné nebo nutné k ochraně vyššího dobra, bezpečnosti nebo státu, pozn.překl. ↩︎
52. George Kennan, War College Address, December 1947, quoted in International
    Herald Tribune, 28 May 1997. ↩︎
53. Deborah Larson, The Origins of Containment: A Psychological Explanation (New Jersey:
    Princeton University Press, 1985).  ↩︎
54. National Security Council Directive 10/2, quoted in Final Report of the Church Committee,
    1976. ↩︎
55. Věrohodné popření (plausible deniability). Tento pojem pochází přímo ze zpravodajské a vojenské terminologie. Znamená, že vyšší představitelé (např. prezident, ministr, ředitel CIA) mohou popřít svou účast nebo znalost o tajných či nelegálních operacích — a jejich popření zní věrohodně, pozn.překl. ↩︎
56. National Security Council Directive 10/2, quoted in Final Report of the Church Committee,
    1976.  ↩︎
57. Tamtéž ↩︎
58. Tamtéž ↩︎
59. Gehlenova organizace (německy Organisation Gehlen, zkráceně Org) byla tajná západoněmecká zpravodajská služba založená po druhé světové válce pod ochranou americké armády a CIA.
    Vznikla v roce 1946 a jejím úkolem bylo shromažďovat informace o Sovětském svazu a východním bloku — tedy zajišťovat pro Západ špionážní pokrytí, které v době začínající studené války chybělo, pozn.překl. ↩︎
60. Harry Rositzke, quoted in Evan Thomas, The Very Best Men: The Early Years of the CIA
    (New York: Touchstone, 1996). ↩︎
61. Allen Dulles, quoted in Evan Thomas, ibid. ↩︎
62. Reinhard Gehlen (1902–1979) byl generál Wehrmachtu a odborník na sovětský prostor, který po druhé světové válce nabídl Američanům své zpravodajské archivy a zkušenosti výměnou za spolupráci. V roce 1946 založil s podporou USA tzv. Gehlenovu organizaci – tajnou zpravodajskou síť zaměřenou na sběr informací o Sovětském svazu a východní Evropě. Tato organizace, tvořená převážně bývalými nacistickými důstojníky, se v roce 1956 stala základem nově vzniklé západoněmecké rozvědky BND (Bundesnachrichtendienst), pozn.překl. ↩︎
63. Tom Braden, interview, Virginia, August 1996. ↩︎
64. Harrison E. Salisbury, Without Fear or Favor: The New York Times and its Times (New
    York: Ballantine, 1980). ↩︎
65. Edgar Applewhite, quoted in Evan Thomas, op.cit. ↩︎
66. Final Report of the Church Committee, 1976. ‘The winners in Wisner’s office were the
    managers who could produce the most projects. His model was a law firm: the more
    clients, the more cases, the more reward.’ – Závěrečná zpráva Církevního výboru, 1976: „Vítězi ve Wisnerově kanceláři byli manažeři, kteří dokázali realizovat nejvíce projektů. Jeho model byl jako advokátní kancelář: čím více klientů, tím více případů, tím větší odměna.“ Evan Thomas, op.cit. ↩︎
67. Jednotky Jedburgh – tajné spojenecké výsadkové týmy působící za nepřátelskými liniemi během druhé světové války; po válce se mnozí jejich členové stali klíčovými lidmi v nově vznikajících tajných službách, především CIA a MI6, pozn.překl. ↩︎
68. William Colby, op.cit. ↩︎
69. Michael Josselson, ‘The Prelude to My Joining The “Outfit”’ (MJ/HRC). ↩︎
70. Lawrence de Neufville (1918–1999) byl americký právník a důstojník OSS/CIA, který po válce působil v okupační správě Německa a později se podílel na formování politické struktury Západního Německa, pozn.překl. ↩︎
71. Lawrence de Neufville, telephone interview, February 1997. ↩︎
72. John McCloy (1895–1989) byl americký diplomat a vysoký komisař USA pro Německo (High Commissioner for Germany), který sehrál klíčovou roli při obnově země po válce a při integraci SRN do západního bloku, pozn.překl.. ↩︎
73. George Kennan to Nicolas Nabokov, 14 July 1948 (NN/HRC) ↩︎
74. Humboldt’s Gift je román amerického spisovatele Saula Bellowa (1915–2005), vydaný v roce 1975, za který Bellow získal Pulitzerovu cenu. Kniha sleduje osudy spisovatele Charlieho Citrina a jeho vztah s mecenášem a intelektuálem Humboldtem, zobrazuje svět literatury, umění a intelektuálních ambicí. Postava Thaxtera představuje tajemného a vlivného člověka, jehož chování a pověst vyvolává zvědavost a spekulace – podobně jako pověst Melvina Laskyho v kontextu CIA, která „znásobila jeho tajemnost“, pozn.překl. ↩︎