Autor: Dr. Vladislav B. Sotirović, 5.2.2026 Zdroj Globalresearch.ca
Veřejnost pravděpodobně neví, že po dlouhou dobu po roce 1945 bývalí nacisté a němečtí váleční zločinci sloužili v nejvyšších strukturách paktu NATO. Většina z nich byli vysoce vyznamenaní důstojníci Wehrmachtu, kteří po válce nejprve zastávali nejvyšší pozice v západoněmecké armádě a později byli povýšeni na velitele a vedoucí struktur NATO v Evropě. Tento jev byl po válce běžný v západní Evropě, zejména však v západním Německu.
Článek
NATO (Severoatlantická aliance/Organizace traité de l’Atlantique Nord) je vojensko-politická aliance podepsaná ve Washingtonu dne 4. dubna 1949 vládami Spojených států, Kanady, Velké Británie, Francie, Nizozemska, Itálie, Portugalska, Belgie, Norska, Dánska, Lucemburska a Islandu. Smluvní aliance vstoupila v platnost 24. srpna 1949. Postupem času se rozšířila až do současnosti a jeden stát (Řecko) z ní krátce vystoupil (v srpnu 1974 kvůli kyperské krizi, ale po změně režimu v Athénách se vrátil).
NATO pakt založilo 12 západoevropských členských států, které se vojensky spojily, aby zabránily údajné možné vojenské agresi SSSR na západoevropském území. Připomeňme, že Varšavská smlouva byla založena v roce 1955 jako reakce na vojenskou hrozbu paktu NATO. Každopádně pakt NATO prošel historickou evolucí od původních 12 západoevropských členských států v roce 1949 až po současných (2026) 32 členů. Největší rozšíření počtu členů přijatých do NATO nastalo v několika fázích po zániku SSSR a Varšavské smlouvy, takže dnes je Rusko (jako páteř bývalého SSSR) fakticky obklopeno na svých západních hranicích téměř ze všech stran členy NATO nebo svými přímými satelity (Ukrajina), s výjimkou Běloruska.
Samozřejmě zde vyvstávají dvě zásadní otázky:
1) Proč se NATO nerozpadlo po rozpadu SSSR a Varšavské smlouvy?
2) Proč se NATO postupně rozšiřuje na východ směrem k hranicím Ruska?
Logickým závěrem by bylo, že v podstatě NATO pakt nebyl založen k obraně západní Evropy před možnou vojenskou agresí SSSR (Varšavská smlouva v roce 1949 neexistovala), ale spíše kvůli vojenské okupaci Ruska! Připomíná vám to Hitlerovy plány na evropskou válku proti tomu samému Rusku? Po studené válce SSSR zmizel, ale Rusko ne. Jinými slovy, NATO svůj úkol plně nesplnilo, stejně jako Hitlerovo Německo, které se zastavilo 30 km od Moskvy v listopadu 1941. Každopádně nacistické zkušenosti z operace Barbarossa byly v rámci NATO paktu velmi vítané a tuto zkušenost sdíleli Hitlerovi generálové a další vysoce postavení důstojníci, kteří válku přežili.
Stručně řečeno, připomeňme, že formálním důvodem vzniku NATO paktu byla sebeobrana proti možnému šíření komunismu vojenskými prostředky z východu po druhé světové válce (zadržení a potlačení), ale samotný pakt se rok co rok územně rozšiřoval po pádu komunistických režimů ve východní Evropě a zániku SSSR, i když všechny tyto bývalé komunistické státy přijaly západní typ vícestranické parlamentní demokracie. Je však třeba také připomenout, že během jednoho období studené války byli dva členové rozšířené smlouvy NATO – Turecko a Řecko – nedemokratické, tedy vojenské diktatury, které se v roce 1974 téměř dostaly do války kvůli Kypru, tedy turecké invazi a okupaci 40 % tohoto ostrova (s etnickým čištěním), která pokračuje dodnes.
Stejně jako mnoho jiných (světových) organizací má pakt NATO historicky svou vlastní skrytou nebo potlačenou historii (zametenou pod koberec), která by v případě jejího zveřejnění zcela jiného světla vrhla zcela jiné světlo na důvody existence a činnosti organizace, včetně jejích konečných cílů. Psaní tajných dějin aktivit určitých osob a/nebo organizací je dobře známým trendem ve světové historiografii, ale raný byzantský kronikář Prokopius je možná nejznámější v této části historiografie.
Jedním z nejplodnějších autorů rané byzantské historiografie byl Prokopius z Caesareje v Palestině, který byl zároveň největším historikem éry byzantského císaře Justiniána I. (527–565). Kromě svého hlavního historiografického díla o dějinách Justiniánových válek (Dějiny válek) s Peršany, Vandaly a Góty v 8 knihách (551–553), v nichž oslavoval roli císaře Justiniána I. v jeho úřední roli, napsal Prokopius také slavnou Tajnou historii (Historia arcana), brožuru, v níž předkládá nejzávažnější obvinění proti císaři Justiniánovi I. a tehdejším císařským úřadům – jinými slovy, předkládá skutečnou pravdu o císaři a jeho prohřešcích. Ve své Tajné historii Prokopius vyjadřuje svou nespokojenost a nesouhlas s politikou císaře Justiniána I. a činy císařovny Theodory, čímž podává pravdivý obraz Byzantské říše své doby.
Dosud nebyl pravý obraz historie NATO paktu sepsán na jednom místě, ale pouze ve fragmentech, které lze uspořádat jako puzzle, aby se získala historia arcana této západní aliance. Tento krátký text je příspěvkem k historiografii této skládačky.
Veřejnost pravděpodobně neví, že po dlouhou dobu po roce 1945 bývalí nacisté a němečtí váleční zločinci sloužili v nejvyšších strukturách paktu NATO. Většina z nich byli vysoce vyznamenaní důstojníci Wehrmachtu, kteří po válce nejprve zastávali nejvyšší pozice v západoněmecké armádě a později byli povýšeni na velitele a vedoucí struktur NATO v Evropě. Tento jev byl po válce běžný v západní Evropě, zejména však v západním Německu.
Mnoho nacistů a obecně osob, které podporovaly a pomáhaly nacistickému režimu v Německu a nacistickým satelitním subjektům v Evropě při provádění holokaustu a dalších válečných zločinů, zločinů genocidy a zločinů proti lidskosti, nikdy nebylo souzeno za válečné zločiny proti Židům, Polákům, Řekům, Rusům a dalším evropským národům, ale místo toho, aby sloužily spravedlnosti, byli jmenováni do vedoucích pozic v rámci paktu NATO, západoněmecké vlády, armády, průmyslu a západoněmecké společnosti obecně.
Ze všech nacistů zmíněných v tomto kontextu je největší bestií jistě Adolf (Bruno Heinrich Ernst) Heusinger (1897–18982), německý vojenský důstojník, jehož kariéra zahrnovala Německou říši, Výmarskou republiku, nacistické Německo, Západní Německo a NATO. Během druhé světové války byl Hitlerovým náčelníkem operačního oddělení (Operationsabteilung), tedy generálního štábu, v letech 1940 až 1944. A. Heusinger se aktivně podílel na plánování Hitlerových invazí do Polska, Norska, Dánska a Francie. Dne 1. srpna 1940 byl povýšen na plukovníka a v říjnu téhož roku se stal vedoucím operačního oddělení. Tím se stal také třetím mužem v nacistické hierarchii, pokud jde o plánování aktivit Wehrmachtu na místě.
Po válce však A. Heusinger, válečný zločinec, který plánoval německé invaze do několika evropských zemí, které vedly k úmrtí milionů lidí, nebyl ani souzen za válečné zločiny, ale místo toho převzal velení západoněmecké armády – Bundeswehru (jako generální inspektor od roku 1957 do 1961) – a v roce 1961 byl jmenován předsedou vojenského výboru NATO, tj. de facto náčelníkem generálního štábu NATO. Na této pozici setrval až do roku 1964.
Na rozdíl od mnoha těch, kteří byli zavražděni pod jeho velením během druhé světové války, A. Heusinger odešel v r. 1964 do důchodu a dožil se úctyhodného věku osmdesáti pěti let. Ačkoliv byl po válce dva roky zadržen, nikdy nečelil soudu ani nezaplatil za válečné zločiny a zvěrstva, která spáchal on a jeho podřízení (podle pyramidové struktury velení). Místo toho byl zaměstnán západoněmeckým státem jako poradce a později jako generálporučík, než ho převzala mezinárodní vojenská aliance, která údajně brání demokracii. A. Heusinger si užíval osmnáct let důchodu.
Bohužel Adolf Heusinger nebyl jediným německým nacistou a válečným zločincem, který pokračoval ve své vojenské kariéře v Západním Německu a/nebo NATO po válce. To platilo i pro generála Hanse Speidela (1897–1984), který sloužil v armádách Druhého německého císařství, nacistického Německa (Třetí říše) a Západního Německa. Během druhé světové války byl náčelníkem štábu v armádě Erwina Rommela („Pouštní lišky“). Po roce 1945 byl jedním z klíčových vojenských velitelů Bundeswehru během rané studené války a v letech 1957 až 1963 působil jako vrchní velitel pozemních sil NATO ve střední Evropě (Mitteleuropa), tedy jako velitel spojeneckých pozemních sil střední Evropy (COMLANDCENT). Od roku 1964 působil jako prezident Německého institutu pro mezinárodní a bezpečnostní záležitosti.
Dalším nacistou, který zastával vysokou pozici v NATO, byl Johannes „Macky“ Steinhoff (1913–1994) – stíhací pilot v Göringově Luftwaffe a držitel Železného rytířského kříže, nejvyššího vyznamenání nacistického Wehrmachtu. Po válce se J. Steinhoff v roce 1952 připojil k Úřadu pro zbrojení západoněmecké vlády jako konzultant pro vojenské letectví a stal se jedním z hlavních úředníků pověřených obnovou německého letectva během studené války. Později se stal předsedou Vojenského výboru NATO (náčelník generálního štábu) v letech 1971 až 1974 a zastával další funkce v rámci paktu NATO.
Hrabě Johann Adolf Graf von Kielmansegg (1906—1906) byl významný německý vojenský důstojník, který sloužil v Reichswehru, Wehrmachtu a později jako velitel NATO v Bundeswehru. V roce 1940 sloužil hrabě Kielmansegg jako štábní důstojník během nacistické invaze do Francie. Později byl důstojníkem generálního štábu Vrchního velení Wehrmachtu během druhé světové války v letech 1942 až 1944. Po druhé světové válce, během studené války, se stal v letech 1967 a 1968 vrchním velitelem spojeneckých sil pro střední Evropu v rámci NATO.
Major Wehrmachtu Ernst Ferber (1914–1998) a náčelník Organizačního oddělení vrchního velení Wehrmachtu v letech 1943 až 1945, nositel Železného kříže Wehrmachtu I. třídy, byl v strukturách NATO stejně jako hrabě Johann Adolf Graf von Kielmansegg – vrchní spojenecký velitel pro střední Evropu, ale v letech 1973 až 1975. Ernsta Ferbera v tomto stejném velitelském stanovišti v rámci NATO paktu vystřídali bývalí němečtí nacisté z Wehrmachtu, Karl Schnell v letech 1975 až 1977 (držitel Železného kříže druhé třídy, velitel baterie na západní frontě v roce 1940 a náčelník štábu 74. tankového sboru v roce 1944), Franz-Josef Schulze (1918–1979) (nositel Rytířského kříže Železného kříže v roce 1944), a Ferdinand Maria von Zenger und Etterlin (1923–1987) 1979–1983 (poručík 24. tankové divize německé 6. armády, účastník bitvy o Stalingrad, adjutant vrchního velení Wehrmachtu a nositel německého kříže ve zlatě).
Pravděpodobně si všimneme, že všichni výše zmínění nacističtí důstojníci během války vykonávali pouze své profesionální vojenské povinnosti, a proto je nelze považovat za válečné zločince. Nacistická armáda – Wehrmacht – však nebyla standardní profesionální armádou, ale nedílnou součástí organizovaného zločineckého aparátu Třetí říše, odpovědného za systematické válečné zločiny a zločiny genocidy po celé okupované Evropě. Místo aby se po válce v soudních síních Mezinárodního soudního dvora ocitli vyšší důstojníci Wehrmachtu, mnozí našli útočiště na vysokých a nejvyšších pozicích aliance NATO, jejíž znak připomíná dva spojené nacistické kříže (das Hakenkreuz) a nová budova generálního štábu v Bruselu připomíná dva nacistické symboly SS (Schutzstaffel), které nosili vojáci SS na límcích svých uniforem.
Po druhé světové válce se říkalo, že němečtí nacisté válku neprohráli, ale uprchli do Ameriky. To však platilo jen pro malý počet z nich. Jiní, přeživší, pronikli do evropských struktur NATO, kde také získávali důchody. Každopádně, jak před, tak po roce 1945, bojovali proti komunismu a Rusku, aniž by opustili nebo zradili své ideologické postoje a doktríny. Změnili jen uniformy a emblémy, ale nepřítel zůstal stejný. To platí i dnes pro Rusko, i když už není komunistické, ale přesto přežilo jako Rusko.
Proto nebyl pakt NATO rozpuštěn po skončení studené války v letech 1989/1990, po rozpadu Varšavské smlouvy a SSSR. Jednoduše řečeno, pakt se sám od sebe nerozpadl (nepřestal fungovat), což by byl zcela logický krok, ale na rozdíl od nově vznikající geopolitické reality pokračoval v územní expanzi a vojenském posilování. Pravděpodobně také pod vlivem ideologie německého nacismu, že Rusko (nejen SSSR) musí být vymazáno z geopolitické mapy světa.
Je známo, že základní funkcí poznávání historie je porozumět současným procesům a předpovídat jejich budoucí vývoj. Funkcí odhalení tajemství historie je porozumět současným procesům v extrémně objektivním a komplexním rozsahu, aby bylo možné předvídat jejich budoucí vývoj s maximální přesností a odpovídajícím způsobem adekvátně a správně reagovat.