Autor: ROK
Pozemková reforma 19191 znamenala hlubší zásah do majetku šlechty a církve než Benešovy dekrety i rok 1948. Šlo o návrat moci a půdy státu a občanům, ne o bezpráví… Reforma z roku 1919 tak není epizodou, ale ústředním bodem majetkových dějin Československa. Byla to reforma, která rozbila staletou koncentraci půdy, oslabila dědictví cizí nadvlády a přenesla majetek z rukou privilegovaných vrstev k veřejnosti, státu a občanům.
Článek
Pozemková reforma zahájená v únoru 1919 představovala nejrozsáhlejší a nejhlubší zásah do vlastnických poměrů v moderních českých dějinách. Šlo o zásah, který řádově překonal jak pozdější Benešovy dekrety, tak i majetkové zásahy po roce 1948. Přesto je v dnešních debatách tento fakt systematicky relativizován nebo zamlčován, zejména ve prospěch narativu o „bezprecedentním bezpráví“ spáchaném na katolické církvi ve 20. století.
Pozemková reforma byla primárně namířena proti velkostatkářské struktuře, tedy proti šlechtě a církvi, které soustřeďovaly obrovské plochy půdy a ekonomické moci. Nešlo o okrajový zásah, ale o systematické přerozdělení vlastnictví ve prospěch československého státu a jeho občanů. Stát zde vystupoval nikoli jako represivní aktér, ale jako nositel veřejného zájmu, který usiloval o rozbití majetkových struktur zděděných po monarchii a pobělohorském uspořádání.
Zvláště v případě katolické církve je nutné připomenout, že její rozsáhlý majetek nevznikl v neutrálním právním prostředí. Byl výsledkem pobělohorských konfiskací, násilné rekatolizace a dlouhodobého sepětí s habsburskou státní mocí, tedy cizí dynastií vládnoucí proti vůli zemí Koruny české. Církev byla po třicetileté válce jedním z hlavních příjemců majetkových přesunů, které postihly původní nekatolickou šlechtu, měšťanstvo i obce. Tento historický fakt je klíčový pro pochopení, proč reforma z roku 1919 dopadla právě na církev tak výrazně.
Je třeba zdůraznit, že zásah z roku 1919 byl objektivně větší než zásahy Benešových dekretů. Benešovy dekrety se týkaly především konkrétní skupiny osob – kolaborantů, přisluhovačů nacismu a osob nepřátelských československému státu v mimořádném poválečném kontextu. Nešlo o plošné přetvoření vlastnického řádu, ale o mimořádné vypořádání se s válkou, okupací a zradou státu. Z hlediska rozsahu, struktury a dlouhodobého dopadu nelze Benešovy dekrety s pozemkovou reformou srovnávat.
Stejně tak je historicky neudržitelné tvrzení, že největší „hrozivý zásah“ do církevního majetku přišel až po roce 1948. Komunistické vyvlastnění bylo částečně ideologické, avšak navazovalo na již výrazně redukovaný majetkový základ církve, který byl zásadně narušen právě reformou po roce 1919. Bez tohoto předchozího zásahu by poválečný a poválečně-komunistický vývoj vypadal zcela jinak.
Pozemková reforma z roku 1919 tak není epizodou, ale ústředním bodem majetkových dějin Československa. Byla to reforma, která rozbila staletou koncentraci půdy, oslabila dědictví cizí nadvlády a přenesla majetek z rukou privilegovaných vrstev k veřejnosti, státu a občanům. Z dnešního pohledu lze vést legitimní debatu o právní technice, náhradách či proporcionalitě, nikoli však o tom, zda šlo o největší majetkový zásah své doby – tím bezpochyby byla.
Závěrem je nutné říct jasně: pokud je dnes veřejnosti podsouván obraz, že rozhodující křivdy vůči církvi představují Benešovy dekrety či rok 1948, jde o historické zkreslení. Skutečný majetkový zlom nastal už v roce 1919 a byl především zlomem ve prospěch československého státu a jeho občanů, nikoli aktem bezpráví, jak je někdy účelově prezentováno.
Přečtěte si také:
Zdroje:
1. Pavel, J. a Klimek, A. (1998) Pozemková reforma v Československu 1919–1935. Praha: Academia.
2. Kárník, Z. (2000) České země v éře První republiky (1918–1938). Praha: Libri.
3. Čornej, P. (2009) Velké dějiny zemí Koruny české, sv. VIII–IX. Praha: Paseka.
4. Bůžek, V. (2001) Rekatolizace a společnost v českých zemích. Praha: Historický ústav AV ČR.
5. Kaplan, K. (1993) Stát a církev v Československu 1948–1953. Brno: Masarykova univerzita.
- První pozemková reforma v Československu byla oficiálně zahájena přijetím tzv. záborového zákona dne 16. dubna 1919 (zákon č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého pozemkového majetku). Únorové události roku 1919 souvisejí s přípravnými pracemi a politickými debatami, proto se někdy mluví o Únorové reformě, přestože právně a fakticky byla zahájena až v dubnu. ↩︎
Ano, bylo to opravdu rozsáhlé vyvlastnění, jen chci poukázat, že vzhledem k různým vazbám a zájmům nebylo vše naplněno, jak mělo být. Je to právě zmíněno v tom článku o kolektivizaci:
„Do záboru bylo vzato 40 202 km² půdy (4 milióny hektarů). Z toho 27 400 km² byla půda nezemědělská, tedy louky a zejména lesy. 12 800 km² bylo půdy zemědělské. Podle přídělového zákona měli právo na půdu sdružení, ústavy, svazy, zařízení a další právnické osoby, a dále také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři. Z celkového záboru však bylo přiděleno jen 18 000 km² (vč. státu). Půdu ale nedostali ti, co na půdě pracovali, zbytkové velkostatky se často rozdávaly politickým klientům, přátelům, ředitelům spřátelených bank a poslancům a senátorům a ministerským úředníkům.
Do začátku 2. světové války zůstalo původním vlastníkům 56 % zabrané půdy (z té nad 150/250 ha), katolické církvi v českých zemích dokonce 84 %. Mnoho přídělců zkrachovalo (zvláště pro zemědělskou odbytovou krizi a následnou velkou hospodářskou krizi).“
Přesto to nemění nic na faktu, že záborový zákon o vyvlastnění půdy velkostatkářů, šlechty a církve tady byl a že šlo o obrovské vyvlastnění.
Ještě je potřeba si položit otázku : To pozvednutí Československého státu byl dar hodného strýčka , nebo jeden z kroků , který měl později za dobu jedné generace směřovat k dalšímu pokusu o globální mocenské přerozdělení světa ?
Československo byl následek první světové války a zároveň jeden ze stupňů k vytvoření předpokladu druhé světové války .
Z dlouhodobější historie je zřejmé , že v průběhu globálního procesu bylo nutné národ Čechů umrtvit , na dobu cca 300 let , kdy se otevřelo okno k jeho dalšímu užívání , pomocí otevřeného rozvoje národních schopností , které umožnilo doplnit chybějící průmyslovou základnu fašistického Německa .
A je na místě položit si otázku : A jak má tentokrát posloužit globálnímu zákulisí Česko-Slovenský národ při očekávaném přeformátování Evropy , v rámci přeformátování celé planety .
A jakým způsobem postupovat , pro zachování obou národů , při očekávaném zvýšeném tlaku okolního prostředí .
Tu možnost k zachování národů vidím pouze v opravdové poctivé snaze k připojení se k civilizačnímu okruhu mnohonárodnostní civilizace , která jako jedna z mála má tradiční kulturní předpoklady k rozvoji společnosti člověka s člověkem .