Kdesi, v nejmenované zemi, je spáchán atentát na prezidenta Marca Jarry ve chvíli, kdy byl zvolen na další funkční období. Vyšetřovací komise dojde po roce k závěru, že šlo o čin vyšinutého osamoceného střelce Karla-Erica Daslowa, který bezprostředně po činu spáchal sebevraždu. Ideálně vyřešený a uzavřený případ. Jediný člen komise, prokurátor Henri Volney, muž s všeobecně velkou autoritou, odmítne zprávu podepsat. Ve zprávě byly, podle něho, zamlčeny některé zcela zásadní skutečnosti. Je zmocněn ve vyšetřování pokračovat. Se skupinou blízkých spolupracovníků shromáždí všechny amatérské filmy a fotografie, které byly v inkriminovaném čase nasnímány. Kam se to dívají bezprostřední svědci atentátu? Proč otočili hlavy na opačnou stranu? Zdá se, že střelec nebyl sám. A pokud je střelců víc, pak se jedná o spiknutí. Všechny temné síly, které měly zájem na tom, aby byl prezident zabit, vyvinou na Volneye a jeho skupinu tlak na ukončení vyšetřování, ale marně. Na rozdíl od svědků, které je snadné odstranit… Zápletka filmu ne náhodou připomíná atentát na amerického prezidenta Kennedyho, s nepřímými odkazy na Warrenovu komisi apod. Politický thriller ukazuje i známé experimenty profesora Stenleyho Milgrama zaměřené na „poslušnost vůči autoritě“, které prováděl na počátku šedesátých let na Yaleské univerzity v USA. (Česká televize)
Recenze diváků:
„Je pravda, že jste hned na začátku vyšetřování dostal z našich nejvyšších míst požadavek zhruba tohoto znění: Zařiďte, aby vyšlo najevo, že Daslow byl jediný vrah, že se nejedná o spiknutí ani o komplot?“ To se to nezávisle vyšetřuje, když je na začátku dán výsledek. To by to bylo jednoduchý. Komise požadovanej žvást vyplodila, zákulisní mocní moudře pokývali hlavami, svědci byli spokojeně odesláni na dovolenou na onen svět a jeden prokurátor se rozhodl hledat pravdu. Jinou pravdu. Takovou pravdivější. A to může být nebezpečný. Musím přiznat, že jsem si Volneyho pátrání užil, fandil jsem jeho nápaditosti a neustále jsem zaháněl myšlenku, že žiju ve světě, kde taky existuje jediná pravda. Oficiální pravda. A je jedno, jestli je to lež. Je to prostě pravda. Říkali to v televizi a kdo pochybuje, je dezinformátor. Sebereme mu tituly, smažeme profily, zakážeme vstupy. Kdysi se to řešilo jinak a o tom Ikaros je. Za mě to bylo skvělý a neuvěřitelně aktuální.
Velmi propracovaný, napínavý a temný politický thriller s velkolepým Yvesem Montandem v hlavní roli státního zástupce (Henri Volney), vyšetřujícího atentát na prezidenta po té, co vyslovil nesouhlas se závěry vyšetřovací komise. Pomalu a pečlivě roztáčí kola vyšetřování s novým týmem a vyvrací jedno svědectví za druhým. Právě v těchto malých detailech je síla tohoto thrilleru, postupné odhalování pravdy a zasazování drobných indicií do celého obrazu. Najednou však skládaná mozaika začne vydávat své tajemství, až z toho mrazí a je jasné, že jde o mimořádně nebezpečnou hru. Ovšem závěr s použitou analogií o bájném Ikarovi, byl absolutní špičkou a současně mrazivou tečkou. Fakt jsem si to užil, neuvěřitelná byla scéna v televizním studiu, kde s kamenným výrazem hazardního hráče pomocí „papíru“ v deskách dotlačil předsedu vyšetřovací komise k uznání zavádějícího příkazu, které okamžitě znevěrohodnilo celé vyšetřování. Nezbývá, než se poklonit síle díla Henriho Verneuila a přidělit plný počet hvězdiček.