Seriál Jaroslava Dietla sleduje přibližně dva roky funkčního období vedoucího tajemníka Okresního výboru KSČ Josefa Pláteníka, který se v hlavní dějové linii snaží dostat zpět do funkce ředitele chemického koncernu Hanycha, který byl hned v prvním díle poněkud sporně odvolán po velké havárii. Souběžně s tím jsou zachyceny osudy lidí z jeho okolí – manželské problémy jeho dcery Michaly i partnerské jeho sekretářky Zdeny, problémy se stranickou kázní mladého vedení SSM, s přechodným vedením továrny, se zkorumpovanými kolegy z vlastních řad (porovnejte s korupcí v dnešní době, kdy se hraje o miliony a miliardy) i vážný úraz jeho kamaráda.
Recenze diváků:
Pláteník se mi poměrně líbil. Bodrý strejda, kterému není lhostejný osud obce, kde žije a je ochoten i pro druhé leccos obětovat. Vzor pro naše politiky, pro které mají význam pouze jejich konta v cizině a za sebou nechávají jen spálenou zemi.
Byli špatní komunisti a dobří komunisti. Jsou špatní lidé a dobří lidé. A to se dělo, děje a bude dít. „Já jiné lidi nemám, mohu pracovat jen s těmi, které mám. A nikdo mi jiné lidi nedá!“ Komunimus si vzal velké břemeno na svá bedra, a to uspokojit člověka. Člověk je tvor věčně nespokojený a to za každého režimu, takže pokus komunismu se nevydařil. Katolíci byli vychytralejší. Dobře se budete mít až po smrti, tohle je slzavé údolí a tak zde vládli díky Habsburkům od roku 1628 – 1781. A všichni jinověrci měli padáka. Jak krásně je to filmově vyobrazeno třeba v seriálu F.L.Věk. A že Komenský, učitel nejen našeho národa musel prchat kam se dalo, utíkat před katolíky, to asi každý ví. Kdo napsal „Okres na severu“ je asi všem jasné a budoucnost tohoto scenáristu stále dostatečně oceňuje. Uměl, věděl o lidech mnohé, dokázal to i sdělit prostřednictvím seriálů či filmů.
Nenudil jsem se. Občas sice syknul nesouhlasem nebo se pousmál nějaké naivitě či hloupé režisérské manýře, ale příběh odsýpal, každý díl přinesl zvrat, mělo to tu správnou retro atmosféru, která aktivovala řadu vzpomínek na dětství, a přitom to bylo v řadě ohledů stále překvapivě aktuální. Překvapilo mě, že „strana“ není prezentována jako svatá, ale že téměř polovina všech soudruhů jsou tu různí prospěcháři, ambiciózní idioti, zloději, podrazáci nebo jiné svině. Kupodivu ani ten Pláteník není úplně kladný, a naopak, některé postavy ač otevřeně odmítají být komunisty, jsou podány jako kladné. Soukromá linie nenudí a je více méně věrohodná. V některých situacích jsem si dokonce říkal, „To je přesně jako u nás.“ Tohle prostě Dietl uměl.