Po druhé světové válce proběhla vlna znárodňování celou Evropou včetně západní Evropy. Mimo Evropu byl např. Egyptem znárodněn Suezský průplav, původně vlastněný Velkou Británií a Francií. František Nevařil ve své knize „Včera, dnes a možná zítra“ píše, že znárodňovaný majetek v Československu byl v naprosté většině (kromě okupačním Německem využívaných zbrojních závodů) mimořádně zanedbaný, protože od r. 1939 a vlastně ještě nejméně dva až tři roky po válce se do něho neinvestovalo.
První pozemková reforma – „šlechto, vrať nám, co jsi nakradla“
K prvnímu velkému znárodnění došlo už po 1. světové válce v rámci pozemkové reformy na základě záborového zákona č. 215/1919 Sb. zestátňujícího zemědělskou půdu nad 150 ha (nebo celkovou nad 250 ha).
Již před koncem války se objevily požadavky na vyvlastnění velkých pozemkových vlastníků. Motivem bylo odčinění Bílé hory a tři sta let trvajícího habsburského útlaku. T.G. Masaryk ve své knize „Nová Evropa: stanovisko slovanské“ vydané v roce 1918 vyjádřil svůj pohled, týkající se nutnosti změny ve vlastnictví půdy, následujícím způsobem:
„…Podobně jako ve východních Prusích Němci zkonfiskovali půdu Slovanům, tak učinilo i Rakousko a jeho šlechtičtí spoluviníci v Čechách po bitvě na Bílé Hoře. Výsledkem těchto a předcházejících krádeží v Čechách bylo, že vznikla panství, jejichž rozloha se rovná malým německým státům. Jejich držitelé jsou většinou rakouského smýšlení. Na Slovensku a Rusínsku Maďaři podobně zabrali mnoho půdy. V Čechách a na Slovensku tudíž lze napodobit irský příklad výkupu a parcelování půdy, což skutečně všechny pokrokové strany žádaly již před válkou.“
Do záboru bylo vzato 40 202 km² půdy (4 milióny hektarů). Z toho 27 400 km² byla půda nezemědělská, tedy louky a zejména lesy. 12 800 km² bylo půdy zemědělské. Podle přídělového zákona měli právo na půdu sdružení, ústavy, svazy, zařízení a další právnické osoby, a dále také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři. Z celkového záboru však bylo přiděleno jen 18 000 km² (vč. státu). Půdu ale nedostali ti, co na půdě pracovali, zbytkové velkostatky se často rozdávaly politickým klientům, přátelům, ředitelům spřátelených bank a poslancům a senátorům a ministerským úředníkům.
Do začátku 2. světové války zůstalo původním vlastníkům 56 % zabrané půdy (z té nad 150/250 ha), katolické církvi v českých zemích dokonce 84 %. Mnoho přídělců zkrachovalo (zvláště pro zemědělskou odbytovou krizi a následnou velkou hospodářskou krizi).
V roce 1945 dekrety vydané tehdejším prezidentem republiky Benešem konfiskovaly majetky Němců, Maďarů, zrádců a nepřátel. Po 2. světové válce letech 1945/1947 bylo zestátněno v rámci dekretů 24 000 km² a 157 000 uchazečů o půdu získalo 9 370 km² (937 000 ha).
Za 2. světové války byly od 2. října 1939 zavedeny potravinové lístky, v prosinci 1939 pak i poukázky na textil a obuv. V Československu přídělový systém přetrval až do r.1953. Nebyla to ale jen česká záležitost, na začátku padesátých let přídělový systém ještě stále existoval například i ve Velké Británii.
Zemědělská výroba po skončení války poklesla na velmi nízkou úroveň, zásoby byly vyčerpány a možnosti dovozu ze zahraničí byly omezené. Vláda nemohla realizovat svůj programový příslib, podle kterého se měl co nejdříve zrušit okupanty zavedený systém totálních dodávek a měl být umožněn volný prodej přebytků po splnění stanovených výkupních úkolů.
Druhá pozemková reforma
Košický vládní program (ve vládě tehdy byli sociální demokrati, komunisté, národní socialisté, lidovci a slovenští demokraté), přijatý 5. 4. 1945 v Košicích, se, kromě otázek konfiskace a osídlení zemědělské půdy, okrajově věnoval i družstevnictví. V bodu V. se uvádělo, že „lid bude míti právo na tvoření dobrovolných organisací různého druhu“, mj. družstevních, „a uskutečňovat prostřednictvím těchto svá demokratická práva.“
Deklarovaná podpora zemědělského družstevnictví se projevila také ve dvou dekretech prezidenta republiky, upravujících tzv. pozemkovou reformu. První z nich umožňoval příděl zemědělského majetku mj. stavebním, zemědělským či jiným družstvům, složeným z oprávněných uchazečů. Podle druhého z uvedených dekretů mohla o příděl půdy v rámci osidlování žádat také výrobní zemědělská družstva, složená z oprávněných uchazečů.
Ve vládním prohlášení, předneseném předsedou vlády Klementem Gottwaldem 8. července 1946, byl vysloven záměr v rámci dvouletého plánu „zříditi ve všech okresech okresní strojní stanice a vybaviti je nejnutnějším počtem traktorů a velkých hospodářských strojů.“
4. dubna 1947 byl vyhlášen Hradecký program, ve kterém se stanovilo vykoupení zemědělské půdy nad 50 ha za náhradu a vykoupení veškeré spekulační půdy a její přidělení rolníkům, uzákonění národního pojištění pro rolníky, jednotná zemědělská daň, rychlá mechanizace zemědělství, zejména zřizováním státních strojních stanic.
V roce 1947 postihlo zemi katastrofální sucho, které trvalo od jara až do listopadu a které mělo za následek velkou neúrodu. Této situace chtěli využít pravicoví členové vlády na podlomení pozic komunistů. Řídili se heslem: čím hůř, tím líp.Aktivisté pravicových stran vyzývali na schůzích rolníků, aby neplnili dodávky státu. Ministr výživy Majer z pravicového bloku v sociální demokracii zdržoval výkup a rozpisy kontingentů, rozmohl se černý obchod. Vláda chtěla řešit nedostatek dovozem, ale od Západu, od tradičních obchodních partnerů, se jí pomoci nedostalo. Pomoc nabídl pouze Sovětský Svaz, který sám měl také problémy, ale přesto poskytl dodávky obilí i výhodné úvěry.
11. července 1947 byl Národním shromážděním schválen zákon č. 142/1947 Sb. o revizi prvorepublikové pozemkové reformy. Revizi byl podroben pozemkový majetek, který nebyl po 1. světové válce vyvlastněn, ač měl být. Šlo skoro o milion hektarů. U zbytkových statků byla vyměřena hranice 50 ha. Zákon stanovil vyplácení náhrad za zestátněný majetek.
11. až 12. prosince 1947 proběhla schůze Národní fronty Čechů a Slováků, která vedla k tzv. „Dohodě Národní fronty o aktuálních otázkách zemědělské politiky“; ta vytyčila konkrétní termíny k přijetí či alespoň projednání zbylých zákonů. Do 15. února 1948 měl být v ÚNS (Ústavodárném národním shromáždění) schválen zákon o definitivní úpravě pozemkového vlastnictví. K tomu nedošlo, projednávání brzdily pravicové strany ve vládě Národní fronty – národní socialisti, lidovci a slovenští demokraté a pravicové křídlo v sociální demokracii. Tak byl na 28. a 29. února 1948 svolán celostátní sjezd rolnických komisí. Ten se konal po únorových událostech.
29.2. 1948 na sjezdu rolnických komisí na Václavském náměstí Gottwald před rolníky mluvil o rozparcelování půdy nad 50 ha a o důsledném provedení revize 1.pozemkové reformy a že půda má patřit jen těm, kdo na ní pracují. „Vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno.“ Mluvil o nutnosti zajistit plynulé zásobování.
Třetí pozemková reforma aneb půda patří těm, kdo na ní pracují
Dne 21. března 1948 byl ÚNS schválen zákon o nové pozemkové reformě č.46/1948, který naplnil zásady tzv. Hradeckého programu. V této tzv. třetí etapě pozemkové reformy bylo v Československu rozděleno 943 271 ha půdy, z toho 270 292 ha půdy zemědělské. Zhruba 60 % zemědělské půdy převzaly státní statky, státní lesy a jednotná zemědělská družstva, ostatní zemědělská půda přešla do individuálního vlastnictví. Příděly půdy získalo celkem 72 678 uchazečů.
V Ústavě (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) z 9. května 1948 byla u vlastnictví půdy stanovena zásada „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“. (Poznámka: po vzniku zemědělských družstev byl družstevníkům jejich majetek zachován, zůstal v jejich vlastnictví, družstevníkům byly vypláceny podle něj i podíly).
V dubnu 1948 bylo uzákoněno národní pojištění (zákon č. 99/1948 Sb.), kdy nový systém pojištění zlepšoval podmínky nemocenského, invalidního, úrazového a starobního pojištění a stavěl Československo v této oblasti sociální politiky na jedno z čelních míst na světě. Do té doby se na rolníky a jejich rodinné příslušníky pojištění nevztahovalo.
Zakládání zemědělských družstev aneb trpělivost se vyplácela
Na jaře 1949 byl přijat zákon o Jednotných zemědělských družstvech č. 69/1949 Sb a schváleny vzorové stanovy družstev.
Podle zákona mělo Jednotné zemědělské družstvo (JZD) nahradit všechny dosavadní typy družstev s výjimkou družstva spotřebního, řemeslnického, živnostenského a bytového. JZD přebírala majetek, závazky a členskou základnu dosavadních družstev. Členové již existujících družstev přecházeli do univerzálního družstva samočinně. Členem JZD se mohl stát dobrovolně každý pracující zemědělec nebo osoba, která by svou účastí nějak mohla přispět k chodu budoucího družstva.
Na podzim r. 1949 organizovalo několik set JZD experimentálně společnou orbu a osev ozimů. Pokračovala vysvětlovací kampaň, tvořila se nová JZD a přípravní výbory.
Klement Gottwald věděl, že rolník je připoutaný ke své půdě. Proto zdůrazňoval, že vstup do družstva musí být dobrovolný. Pokud se funkcionáři drželi Gottwaldových zásad, dosahovali úspěchy. Ne vždy se to tak bohužel dělo. Někde se projevovala netrpělivost, nedostatek citu a pak společnost nesla břemena chyb dlouhé roky. Chyby byly také důsledkem jakési únavy po nepokojných dlouhých letech. Zároveň bylo potřeba uživit celou zem. Jenže mezi rolníky bylo málo strojů, které by ulehčovaly práci. Zemědělství disponovalo primitivním nářadím, drobnými roztříštěnými políčky, traktorů bylo velmi málo. Pro další ekonomický rozvoj to byla zátěž. Někteří rolníci neplnili dodávky nutné k uživení měst, přestože dřeli od rána do večera.
Tak jak bylo po Únoru 1948 Československo vystaveno obrovskému útoku ze Západu ve všech oblastech, v zemědělství vedly tyto útoky až k vraždám vykonaných skupinami řízenými ze zahraničí. Známý je případ v Babicích, kde byli 2. července 1951 zavražděni 3 funkcionáři MNV (podle babického případu byl natočen 10. díl seriálu 39 případů majora Zemana s názvem Vrah se skrývá v poli).
V počáteční etapě zakládání JZD se používaly přechodné typy, v nichž nebyl kolektivizován celý výrobní proces a odměny zčásti závisely na výměře půdy vložené do společného hospodářství. Existovaly 4 typy JZD:
- V JZD I. typu se dbalo na společný osev při zachování mezí, organizaci společných prací, užívání potahů a pomoc Strojní a traktorové stanice (STS). Každý hospodář dostával úrodu ze svých polí. Dodávkové úkoly plnil každý jednotlivě nebo prostřednictvím družstva.
- V II. typu zůstávala v individuálním obhospodařování živočišná výroba. Rozdíl oproti I. typu tkvěl v účelném scelení půdy – tzv. hospodářsko-technické úpravě půdy, při níž se rozorávaly meze a pozemky se sdružovaly ke společné rostlinné výrobě. Práce v rostlinné výrobě nabývala na organizovanosti. Společná sklizeň se rozdělovala podle velikosti vložené půdy.
Dříve než se družstva stačila v tomto stadiu zkonsolidovat, začal na zemědělství působit tlak vyvolaný potřebami urychlené výstavby těžkého průmyslu a zhoršující se mezinárodní situací. Bylo potřeba uvolnit statisíce pracovních sil pro preferovaná odvětví, což se při převládající malovýrobní struktuře zemědělství jevilo jako nereálné. Zároveň mělo zemědělství podstatně zvyšovat tržní produkci.
Po sklizni roku 1951 se začala hromadně ustavovat družstva III. a také IV. typu.
- Ve III. typu byla zespolečenštěna i živočišná výroba. Při rozdělování důchodů se kladl důraz na vykonanou práci a klesal podíl příjmu z vložené půdy.
- Ve IV. typu neplynuly už družstevníkům žádné výhody z vložené půdy a rozdělování se uskutečňovalo výlučně podle množství a kvality práce.
Stanovy družstev zaručovaly demokratické principy – klíčovou úlohu měly členské schůze, volba družstevních orgánů a rozhodování představenstva muselo být v souladu s většinovým stanoviskem družstevníků.
Družstevníci měli právo na příděl záhumenkového pozemku a možnost provozovat na něm osobní hospodářství jako doplňkový zdroj obživy své rodiny. K tomuto účelu mohli vlastnit i drobné výrobní prostředky. Záhumenkové hospodářství byla zároveň zvláštní forma osobního vlastnictví družstevníků v JZD.
Do konce roku 1952 stoupl počet JZD II. – IV. typu na 7 767, z nichž ¾ měly již společnou rostlinnou i živočišnou výrobu. Tato družstva soustřeďovala 414 tisíc členů a obdělávala více než 1,9 mil ha orné půdy.
14.2. 1953 na sjezdu družstevníků Klement Gottwald prohlásil:
„… Důležitým předpokladem však je, aby družstevníci, ale i komunisté, funkcionáři národních výborů a veřejní pracovníci tyto rolníky, kteří dosud nejsou členy družstva, neodsuzovali, nýbrž měli k nim dobrý poměr. Politika nevraživosti, zatrpklosti, výčitek nebo i posměchu je špatná politika. Politika přátelství, trpělivého vysvětlování a přesvědčování – to je naše politika.
K vybudování socialistického zemědělství je ovšem také třeba, aby stát poskytoval družstvům stále větší materiální a odbornou pomoc prostřednictvím strojních a traktorových stanic….“
Od počátku r. 1953 se tempo kolektivizace zpomalovalo, na jaře 1954 se množily odhlášky nespokojených členů z JZD a některá družstva se rozpadla. Převážně to byla ta JZD, která se utvořila překotnou cestou, a ne zcela dobrovolně. Nejvážnější situace byla na východním Slovensku.
Další zemědělská politika byla orientována na zvyšování hmotné zainteresovanosti zemědělských závodů a na zvyšování investic do zemědělství.
Od druhé poloviny r. 1953 odliv pracovníků vystřídal jejich přírůstek, stoupal podíl státních investic do zemědělství, snížily se sazby za STS, byly zvýhodněny výkupní ceny zemědělských produktů a naopak několikrát se snížily ceny průmyslového zboží. Většímu počtu dosud nerentabilních JZD poskytl stát dotace na doplatky za pracovní jednotky.
Závěrečná fáze kolektivizace začala koncem roku 1955. Navazovala na postupnou konsolidaci družstevního sektoru, ke které přispěla uvedená opatření a zvýšená aktivita mnoha družstevních kolektivů.
Koncem roku 1959 byla kolektivizace v podstatě dovršena. Do konce roku 1960 bylo v JZD sdruženo 714 478 zemědělských závodů proti 210 618 závodům na sklonku roku 1955. V soukromém malovýrobním sektoru zbývalo 12% zemědělské půdy (7,5% v Čechách a 19,5% na Slovensku), a to převážně v horských oblastech, kde nebyly vhodné podmínky pro velkovýrobu.
Od r. 1960 se začala zemědělská družstva slučovat a jejich počet klesal.
Jak se změnil život na vesnicích aneb o tom se mnohým rolníkům v minulosti ani nesnilo
Za socialismu velmi rapidně vzrostly kapacity zemědělství a zásadně se změnila a zmodernizovala jeho výrobní základna; byla v podstatě v té době vybudována od základů, takřka „na zelené louce“. Navíc byla často kombinována s tzv. přidruženou výrobou, která výrazně omezila jeho nevýhodně sezónní charakter. Vyrostly moderní podniky a sklady podniků zemědělského zásobování a nákupu.
Odvětví disponovalo více než 140 tis. traktorů a 21 tis. obilních kombajnů. Kromě toho byly zhodnoceny zemědělské i lesní pozemky jejich globálním scelením a stovky hektarů i melioračními pracemi. Takže kolektivizované zemědělství v kombinaci s přidruženou výrobou nám zabezpečilo trvalou potravinovou soběstačnost a bezpečnost a umožnilo komplexní rekonstrukci venkova. Někdejší (převažující) bídní zemědělci už v osmdesátých letech patřili k nejlépe placeným skupinám pracujících (František Nerušil: Včera, dnes a možná zítra).
Na venkově se změnil život mnoha lidí, dokládají to i komentáře v různých diskuzích:
Adam Cipisek v diskuzi na iDnes např. píše:
Na stránkách obce Čejkovy se píše:
23. února 1949 schválili poslanci zákon o Jednotných zemědělských družstvech. V žádném případě se nejednalo o násilné odebírání pozemků a majetku soukromým zemědělcům. Kolektivizace neměla u nás v okolí žádný katastrofální dopad na životy rodin na venkově, ani na úroveň zemědělství, ani na krajinu ani na vztahy mezi lidmi na venkově. Samozřejmě byly na vesnici rozdíly ve velikosti obdělávaných pozemků. Někdo měl 4 ha, někdo třeba 24 ha. Malorolníci si museli tedy přivydělávat u sedláků. Sedláci navíc zaměstnávali bezzemky, pacholky a děvečky. V žádném případě nedocházelo po roce 1948 k nějakému třídnímu boji mezi těmito dvěma skupinami. Ani nový režim po roce 1948 k tomuto boji nenabádal.
Po krátkou dobu dvaceti let 1. republiky od roku 1918 do roku 1938 k žádnému rozvoji zemědělství, ve válkou rozvrácené zemi, nedošlo. V roce 1949 byla zahájena kampaň, vyzývající zemědělce k zakládání JZD. To se však nesetkalo s potřebným ohlasem. Nikomu se do takových novot nechtělo. Žádné násilné metody nebyly ze strany KSČ používány, probíhalo jen trvalé trpělivé přesvědčování. Žádné nesmyslně vysoké odvody dávek masa a zemědělských plodin nebyly předepisovány…
Podle nás, co jsme již tuto dobu zažili, je toto všechno výplodem masivní politické propagandy televize po roce 1989. Ve své propagandě jdou tak daleko, že srovnávají nesrovnatelné, a to se situací v německém válečném protektorátu. Líčí to lživě tak, že zemědělce za neplnění odvodů čekala konfiskace majetku, vězení a poprava. To dosud nedělají jen v zemědělství, ale i v ostatních oblastech života…
…K případu, že by děti velkých sedláků nemohly studovat, vůbec nedošlo. Nakonec byla kolektivizace dokončena a bylo to to nejlepší, čeho se české zemědělství v detailně známé historii od roku 1654 dočkalo. K úpadku českého zemědělství dochází znovu až po roce 1989.
Kulacký pomník před ministerstvem zemědělství v Praze.
Pomník v podobě trsu rašícího obilí byl odhalen v roce 2004. Připomíná všechny rolníky, sedláky a jejich rodiny, kteří během komunistické nadvlády v letech 1948–1989 přišli o majetek, svobodu, byli popraveni nebo násilně vystěhováni. Z rolníků a sedláků to nebyl nikdo, to byli jen kulaci, kteří rolníky a sedláky naopak dlouhá léta zločinně okrádali a byli to v podstatě nástupci zločinné hlavně germánské šlechty a církve, kteří okrádali slovanské zemědělce celých 1000 let s výjimkou 1948 až 1989. Tito zločinci se právě dostali znovu k moci v roce 1989 po 40 létech. Za nakradený majetek popravení nebyli, ale za páchání vražd na zvolených zástupcích lidí. To, co zde o kolektivizaci píši, jsem osobně zažil. V zemědělském družstvu byly velmi přátelské sousedské vztahy příznačné pro socialistické zřízení. Naši předkové si dost vytrpěli s předválečným režimem, kdy zemědělci byli na okraji kapitalistické společnosti. Před první válkou to bylo ještě mnohem horší vykořisťování šlechtou a církví. Kdo období socialismu nezažil, tak aby pochopil, je to velmi podrobně pravdivě popsáno v televizním seriálu Nejmladší z rodu Hamrů.
https://cejkovy.estranky.cz/clanky/kolektivizace-zemedelstvi.html
Kdo byl kulak? Rád používal pěsti.
Na tuto otázku odpovídá v ruském videu historik Julin:
Slovo kulak nevymysleli komunisté, vzniklo dávno před tím, než se komunisté dostali k moci. V Rusku se slovo používalo už v 19. století, v době ruského impéria. Označuje zámožného rolníka, ale bohatství nebylo jeho průvodním znakem. Byly zde pozemky velkostatkářů, rolnická půda a pozemky, které po svém zbohatnutí skupovali kulaci. Rolnická půda – to byly obecní pozemky a na nich pracovali rolníci. Té půdy bylo málo pro obživu, rolníci byli často podvyživení (viz vojenská zpráva z r. 1905 o odvedencích). Ty pozemky tedy nebyly ve vlastnictví rolníků.
Kulak v té době bylo označení pro vydřiducha, žijícího na něčí úkor. Kulaci, to byli rolníci, kteří se zabývali lichvářskou činností. Půjčovali obilí, peníze na úroky, půjčovali koně za drahé peníze a potom to z lidí ždímali nazpět, a to velice tvrdými metodami – pěstí (slovo kulak = v ruštině pěst), proto se jim tak říkalo. Využívali také námezdní práci. Část polí kupovali u zkrachovalých velkostatkářů a část odebírali obcím za dluhy. Kulak sám vesnici ve svém područí udržet nedokázal a začal využívat lidi, kterým se říkalo „podkulačníci“. Nějakému rolníku slíbili nějaké výhody za to, že třeba někomu na příkaz zlomí ruku. Podkulačníci chodili vymáhat peníze, dluhy. Sami podkulačníci nebyli moc pracovití, před prací dávali přednost někomu zlomit ruku. Kulak byl takový kmotr.
Když přišla kolektivizace, tak kulaci formovali armádu, zabíjeli předsedy kolchozů i s jejich rodinami, milicionáře….
Zemědělství dnes aneb soběstačnost v základních potravinách vzala za své
Po roce 1989 došlo na základě restitučních zákonů a transformačního zákona ke změně systému hospodářství. Transformační zákon rozdělil majetek družstev mezi původní vlastníky půdy, zvířat, techniky a zaměstnance. Docházelo i k vypořádání restituentů. Dalšími novelami restitučního zákona docházelo k rozšíření restitučních nároků, rozšíření okruhu oprávněných osob (vypuštění podmínky jejich trvalého pobytu na území ČR) a tím i k mnohým komplikacím při vypořádání majetku. V důsledku toho všeho se většina družstev rozpadla. Byla zrušena tzv. přidružená výroba. Státní statky se privatizovaly.
Strukturu vlastníků v zemědělské výrobě nyní tvoří obchodní společnosti, transformovaná družstva a samostatně hospodařící rolníci.
Jak to s českým zemědělstvím vypadá po více jak třiceti letech působení „neviditelné ruky trhu“ a po našem vstupu do EU?
Ze země, která byla v základních potravinách soběstačná, jsme se stali zemí, která mnohé potraviny musí dovážet.
- Stav hovězího dobytka celkem je na cca 40% stavu v roce 1989 (z toho dojnice cca 30% původního stavu).
- Stav vepřového je na cca 30% stavu roku 1989.
Naše kvalitní čerstvé hovězí maso (přirozený odchov na pastvinách, v podstatě bio kvalita) se často vyváží (Itálie, arabské země, …) a k nám se dováží levnější hovězí nižší kvality ze zahraničí.
https://cpi.gov.cz/public/portal/cpi/-a61122—8myASuvj/komoditni-karta-skot-listopad-2024
https://www.akcr.cz/data_ak/19/k/Stat/SoupisHospodararskychZvirat2019.pdf
V produkci obilovin jsme soběstační, nejhorší situace v rostlinné výrobě je u komodit vyžadujících velké množství ruční práce (zelenina, ovoce, …), kde v podmínkách otevřeného trhu dotovaná zahraniční konkurence vytlačila naše pěstitele. Zde je hrubý odhad současné produkce max. okolo 30% roku 1989 a dovozy tvoří cca 2/3 domácí spotřeby (platí pro komodity, které se dají úspěšně pěstovat v našem mírném klimatickém pásmu). U brambor jsme soběstační z 73 procent.
Trh s potravinami je ze 75 % ovládán 6 obchodními řetězci, které nevybíravými způsoby tlačí na české dodavatele a zároveň preferují zahraniční dodávky. Dovážejí se sem často nekvalitní přebytky za dumpingové ceny.
Všechny západní země dostávají mnohem větší zemědělské dotace a většina navíc dostává dotace přímo na vývoz a dopravu při vývozu. Podle závazku Bruselu ze smlouvy o přistoupení ČR do EU měli mít naši zemědělci od roku 2014 stejné dotace jako ti západní. Dodnes dostávají francouzští, němečtí, rakouští nebo holandští farmáři na dotacích 4x více než české zemědělské podniky.
Evropská Zelená dohoda neboli Green Deal přetransformována do tzv. „Společné zemědělské politiky EU“ ještě více ničí naše zemědělství, podporuje nechávání půdy ladem, znevýhodňuje velké zemědělské podniky, které jediné jsou schopné provozovat živočišnou výrobu, zatěžuje zemědělce byrokracií a vytváří další nepříznivé podmínky pro zemědělce.
Zdroje:
Václav Průcha: Hospodářské dějiny Československa v 19. a 20. století
František Nerušil: Včera, dnes a možná zítra
Projevy Klementa Gottwalda
